Položila jsem poslední talíř a ustoupila o krok. Dvanáct míst. Dvanáct skleniček. Dvanáct ubrousků složených do trojúhelníku přesně jak mě maminka učila. K osmé dorazí Novotní, pak přijde Ivana s manželem. Dům bude plný, jak to máma vždycky milovala. Bílý ubrus s vyšitou krajkou a sněhovými vločkami taky maminčin, ještě z její výbavy. Vyhlazovala jsem sklady a v duchu si povzdechla už potřetí připravuji tenhle stůl na Silvestra sama. Bez ní.
Babičko Lenko, a třináctá židle?
Lekla jsem se. Klárka stála ve dveřích kuchyně, v náručí držela další talíře. Tváře měla růžové od mrazu asi byla venku.
Jaká třináctá, Klárko? Dělala jsem, že nechápu.
Prababička ji vždycky dávala. Pro nečekaného hosta.
Odvrátila jsem pohled k oknu. Za sklem padal těžký, pomalý sníh, připomínající vatu. Máma vždycky říkala, že takový sníh přináší hosty. Nikdy jsem se neptala, jaké hosty vlastně myslí. Brala jsem to jako rčení. Jako starý zvyk.
Prababička tu není už tři roky, Klárko.
Právě proto.
Klárka se na mě dívala svým typickým způsobem přímo, tichounce, ale s otázkou v očích. Je jí deset, a je jediná z rodiny, kdo vážně poslouchal maminčiny příběhy. Já je přestala vnímat už dávno, pořád účetnictví, práce, starosti. Teď už se nemám koho na nic zeptat.
Dobře tedy. Přines ze spíže tu dřevěnou u stěny.
Klárka se usmála a zmizela. Já vytáhla šuplík se šperky. Uvnitř ležely mamčiny náušnice jantar v stříbře. Jediný šperk, který nosím. Michal prý říká, že mi sluší, ale já si je beru pro ten pocit, že když se jich dotknu, je máma někde nablízku.
Oblékla jsem si je a podívala do zrcadla. Dvaapadesát let. Vrásky u očí, šediny ve vlasech. Máma mi v tomhle věku připadala mladší. Nebo jsem si to jen myslela?
Třináctá židle se objevila u čela stolu, přímo naproti dveřím. Chtěla jsem říct, že to není praktické, že ten host bude sedět zády k oknu, ale mlčela jsem. Máma ji vždycky dávala zrovna tak.
Prababička vyprávěla, že měla bratra Jaromíra. Odejít musel, když jí bylo sedmadvacet, a už se nikdy nevrátil.
Zastavila jsem se s mísou bramborového salátu v ruce.
Odkud to víš?
Vykládala mi to, když jsem u ní bývala na noc. Povídala o dětství, o domě, o bratrovi. Tvrdila, že jednou se vrátí. Proto tu vždycky byla jedna židle navíc.
Čtyřicet let. Celé čtyři dekády dávala máma třináctou židli ke stolu a já to brala jako pouhý zvyk, pohostinnost, starinkou úchylku. Ona ve skutečnosti opravdu čekala. Každý Silvestr čekala na jednoho určitého člověka.
Proč mi to neřekla?
Klárka pokrčila rameny.
Možná čekala, až se zeptáš.
Nikdy dřív jsem se neptala. Ani jednou. Nepátrala jsem po jejím dětství, rodině, po tom, co bylo předtím, než jsem se narodila. Máma byla prostě samozřejmá součást mého světa. A teď už tu není a já o ní skoro nic nevím.
Z předsíně se ozvalo bouchání dveří Michal se postavil ve sněhu a otřepával si kabát. Za ním Pavel s ženou Ivou. Dům se rozezvučel smíchem, štěbetáním, tlumeným cinkotem nádobí. Iva přinesla svůj pověstný koláč, Pavel lahev vína. Michal mě objal a políbil do vlasů.
Krásně jsi to připravila.
Usmívala jsem se, přijímala kabáty, rozlévala čaj, poslouchala historky o zacpaných silnicích a ledovce. Ale oči mi pořád ujížděly k třinácté židli prázdné a čekající.
Máma čekala. Čekala někoho skutečného, ne jen náhodu.
V šest zazvonil zvonek.
Právě jsme dojedli pomazánky. Pavel rozvíjel nějaký vtip, Iva se smála, Michal otvíral druhou lahev. Klárka seděla, zadumaně si hrála se salátem. A pak zvonek. Prudký, nečekaný.
Já otevřu! zvolala Klárka a vyskočila od stolu.
Utírala jsem si ruce, když se ozvala:
Babičko, tady je člověk.
Něco v jejím hlase mě znepokojilo a vyšla jsem do chodby.
