Bez rad a ponaučení Dopis pro Sašu přišel do messengeru jako fotka čtverečkovaného sešitu. Modrá propiska, úhledný sklon písma, dole podpis: „Tvůj děda Karel“. Vedle krátká zpráva od mamky: „Teď už píše takhle. Jestli nechceš, nemusíš odpovídat.“ Saša otevřel fotku, zvětšil, aby rozluštil řádky. „Ahoj, Sašo. Píšu ti z kuchyně. Mám tu nového kámoše – glukometr. Ráno nadává, když je chleba moc. Doktor říkal, že mám víc chodit ven, ale kam bych chodil, když moji už jsou na hřbitově a ty v tom svým Brně. Tak chodím po paměti. Dneska jsem si třeba vzpomněl, jak jsme v devětasedmdesátém s klukama vykládali vagony na nádraží. Platili pár korun, ale dalo se urvat pár beden jablek. Bedny dřevěné, s kovovými úchyty po stranách. Jablka kyselá, zelená, ale stejně to byla oslava. Jedli jsme je tam na náspu, seděli na pytlích s cementem. Ruce šedé, nehty od prachu, zuby skřípaly pískem. Ale stejně to chutnalo. Proč to píšu? Vlastně ani nevím. Jen si vzpomínám. Neboj, nechystám se tě učit žít. Ty máš svůj život, já výsledky z laboratoře. Jestli budeš chtít, napiš, jaké máte počasí a jak to vypadá se zkouškama. Tvůj děda Karel.“ Saša se pousmál. „Glukometr“, „výsledky“. Dole poznámka od aplikace: „Odesláno před hodinou“. Už stihl volat mámě, nezvedla. Takže opravdu „teď už takhle“. Prošel si chat. Poslední zprávy od dědy byly loni: krátké hlasovky s přáním k svátku a jedno „jak jde škola“. Tehdy Saša odpověděl smajlíkem a víc se neozval. Teď dlouho koukal na fotku čtverečkovaného papíru, pak otevřel okno odpovědi. „Dědo, ahoj. Počasí plus tři a mokro. Zkouškové za rohem. Jablka teď stojí stodvacet za kilo. S jablky je to u nás bída. Saša.“ Chvíli přemýšlel, smazal „Saša“, napsal jen „Vnuk Saša.“ a odeslal. Za pár dní poslala máma novou fotku. „Ahoj Sašo. Dopis jsem dostal, přečetl třikrát. Rozhodl jsem se odpovědět pořádně. Počasí máme stejné jako ty, jen u nás nejsou ty tvoje moderní kaluže. Ráno sníh, k obědu voda, večer ledová krusta. Už jsem se párkrát málem natáhl, ale asi ještě nenastal čas. Když už je řeč o jablkách za stodvacet. Povím ti o své první opravdové práci. Bylo mi dvacet, šel jsem do dílny. Dělali jsme díly do výtahů. Hrozný rámus, všude prach. Měl jsem šedé montérky, které nešly nikdy pořádně vyprat. Prsty samá tříse, nehty od oleje. Ale byl jsem hrdý, že mám průkazku a procházím vrátnicí jako dospělý. Nejlepší nebyla výplata, ale oběd. V jídelně nalévali boršč do těžkých talířů a když jsi přišel brzy, šel si přidat chleba. Seděli jsme s klukama u jednoho stolu a mlčeli. Ne že by nebylo o čem mluvit, ale nebylo sil. Lžíce byla těžší než klíč. Ty teď asi sedíš u notebooku a myslíš si, že tohle je archeologie. Já na to vzpomínám a říkám si: byl jsem šťastný, nebo jen nestíhal přemýšlet? Co děláš, kromě školy? Pracuješ někde? Nebo už dneska děláte jen start-upy? Děda Karel.“ Saša četl, zatímco stál frontu na kebab. Kolem někdo nadával, jiný se hádal, z pokladny hulákala reklama. Přistihl se, že znovu pročítá pasáž o boršči a těžkých talířích. Napsal odpověď hned tam u pultu. „Dědo, ahoj. Přivydělávám si jako kurýr. Rozvážím jídlo, někdy papíry. Průkazku nemám, jen aplikaci, co pořád padá. Ale taky občas jím v práci. Ne že bych kradl, jen prostě nestíhám domů. Koupím si něco levného a jím v zádveří nebo u známého v autě. Taky mlčky. Jestli jsem šťastný, nevím. Taky nestíhám přemýšlet. Ale boršč v jídelně nezní špatně. Vnuk Saša.