Bojím se, že tě ztratím

Tady bydlím, usmál se Leoš a pustil dívku dovnitř bytu.
Pojď dál, já se hned zařídím.
Božena váhavě překročila práh, rozhlížela se kolem s napětím ve tváři a nezouvala si boty.
Něco ji znepokojovalo
Když se Leoš po chvíli znovu objevil v chodbě, v očích Boženy ztuhl upřímný děs, roztřásly se jí ruce a než stačil cokoliv říct, vyběhla v tu ránu z bytu.
Boženo, kam jdeš?!
Leoš nevěřícně hleděl na otevřené dveře a pak na fenku Báru, která stála tiše vedle něj Nečekal, že se tak krásný večer zvrtne v něco takhle absurdního.
Ona prostě utekla a nic neřekla?
podivil se Viktor, když mu Leoš po telefonu všechno vyprávěl.
Nic.
Prostě vzala nohy na ramena.
Vypadala, jako by viděla ducha.
Leoš zvedl hrnek s pivem, zamyšleně se na něj zadíval a postavil ho zpátky na stůl.
Vůbec tomu nerozumím Co ji tak vyděsilo?
Může to být cokoliv.
Zkusil jsi jí třeba jednoduše zavolat a zeptat se?
Snažil bych se, kdyby mi brala telefony.
Od včera ji nemůžu vůbec zastihnout.
A byl jsi za ní doma?
Ne.
Vždycky jsem ji dovedl jen ke vchodu, ale která bytovka to je, netuším.
Zvláštní celá situace.
No právě Je to celé divné.
Tak krásně to všechno začalo a končí to takhle hloupě.
A třeba to ještě neskončilo.
Proč bych se vzdával?
Spíš to vypadá, že si to rozmyslela.
Jinou variantu nevidím.
V pondělí ji uvidíš v práci, vyříkejte si to.
Uvidíš, co bude dál.
Leoš poprvé spatřil Boženu v přeplněné tramvaji v Praze.
Nikdo jí nechtěl přepustit místo, Leoš to udělal.
Pak stál vedle ní a nemohl se přestat culit.
Byla mu sympatická.
Chtěl ji oslovit, ale spěchal do práce a navíc nebyl zvyklý seznamovat se na veřejnosti.
A co by jí vůbec řekl?
Ahoj, jsem Leoš.
Tady máš číslo, večer mi zavolej? Klišé na klíč.
Když vystupoval z tramvaje, ani nečekal, jestli vystoupí taky.
Prostě šel přímo k úřadu.
Cestou měl zvláštní pocit, že jde za ním.
Ale neotočil se, protože si to jen přál až příliš.
Jasně, že si přeješ, aby se sen stal skutečností pomyslel si Leoš.
Ano, přál.
Život ale není román: potkáš dívku, zamiluješ se a je to navždy.
Celou hodinu pak v kanceláři lovil ve složkách v Excelu a myslel jen na její oči.
Spustil emaily a místo nich viděl její úsměv.
Byl snad očarovaný.
Pak do kanceláře vstoupil šéf pan Ivan Stejskal a vedl dívku.
Kolegové, seznamte se s Boženou, představil ji.
Leoš se zarazil, nemohl uvěřit vlastním očím.
Chvíli si myslel, že už mu z té touhy hrabe.
A když zjistil, že je skutečná a bude teď pracovat s ním, měl pocit, že to je osud.
Božena, usmála se, když k němu došla.
On byl poslední, koho šla poznat.
Leoš.
Těší mě.
Víc ze sebe nedostal.
Vzrušení a rozpačitost ho zasekly.
Ale v duši mu všechno vřelo.
S každým jejím pohledem něco v něm rostlo a sílilo.
Chtěl by pro Boženu udělat cokoliv, i hvězdu snést z nebe.
Připadal si jako chlapec, co by kvůli ní zvládl klidně hory přenášet.
Večer se pak s Viktorem potkali v parku Stromovka, kde obvykle venčili své psy, a sděloval mu své dojmy.
Popisoval ji tak okouzleně, že Viktor okamžitě pochopil.