Na prahu se třásl postarší muž. Šedá zarostlá brada, promožený kabát, co kdysi musel být pěkný, teď už byl otrhaný, chyběla mu knoflíček. Kulich se spadanou vatou, zetřené boty převázané provázkem. Obyčejný bezdomovec, jako u nádraží.
Jenže on se nedíval na nás, ale na dům. Na vyřezávané rámy, zvětralý práh, na stromek na dvorku, který jsme ráno ozdobili. Díval se tak, jako by se snažil rozpomenout, možná na něco poznat.
Dobrý večer, řekl tiše. Omlouvám se byla by možnost jen se na chvíli ohřát?
Michal stál opodál a napjal se.
Nepodáváme ale můžu vám přinést čaj. Počkejte na chodbě.
Nech ho vejít, postavila se Klárka mezi nás a dveře. Oči jí zářily.
Babičko, sama jsi připravila třinácté místo. Pro hosta.
Podívala jsem se tomu muži do očí. On neprosil, nežadonil, nemumlal o dětech anebo hladovění. Jen se díval na náš dům. Na domov mojí mámy.
Až teprve teď jsem si všimla jeho rukou. Sundal si rukavice hrubě pletené, s dírou na prstu. Prsty měl čisté, nehty zastřižené, kůže sice popraskaná, ale ruce to nebyly nějakého tuláka, spíš člověka zvyklého na jemnější práci.
Pojďte dál, řekla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Dnes je Silvestr. Nemá cenu mrznout venku.
Chtěl namítnout, ale položila jsem mu ruku na předloktí stejným způsobem, jak to dělala máma tátovi. Okamžitě se uklidnil.
Dobře. Ale jen na chvilku.
Muž vešel a rozhlédl se. Pomalu otočil hlavu, prohlížel si každý kout. Kuchyň bývá napravo, co?
Ano, kývla Klárka. Jak to víte?
V těchto domech to tak většinou bývá promiňte, dlouho jsem nebyl v opravdovém domě.
Zavedli jsme ho do jídelny. Pavel se tvářil odmítavě, Iva se stáhla víc k manželovi. Jen Klárka hostovi pomáhala a usmívala se.
Posadila ho na třináctou židli. Sedl si opatrně, vzpřímeně, ruce složené v klíně.
Přinesu vám něco k jídlu, řekla Klárka.
Děkuji. Jste velmi laskaví.
Jeho hlas zněl nečekaně kultivovaně vybrané, správné intonace. Sedl si, nabídl jsem mu talíř bramborového salátu, pečené maso se zelím, kousek štrúdlu. Vzal do ruky vidličku, opět elegantně, s jemností. Jedl pomalu, potichu, tak jak to dělají lidé dobře vychovaní.
Jak se jmenujete, pane? zeptala se Klárka.
Zvedl pohled. Jaromír.
Skoro mi vypadla sklenice z ruky. Jaromír jméno, které říkávala máma, když vzpomínala na svého bratra. Nějakého příbuzného, kterého jsem zahlédla, když mi bylo devět a pak už nikdy. Musí to být náhoda Jaromírů je v Česku přece spousta.
A příjmením? nedala se Klárka.
Andrle.
Prsty samy sklouzly k maminým náušnicím. Andrle. Mamin otec byl také Andrej. Andrej Andrle. Zemřel dávno před mým narozením.
Výborné jídlo, odsunul muž talíř.
Přidáte si?
Děkuji, už ne.
Díval se na stromeček, na ozdoby, na hvězdu na vršku. Oči měl vybledlé, šedomodré. Něco v nich mi bylo známé pohled, jakým se na mě dívala máma.
Lenko, podáte mi sůl? zeptal se najednou a díval se přímo na mě.
Lenko
Jen máma mi tak říkala. Nikdo jiný Michal mi neřekne jinak než Leni, Pavel s Ivou mi říkají mamko, Klárka babi Lenko, v práci paní Lenka.
Jak víte, jak se jmenuji?
Zastavil se s vidličkou v ruce. Přes tvář mu přelétl lehký stín.
Slyšel jsem, jak na vás volali.
Jenže nikdo mi dnes neřekl Lenko. Celý večer ne.
Raději jsem mlčela a podala mu sůl. Ale po zbytek večera jsem nemohla spustit oči z jeho rukou.
O půlnoci jsme všichni zvedli skleničky. Michal pronášel přípitek o rodině, zdraví a podařeném roce. Připili jsme si. Host Jaromír si tiše usrkl, šampaňského se sotva dotkl.
Když hodiny odbily dvanáct, Klárka zvolala Šťastný nový rok!, Iva objala Pavla a Michal mě políbil. Já zatím pozorovala muže na třinácté židli seděl klidně, hleděl na stromeček, šeptal si cosi pro sebe. Modlitbu? Nebo si jen v duchu počítal údery hodin?