“ Chtěl ještě napsat o „start-upech“, ale přišlo mu to moc vysvětlování. Nechal na dědovi, aby si to domyslel. Další dopis byl krátký. „Ahoj Sašo. Kurýr je vážná práce. Představuju si tě teď jinak. Ne jako kluka za počítačem, ale frajera v keckách, co pořád někam spěchá. Když už jsi psal o práci, tak já ti povím, jak jsem brigádničil na stavbě. Bylo to mezi směnami v dílně, když peníze nestačily. Tahali jsme cihly do pátého patra po dřevěných schodech. Prach všude, v nose, očích, uších. Večer jsem přišel domů, zout boty a sypal z nich písek. Babička nadávala, že ničí linoleum. Divný je, že si nepamatuju únavu, ale detail – na stavbě pracoval jeden chlap, říkali mu Svaťa. Vždycky přišel první a seděl na obráceném kýblu, škrábal nožem brambory, dával je do starého hrnce z domova. O pauze postavil hrnec na vařič a celý barák voněl po vařených bramborách. Jedli jsme je rukama, sůl z papírového pytlíku. A přišlo mi, že nic lepšího jsem nikdy nejedl. Teď tu sedím v kuchyni, dívám se na sáček s bramborami a vím, že už to prostě není ono. Asi to není bramborami, ale věkem. Co jíš, když jsi unavený? Nemyslím z rozvozu, ale doopravdy. Děda Karel.“ Saša neodpověděl hned. Přemýšlel, co je to „jíst doopravdy“. Vybavil se mu jeden zimní večer po dvanáctihodinové směně – koupil v non-stopu pelmeně, uvařil je v kolektivní kuchyňce ve starém hrnci po někom cizím. Pelmeně se rozpadly, voda kalná, ale snědl všechno ve stoje u okna, protože tam nebyl stůl. Za dva dny napsal. „Dědo, ahoj. Když jsem unavený, většinou si udělám míchaná vejce. Dvě tři, někdy s salámem. Pánev máme otřesnou, ale smaží. V koleji nemáme Svaťu, zato spolubydlící, který všechno připálí a u toho nadává. Hodně píšeš o jídle. Byl jsi tehdy hladový, nebo jsi hladový teď? Vnuk Saša.“ Pak zalitoval poslední věty, přišla mu drsná. Mazat už nechtěl. Odpověď přišla rychleji než obvykle. „Sašo, Dobrá otázka, s tím hladem. Tehdy jsem byl mladý a pořád hladový. Nejen po jídle – chtěl jsem motorku, nové boty, vlastní pokoj, abych neslyšel tátův kašel. Chtěl jsem, aby mě někdo bral vážně, aby si mě v obchodě všímali, abych nemusel počítat drobné. Aby se po mně holky ohlížely. Dneska jím dobře, doktor říká možná až moc. Píšu o jídle, možná protože se to nejlíp popisuje – chuť polívky se vybaví jednodušeji než třeba stud. Když už ses ptal, povím ti jednu historku. Ale bez závěrů, jak máš rád. Bylo mi třiadvacet. S tvou babičkou jsme už něco měli, ale bylo to vachrlaté. V dílně hledali chlapa do party na sever, prý dobré peníze, za dva roky auto. Nadchl jsem se, představoval si, jak se vrátím, koupím žigulíka, vozím ji po městě. Jenže babička řekla, že nepojede. Má tu nemocnou mámu, práci, kamarádky, temnota a zima tam nevydrží. Řekl jsem, že mě stahuje dolů, že jestli mě miluje, měla by mě podpořit. Řekl jsem to ošklivěji, necituju. Nakonec jsem jel sám. Za půl roku jsme si psali čím dál míň, po dvou letech jsem se vrátil s penězi, s autem – a ona byla vdaná za jiného. Já pak dlouho všem vykládal, že mě zradila. Že já kvůli ní, a ona… Ale pravda je, že jsem si vybral peníze a železo místo člověka. A dlouho jsem předstíral, že to bylo jediné správné. Takový jsem měl apetit. Ptal ses, co jsem cítil. Asi jsem v tu chvíli cítil, že mám pravdu, a pak jsem hodně let předstíral, že necítím nic. Nemusíš odpovídat, pokud nechceš. Chápu, že máš teď jiné starosti. Děda Karel.“ Saša přečetl několikrát. Slovo „stud“ ho zaháklo. Hledal mezi řádky omluvu, děda žádnou nenabízel. Otevřel nové okno, napsal „Lituješ?