Bezdomovec

BEZDOMOVEC
Dobromila neměla kam jít. Opravdu vůbec nikam Pár nocí můžu přespat na nádraží. Ale co potom? náhle ji napadla spásná myšlenka: Chalupa! Jak jsem na to mohla zapomenout? I když Chalupa, to je silné slovo! Taková polorozpadlá bouda Ale přece jen je lepší vyrazit tam než spát na nádraží, uvažovala Dobromila.
Sedla do motoráku a přitiskla čelo k studenému okénku, zavřela oči. Připadaly jí těžké vzpomínky na poslední události. Před dvěma lety ztratila oba rodiče a zůstala úplně sama, bez jakékoli podpory. Neměla už na školné, musela zanechat studia na univerzitě a začala pracovat na trhu.
Po tom všem se na ni na chvíli usmálo štěstí, když poznala svou lásku. Vojtěch byl laskavý a slušný muž. Po dvou měsících spolu měli skromnou svatbu.
Zdálo se, že by teď měl být život krásný Ale osud Dobromile připravil další zkoušku. Vojtěch jí navrhl, aby prodala byt po rodičích v centru Prahy a začala nový podnik.
Vojtěch vše vylíčil tak nádherně, že Dobromila neměla žádné pochyby byla přesvědčená, že muž ví, co dělá, a zakrátko zapomenou na všechny finanční potíže. Až se postavíme na nohy, můžeme se pokusit i o dítě. Tak moc chci být co nejdřív matkou! snila Dobromila.
Podnikání se ale Vojtěchovi nepovedlo. Věčné hádky kvůli vyhozeným penězům jejich vztah rychle zničily. Brzy Vojtěch přivedl domů jinou ženu a Dobromile ukázal dveře.
Nejdřív chtěla Dobromila jít na policii, ale brzy pochopila, že nemá kvůli čemu byt prodala a peníze dobrovolně svěřila manželovi…
***
Vystoupila na vesnické zastávce a šla sama podél prázdného peronu. Bylo brzké jaro; chalupářská sezóna ještě nezačala. Za tři roky zarostla zahrada plevelem a vše bylo v žalostném stavu. Nevadí, uklidím, a bude to jako dřív, přemýšlela, přesto věděla, že už nikdy nebude jako dřív.
Klíč, schovaný pod schody, našla bez potíží, ale dřevěné dveře poklesly a nešly otevřít. Dobromila se snažila ze všech sil, marně. Nakonec si sedla na schůdek a rozplakala se.
Znenadání z vedlejšího pozemku se zvedl kouř a ozval se ruch. Dobromila se zaradovala sousedé jsou doma! Rozběhla se k nim.
Teto Růženo! Jste doma? zavolala.
Ve dvoře ale stál zarostlý starý muž. Dobromila se zastavila s překvapením a strachem. Neznámý pán rozdělal malý ohýnek a ohříval vodu v špinavém hrnku.
Kdo jste? Kde je teta Růžena? ptala se, couvajíc.
Nebojte se mě. Prosím vás, nevolejte policii. Nic zlého nedělám. Do domu nelezu, jen tu ve dvoře žiju
Překvapivě měl stařec příjemný, vzdělaný hlas. Tak mluví lidé s rozumem.
Jste bezdomovec? vypálila Dobromila neomaleně.
Ano, máte pravdu, řekl tiše a odvrátil pohled. Vy tady bydlíte? Nemějte strach, nebudu vás rušit.
Jak se jmenujete? zeptala se.
Mojmír, odpověděl.
A příjmení? upřesnila Dobromila.
Příjmení? Jiříkovský, odpověděl s údivem.
Dobromila si starce prohlédla. Oblečení měl obnošené, ale čisté, i on působil upraveně.
Nevím, komu se obrátit o pomoc povzdechla si.
Co se stalo? zeptal se Mojmír Jiříkovský laskavě.
Dveře se prohýbají, nejdou otevřít.
Pokud dovolíte, podívám se na to, nabídl se muž.
Budu moc ráda, řekla zoufale.
Zatímco Mojmír zápasil s dveřmi, Dobromila seděla na lavičce a přemýšlela o cizím muži: Kdo jsem já, abych ho odsuzovala? Vždyť i já jsem bezdomovcem, jsme ve stejné situaci
Dobromilko, už to jde! usmál se Mojmír Jiříkovský a pootevřel dveře. Chcete tu přespat?
No jasně, kde jinde? odpověděla překvapeně.
Je tu topení?
Měla by tu být kamna Dobromila se přiznala, že tomu vůbec nerozumí.
A dřevo? ptal se Mojmír.
To nevím, klesla Dobromila v beznaději.
Dobrá. Jděte dovnitř, něco vymyslím, rozhodl Mojmír a odešel z dvora.
Dobromila uklízela zhruba hodinu. V chalupě byla zima, vlhko a neútulno. Byla smutná, netušila, jak tu vůbec může být. Pak Mojmír Jiříkovský přinesl dřevo. Dojalo ji, že je na blízku alespoň jedna živá duše.
Mojmír pročistil kamna a zatopil. Za hodinu bylo v chalupě příjemné teplo.
Tak, kamna jsou v pořádku. Trochu dřeva přiložte každou chvíli, na noc je potřeba je ztlumit. Nemějte strach, teplo vydrží do rána, vysvětlil Mojmír.
