Brzy ráno se v kanceláři notáře sešli blízcí i vzdálenější příbuzní. Každý doufal, že jim zesnulý zanechal slušnou sumu peněz. Notář měl zpoždění, což všechny znervózňovalo. Jak dlouho ještě budeme čekat? Chci vědět, zda mi otec něco zanechal, abych mohla odejít, nervózně pronesla Adamova nejstarší dcera, která se jmenuje Lenka. Teto Hanko, měla bys být zdrženlivější. Měla bys truchlit. Vždyť otec je mrtvý, ozval se Michal. Přestaň mi tak říkat. Ještě nejsem stará, říkej mi mým jménem, odvětila Hana podrážděně. Nemůžeš omládnout jen tím, že používáš make-up a chodíš na omlazovací procedury, ucedil Michal naštvaně.
Konečně do místnosti vstoupil notář, pan Novák. Pozorně všechny přítomné prohlédl, sáhl na stole po složce s dokumenty.
Jste připraveni, abych přečetl poslední vůli? zeptal se a všichni mu přikývli. Pan Novák otevřel složku, tajemně se usmál a začal číst Adamovo poslední přání: Všem vám zanechávám dědictví. Abyste ho však získali, musíte ho najít. Jako dítě jsem žil s rodiči na venkově. Neměli jsme mnoho, ale byli jsme šťastní pospolu. V našem starém domě je trezor, veškeré peníze jsou tam, ale abyste ho otevřeli, musíte najít klíč. Notář vám předá mapu a bude dbát na dodržení pravidel. Hodně štěstí, moji milí!
Nastalo několik minut ticha, kdy nikdo nemohl uvěřit, že stařík si hrál s nimi i po smrti. První prolomila ticho Lenka: S manželem pojedeme do vesnice hned.
Kdo pojede se mnou? Já a Michal se vzdáváme dědictví. Táta vždycky rád tropil žerty, myslím, že je v tom háček a peníze nepotřebujeme, řekla Adamova mladší dcera.
Lenka, její manžel a několik dalších příbuzných vyrazili do vesnice. Plnili jeden úkol za druhým. Prošli stodolou, kde hledali stopy mezi dobytkem, šťourali v seně, brodili se blátem. Místní se zastavili a pobaveně pozorovali, jak se trápí. Lenčin slavnostní šaty se během chvilky proměnily v roztrhaný, špinavý hadr.
Když našli klíč a otevřeli trezor, všem spadla brada uvnitř byla pouze vzkaz a spousta karamelek. Peníze jsem věnoval charitě a vám dal, co jste si zasloužili. Děkuji, že jste potěšili mé vesničany.Lenka ztěžka usedla na lavičku před domem, karamelku svírala v ruce. Všichni mlčeli. Najednou si všimla malé děvčátko z vesnice, které se v rozpacích usmívá. Natáhla k ní karamelku a dívka ji s radostí přijala.
V tu chvíli si Lenka uvědomila, jak moc se od posledního rána změnila. Nebylo to bohatství, co jim otec zanechal, ale vzpomínky, zážitky, trochu rozpaků, a možná i poučení, že peníze neznamenají všechno. Vesničané se přidali k rodině, smích a povídání se rozléhaly v zapadajícím slunci.
Lenka se pousmála a podívala do dálky, kde pole zlatě zářila. Věděla, že domů odjede s prázdnou peněženkou, ale s plným srdcem. A to byl ten největší poklad, který jí otec mohl dát.
