Bez duše…
Dnes jsem se vrátila domů z kadeřnictví. Ačkoli už mám 68 let, ráda se nechávám hýčkat upravené vlasy, hezky nalakované nehty, to všechno mi dodává chuť do života. Manžel Zdeněk mi sdělil: Alenko, byla tu nějaká příbuzná. Říkal jsem jí, že se vrátíš později, slíbila, že se ukáže později.
Jaká zas příbuzná? bručela jsem. Mně už žádní příbuzní nezbyli. Asi nějaká vzdálená sestřenice, co přijde prosit. Měl jsi jí říct, že jsem odjela někam za sedm hor a sedm řek!
Ale proč bych lhal? Vypadala inteligentně, byla dobře oblečená, skoro jako tvoje maminka, budiž jí země lehká. Nemyslím, že něco žádá, uklidňoval mě Zdeněk.
Za čtyřicet minut se ozval zvonek. Sama jsem otevřela. Ta žena mi opravdu připomněla mámu elegantní kabát, kožené boty, rukavice, v uších drobné diamantové náušnice. Mám na takové věci oko.
Pozvala jsem ji ke stolu, kde už bylo všechno připravené. Tak se tedy představíme, když už jsme příbuzné. Jsem Alena, můžeš klidně bez příjmení, vidím, že jsme si věkem blízké. To je můj muž Zdeněk. Ty jsi z jaké větve rodiny? zeptala jsem se.
Chvíli váhala, pak trochu zrudla: Jmenuji se Hana… Hana Vladimírová. Je mezi námi opravdu malý věkový rozdíl. Mně bylo 50 let dvanáctého června. Neříká ti to datum něco?
Zbledla jsem. Vidím, že si vzpomínáš. Ano, jsem tvoje dcera. Neboj se, nic od tebe nechci. Chtěla jsem jen poznat svou vlastní matku. Celý život jsem žila v nejistotě, nikdy jsem nevěděla, proč mě máma nemiluje. Zemřela už před osmi lety. Proč mě miloval jen táta? Ten odešel nedávno, jsou to jen dva měsíce. Před smrtí mi pověděl o tobě. Prosil, abys mu odpustila, pokud dokážeš, vyprávěla s rozechvělým hlasem Hana.
Manžel vypadal zmateně. Ty máš dceru? ptal se. Zdá se, že ano. Vysvětlím ti to později, odvětila jsem.
Takže jsem tvoje dcera? Fajn! Pokud čekáš, že se budu omlouvat nebo prosit o odpuštění, neudělám to. Nemám se za co stydět, řekla jsem Haně. Snad ti tatínek stihl vše povědět? Jestli doufáš, že ve mně najdeš mateřské city, nepočítej s tím. Omlouvám se.
Mohla bych k vám někdy znovu přijít? Bydlím tu nedaleko, v Černošicích, máme tam dvoupatrový dům, přijďte někdy s manželem. Možná si na mě časem zvyknete. Přinesla jsem fotky vnuka a vnučky, nechcete se podívat? nadhodila opatrně Hana.
Nechci. Nepřijížděj už. Zapomeň na mě. Sbohem, odmítla jsem ji ostře.
Zdeněk Haně zavolal taxi a šel ji vyprovodit. Když se vrátil, už jsem měla vše uklizené, klidně jsem sledovala televizi.
Podíval se na mě vyčítavě: To snad není možné! Žádná lítost, žádné city. Občas jsem si říkal, že jsi ledová, ale až takhle bez duše? Znám tě už dlouho, ale tohle jsem nečekal.
Seznámili jsme se, když mi bylo 28, viď? Tak věz, že moje duše byla zničená dávno předtím.
Byla jsem venkovská holka, a toužila dostat se do Prahy. Pilně jsem se učila, dostala na vysokou jako jediná ze třídy. Bylo mi sedmnáct, když jsem poznala Pavla. Byla to láska jako z filmu. Byl o dvanáct let starší, ale nevadilo mi to. Po chudém dětství bylo všechno nové jako pohádka. Stipendium nestačilo, pořád jsem měla hlad. S radostí jsem přijímala Pavlova pozvání na kávu či do cukrárny.
