Bal si věci, potkal jsem svou první lásku, oznámil manžel. A za hodinu už stál s taškou sám
Petr se vrátil ze srazu spolužáků v neděli večer. Markéta zrovna doklepávala nádobí.
Byl nějaký jiný. Nadšený, skoro zářil. Jako kdyby mu právě někdo oznámil povýšení, nebo že vyhrál v loterii. Markéta na něj letmo pohlédla, utřela si ruce do utěrky a říkala si: To teda museli sedět pěkně.
Petr nic neřekl. Svlékl se, šel si lehnout.
Ráno seděl v kuchyni s výrazem, jaký mají lidé, co právě učinili zásadní životní rozhodnutí. Jako ve filmu ruce složené na stole, pohled vážný. Markéta před něj postavila kávu a otevřela lednici. Byl čas zužitkovat zbytek karbanátků. A tehdy to přišlo.
Markéto, musíme si promluvit.
No jo, pomyslela si Markéta. Tu větu už slyšela. Předehra ke všem špatným novinám, které v životě existují.
Včera jsem potkal Lenku. Víš, tu moji první lásku.
Markéta si vzpomněla. Lenka se objevovala v řečech asi jednou za pět let, obvykle když byl Petr trochu pod vlivem a sentimentální. Byli jsme tak mladí. Obyčejná historka.
Povídali jsme si. Dlouho. A prostě, Markéto, bal si věci.
Markéta se otočila. Karbanátky zůstaly ležet na poličce.
Prosím?
Rozhodli jsme se být spolu. Já a Lenka. Chápeš?
Markéta chvíli hleděla na manžela.
Byt je stejně můj, dodal Petr, jistoty v hlase jako při větě a vůbec. Měla by sis najít něco jiného.
Markéta vrátila karbanátky do lednice. Zavřela dvířka, pomalu, opatrně. Aby magnet s motivem Českého ráje nespadl.
Už jsi všechno rozhodl? zeptala se.
Ano.
Přikývla. Otočila se do pokoje.
Markéta seděla na kraji postele a dívala se na zeď. Na zdi visel kalendář s koťaty, který koupili loni v lednu na tržnici, protože byl levný stál osmdesát korun. Leden už dávno pryč, únor taky, koťata visela dál. Zrzavé koťátko s mašlí hledělo na Markétu filosofickým soucitem.
Tak takhle to je, pomyslela si Markéta.
Dvacet let žila s člověkem, který teď seděl v kuchyni a čekal, až začne balit kufr. Dvacet let je hodně.
Ten první pronajatý byt v Žižkově, kde kapala voda z kohoutku a soused Mirek po nocích řval.
To bylo i Petrův krach, kdy tři měsíce chodil šedý a Markéta dělala, že nevidí, jak večer popíjí na balkoně.
Ta nemocnice, kdy ho ve dvě ráno vezla se slepým střevem, a chirurg pak pronesl: Ještě hodinka a bylo by pozdě. Ten maturitní večírek jejích žáků učila češtinu kde došel s kyticí a stál ve dveřích třídy, trochu rozpačitý, moc spokojený. Všechno to bylo. A najednou to nic neznamená.
Markéta vstala. Pomalu prošla pokoj. Zastavila se u skříně.
V horním rohu skříně, v dálce na polici, ležely doklady.
Petr seděl za stolem, koukal do telefonu, občas se pousmál asi psal s Lenkou. Úsměv byl rozpačitý, trochu pyšný. Takový, jaký mívají lidi, co udělali něco významného a čekají potlesk.
Markéta si sedla. Položila papíry na stůl.
Bereš ty doklady? zeptal se Petr podezřívavě.
Ne. Chci ti něco ukázat.
Otevřela složku.
Markéto, teď bychom to nemuseli řešit…
Buď chvíli ticho.
Markéta našla ten správný dokument. Položila před něj.
Byla to manželská smlouva. Před patnácti lety, když Petr začal svůj první byznys obchod se stavebním materiálem , právník doporučil tu smlouvu udělat. Petrovi to tehdy bylo fuk. Markéto, to je formalita, jsme přece rodina. Markéta šla sama k notáři, podepsala, přinesla kopii domů.
Petr řekl: Dobře, a založil papír do šuplíku. Markéta ho pak nenápadně uložila do skříně.