Po půlnoci Klárka zapnula rádio, ostatní šli tančit do vedlejší místnosti. Michal usnul v křesle. Klárka zmizela telefonovat s kamarádkami. Já uklízela stůl.
Muž seděl dál, rovná záda, ruce položené v klíně. Dlouze se zahleděl na stromeček, pak tiše vstal a přešel k ozdobené jedli. Zvedl dlaň, opatrně otočil hvězdu na úplném vrcholu přesně o kousíček vlevo. To dělala máma každý rok. Nikdy jsem nevěděla proč.
Přišla jsem za ním. Srdce mi bušilo až v hrdle.
Proč jste to udělal?
S cuknutím stáhl ruku zpět. Zvyk.
Čí zvyk?
Mlčení. Díval se na mě vybledlýma šedomodrýma očima.
Vy jste znal mou matku. Tentokrát jsem už nečekala odpověď.
Sklonil pohled.
Zinuši Andrle? Přikývl. Znal.
Odkud?
Hleděl ke stromečku.
Vyrostli jsme spolu v tomto domě.
Srdce mi vynechalo úder. V tomhle domě
Kdo jste?
Znovu ticho.
Tam vzadu býval dětský pokojíček. S výhledem do dvora. V zimě jsme na okně obdivovali ledové kvítky. Se s tvou maminkou jsme vždycky říkali, na co který vzor vypadá.
Teď je tam komora.
Vím My se Zinuškou Pak se zarazil.
Co?
Nic, omlouvám se. Musím na vzduch. Vyšel ven bez kabátu.
Našla jsem ho za půl hodiny.
Seděl na lavičce u plotu, díval se na okna. Sníh mu padal na ramena i na kulicha. Nehýbal se, jen hleděl na dům.
Vytáhla jsem starý maminčin kabát a sedla si vedle něj.
Zamrznete tady.
Nebyl by to poprvé.
Sedla jsem si k němu. Bylo mi jedno, že lavička studí.
Vyprávějte.
Co?
Všechno. Kdo jste. Jak znáte maminku. Proč jste přišel.
Dlouho mlčel, pak si prohlížel ruce rukama hodinářskými.
Zina byla moje sestra, řekl nakonec. Mladší. Odejít jsem musel, když jí bylo sedmadvacet. Mně třicet.
Podjela mi kolena.
Vy jste strýc Jaromír?
Přikývl. Vyprávěla Klárce o mně?
Ano. Říkala, že vás čekala. Proto vždycky dávala židli navíc. Každý Silvestr. Čtyřicet let.
Položil si ruce na obličej a začal tiše plakat.
Tři a čtyřicet let jsem se bál vrátit.
Proč?
S povzdechem zvedl oči. Otec. Pohádali jsme se tak, že jsem řekl věci, které pak nejde vzít zpět. Odcestoval jsem na sever, dělal na stavbě. Rok se změnil v pět, pět v deset, deset v dvacet… Pak už jsem se styděl. Uvěřil jsem, že je lepší, když si myslí, že jsem mrtvý.
A maminka?
Bál jsem se, že mě už nechce znát. Že ji ztratím úplně, když napíšu a dostanu odpověď, že se nemám vracet.
Máma vás čekala. Třicet devět, čtyřicet let každý rok. Klárka mi to říkala.
Podíval se na mě. O jejím pohřbu jsem se dozvěděl až zpátky v Praze z novin. Četl jsem o její smrti v kávárně na Hlavním. Uvědomil jsem si, že jsem přišel pozdě. Celou tu dobu jsem nenašel odvahu jí čelit. Teď už je pozdě.
Tak proč jste nakonec přišel?
Protože ona čekala. Nevím proč, ale musel jsem se aspoň podívat na ten dům. Kde jsme jako děti byli šťastní. Abych se rozloučil.
Seděli jsme v tichu. Máma mi kdysi říkala, že vzpomínky, bolesti i promarněné příležitosti jsou jako sníh padá tiše a nenápadně, až zapadne všechno kolem.
Nemám vám věřit, řekla jsem po chvíli. Může to říct kdokoliv. Máte důkaz?
Přemýšlel dopředu do oken.
V dětském pokoji jsme se Zinuškou vyryli pod tapetu nápis. Malým hřebíčkem, v šedesátém druhém roce. Já měl jedenáct, ona osm.
Tapety jsme měnili možná pětkrát.
Mělo by to být pořád na omítce, u pravého rohu okna. Museli jsme stát na stoličce, abychom dosáhli.
Postavila jsem se a on šel se mnou dovnitř.
Komora voněla starými věcmi, šálami a knihami. Rozsvítila jsem slabou žárovku a pod oknem u pravého rohu začala malým nůžkám odlepovat tapety. První vrstva béžová, pak zelená, potom modrá, žlutá, červená a pak omítka. Pomocí světla z mobilu jsem prohlížela stěnu.