Nesliboval mi nic, ale byla jsem přesvědčená, že když je mezi námi taková láska, vezme si mě. Jednoho večera mě pozval na chatu, šla jsem bez váhání. Věřila jsem, že tím se mezi námi všechno utvrdilo. Chodit na chatu jsme začali pravidelně. Brzy jsem zjistila, že budu mít dítě.
Řekla jsem mu to, jeho radost byla obrovská. S blížícím se porodem jsem se zeptala: ‘Kdy se vezmeme?’ Už mi bylo osmnáct, mohla jsem jít na matriku.
Já ti snad někdy slíbil, že si tě vezmu? odpověděl otázkou Pavel.
Neslíbil a nevezmu. Jsem už ženatý, řekl klidně.
A co dítě? Co já? ptala jsem se.
Jsi mladá, zdravá, mohla bys být modelkou na plakát. Vezmi si na škole akademickou dovolenou, dokud není nic vidět, uč se dál. Pak tě s ženou vezmeme k sobě. Nám se nedaří dítě, možná je to tím, že je žena dost starší. Rodiš a dítě si vezmeme. Jak to zařídíme, není tvůj problém. Pracuji na magistrátu. Žena vede oddělení v nemocnici. O dítě se bát nemusíš. Po porodu si odpočineš, vrátíš se na školu. Ještě ti zaplatíme.
Tenkrát ještě nikdo netušil, co je to náhradní mateřství. Byla jsem asi jedinou náhradní matkou v republice. Co jsem měla dělat? Vrátit se na vesnici? Zhanobila bych rodinu.
Do porodu jsem žila v jejich vile. Pavlova žena za mnou nechodila, asi žárlila. Dceru jsem porodila doma, přivezli porodní asistentku, všechno bylo jak má být. Kojit jsem ji nemohla, hned ji odnesli. Už jsem ji nikdy neviděla. Týden po porodu mě laskavě vypoklonkovali. Pavel mi dal peníze.
Vrátila jsem se na fakultu, po škole na fabriku. Dali mi pokoj v podnikové ubytovně. Pracovala jsem jako řadová mistryně, pak jako vedoucí oddělení kontroly. Přátel jsem měla dost, ale nikdo se neodhodlal k svatbě, až ty ses objevil. Bylo mi 28, svatba mi nebyla velkým snem, ale byla potřeba.
Zbytek znáš. Žili jsme si dobře. Tři auta jsme vyměnili, dům jako ze škatulky, chata pečovaná. Každý rok jsme jezdili na dovolenou. Fabrika přežila devadesátá léta, protože naše strojírenské díly vyrábělo jen jedno oddělení, v dalších nikdo nevěděl, co dělají. Dodnes je celý areál obehnaný ostnatým drátem a hlídaný věžemi.
Šli jsme na výhodnou penzi. Bylo nám hej. Děti jsme neměli a nechtěli. Když vidím, jaké děti dnes jsou ukončila jsem svou zpověď.
Zdeněk vzdychl: Nejsme na tom dobře. Miloval jsem tě, celý život se snažil zahřát tvoje srdce, nikdy jsem to nedokázal. Děti nebyly, budiž, ale ty jsi nikdy nelitovala ani kotě, ani psa. Ségra tě prosila, ať necháš neteř u nás, ani na týden jsi ji nevzala.
Dnes přijela tvoje dcera. Jak jsi ji přijala? Dceři, vlastní krvi. Kdyby nám bylo míň, rozvedl bych se. Teď už pozdě. Vedle tebe je mi chladno, chladno, namítl rozčileně.
Trochu jsem se lekla, nikdy se mnou nemluvil tak ostře. Všechno klidné rozložení narušila ta dcera.
Zdeněk se přestěhoval na chatu. Tam žije už několik let. Bere tam toulavé psy, má tři, stejně jako nepočítaně koček. Domů chodí jen občas. Vím, že jezdí za mou dcerou Hanou, se všemi se tam seznámil, v pravnučce se vidí.
Byl vždycky měkký, měkký i zůstal. Ať si žije, jak chce, myslím si.
Touhu poznat blíž svou dceru, vnuka a pravnučku jsem neměla. Jezdím sama k moři, odpočívám, nabírám síly a cítím se výborně.