Nebyla taktik. Jen prostě pečlivá.
Aby bylo jasno, ten slavný byznys velké plány na tři roky, stavebniny, velkoobchod přežil čtrnáct měsíců a zhroutil se jak domeček z karet.
Dluhů vzniklo dost. Tehdy Markéta poprvé a naposledy navrhla prodat byt a splatit vše najednou. Petr řekl: ne. Řekl: zvládnu to. A skutečně to zvládl, ale ne za tři měsíce, jak sliboval, nýbrž za šest let. Po malých částkách, pomalu. Markéta těch šest let dělala na jeden a půl úvazku a nestěžovala si.
Petr vzal papír. Začal číst.
Markéta si nalila vychladlou kávu. Vypila jí.
Počkej, řekl Petr tišeji, opatrněji než dřív. Tady je napsáno…
Ano, přitakala Markéta.
Že byt je tvůj, pokud se rozvedeme.
Ano.
Ale jak…
Petr znovu četl. Pak položil papír.
Markéta nespěchala. Ať čte. Před patnácti lety měl čas to řešit, neudělal to. Teď čte opravdu důkladně.
A půjčky? zeptal se.
Půjčky z podnikání jsou tvoje. Je to tam, čtyřka.
Petr mlčel. Na displeji mu blikala zpráva Lenka asi psala, jak to jde. Neodpověděl.
Markéto…
Ano?
Ty jsi to schválně nechala? Všechno jsi si schovala?
Markéta chvíli přemýšlela a upřímně odpověděla:
Ne. Jen prostě nevyhazuju papíry.
Byla to pravda. Schovávala vždycky všechno účtenky, záruční listy, návody ke strojům, co už dávno nefungují, potvrzení z polikliniky ještě z roku 2003. Pečlivá duše, co naděláš.
Petr znovu koukl do dokumentu. Pak z okna.
Markéta vstala, složila složku. Dala hrnek do dřezu. Po chvíli se otočila.
Petře. Někdo z nás si opravdu musí najít jiné bydlení, pronesla. Máš pravdu.
A šla do pokoje.
Petr seděl v kuchyni ještě dvacet minut.
Třeba i půl hodiny. Markéta to nesledovala. Běhala po pokoji, dělala běžné věci v nenormální situaci: nic výjimečného. Srovnala knihy do komínku, přesunula muškát z parapetu na poličku, setřela prach. Zaneprázdněnýma rukama člověk tolik nemyslí.
Petr se nakonec objevil ve dveřích.
Markéto.
Otočila se. Stál tam s dokumentem s tou smlouvou. Držel ji jako něco, co by ho mohlo zachránit. Nebo ne.
Markéto, počkej. Promluvíme si rozumně?
Klidně, řekla Markéta bez emocí. Prostě klidně.
Ta smlouva. To už je dávno. Jiná doba. Nečekali jsme, že…
Co? Že co?
Petr se zarazil. Nejspíš neměl jak větu dokončit. Že nás nenapadlo, že se rozejdeme? Nebo že ta smlouva bude důležitá? Nebo vůbec, že nic nečekali?
Je to notářsky ověřené, řekla Markéta. Všechno v pořádku, ověřovala jsem to.
Kdy jsi to ověřovala?!
Před pěti lety. Jen tak, pro jistotu.
Petr se na ni díval s výraem člověka, který právě zjistil, že situaci podcenil.
To jsi plánovala?!
Markéta chvilku mlčela.
Ne. Jsem prostě pečlivá, zopakovala.
Ani to nebyl výmysl. Pět let zpátky volala notářce kvůli dědictví po mámě, a jen tak bokem se přeptala na smlouvu. Notářka řekla: Pořád platí, nebojte. Markéta přikývla a zapomněla. Až do dnešního rána.
Petr se vrátil do kuchyně. Markéta slyšela, jak tam chodí. Pak ticho. Pak štrachání, otvírání skříněk, pohyb.
Markéta nakoukla do dveří.
Petr stál uprostřed kuchyně a díval se do rohu.
Co děláš? zeptala se Markéta.
Přemýšlím.
Nad čím?
Neodpověděl.
Markéta postavila varnou konvici.
Petře, chci se tě zeptat víš, kam půjdeš?
Podíval se na ni.
Mlčení.
Jasně, řekla Markéta.