Tam byly vyryté dětskou rukou tahy:
Tady jsme byli. Jarek a Zina, 1962.
Ruce se mi třásly.
To jsem psal já, zašeptal za mnou. Zina se bála, že máma přijde na to, že jsme škrábali po stěně. Ale já slíbil, že přelepíme, a bude to jen naše tajemství.
Otočila jsem se k němu. Stále cizí ale najednou důvěrně povědomý. Mamin bratr. Můj strýc. Ten, na koho čekala čtyři dekády.
Zůstali jsme v kuchyni až do svítání.
Uvařila jsem čaj s mateřídouškou, jak to máma měla ráda. Vytáhla sklenici malinové marmelády poslední, kterou maminka uvařila před svou nemocí.
Vyprávěl. O severu, Mostu, Ostravě, o letech bez domova, nádražích a azylech. O strachu vrátit se do rodného domu, protože by mohl slyšet: Nepatříš sem.
Byl jsem hodinářem, pracoval jsem v dílně na náměstí. Ty mozoly zůstaly z té práce pinzeta, šroubováky, lupa I když jsem roky nesahal na strojek, ruce si to pamatují.
Zdvihl dlaně. Ty pečlivé, opatrné ruce, kterých jsem si všimla, když stál na chodbě.
Víš, čeho jsem se nejvíc bál? zeptal se za ranního šera. Ani ne studu, ale že Zina mě odepsala. Že kdybych napsal, odpoví už není cesta zpátky. Raději jsem žil s tím, že někde žije a možná mě ještě čeká.
Čekala, položila jsem ruku na stůl. Každý Silvestr připravovala místo. Čtyřicet let v kuse.
Seděl tiše. Zvenka prozařovalo první světlé ráno nového roku.
Náušnice s jantarem, řekl tiše. Ty jsem jí dal ke svým prvním výdělkům, když byla plnoletá. Na první výplatu hodinářského učně. Byla tak šťastná. Slíbila, že je nikdy nesundá.
A taky je nikdy nesundala, dodala jsem. Ani v nemocnici.
Strýc Jaromír brečel. Dlouho. Potichu.
Vstala jsem a podala mu maminčin ručně pletený šedý šál. Voněl stále stejnými levnými parfémy z mládí, domovem a dětstvím.
Šťastný nový rok, strýčku Jaromíre.
Vzlykl, sevřel mi ruku. Mokrou od slz.
Nepřišel jsem včas. Už nikdy jí neřeknu promiň.
Ale přišel jsi. Máma na to čekala celý život.
Podíval se na mě s pokornou nadějí.
Byla by ráda, kdybys tu zůstal.
Že bych zůstal?
Tady. S rodinou. Ve svém domě.
Chvíli přikývl, pak se rozesmál spolu s vycházejícím sluncem silvestrovského rána.
Ráno jsem sešla dolů do jídelny.
Strýc Jaromír seděl na třinácté židli. Klárka mu cosi nadšeně ukazovala. Poprvé za celou noc se usmíval doopravdy.
Na stromečku byla hvězda pootočená vlevo přesně jak to dělávala máma. Tajemství a znamení, kterým mi dávala najevo svou naději a víru. Čekala na návrat. Čtyřicet let.
Pavel si hosta dál nedůvěřivě měřil, Iva poklízel nadoby, dům byl zase klidný.
Michal přišel zezadu a objal mě.
Takže tu zůstane?
Ano.
Jsi si jistá?
Ví, co je pod tapetou. To nejsou věci, co by znal někdo cizí.
Michal mi stiskl ruku. V pořádku. Jestli ti to tak přijde správné.
Dívala jsem se na ruce strýce ruce, které kdysi vyryly do stěny nápis, ruce, které daly mámě náušnice.
Máma stavěla tu židli čtyřicet let. Před třemi lety to skončilo. Teď už nemusí být prázdná.
Klárka mi nadšeně mávala. Babi, strýček Jarek umí opravovat hodiny! Mám na pokoji staré kukačky po prababičce, on je prý rozběhne!
Přišla jsem ke stolu a položila mu ruku na rameno přesně tak, jak vítala hosty máma. Stejný dotek, kterým mě utěšovala, když jsem se jako malá bála tmy. Teď ten dotek předávám dál.
Šťastný nový rok. A novému začátku.
Zakryl mou dlaň svou. Ruka byla příjemně teplá.
Děkuju, Lenko. Děkuju, že jsi mi odpustila.
Za oknem dál padal sníh pomalu, jako když se svět znovu chystá probudit.
A já pochopila: někdy trvá desetiletí, než se vrátíme domů. Někdy máme pocit, že už je na všechno pozdě. Ale pro odpuštění a návrat nikdy není pozdě. Stačí mít odvahu otevřít dveře a místo u stolu už na nás dávno čeká.