Ty jsi se zamiloval, kámo!
Myslíš?
Jistě!
Přesně tak jsem to měl s Terezou.
Potkal jsem ji a věděl, že s ní chci být navždy.
Přesně to cítím, když ji vidím.
No, tak ji pozvi třeba na kávu nebo do kina.
Myslíš, že půjde?
Pokud nezkusíš, nedovíš se.
A když to nezkusíš, možná ti ji někdo vyfoukne.
Co když už někoho má?
Nebo bude trapas, když ji pozvu.
Tak budete kolegové a nic nezkazíš.
V nejlepším případě ale získáš všechno.
Leoš to zkusil.
Po práci čekal na Boženu na zastávce, usmál se a v rozpacích ji pozval na kávu.
Souhlasila.
Strávili spolu krásný večer ve vinohradské kavárně, pak dlouho procházeli večerní Prahou, a Leoš ji doprovodil domů.
Bylo to ještě krásnější, než čekal.
Doma pak musel s Bárou ven na procházku.
Sám s ní bydlí, nikdo jiný psa nevenci.
Několikrát Boženu zval, ať jdou ven se psem ve třech.
Vždy zamlkla, hleděla stranou a nakonec odmítla.
Radši jen my dva.
Kdybychom chtěli do kina nebo kavárny, s Bárou to nejde
Máš pravdu, uznal Leoš.
Pak požádal Boženu o ruku a navrhl společné bydlení.
Souhlasila se zásnubami, ale s přestěhováním stále otálela.
Božko, chápu, že svatba bude až příští rok, ale bydlet spolu bychom přece mohli.
Bylo by mi klidněji, kdybys byla u mě.
Jenže jsem paní domácí slíbila, že tam zůstanu do Silvestra.
Bylo by mi hloupé odejít.
Můžu ti ty dva měsíce klidně zaplatit.
Pojď už ke mně, ukážu ti byt a Báru určitě si ji oblíbíš.
Božena zesmutněla, ale souhlasila.
Měla Leoše ráda a chtěla to aspoň zkusit.
Tady žiju, usmál se Leoš, vpouštěl ji do bytu.
Jen si zuj boty, hned budu zpátky.
Božena váhavě vstoupila, neklidně se rozhlížela.
Něco ji uvnitř sžíralo
Pak se v chodbě objevil Leoš s Bárou a v očích Boženy rázem hrůza, třesoucí se ruce Dřív než stihl cokoliv říct, vyběhla z bytu.
Božko, počkej!
Leoš šokovaně zíral na otevřené dveře a Báru u nohou.
Takhle zkažený večer nečekal.
Opakovaně jí marně volal, nebrala telefon.
Nakonec si domluvil schůzku s Viktorem, aby měl komu se svěřit a získal radu.
Po dlouhém rozhovoru byl rozhodnutý počkat do pondělí a Boženu si odchytit v práci aspoň tam jistě přijde.
V pondělí netrpělivě pozoroval tramvaje na Palackého náměstí, vyhlížel její tvář.
Obvykle chodila o půl hodiny dřív, dnes nikde.
Co když se něco stalo?!
Chtěl už volat šéfovi, že bude muset odejít, když ji konečně uviděl.
Šourala se smutně po chodníku, s rozpuštěnými vlasy a slzami v očích.
Božko, počkej!
Strnula, otočila se a při pohledu na Leoše jen sklopila hlavu.
Boženo, co se stalo?
Proč jsi utekla?
Proč neodpovídáš?
Já už ani nevím, co si mám myslet.
Leoši, promiň.
Co je špatně?
Do začátku pracovní doby zbývá pět minut.
Pojďme si to říct až večer, ano?
Nechceš si mě vzít?
Nechceš bydlet spolu?
vzal ji jemně za ruku.
Dva dny jsem bez odpovědi.
Prosím, odpověz mi teď.
Proč jsi utekla?
Promiň, Leoši ale my spolu bydlet nemůžeme, rozplakala se Božena.
Proč?
Co se stalo?
