No teda, jsi ale nadělení, Egonku! Takovou ti dát vyhubovat, jak se u nás říká – seřezat tě jako žito, ale kdo by se s tebou tahal a stejně už je na to pozdě! Takového věku ses dožil, a rozumu nikde!
Babička Simona plivla na zem před souseda a ošouranou nohou se vydala zpátky domů. Řekla, co měla na srdci, a teď ať si s tím Egon dělá, co chce. Když mu lidé rozum dát nemohli, snad se osud postará.
Hele, na co to myslí? Maminku do ústavu dát! Kde to jsme?! Ano, Květoslava už teď leží, ale je mu syn nebo cizí strejda? Hnus! Kdyby byla Simona v lepší kondici, ani by neváhala, vzala by kamarádku k sobě. Ale takhle…
Je jí líto Táni. Ta holka je srdcová, ale není přeci kůň, aby všechno táhla sama. Zůstala doma na vesnici, nešla na školu, když mamka onemocněla. Teda nejdřív odešla, ale pak se stejně vrátila. Nemohla matku ani babičku nechat. Pomáhala, protože Simona by už to sama nezvládla. Sotva se postará o sebe, natož někoho dalšího. Od té doby, co si před dvěma lety zlomila nohu, je to marnost nad marnost. Už i předtím sotva lezla, teď je to špatné docela.
Mladší dcera chtěla vzít Simonu k sobě do Brna, ale to nepřichází v úvahu malý byt, sotva si tam všichni sednou. Zeť je sice fajn chlap, ale ne ambiciózní, maká, maká a výsledek nikde. Mají dvě děti a sotva to utáhnou. A Simona už jim stejně není moc k užitku. Dřív držela barák a pomáhala, teď co? Sotva vstane z postele, musí se skládat jak uhlí na lopatu. Nahoru, do kupky! Už je!
Je dobře, že Tánička, její vnučka, je nohama rychlá jak srnka. Než se Simona rozhoupe, Táňa zvládne všechno doma, postará se o mamku a ještě chvátá do práce. Pořád byla taková šikovná, od mala.
Simona měla starší dceru pozdě, už skoro nevěřila, že bude jednou matka.
První manžel jí tuhle prázdnotu nikdy neodpustil. Odejít musel, prý. Simona si poplakala, ale moc to neřešila. Věděla, že jí nechytil za srdce.
Simona byla za mlada pěkná kóča. Celá ves si o ní šeptala, kluci se točili jak vosy kolem limonády, už od školy. Jenže ona se držela, teprve až přijde ten pravý. Ale čas šel a on nikde. Až ji máma začala štěkat: “Co pořád vybíráš? Zůstaneš na ocet!”
Odpověz ale, když se ti někdo nelíbí…
Pak se z armády vrátil kluk ze sousední vesnice. Simona ho neznala. Po vojně ale šel ke svým prarodičům místo domu. Proč, nikdo netušil. Šuškalo se, ale Simona na to kašlala – zvýdala se do Aleše, dočista ztracená.
Aleš to dlouho neprodlužoval. Jakmile ji poznal, poslal rodiče na námluvy. Simona byla ráda, máma už taky skoro bouchla štěstím.
Svatba byla pestrá, veselá. Simona štěstím ani nevěděla, kam s očima. Jenže, když procházeláš kolem, stačila si všimnout šepotu. A pak za ní přišla tchýně a vzala ji za ruku. Simona pochopila, že něco není v pořádku.
Ženu v černém šátku Simona spozorovala hned na dvoře. Když ji tchýně postrčila ke kočárku, došlo jí to nic netřeba vysvětlovat.
Aleš jí potom vykládal, jak před odchodem do armády měl snoubenku, ta počala, ale on tomu nevěřil, rodina tvrdila, že čas nesedí. Pak tchýně stejně vysondovala pod tlakem sousedek, a ono chlapeček v postýlce, celý po něm. Už to ale nešlo změnit.
Dívka, co mu porodila syna, odmítla se k němu vrátit. Neprominula zradu. Ani jí neřekla, že jede s dítětem na svatbu k bývalému, prý k sestře ukázat vnuka.
Proč? ptala se Simona, pohladila kočárek a podívala se na tu ztracenou ženu.
Aby sis věděla, za koho jdeš.
Co jí to vědomí mělo přinést, Simona nepochopila, muže milovala a co bylo před ní… na světě nejsou jen svatí. Byli chybami? Ale nechat za to trestat?
Synovi Simona nikdy nezakazovala, aby kontaktoval otce. Ale on nejevil zájem. Rychle si Simona všimla, že Aleš dovede mít rád jen sám sebe. Ostatní jsou jen rámem na obrazu.
Z ulice si nemohla stěžovat barák plný, práce zvládal. Ale štěstí nikde.
