Ahoj, poslouchej, co se stalo minulé listopadové odpoledne. Věra a Milan vyšli z domu kamarádů, kde právě oslavovali narozeniny, a vydali se domů. Venku už dlouho vládne listopad, ve slabém světle pouličních lamp se snáší první vločky a občasný vítr jim šustí po sněhu.
Jaká kráska! vydechla Věra, když se podívala na podzimní krajinu.
No jo, přikývl Milan a objal ji.
Šli ještě chvilku dál, když se Věra najednou zastavila.
Slyšíš? zeptala se Milana.
Slyším, dítě pláče, odpověděl a rozhlédl se.
V takový čas se s kočárky ven nechodí, to je úplně novorozené, řekla Věra znepokojeně. A dítě je někde blízko, ale nevím kde.
Oba se zastavili a rozhlédli se.
Zdá se, že odtud! řekl Milan a vběhl směrem k parku Stromovka. Na zasněžené lavičce ležel svinutý balíček, ze kterého se ozýval pláč.
Jaká maličká zašeptala Věra. Kde jsou její rodiče?
Asi ji tady sami ponechali, usoudil Milan.
Věra opatrně vzala miminko do náruče a okamžitě se uklidnilo.
Kde jsi, maličká, kdo tě tak zranil? šeptala s něžností. Co tě ti krutí rodiče na mrazu opustili?
Jednou se rychle dostali domů. Věra položila dítě na pohovku, rozbalila ho a uviděla před ní ležela holčička, sotva měsíční. Měla roztrhanou košilku a byla zabalená v opotřebované dečce.
Musíme ji hned nakrmit, podbalení už je asi hodinu staré, řekla Věra se slzami v hlase.
Jdu do obchodu, všechno koupím, nabídl Milan.
Kup směs, lahvičku a pleny, prosím, a drž ji v náručí, abys ji nepustila, doplnila Věra a lehce se zachvěla.
Po patnácti minutách se Milan vrátil s nákupem.
Tady jsou jednorázové pleny, nic jiného nemáme, řekl a položil pytel před Věru.
Perfektní, teď ji přebalím a nakrmu, zasmála se Věra a pobírala se kolem dítěte. Malá tvář byla posetá pupínky, tak ji Věra jemně potřela dětským krémem a rozprostřela čisté pleny. Miminko okamžitě vstřebalo smíšené mléko, jako by hladovělo už dlouho.
Musíme to nahlásit policii, jinak to bude vypadat, že jsme ji sami ukradli navrhl Milan.
Souhlasím, nechtěl bych skončit před úředníky, odpověděla Věra a položila ospalou holčičku ke spánku.
Brzy ráno přišli sociální pracovníci a policisté. Věra sledovala, jak jí berou malou Sofii z domu, a byla z toho strašně smutná. S Milanem už nebylo děti už sedm let. Věra v minulosti otěhotněla, ale při čtvrtém měsíci přišla o dítě. Po té ztrátě už nečekali, že se jim někdy podaří mít vlastní potomek. Možná Sofie opravdu přišla o své rodiče
Když zůstali sami, Věra a Milan přemýšleli o osudu malé holky.
Miláčku, jak bych ji chtěla ještě jednou držet v rukou! Je tak roztomilá, řekla Věra.
Všechna tahle kuličkovitá šílenost mě taky pobavila, zamyslel se Milan, koukajíc z okna na dětské hřiště, kde maminky tlačily kočárky. Milan si představoval Věru mezi těmi šťastnými maminkami a usmál se.
O tři měsíce později se jejich sen naplnil. Úřad nenalezl Sofiiných biologických rodičů, takže Věra a Milan si ji mohli vzít do své rodiny. Koupili jí vše potřebné kočárek, postýlku, oblečení, hračky a další věci. Sofie se stala jejich miláčkem. Věra teď s růžovým kočárkem procházela po dvoře, povídala si s ostatníma maminkama o dětech a všichni věděli, že adoptivní rodiče udělají pro dítě cokoliv.
Sofie vyrostla, ve svých sedmnácti letech získala zlatou medaili na maturitě a chtěla studovat na Pedagogické fakultě. Po maturitním večírku se celá rodina sešla u stolu, aby oslavila. Náhle někdo zaklepal na dveře.
Dám to otevřít, a vy, moje holky, zůstaňte, usmál se Milan a šel do předsíně.
Brzy se objevil pár muž a žena vypadali, jako by byli po pár pivech. Vtrhli do obýváku.
Sofie, gratulujeme k maturitě! zvolala rozcuchaná žena v šedém, ošoupaném saku.
Sofie, Světluško, jsme na tebe pyšní! přikývl muž a poškrábal si zátylek, jako by přemýšlel, co dál říct.
Kdo jste vůbec? zeptala se Sofie, přistoupila od stolu. Proč jste přišli?
Jsme tvoji praví rodiče, vydechla žena chraplavě a předstírala, že je matka. Našli tě před sedmnácti lety na lavičce v parku.
Mami, tati, co se děje? To je nějaký cirkus? divila se Sofie, zírajíc na hosty i na Milana s Věrou, kteří se mezi sebou pohrabávali.