Ublížil jsem ti snad?
Ne.
Tak co?
Božena setřela slzy a s pohledem upřeným do Leošových očí řekla:
Já se bojím
Čeho, lásko?
Psů se bojím.
Prosím?
Moje Báry?
Vždyť jsem ti říkal, jak je hodná.
Neublížila by ani mouše.
V tu chvíli si Leoš přiznal, že to byl pes, co ji tak vylekalo.
Nejde o konkrétního psa.
Bojím se všech psů.
Když mi bylo šest, na dětském hřišti mě napadl bulteriér Ještě jsem o tom nemluvila.
Ten pes mě prohnal ze skluzavky, jeho opilý pán ho na mě poštval.
Zachránili mě jen tak tak Od té doby mám z psů panickou hrůzu.
Božko
Nestihneme to do práce.
Prosím, pojďme už.
Počkej Vždyť jsi v ulicích s tolika psy, to ti nevadí?
Vadí.
Ale tam můžu přejít na druhou stranu, jít s lidmi.
Bydlet pod jednou střechou s Bárou To bych nezvládla.
Promiň, není to tebou ani Bárou.
Je to můj strach.
Ale to je přece hloupost
Vážně jsem se snažila se svým strachem bojovat.
Proto jsem šla tenkrát k tobě.
Ale nešlo to, Leoši.
Když jsem Báru viděla mezi dveřmi prostě to nešlo.
Tak to tedy je složil hlavu do dlaní Leoš, když to všechno vyprávěl Viktorovi.
Mám ji rád, ona mě, ale spolu žít nedokážem.
To snad není možné.
Nemyslíš, že bys měl Báru dát pryč, že ne?
ujišťoval se Viktor.
Nikdy, vždyť ji miluju.
Ale Boženu taky miluju
Tak za to bojuj!
Jak?
Ona byla i u psychologa Nepomohlo to.
Božena sama chce aspoň zkusit strach zvládnout.
Jiná by ti dala ultimátum: buď Bára, nebo já.
Ale tvá Božka chce hledat řešení.
Tak jí pomoz.
Jestli ne ty, kdo jiný?
Snad Asi by pomohlo, kdybychom se s Bárou a Boženou scházeli třeba venku v parku.
Ne hned doma.
Myslím, že ano.
Pomalu, ve třech, ale v přírodě.
Les bude lepší než město, nikdo vás nebude rušit.
Zrníčko naděje v Leošovi vzklíčilo.
Když druhý den přijela Božena před barák a spatřila Leoše s autem, překvapeně se ptala:
Kde sesbral auto?
Kamarád mi půjčil.
A všichni tři pojedeme?
zeptala se rozechvěle, když zahlédla Báru v kufru.
Ano.
Ale Bára bude vzadu, v boxu.
Ty pojedeš vedle mě vpředu.
To zvládneme.
Dobře
Nakonec souhlasila, že pojede do lesa.
Raději ale výslovně řekla: hned jak začne být zle, jedou zpět.
Po hodině jízdy dorazili na mýtinu.
Leoš pomohl Boženě z auta, vypustil Báru a tiše jí připomněl, ať se k Boženě moc netlačí.
Krásně tu je, oddychl Leoš.
Je přikývla Božena, přezula tenisky do holínek a vydali se pod stromy.
Leoš si hrál se psem s míčkem, aby Báru zaměstnal.
Jak ti je, Božko?
Nevím těžko říct sledovala každé pohyby fenky, která běhala keřem.
Lásko, psi jsou různí.
Jako lidi.
Tenkrát na tebe zaútočil pes, co měl zlého pána.
Ale psi nejsou všichni stejní.
Chápu.
Neboj se jich tolik.
Bára je hodná, kolik takových procházek ještě uděláme, uvidíš sama.
Leoš hodil míček daleko do křoví.
Bára vystartovala.
Haf!
štěkla vesele.
Božena se napjala a ruce se jí rozklepaly.
Pohlédla na Leoše: Je naštvaná?
Ne, to je radost, že našla míček, zasmál se a objal ji.