“, smazal. Napsal „A kdybys zůstal?“, smazal. Nakonec odeslal něco úplně jiného. „Dědo, ahoj. Díky, žes to napsal. Nevím, co na to říct. U nás se o babičce mluví jako by nikdy nebyla nikým jiným než babičkou. Neodsuzuju tě. Sám jsem nedávno vybral práci před člověkem. Měl jsem holku, začal jsem rozvážet, dali mi dobré směny, byl jsem pořád pryč. Říkala, že se nevídáme, že jsem pořád v mobilu, že jsem na ni protivný. Říkal jsem, že to musíme vydržet, že pak bude líp. Pak to vzdala. Já to taky otočil, řekl, že to není můj problém. Taky bych necitoval. Když se teď večer vrátím na kolej a dělám si vajíčka, občas mě napadne, že jsem si vybral peníze a rozvoz místo člověka. A taky to předstírám. Možná to máme v rodině. Saša.“ Děda odepsal tentokrát na řádkovaný papír. Máma do hlasovky vysvětlila, že mu došel čtverečkovaný sešit. „Sašo, Hezky jsi napsal, že to máme v rodině. U nás se na to rádo svádí – že pije, když pil děda, křičí, protože babka byla přísná. Jenže pokaždé volíš sám. Jen je někdy těžší si to přiznat než vymyslet zděděné sklony. Po návratu ze severu jsem si říkal, že teď mám nový život. Auto, pokoj na ubytovně, v kapse peníze. Ale večer jsem seděl na posteli a nevěděl, co si počít. Kamarádi byli pryč, nový mistr, doma jen prach a staré rádio. Jednou jsem jel k domu, kde bydlela tvoje-ne-babička. Stál jsem naproti, koukal na okna. V jednom světlo, v druhém tma. Stál jsem tak dlouho, dokud jsem nezmrzl. Najednou jsem zahlédl, jak vychází s kočárkem, vedle chlap, drží ji za loket. Smáli se. Schoval jsem se za strom jak kluk. Sledoval jsem je, dokud nezmizeli za rohem. Tehdy jsem poprvé pochopil, že mě nikdo nezradil. Prostě jsem si vybral svou cestu, ona svou. Přiznat si to jsem dokázal až za deset let. Píšeš, že jsi si vybral práci místo dívky. Možná sis nevybral práci, ale sebe. Možná teď potřebuješ vytáhnout sebe z dluhů víc, než chodit do kina. Je to tak i tak, prostě fakt. Největší škoda je, že si neumíme říct „teď je mi důležitější tohle než ty“ na rovinu. Místo toho vymýšlíme krásný řeči a všichni se pak uráží. Nepíšu ti kvůli tomu, abys za ní běžel. Ani nevím, jestli máš. Jen možná jednou budeš stát pod cizím oknem a pochopíš, že šlo být upřímnější. Tvůj starý děda Karel.“ Saša seděl na bytovém okně, telefon hřál v dlani. Venku auta v loužích, někdo kouřil na schodech, z vedlejšího pokoje duněla hudba. Dlouze přemýšlel. Vzpomněl si, jak i on jednou stál pod okny bývalé, když už nebrala telefon. Zíral na závěsy, na světlo, myslel si, že když poodhrne a uvidí ho, něco to změní. Nepohnula se. Napsal: „Dědo, ahoj. Taky jsem stál pod oknem. Taky jsem se schoval, když jsem ji viděl vycházet s nějakým týpkem. On měl batoh, ona tašku s nákupem. Smála se. Myslel jsem, že mě někdo vymazal ze života. Teď to čtu a říkám si – možná jsem odešel já. Píšeš, že sis to přiznal za deset let. Doufám, že mi to půjde dřív. Nepůjdu ji nahánět. Asi prostě přestanu předstírat, že mi to je jedno. Vnuk Saša.“ Další dopis byl o něčem jiném. „Sašo, Ptal ses jednou na peníze. Tenkrát jsem neodpověděl, nevěděl jsem jak. Zkusím teď. V naší rodině byly peníze vždycky jako počasí – mluvilo se o nich jen když bylo nejhůř, nebo když náhodou bylo líp. Táta, když byl malý, se jednou zeptal, kolik beru. Právě jsem měl přivýdělek, tak to bylo víc než obvykle. Řekl jsem nahlas částku, on vytřeštil oči: „Ty jsi boháč!“ Zasmál jsem se a řekl, že to je směšné. Za pár let mě propustili, poloviční výplata. Ptá se znovu: „A proč tak málo, děláš míň?