Patnáct let Simona s Alešem vydržela, ale teplo domova nepoznala. Byl tu ale jakoby nebyl. Prázdno.
Doufala, že děti vše změní. Jenže když jí jako že mezi řečí oznámil, že není pořádná ženská, když neporodí, došlo jí, že její život fakt vyšlapuje slepou cestu. Chceš, choď, nechceš, stůj nemění se nic.
Rozchod byl rychlý, v půlce vsi ani nestačili zaregistrovat, že už není Kudelková a Kudelka. Zbyla jen Simona.
Aleš hned odjel, aby se zbavil povinností. Barák nechal Simoně, alespoň trochu pocitů nakonec.
“Drž se, Simčo. Vinní jsme oba, ale vinu já nesu víc,” omluvil se.
Odpustit Simona neuměla, ale trochu jí odlehlo. Co naděláš, kdyby to šlo vybrat si v životě jinak? Krásy jí pánbůch nadělil, štěstí už tolik ne.
Roky Simona žila sama. Pracovala, chodila po vsi pyšně, a pomluvy jí byly jedno. Nejsou devadesátá! A co, že ji chlap opustil!
Jenomže v srdci to štípalo. Chtěla domů, kde budou lidé, ne ticho a prázdno.
Karel, který se do vsi přistěhoval, jí padl do oka pozdějc. Připadala si, že už dávno není pro vztahy. Kdo ví, co za zásoby v duši vlastně má? Bydlel sám, nikomu domů nelezl. Opravil si starou chalupu, postavil zvířectvo.
Ale byl fajn. Tichý, milý, vždycky přinesl něco malého, nikdy nedorazil prázdný. Hned se pustil do práce než sedl na čaj. Tak si Simona řekla horší už to nebude. Lidé si klidně povídají, ona stejně na osamění už křičela.
Z nového manželství Simona nic nečekala. Ale osud jí přál překvapení dvě dcery. První ani nevěděla, že čeká, až pět měsíců měla.
Právě Květoslava si všimla, že s ní něco je.
Simčo, ty jsi těžká? vydechla sousedka, když ji viděla zavrávorat.
Ale prosím tě! Odkud by?
“Kdepak. Moje babka říkávala, že to není vždycky vina ženské. Někdy je chlap prostě líný, no… Nebo prostě osud. Zajeď do města, zjisti… Třeba je to štěstíčko na cestě.
Simona se vrátila z Brna úplně jiná, usmívala se, sluníčko všude. Pak jedna dcera, druhá Simona přestala klopit oči a narovnávala záda. Matka je matka.
Milovala holky tak, že sousedky záviděly. Doma chodily v šatech, s mašlemi, krásné, čisté, i když léto ztrávily po stromech a v potoce. Za ušmudlané ponožky je nehubovala, ale postavila lavor myjte. Něco roztrhly? Spravte si, co neumíte, to vás naučím.
Karla srazila nehoda, když mladší se vdávala. Jel ji navštívit do Brna a zůstalo po něm prázdno.
Simona byla na dně. Kdyby neměla děti a vnučky, šla by za mužem. Ale musela se držet. Rok na to se narodila Táňa a do domu zas přišlo jaro a zpěv.
Vnučkami žila. Mladší dcera byla daleko, jen na prázdniny nebo svátky přijížděla. Ale Táňa byla hned tady jak babička Simona. Stejná krása i vzpurnost. Co si usmyslí, to prostě udělá.
Dokud šlo o školu, byla Simona ráda. Ale pak se vnučka zamilovala. A bylo to měla oči jen pro souseda Egona. Starší o pět let, kluk už dospělý, Táni čerstvých šestnáct. Mluvilo se jí marně že je to láska na celý život.
Egon Táňu vůbec neřešil pro něj byla děcka, sousedka, on měl už jiné úmysly do oka mu padla Lucie. Lucie byla sice rozmazlená, ale oděvem i drzostí převyšovala všechny holky na vsi. Táta ji rozmazloval, ona byla jeho radostí.
Jenže Lucie zpočátku Egona odmítala, koukala se kolem. Pak se mezi Lucií a místním frajerem z vedlejší vesnice strhla pletka. Jezdili spolu na motorce, až jednou zmizeli. Lucie přišla v noci domů samá modřina.
Nikdo o tom nemluvil, jen Simona vše zahlédla z nespavosti šla ráno na záhony a viděla Lucii cupitat okolo v slzách.
Za týden už vsi šeptala Lucie bude mít svatbu, rychle!
Egon byl štěstím bez sebe, ale Květoslava se trápila.
“Simonko, něco je tu špatně. Jak mu to říct? Miluje ji, je z něj troska.”