A vy? Jdete k sousedům? ptala se Dobromila.
Ano. Promiňte, že tu přebývám, nechce se mi do města Nechci si lámat srdce a vzpomínat na minulost.
Mojmíre Jiříkovský, počkejte. Nejprve povečeříme, vypijeme horký čaj a pak půjdete, řekla Dobromila rozhodně.
Mojmír neprotestoval. Tiše si sundal bundu a posadil se ku kamnům.
Promiňte, že se ptám Ale vy vůbec nevypadáte jako bezdomovec. Proč žijete venku? Kde máte domov a rodinu?
Mojmír začal vyprávět, že celý život učil na univerzitě. Svůj mládí věnoval práci a vědě. Stáří přišlo nepozorovaně. Když si uvědomil, že je na sklonku života zcela sám, bylo pozdě něco měnit.
Před rokem začala za ním chodit jeho neteř. Nabídla mu pomoc, pokud mu odkázal byt. Mojmír se zaradoval a přiměl jí důvěřovat.
Potom mu Tereza navrhla prodat byt v dusném paneláku a koupit si dům v předměstí, s velkou zahradou a altánem. Již měla něco vyhlédnutého a prý za velmi příznivou cenu.
Mojmír vždy snil o čerstvém vzduchu a klidu. Souhlasil bez váhání. Po prodeji bytu Tereza navrhla založit účet v bance, aby neměl u sebe tolik peněz.
Strýčku Mojmíre, posaďte se na lavičce, já to zařídím. Vezmu si i tašku, kdo ví, třeba nás někdo sleduje, řekla Tereza u banky.
Tereza s taškou zmizela v budově, Mojmír čekal hodinu, dvě, tři Neteř nevycházela. Když vstoupil do banky, zjistil, že je prázdná a na druhé straně je zadní východ.
Mojmír nemohl uvěřit, že ho tak okradla. Seděl dlouze na lavičce, očekávajíc Terezu. Další den šel k jejímu bytu otevřela cizí paní a vysvětlila, že Tereza zde nebydlí už dávno. Byt prodala před dvěma lety
Taková smutná historie vzdychl Mojmír. Od té doby žiji venku. Stále tomu nemohu věřit, že už nemám domov.
Já jsem na tom podobně přiznala Dobromila a vše mu vyprávěla.
To je špatné. Já už prožil celé svoje Ale ty jsi mladá! Nezoufej, každý problém má řešení, všechno bude dobré, snažil se ji povzbudit Mojmír.
Neustále mluvíme jen o smutných věcech! Pojďme raději večeřet, usmála se Dobromila.
Dobromila pozorovala, jak s chutí Mojmír jí makaróny s párkem. Bylo jí ho v tu chvíli opravdu líto. Bylo zřejmé, že je velmi osamělý a bezmocný.
Jak strašné je zůstat sám, venku, bez domova a nikoho nezajímat, pomyslela si.
Dobromilko, mohu ti pomoci se vrátit na univerzitu. Mám tam ještě spoustu přátel. Myslím, že bys mohla studovat na stipendium, navrhl Mojmír nečekaně. Samozřejmě v tomto stavu nemůžu mezi bývalé kolegy, ale napíšu rektorovi. Ty se s ním setkáš. Konstantin, dávný kolega určitě pomůže.
Děkuji! To by bylo skvělé! zaradovala se Dobromila.
Děkuji za večeři, že jsi mě vyslechla. Teď půjdu, je už pozdě, povstal Mojmír.
Počkejte. Kam půjdete? To není hezké, řekla tiše Dobromila.
Nebojte, mám útulný přístřešek na vedlejším pozemku. Zítra se zastavím, usmál se Mojmír.
Nemusíte spát venku. Mám tu tři prostorné pokoje. Vezměte si, který chcete. Upřímně, bojím se být sama. Bojím se těch kamen, neumím s nimi zacházet. Nenecháte mě v nesnázích?
Ne, nenechám, řekl vážně.
***
Uběhly dva roky Dobromila úspěšně složila zkoušky a těšila se na prázdniny, vracela se domů. Žila stále na chalupě, vlastně střídavě v koleji, na chalupu přijížděla o víkendech a přes léto.
Ahoj! zvolala radostně, objala dědu Mojmíra.
Dobromilko! Moje zlatá! Proč jsi nezavolala? Šel bych tě vyzvednout na zastávku. Jak to dopadlo? Zvládla jsi zkoušky? radoval se Mojmír.
Ano! Skoro všechno na výbornou! pochlubila se Dobromila. Koupila jsem dort, dej vařit vodu, budeme slavit!
Dobromila a Mojmír Jiříkovský popíjeli čaj a sdíleli novinky.
Zasadil jsem víno. Tam postavím altánek bude to velmi pohodlné a útulné, vyprávěl Mojmír.
Skvěle! Ty jsi tu pán, dělej, co uznáš za vhodné. Já přijedu, odjedu smála se Dobromila.
Mojmír se docela změnil. Už nebyl sám. Měl domov, měl vnučku Dobromilku. Dobromila se také vrátila do života. Mojmír Jiříkovský byl pro ni jako rodina. Dobromila byla vděčná osudu, že jí přinesl dědu, jenž jí nahradil rodiče a podpořil ji v těžké hodině.