“ Naštval jsem se, sprdnul jsem ho, že tomu nerozumí, že je nevděčný. Přitom jen srovnával čísla. Dlouho jsem si to vyčítal – vlastně tehdy jsem ho naučil, aby se nikdy neptal na peníze. Opravdu se už nikdy nezeptal – místo toho tajně přivydělával, tahal věci, opravoval cizí elektroniku. Pořád jsem si myslel, že to má rozeznat sám. S tebou to opakovat nechci. Takže na rovinu – důchod mám malý, ale na jídlo a léky to dá. Na auto už nespořím a netřeba. Teď odkládám jen na nové zuby, staré už neslouží. A co ty? Daří se ti? Ne že bych ti chtěl posílat peníze nebo ponožky, jen chci vědět, jestli nehladovíš a nespíš na zemi. Jestli ti není příjemné odpovídat, napiš jen „v pohodě“, pochopím. Děda Karel.“ Sašu uvnitř něco sevřelo. Vzpomněl si, jak se jako dítě ptal táty, kolik vydělává, a dostával buď vtip, nebo podrážděné „dozvíš se časem“. Vyrůstal s pocitem, že peníze jsou něco, na co se neptá. Dlouho hleděl na text, pak napsal. „Dědo, ahoj. Nehladovím a nespím na zemi. Mám postel, dokonce s matrací, ne zázrak, ale jde to. Za kolej platím sám, domluvil jsem se tak s tátou. Občas se opozdím s platbou, ale zatím mě nevyhodili. Na jídlo je, když neutrácím za blbosti. Když je krize, beru víc směn, pak chodím jako zombie. Ale je to moje volba. Mrzí mě, že se ptáš ty a já tebe ne. Jako že „dědo, stačí ti to?“, ale už jsi odpověděl. Upřímně, bylo by mi jednodušší, kdybys napsal „všechno v pohodě“ a nevysvětloval. Ale chápu, že jsem zvyklý, že dospělí nic neříkají. Díky, že jsi napsal o penězích. Saša.“ Dlouho otáčel mobil v ruce, pak přidal druhou zprávu: „Kdyby sis někdy chtěl něco koupit a důchod nestačil, dej vědět. Neslibuju, že seženu, ale aspoň budu vědět.“ A poslal, než by si to rozmyslel. Dědova odpověď byla nejslabší ze všech – písmo se vlnilo, řádky šly k šikmo. „Sašo, To tvoje, že bych si měl říct, když nevyjdu, mě rozbrečelo. Prvně jsem chtěl napsat, že mi nic nechybí, že jsem starý a k životu potřebuju už jen prášky. Chtěl jsem zavtipkovat, že kdyby bylo nejhůř, poprosím tě o nový motocykl. Ale pak jsem si vzpomněl, že jsem celý život dělal hrdinu, který všechno zvládne sám. A skončil jsem jako dědek, co se bojí říct vnukovi o maličkost. Takže, když budu fakt něco potřebovat, zkusím už nedělat, že mi na tom nesejde. Teď mám čaj, chleba, prášky a tvoje dopisy. Není to patos, píšu seznam. Vždy jsem si myslel, že jsme každý jiný. Ty s aplikacema, já s rádiem. Ale když čtu tvoje řádky, vidím, kolik máme společného. Neradi žádáme o něco. Předstíráme, že nám je všechno jedno, když není. Když jsme začali být k sobě upřímní, prozradím ti něco, co se v rodině neříká. Nevím, jak to vezmeš. Když se narodil tvůj táta, nebyl jsem připravený. Právě jsem nastupoval do nové práce, dostali jsme pokoj v ubytovně, říkal jsem si – teď to začne. A najednou dítě. Pláč, pleny, probdělé noci. Přijdu z noční, on řve. Zlobil jsem se. Jednou jsem, jak řval, mrsknul lahvičkou o zeď, rozbila se, mléko vyteklo. Babička brečela, dítě vřískalo, já stál a chtěl jsem zmizet a nevracet se. Nezmizel jsem. Ale dlouhá léta jsem to shazoval na nervy. Ve skutečnosti to bylo blízko k úplnému úniku. Kdybych tenkrát utekl, teď ti nemám co psát. Nevím, proč bys to měl vědět. Snad abys poznal, že tvůj děda není vzor. Jsem obyčejný člověk, který měl chvíle, kdy toužil všechno zahodit. Pokud po tomhle nebudeš chtít psát dál, pochopím to. Děda Karel.