Simona naslouchala, chápala, ale mlčela. Doma taky nebylo veselo: Táňa celá dny proplakala, civěla do oken na sousedy, jak připravují svatbu Egona. Nebo ležela do zdi, tiše naříkala jako po pohřbu.
Simona dělala, co mohla. Prosila Táňu: Jeď k tetě do Brna, nevracej se, najdi si život! Ale Táňa neposlouchala ani babičku, ani mámu. Táta byl pryč, jiného kdo by ji mohl přemluvit, už nebylo.
Čekala, doufala? Těžko říct. Ale vydržela to až do svatebního dne. Přišla, koukla se, nesedla ani ke stolu a za chvíli odešla domů.
Máma ji postrádala a běžela za ní. Bála se, že si Táňa něco udělá.
Jenomže Táňa překvapila sbalila kufr, objala mámu i babičku a odjela do Brna. Ony si poplakaly, ale srovnaly se s tím. Čas léčí.
Možná by čas pomohl, ale nebylo jí přáno. Máma brzy po příjezdu do Brna skončila v nemocnici, z níž už sama nevyšla.
A znovu si Táňa musela balit kufr a domů. Simona byla sama, těžce nemocná, a s ležákem by si neporadila.
Největší už strach měla Táňa z toho, že Egon s ženou budou bydlet naproti. Ale jakmile uslyšela, že ihned po svatbě odjeli, trochu se jí ulevilo.
Srovnala kufry, uklidila dům, postarala se o mámu a šla pracovat na kravín. Kam taky jinam bez školy? Práci se nebojí, ze zvířat vždy měla radost. Aby se dalo vyžít, pořídila ještě slepice a dvě kozy.
Táňa pomáhala i Květoslavě, jak mohla. Té se složily nervy, když pohřbila manžela, syn byl daleko, ozval se sem tam, peníze poslal, ale na vnoučata ta ženská zůstala sama.
Pak jí začalo zdraví zlobit a Táňa jí zařídila pobyt ve fakultní nemocnici. Navštěvovala, vracela se domů s pláčem doktory naděje moc nedávali.
Simoně hned napsala Egonovu ať přijede. Ale ať už se ztratilo psaní nebo prostě nechtěl nepřijel. Neozval se. Tak Simona poslala ještě jedno a pak řekla Táně:
“Asi se mamky vzdal, holka. Takové bonbónky, no! Já si myslela, že je to člověk!”
“Babi, počkej ještě! Neposuzuj člověka, dokud si úplně jistá nejsi. A i pak ne budeš mít čistější duši.”
“Nevím, holčičko, nikdy bych nevěřila, že by tohle udělal. Byl vždycky tak hodný, mámu zbožňoval… Kam se to vše ztrácí?”
“A proč mu vlastně říkáš ‘fanťák’?”
“Ale, to je dávná historka… A proto bych nevěřila, že to Egon takhle zvoře.”
“Vyprávěj!”
“No, on byl malý, sedm let mu bylo. Tehdy frčelo sbírání obalů od bonbónů barevných papírků, to bys nevěřila. Dostat k nim se nebylo jednoduché. Děti viděly bonbony jen na svátky. Na nové boty nebo na bonbony jasně, že na boty!
No a Květoslava tehdy měla dvě slepice ale jaké! Sněhobílé s hřebenem z peří. Měla je za poklad, chtěla je množit. Jednou si Egon přivedl spolužáka s loveckým psem a ten bestie skočil po slepicích. Chudák Květa to oplakala, ale Egon, co myslíš?
Dal všechny svoje bonbónové obaly kámošovi, co jich měl plno, aby ho vzal do Brna, když pojede s tátou a přivezl mámě novou slepici. Byl malej, ale srdce měl.
Květa plakala štěstím! Ne kvůli slepici, ale že má syna, co ví, co je být člověkem. Kam se to tenkrát v něm vzalo, a teď kde nic, tu nic”
Ale Simona nebyla připravená na to, co se odehrálo za pár dní, když se Květoslavu vrátila z nemocnice domů. Táňa už byla zvyklá běhat od mamky ke Květě, měla síly na rozdávání.
Ten den, když vytírala u Květoslavy, rozlítly se dveře, přiběhl malý kluk, prošlapal čerstvě vytřenou podlahu, postavil se před Táňu a s velkýma očima se zeptal:
“Ty jsi moje maminka?”
Otázka byla dětsky dojemná, že Táňa ztuhla se smetákem v ruce.
“Sousedka!” Egon chytil za ruku malou holčinu a kývl na Táňu. “Promiň, že jsem přijel až teď. Viním se. Max ležel v nemocnici a Milenka neměla kam.”
“A kde máš Lucii?” uklouzlo Táně, hned jí bylo trapně.