Bára doběhla, odnesla míček na kraj lesa a čekala na další hod.
Nechceš to zkusit, Božko?
Hodit jí?
Bojím
Zavři oči, bude to lepší.
Prosím, aspoň jednou.
Božena zavřela oči a vší silou mrštila míček co nejdál.
Výborně!
pochválil ji Leoš.
Bára, hledej!
Pes vyrazil.
Pak bylo dlouho ticho, až se ozvalo štěkání.
Ta se má, rozumí každému slovu, smál se Leoš.
Už pojedeme domů?
prosila Božena.
Jo, je čas.
Bára, kde jsi?
Psi stále štěkala za keři.
Leoš šel zkontrolovat, co tam je.
Počkej na mě, prosila Božena.
Přelezli houští, našli Báru, jak zuřivě štěká na míček ležící ve vodě.
Už vím, pousmál se Leoš.
Co?
Bára se bojí vody.
Nedostane se tam.
Aspoň máme holínky.
Ona se bojí vody?
Já myslela, že psi se ničeho nebojí.
Mají taky své strachy.
Báru jsem kdysi vytáhl z řeky jako štěně.
Od té doby se bojí i louže.
Počkej tu, já tam vlezu.
Není to nebezpečné?
Není tu močál?
Ne, to je jen louže, dva dny pršelo.
Otočil se k Báře: Neštěkej, teď ti míček podám.
S jistotou vkročil do louže a hned se zabořil po kolena.
Bára štěkala ještě naléhavěji.
Jsi v pořádku?
znepokojeně zvala Božena.
Jsem, jen je to hlubší, než jsem myslel.
Dorazil k míčku, ale jak vyšel zpět, zabředával stále hlouběji.
Zastavil se.
Voda mu dosahovala do půli stehen.
Leoši, co je?
Ven!
Nemůžu asi jsi měla pravdu, je to bažina, zkusil udělat krok, ale nohy se mu bořily.
Bára štěkala se zoufalstvím, nikam se nehnula.
Ani Božena ne děsila se psa, děsila se bažiny.
Leoš křikl: Božko, zkus najít nějakou silnější větev!
Začala třesoucíma rukama hledat mobil, ale nebyl signál.
Když se na ni Bára podívala a zaštěkala s prosbou v očích, Boženu na okamžik obklopil starý strach nejradši by utekla.
Ale copak by tu Leoše nechala?
Pomoz volal zoufale Leoš.
Strach ji ochromil jako tenkrát v dětství na hřišti.
Ale pak pohled na Báru a umírání v očích milovaného člověka v ní přece jen probudily statečnost.
Našla silnou větev, nataženou ji podala Leošovi, on se pevně chytil.
Táhla, co mohla, ale potřebovala pomoc.
Bára to poznala a postavila se vedle ní.
V tu chvíli jí už nevadilo, že je u ní velký pes.
Čím víc myslela na záchranu, tím méně na strach.
Společnými silami vytáhli Leoše z bažiny.
Mokří, unavení, svalili se do trávy.
Holky moje, co bych si bez vás počal objal Leoš Boženu a potom i Báru.
Vytáhly jste mě z bryndy.
Dost jsem se bála
Snad nemáš nový strach?
ušklíbl se Leoš.
Přibyl mi jeden.
Moc se bojím, že bych tě mohla ztratit.
Tenhle strach je větší než všechny ostatní.
Božena pohladila Báru a pevně ji objala.
Děkuju ti, Báro!
Že jsi byla s námi!
Večer po horké koupeli a vydatné večeři seděli Leoš, Božena a Bára zachumlaní spolu na gauči a dívali se na filmy o psech.
Nic jiného už Božena ten den vidět nechtěla.
Leoš a Bára jí rádi dělali společnost.
A hlavně: každý z nich tím večerem pochopil, že některé strachy lze překonat, pokud láska a důvěra dají smysl bojovat dál.
Ale největší strach ten o toho druhého mohou naštěstí nést spolu.
Protože společné překonání strachu a vzájemná podpora tvoří pevnější most než jakákoli bažina.