Pochopila dobře. Petr si tu scénu představoval jinak. Řekne vážná slova, Markéta se rozpláče, sbalí se, uteče ke kamarádce. Petr zůstane v bytě. Lenka přijde. Všechno jasné, jednoduché.
Že by Markéta měla ten jím dávno zapomenutý papír s tím prostě nepočítal.
Voda se dovařila. Markéta zalila si čaj.
Já nikam nejdu, prohlásila. Ten byt je můj a zůstávám.
Petr mlčel.
A kam já…
K Lence, připomněla Markéta. Vždyť jste se rozhodli být spolu.
Na Lenku teď Markéta ani nebyla naštvaná. Ani nijak zvlášť zvědavá. Lenka byla člověkem z cizího vyprávění, jednoho, které si Petr představil na srazu spolužáků v podroušené náladě nad starými vzpomínkami. Markéta do toho vyprávění nikdy nepasovala.
To se prostě stává.
Ona… začal Petr a zase zmlkl.
Co?
Ona vlastně ještě neví přesně. Tu bytovou otázku jsme neřešili. Není na to úplně připravená.
Markéta položila šálek.
Petře.
Co?
Ty mi vážně řekneš bal si věci, a přitom ani nevíš, kam půjdeš?
Mlčel. Bylo na něm vidět, že je to přesně tak.
Někteří chlapi mají rádi velká rozhodnutí. Horší je to s detaily.
Markéta vstala. Vytáhla z kouta starou hnědou cestovní tašku, položila ji na stůl.
Tady, řekla. Vezmi si, co potřebuješ.
Markéto…
Petře. Ty jsi rozhodl. Vzala jsem to na vědomí. Teď to dotáhni do konce.
Zíral na tašku. V tu chvíli v něm něco prasklo.
Šel balit.
Markéta zůstala v kuchyni. Slyšela, jak v pokoji jezdí zásuvka, skříňka skřípe, něco zazvoní asi žiletka.
Dvacet let. Věcí dost na jednu cestovní tašku.
Za hodinu Petr vyšel do předsíně. Tašku v ruce, ve výrazu něco mezi rozčarováním a ztraceností.
Markéto, řekl. Ozvu se.
Dobře, odpověděla Markéta.
Musíme přece… ty papíry, rozvod…
Zavolej, domluvíme se.
Chvilku tam ještě stál. Asi čekal, že bude pláč, křik, hádka, něco, co vrátí všechno do starých kolejí. Ale nic se nestalo.
Petr otevřel dveře a odešel.
Za tři týdny Markéta zjistila od paní Aleny, bývalé kolegyně, která věděla všechno o všech, že Petr a Lenka to nějak nezvládli.
Lenka totiž bydlela u sestry. Jednopokojový byt, sestra s mužem, dvě děti. Podmínky nic moc, o romantice nemohla být řeč. Tam Petr nešel. Pronajal si pokoj někde v Nuslích u staré paní, která zakazovala kouřit a chtěla, aby hlásil každou návštěvu.
Když Lenka zjistila, že Petr nemá a nebude mít byt, rychle vychladla. Asi byl obraz muže, který opustí všechno kvůli lásce, hezčí než muž s jednou taškou a starými dluhy. První láska vypadá nejlíp z dálky. Zblízka je to jiné.
Markéta vyslechla, přikývla a nalila Aleně čaj.
Jak se máš? ptala se ta, pohledem říkajícím: Můžu tě litovat, jak dlouho budeš chtít.
Dobře, řekla Markéta.
Byla to pravda. Za ty tři týdny se přihlásila na kurz masáží, kam chtěla už dlouho. Zavolala kamarádce Gábině, co ji neviděla tři roky: posezení, kafíčko, čtyři hodiny povídání. Koupila si permanentku do bazénu. Drobnosti ale právě ty dělají život.
Někdy večer, když bylo v bytě ticho, Markéta si na Petra vzpomněla. Bez vzteku. Prostě tak. Jednoho dne si pomyslela: Je dobře, že ty dveře otevřel on sám. Byla by je držela ještě dlouho zavřené.
Na zdi pořád visel kalendář s koťaty. Leden, únor, zrzavé koťě s mašlí všechno na místě. Markéta si řekla, že by ho mohla konečně obrátit na aktuální měsíc.
Rozhodla se ale: času dost.