“Lucie už k nám nepatří. Odjela s novým chlapem. Jsem teď sám.”
“Sám!? A děti?” najednou se Táňa nadechla, poprvé už nebyla nesmělá před tím vysokým chlapem, co vedl za ruku svou malou, až příliš podobnou dceru.
“To je fakt. Nejsem sám – mám je. Co to dělám Promiň. Spí máma?”
“Spí. Potřebuje odpočívat. Doktoři říkali, že musí hlavně ležet. Ale podle mě, kdyby trochu chodila… vždyť nikdy nevydržela v klidu. Teď si má poležet.”
“Všechno už mám otlačený! Ozvala se Květa a Táňa pospíchala domů.
Ještě honem postavila na plotnu čerstvou polévku, nachystala mléko pro děti a utekla. Ani rozloučit se nestihla.
Myslela, že srdce stihlo zchladnout, ale ne… a to jí děsilo. Egon už nebyl ten kluk, co jí tahal za cop přes nízký pletivový plot. Ani ona nebyla ta stydlivka, co zrudla, když ji pozdravil. Oba byli jiní, starší. Chytřejší? Kdo ví, ale jiní určitě.
Za dva dny Květa oznámila Simoně, která se došourala na návštěvu s holí, že by chtěla, aby ji Egon zařídil domov důchodců.
Simona byla tak v šoku, že ani poslouchat to nechtěla. Síla přišla, vyšourala se ven, zavolala Egona, plivla před něj a odšourala se domů. Něco takového to ne!
“Nedej na něj, Táňo! To je co za člověka, že vlastní mámu do ústavu!” a rozbrečela se.
Ale Táňa jen popadla první halenu, natáhla si holiny a letěla na dvůr k sousedům.
“Egone! Kde jsi?” rozlétla dveře, stála zadýchaná, mokrá, ale krásná a rozčilená. “Co to vyvádíš? Já ti tetičku Květu nedám! Ani na to nemysli! Odjeď si klidně, já to zvládnu! Jestli budu pečovat o jednu, nebo o dvě, je to fuk! Přistavím postel! A dost! A já tě”
Táňa se zarazila, když viděla, jak se Květa směje až do pláče a Egon se usmívá.
“Uklidni se, Táňo!” Květa utřela slzy. “On mě nikam nedává. To já jsem chtěla, abych mu nebyla na obtíž. Sima to popletla a naštvala se!”
“Já se teď od mámy nehnu, Táňo. Neboj,” kývl Egon.
“Jo?” Táňa se rozhlédla a zamračila si nad připravenou taškou. “A tohle? Kam že to míříš?”
“Musím dojet domů vyřídit práci, rozloučit se v továrně, vzít si věci. Děti nechám tady. Domluvil jsem se s doktorem, že na mámu dá pozor.”
A tu se Táňa nenechala zahanbit. Šla k Egonovi, koukla mu do očí a suše povídá:
“Děti nikam tahat nebudeš! Nech je tu. Já na ně dohlédnu. A počkám na tebe. Jasné?”
“Jasné…” Egon ji najednou zíral, jak ji nikdy předtím neviděl. “Jak jsem tě mohl přehlídnout, proboha?”
“Kup si brýle ve městě! Kdo ví, co přehlédneš!” Táňa vzala za ruku malou holčinu ta se jí hned chytila za nohy. “Pojďte za babičkou Simonou! Má na plechu koláče! Máte rádi koláče? Bezva!”
Za pár let vyvede Egon na zápraží nejdřív Květoslavu, pak i svou tchyni.
“No tak, maminy moje zlatý! Sedněte si do těch křesel, co jsem vám přivez z Prahy!”
Chceš, sedíš, chceš, lehneš. Vše venku, na vzduchu! Nádhera!
Opatrně, přizpůsobuje se kroku Květky, Egon usadí mámu do lehátka a poslouchá.
“Už jsou vzhůru ti nejmenší! Táňa pořád nikde. Jdu se mrknout, proč křičí.”
“A přijede Tánička brzy?”
“Má poslední zkoušku dneska. Říkala, že bude mezi prvními pěti, ať je doma dřív. Každou chvíli tu bude.”
Auto zabrzdí u branky a kluci, co sbírají pro babičku Simonu višně, se zhoupnou ze stromu a zakřičí:
“Mamí! Mamí, přijela jsi!”
A Táňa, dnes už vůbec ne podobná té stydlivé holce, co před lety trápla před Egonem, rozepne náruč, chytne své štěstí do náruče a na Egona zamrká:
“Pět!”
“Eště, aby ne!” Egon přikývne a kráčí do domu.
Dvojčata jasně, po mamince chytrá, ale po tatínkovi zas netrpělivá. To jsou ti naši bonbónci naši “fanťáci”.