“ Saša četl a střídavě mu bylo horko a zima. Děda, který v jeho hlavě byl do té doby něco jako teplá deka a vůně mandarinek na Vánoce, najednou dostal jiné barvy. Unavený chlap v ubytovně, řvoucí dítě, rozlité mléko. Vybavilo se mu, jak byl loni v létě na brigádě v dětském táboře a seřval chlapečka, co pořád fňukal. Popadl ho možná až moc silně, kluk se lekl a rozbrečel. Saša z toho potom nemohl celou noc usnout, bál se, že z něj bude špatný táta. Dlouho hleděl do prázdného okna zprávy. Sám od sebe napsal: „Nejsi zrůda.“ Smazal to. Napsal: „Mám tě stejně rád.“ Smazal, styděl se za to slovo. Nakonec odeslal: „Dědo, ahoj. Nepřestanu ti psát. Nevím, co se na tohle říká. U nás doma se o takových věcech nemluví. O křiku, o chuti utéct. Buď se mlčí, nebo se vtipkuje. Loni v létě jsem dělal v táboře. Byl tam kluk, co pořád brečel a chtěl domů. Jednou jsem na něj zařval tak, že jsem se lekl sám sebe. Pak jsem celou noc nemohl usnout. Přemýšlel jsem, jestli jsem špatnej člověk a že bych děti mít neměl. To, cos napsal, mění, jak tě vidím. Už ne k horšímu, ale k opravdovějšímu. Nevím, jestli budu někdy umět být tak upřímný vůči vlastnímu dítěti, pokud ho budu mít. Ale aspoň zkusím nepředstírat, že mám vždy pravdu. Díky, žes tehdy nezmizel. Saša.“ Stiskl „odeslat“ a poprvé čekal na odpověď ne ze slušnosti, ale protože na to záleželo. Odpověď přišla za dva dny. Tentokrát máma neposlala fotku, ale napsala: „Zvládl hlasovku, ale bojí se, že tě vyděsí. Přepsala jsem.“ Na displeji nová fotka linkovaného papíru. „Sašo, Četl jsem tvoje řádky a říkal si, že už teď jsi odvážnější, než jsem byl já ve tvém věku. Ty aspoň přiznáváš, že máš strach. Já to v tvých letech dělal na tvrďáka a pak rozbíjel nábytek. Nevím, jestli budeš dobrý táta. Ani ty to nevíš. Na to se přijde jen v běhu. Ale už to, že si tu otázku umíš položit, znamená spoustu. Napsal jsi, že jsem pro tebe skutečný. To je asi nejlepší kompliment, jaký mi kdo dal. O mně obvykle říkají „umíněný“, „nerudný“, „paličák“. Skutečný jsem pro ostatní nebyl už dlouho. Když jsme už došli až sem, měl jsem se tě zeptat dávno, ale styděl jsem se. Až teď. Kdybych tě někdy už zahlcoval historkami, řekni. Můžu psát míň nebo jen na svátky. Jen nechci tě udusit minulostí. A ještě – jestli se ti někdy bude chtít jen tak přijet, budu doma. Mám volnou stoličku a čistý hrnek. Ověřeno, že čistý. Tvůj děda Karel.“ Saša se pousmál u zmínky o hrnku. Představil si tu kuchyň, stoličku, glukometr na stole, pytel brambor u radiátoru. Otevřel foťák. Vyfotil svou kolejní kuchyň. Byla na ní dřez s nádobím, s jeho „děsivou“ pánví, plato vajec, konvice, dvě hrnky, jeden odštípnutý. Na parapetu sklenice s vidličkama. Fotku poslal, přidal text: „Dědo, ahoj. Tady je moje kuchyň. Stoličky dvě, hrnků taky dost. Jestli někdy budeš chtít přijet jen tak, taky tu budu. No, skoro doma. Nepřejedl ses mi. Občas nevím, co odepsat, ale to neznamená, že nečtu. Můžeš klidně napsat něco ne o práci a jídle, ale o něčem, co jsi nikdy nikomu neřekl – ne protože by ses styděl, ale prostě proto, že nebyl komu. S.“ Stiskl odeslat a v tu chvíli si uvědomil, že právě položil otázku, kterou u žádného dospělého z rodiny nikdy nepoložil. Telefon položil vedle sebe na stůl displejem dolů, aby nezmeškal notifikaci, kdyby ještě přišla zpráva. Vajíčka už vystydla, ale stejně je snědl do posledního, pomalu, jako by tím sdílel okamžik s někým dalším. O tom, že se „máme rádi“, v těch zprávách nikdo nepsal. Ale mezi řádky už něco bylo. Zatím to oběma stačilo.