Sofinko, nebuď na ně. Jsou to jen nějací opilci, chtějí se jen napít, řekl muž.
A vy už to rozdělujete na kocovinu? odpověděla Sofie sarkasticky. Kam jste se nasunuli?
Věra se vmísila do rozhovoru a rozplakala se, když vyprávěla, jak našla malou Sofii v parku. Sofie se rozplakala a nakonec řekla:
Když je to tak pravda, tak oba odsud vypadněte!
Rozcuchaná žena zakřičela: Holčičko, máš mladší bratříčky a sestřičky! a mávlá se s vlasy. Její manžel se nepokojně houpal na nohou, jako by ztratil pojem o čase.
Dobře, brzy přijdu na návštěvu, řekla Sofie, aby se ti nepříjemní hosté rychle rozplynuli.
Hosté se nakonec podivilili a odešli. Milan, když zavřel dveře, si s úlevou povzdechl:
Co to za smrad!
Sofie se zeptala:
Je to pravda?
Matka sklopila oči.
Ano, dcerko, přiznal se otec.
Oba pak Sofii vyprávěli, jak ji našli na zasněžené lavičce v parku, jak se o ni starali a vyplňovali papíry na adopci.
Pak pak, mami, tati, mám vás ještě víc ráda! řekla téměř plačící. Objevila se v náručí rodičů a poděkovala, že ten večer v parku nezůstala sama.
Čas plynul, nepříjemní hosté se už neukazovali. Rodina Sofie věděla, proč přišli alkoholičtí rodiče potřebují peníze na pití a chtěli si půjčit svou zapomenutou dceru. Sofie ale viděla věc jinak divila se, jak takoví lidé mohou mít děti a nepostarat se o ně.
Po několika letech Sofie dokončila studium a nastoupila jako učitelka na pedagogický kolegium. Nikdy však nezapomněla na své bratříčky a sestřičky, kteří někde ještě existovali. Jednoho dne se rozhodla je navštívit s přítelem Vládkou. Vláďa byl její dlouholetý kamarád a slíbil, že ji podpoří.
Došli k polorozpadlé chatě, kde ještě někdo žil.
Je to ono? zeptal se Vláďa překvapeně.
Zdá se, že ano, přikývla Sofie a vstoupila na zanedbaný dvůr, který už dlouho neviděl opravy.
Zaklepali na staré dřevěné dveře. Po chvíli se ozvaly kroky.
A co nás, vzpomněli jste si na nás? zamumlala rozcuchaná teta. Vstupte. A kdo je s tebou? Tvůj snoubenec? Když už tu jsi, nalij mi a napij se.
Já jsem snoubenec, ale ne kvůli tomu jsme sem přišli, odpověděl Vláďa vážně.
A k čemu vám to? Dětem dejte aspoň pár haléřů, oni přece hladoví, a já tu nic nemám. Váš otec před rokem zemřel, zamumlala žena a povzdechla se.
V prahu se objevila dvojice dětských očí. Vláďa je podal a rozdal dvě velké krabice s bonbóny. Děti je hned rozbalily a zmizely do jiné místnosti.
U stolu seděl hubený chlapec, který se nervózně díval na hosty.
Tohle je náš Miška. Poznejte ho. Trochu plachý, ale dobrý. Chce se učit, řekla teta.
Sofie se k němu přiblížila:
Tak co, seznámíme se? usmála se a podala mu ruku. Jsem tvoje sestra.
Chlapec se na ni podíval nejistě a pomalu podal ruku.
Sofie a Vláďa si Mišku odvezli. Ukázalo se, že je šikovný a talentovaný. Díky pomoci Věry a Milana si Sofie pro něj zajistila školu a byt v Praze. Každý den ho s Vláďou navštěvovala, pomáhala mu s učením. Postupně Miška rozkvetl, stal se veselým, vyprávěl vtipy a těšil svou novou rodinu.
V domě jejich bývalé matkyalkoholikky zůstali ještě dva děti bylo jim devět a deset let. Sofie je občas přinesla k sobě ze školy, přinesla jim velké sáčky s potravinami. Škodolibě je soucítěla, protože jejich matka všechny peníze tahala na alkohol. Sofie je zvánala k sobě, aby alespoň na chvilku prožily normální dětství, zapomněly na chudobu a těžkosti. Vzdělávala je, brala do kina, na zábavní parky nebo jen tak na procházku do parku. Jednou jejich matka už nebyla životní styl ji nakonec zničil.
Milan a Věra se tak stali známými jako dobří a milující rodiče. Brzy jim v rodině přibyla další dvě děti. Výchovu Artiho a Veroniky převzala hlavně Věra a Sofie měly nejvíc volného času. Oba děti vyrůstaly v adoptivní rodině, zapomněly na těžké dětství. Už jako maličké snily uteć z rozpadlé chaty a tyranské matky, ale bály se. A teď se jejich sen splnil oba dostali vzdělání, stali se skvělými psychology a otevřeli vlastní ordinaci, kde pomáhají dalším.
