Hele, představ si to bylo to asi kolem osmé ráno, když se celá rodina Švecových sešla u notáře v centru Prahy. Všichni byli pěkně napjatí, protože kolovaly řeči, že jim jejich bohatý příbuzný nechal slušné dědictví. Notář měl klasicky zpoždění, takže atmosféra byla napjatá jako struna. Nejstarší dcera Robertova, Anežka, prostě nemohla skrýt nervozitu, chtěla hned vědět, jestli ji táta vůbec zmínil v závěti. Hele, teto, mohla by ses trochu krotit? Tohle má být smutná chvíle, vždyť už mezi námi není náš otec, rýpnul si Marek.
Neříkej mi teta, vždyť jsem mladá, říkej mi Anča, trošku se jí to dotklo. To je fakt sranda, jak si myslíš, že tě ty tvoje krémy a návštěvy kosmetičky udrží pořád mladou, přisadil si Marek.
A najednou, do kanclu vešel notář, s takovým tím tajemným výrazem ve tváři. Sáhl po šanonu s papíry, podíval se na všechny a povídá: Tak co, jste připraveni si vyslechnout závěť? Všichni přikývli. Notář se pousmál a začal číst poslední přání Roberta Švece.
Odkazuji vám všem své dědictví. Ale ne všichni ho dostanete jen tak připravil jsem pro vás malou honbu za pokladem, jakou mi kdysi pořádala naše maminka. Vaše cesta začíná v mém rodném vesničce, kde jsme žili skromně, ale šťastně. Já, jako nejstarší syn, jsem od matky dostal truhlu a právě v ní najdete svůj poklad. Ale klíč k ní získá jen ten nejpozornější. Je někde schovaný v domě nebude lehké ho najít, takže hodně štěstí!
Nastalo ticho. Skoro bys slyšel i to nejmenší škrábnutí. Všem totiž docvaklo, že i po smrti si z nich starý pán dělá trochu legraci a chce je trochu rozpohybovat.
Ticho ale přerušila právě Anča ta nejstarší dcera a povídá: Já, můj manžel a děti jedeme hned teď na tu vesnici. Kdo jede s námi hledat klíč?
Mladší dcera, Eliška, jen zavrtěla hlavou. Hele, Marek a já na žádný klíč a truhlu nehrajeme. Když jsme znali tátu, za tím bude něco dalšího, ne? O peníze nám fakt nejde, prohlásila odhodlaně.
Anča s mužem, dětmi a několika dalšími příbuznými nasedli do auta a vyrazili na venkov někam u Plzně, kde Robert vyrůstal. Tam začalo pravé dobrodružství: lozili po seníku, prohrabávali balíky slámy, skákali přes plot a hledali indicie kde se dalo. Místní z vesnice na ně koukali skrz okno a říkali si, co to je za blázny. V tom všem Anežčina drahá značková halenka skončila roztrhaná jak hadr na podlahu.
Nakonec ale opravdu našli klíč, otevřeli tu slavnou truhlu a zůstali koukat: uvnitř byla pouze obálka a hromada lízátek Pedro.
Na lístku bylo napsáno: Všechny mé úspory jsem věnoval na charitu a vy jste dostali přesně to, co si zasloužíte. Díky vám se lidé v mé rodné vesnici dnes alespoň trochu pobavili a usmáli. S láskou, tatínek.Anežka chvíli jen nevěřícně zírala na sladkosti v truhle, ale pak se musela zasmát poprvé po dlouhé době upřímně a od srdce. Děti sáhly pro lízátka a začaly si je předávat mezi sebou i s místními kluky, co je zvědavě sledovali ze zápraží. Ančin manžel jen pokrčil rameny, vzal ji za ruku a s úsměvem zamumlal: Není to tak špatný dědictví, co? V tu chvíli si Anežka uvědomila, že otec dal rodině něco mnohem cennějšího než peníze dal jim společně strávený čas, pár trapasů a smích, a vzpomínku, na kterou nikdy nezapomenou.
Večer, když všichni seděli na zápraží rodného domu a slunce mizelo za lesem, přešlo napětí v tichý klid. Eliška s Markem nakonec stejně přijeli prý jen ověřit, jak moc jste se ztrapnili. Jak se ukázalo, hrdost ani smysl pro humor nevymizely ani ze zbytku rodiny, a nakonec na vesnici zůstali všichni déle, než původně plánovali.
A když se později ještě roky zpátky v Praze u kafíčka smáli nad historkou o truhle plné lízátek, bylo jasné, že Robert Švec nakonec své rodině zanechal poklad ze všech nejcennější schopnost radovat se ze života společně.
