Ty beze mě nevydržíš! Nic nedokážeš sama! hulákal tehdy manžel, když si vkládal košile do velké tašky.
Ale ona vydržela. Nepodlehla. Možná, kdyby si dala víc času přemýšlet, jak vůbec přežije s dvěma dětmi, napadlo by ji tolik hrůzných možností, až by mu tu nevěru odpustila. Ale čas nebyl, musela holky odvézt do školky a letět do práce. Manžel se vrátil domů jen půl hodiny předtím samolibý, nadšený svou novou láskou, plný sebevědomí.
Takže, když si oblékala kabát, krátce a jasně rozdávala pokyny:
Markétko, prosím, pomož Aničce zapnout bundu a ve školce dohlédni, ať dobře papá. Paní učitelka si stěžovala, že nechce tu kaši.
Petře, radši si vezmi všechno, co ti patří. Nechoď sem už nazdařbůh. Klíč od bytu nech ve schránce. Nashle.
Markétka přišla na svět přesně o půl hodiny dřív než Anička, a tak byla ta starší. Teď je oběma čtyři. Děvčata byla samostatná, každá s vlastním temperamentem. Když Markétka tu nenáviděnou krupicovou kaši prostě sní, protože se to má, Anička vždycky protestuje: Jsou tam hrudky, to nejím.
Naštěstí byla školka hned za rohem, deset minut pěšky. Cesta s nimi, jejich štěbetání, odváděla Terezu od přemítání o budoucnosti. Ani v práci, v ordinaci praktické lékařky, nebylo kdy přemýšlet o osobním životě pacienti, vizity, papírování. Teprve večer, když v předsíni zahlédla prázdné ramínko, kde dřív visely manželovy bundy, uvědomila si, že odteď je na všechno sama. Ale nebylo v její povaze hroutit se: vše muselo zůstat jak má být, nebo ještě lépe. Když se člověk zhroutí, nic tím nevyřeší. Lepší je rozvážně si utřídit myšlenky a hledat řešení. Například teď je čas připravit večeři.
Co se vlastně změnilo? přemítala Tereza, když krájela zeleninu na salát. Odešel muž. Co všechno dělal? Co mě teď čeká? Nic, s čím bych si neporadila. Musím jen trochu přizpůsobit denní režim. Zvládnu to. Všechno bude dobré. A bude ještě líp. Už nechci žít ve strachu, kde zas je, jestli u té nové. Lepší být sama. Je to těžší, ale klidnější.
Přečetla holkám kapitolu z Dobrodružství Ferdy Mravence, dala jim pusu na dobrou noc a běžela pověsit prádlo.
Před spaním si uvařila čaj, chtěla si srovnat myšlenky a naplánovat další den. Holky byly k nerozeznání, jak dvě hrachové kuličky dvojčata. Pravda, dvě děti jsou práce víc, ale Tereza nikdy neměla pocit, že by to byla tragédie. Překvapovalo ji, jak ji okolí litovalo.
Všechno zvládáme, odpovídala, není to žádné drama. Postarám se.
Jak čajovník zabublal, Tereza zalila svou oblíbenou meduňku, rozsvítila lampičku. Za oknem sychravo, sníh s deštěm, ale v bytě teplo, klid, jen hodiny tiše tikaly…
A tu najednou zvonek. Otevřela a na prahu uviděla sousedku, paní Milenu. Starší paní, kterou Tereza nikdy neměla moc v lásce. Osamělá důchodkyně, ráno vždycky venčila svého podivného voříška a Terezu zdravila jen krátce, vážně. Tu její fenečku už párkrát viděla u popelnic, jak nejistě pozoruje odpadkové pytle. Asi jí jí bylo líto, tak ji vzala k sobě. Nikdo Milenu nenavštěvoval, chodila jen na nákup a teď měla konečně alespoň psí společnost.
Omlouvám se, že ruším, řekla Milena, pevně zahalená v šál, ale dneska jsem si všimla, že váš muž vytahoval věci do auta. Opustil vás?
To není vaše věc, odpálila Tereza.
Váš muž rozhodně ne, hlesla tiše paní Milena, jen jsem se chtěla nabídnout, kdybyste někdy potřebovala s něčím pomoct s holčičkami, nebo tak. Ne vážně, stačí říct.
Pojďte dál, nabídla ji Tereza. Jak se jmenujete? ptala se a nalévala do hrníčků horký čaj. Přistrčila měkké sušenky v košíčku: Vemte si.
Jmenuji se Milena Novotná. Vás už znám, jste Tereza. Tak poslouchejte, Terezko, s tichým úsměvem ukusovala sušenku, nevnucuji se. Jen chcete-li, budu ráda nápomocná a ne pro peníze, jen tak, pro společnost. To je mi k radosti.
Paní Milena si lokla čaje a pochválila:
Výborný to je meduňka? Na chalupě si pěstuju taky, mám tam spoustu zeleniny. Přijeďte někdy v létě, místa dost. Mám tam jabloň a ty jablka jsou výborná…
Tereza se na Milenu dívala novýma očima a přemýšlela: proč si vůbec myslela, že jí je protivná? Možná proto, že ji nikdy neujišťovala úsměvy, nevěděla, ptá-li se moc na děti nebo soukromí. Nikdy se jí nevnucovala, prostě mlčky chodila kolem. Ale dnes vůbec nešmejdila v Tereziných ranách, jen prostě nabídla pomoc.
Teď viděla sousedku jinak: byla upravená, nové bačkory, šedé vlasy v uzlu, šaty s krajkovým límečkem, zlehka voněla levandulí.
Poslouchala, jak vypráví o chalupě, o jablkách, o malé horké sauně, o rybníku, kde celé léto plavou divoké kachny, a v hlavě se rozplývaly všechny těžké myšlenky v srdci bylo najednou tepleji…
Od té chvíle uplynulo už pět let, ale Tereza na to vše dodnes dobře vzpomíná. Jak na ni Její muž křičel: Ty to nezvládneš! Nedokážeš to sama!
To už je ale dávno pryč.
Milena Novotná dnes šikovně krájí jablka, skládá je na těsto a posílá plech do trouby. Saláty už stojí na stole, guláš tiše bublá na sporáku. Dnes Terezo slaví u své milované sousedky na chalupě v Čechách její narozeniny. Venku je srpnový večer, dveře i okna do zahrady jsou dokořán, kuchyně voní jablečným koláčem.
Tak moc mi pomohla! myslí si Tereza, když sleduje Milenu, rozdováděnou horkem z trouby. Co bych si bez ní počala? Holky na babičku Milenu nedají dopustit. A mohla mě tehdy klidně odmítnout, neotevřít. Dnes už je z holek devět chodí do školy. Každé léto tráví jen tady, na téhle milé chalupě: rybník, kamarádi, babička… Rodina, která pomáhá, je skutečně blízká.
Jdu ještě nasbírat jablka na kompot, zavolá Tereza a vychází s košíkem na zahradu.
Pod starou jabloní, ve stínu, leží fena Ája. Kdo by tehdy čekal, že se z toho chlupatého voříška od popelnic, co ho Milena zachránila, stane taková krásná labradorka?
Všechno je to láska. Jen láska nás drží nad vodou, pomyslí si Tereza a podává Áje buchtu z dlaně…
