Bez štěstí by nebylo štěstí
Jak tě mohl vzít, hloupá! Kdo tě teď bude chtít, když máš dítě pod srdcem? A jak ho vůbec vychováš?! Nebudu ti pomáhat, abys věděla! Vychovala jsem tě já, tak mám snad teď nést i tvé břemeno? Vypadni z mého domu, vezmi si věci a už tě tu nechci vidět!
Liduška naslouchala křiku s pohledem zabořeným do prachu podlahy. Její poslední naděje, že ji teta aspoň na pár nocí nechá, mizela jako pára ve snu.
Kéž by žila maminka
O otci nevěděla nic. Matka zemřela před patnácti lety přeběhla ulici na zelenou, a opilý řidič ji srazil. Úřady se ji chystaly poslat do dětského domova, když se zjevil vzdálený příbuzný třetí bratranec matky. Vzal ji tehdy k sobě, měl stát v občance a střídmý plat.
Žily na kraji malého městečka na jihu Moravy léta tam byla jako v peci, zimy deštivé, tiché. Nikdy jí nechybělo jídlo, nosila slušné šaty, učila se pracovitosti od mala dvůr a hospodářství dávaly zabrat. Možná jí chyběla láska matky, ale komu na tom záleželo?
Dobře se učila. Po gymnáziu nastoupila na pedagogickou fakultu. Studentská léta uplývala, a teď, s diplomem v ruce, vrátila se do rodného města. Ale srdce měla těžké.
Jdi, ať tě už nevidím!
Tetičko Libuše, prosím
Řekla jsem vše!
Popadla kufr, vyšla do žáru letního dne. Jak se sem dostala? Ponížená, odmítnutá, bříško sotva vidět ale těhotenství přiznala, lhát neuměla.
Musela najít nějaký azyl. Kráčela skloněná, zahloubaná, když ji zarazil hlas:
Chceš vodu, děvčátko?
Stála tam statná žena u plotu, asi padesátnice, oči všímavé jako z prastarého obrazu.
Pojď dál, jestli jsi v dobrém.
Podala jí džbán studené vody. Liduška usedla na lavičku a dychtivě pila.
Smím si zde odpočinout? Je horko
Jen si posaď. Odkud jsi? Máš s sebou věci.
Dokončila jsem vysokou, sháním místo učitelky. Nemám kde být Nevíte o někom, kdo pronajímá pokoj?
Žena, jmenovala se Hedvika, si ji prohlížela: čistá, ale kruhy pod očima.
Klidně tu zůstaň. Nebudu chtít moc, ale platit ve správný čas musíš. Pokud souhlasíš, ukážu ti pokoj.
Vděčná za společnost i pár korun navíc, vedla ji do malé světnice s oknem do sadu. Postel, stará skříň, stůl stačilo.
Další dny se Liduška zabydlela a začala vypomáhat v domácnosti. S Hedvikou si sedly, večer popíjely čaj pod pergolou z vinné révy, povídaly si jak v surreálním snu.
Těhotenství šlo dobře. Liduška jednou v noci vylíčila svůj příběh: Milan, spolužák z fakulty, syn bohatých učitelů, ji opustil při prvních zvěstech. Vzala peníze, co jí nechal budou třeba.
Dobře, že jsi dítě nevzala, zamumlala Hedvika. Nevinné přinese radost.
V únoru přišly bolesti. Hedvika ji odvezla do porodnice. Liduška porodila zdravého chlapce Karel. Na pokoji slyšela o dítěti, holčičce, kterou matka po porodu opustila.
Najde ji někdo mléko? Je slabá, sdělila sestra.
Liduška ji přivinula. Malé stvoření, bílé jak sněhová vločka.
Říkat ti budu Doubravka, zašeptala.
A když přišel kapitán Pavel Beneš, otec holčičky, všechno se zlomilo. V den propuštění čekalo před porodnicí auto s balonky modrými i růžovými. Důstojník jí pomohl nastoupit a předal dva balíčky: jeden modrý, jeden růžový.
Městem se měsíce šířily řeči o svatbě. Kapitána zaujala laskavost mladé ženy, požádal ji o ruku. Liduška, s Karlem v náručí a Doubravkou v srdci, vstoupila do nového života.
Kdo by byl řekl, že jedno rozpálené odpoledne a džbán studené vody obrátí osud všech? Tak už to v životě chodí listy se otáčí a my čteme jen ty, které sen zrovna postrčí do ruky.
