Babičku balila celá rodina
Celá rodina se společně podílela na balení babičky. Bez obalu jí říkali, jak jim už leze na nervy, jak jsou rádi, že konečně přišlo jaro a ona odjede na venkov až do pozdního podzimu. Vnuci k ní byli odtažití, snacha ji neměla ráda. Syn skoro pořád pracovně cestoval a když přijel domů, jeho přístup k mamince nebyl o nic lepší než u ostatních.
Pro ně byla břemenem. Babička vše chápala a ze všech sil snášela tuhle těžkou situaci, rok co rok vyhlížela jaro jako největší a nejspravedlivější naději.
Jaro letos přišlo brzy. Babička často sedávala na lavičce před panelákem v Brně a vychutnávala teplé jarní nebe, sluníčko ji hřálo. Vypadala jako vyčerpaný vrabec hubená, v obnošených kabátech, ve starých sešlapaných botách, které překryla gumovými holínkami.
I když ji vlastní rodina nemilovala, sousedi ji měli rádi. Vždycky ji zdravili, ptali se na zdraví, pomáhali jí do schodů na páté patro. Sousedští kluci jí jednou dokonce nesli nákupní tašku, když ji potkali na cestě ze školy z obchodu.
Babička, i když už nebyla nejmladší, dělala doma vše potřebné vařila, prala, uklízela. Tyhle povinnosti patřily jí, snacha se tomu moc nevěnovala.
Když tu sedíš celý den doma, tak dělej vše, co je třeba říkala drzým tónem, když večer přicházela z práce a odkládala boty do předsíně.
Vnuci s babičkou moc nemluvili. Když k nim přišli kamarádi, babička raději nevycházela z pokoje, protože jí jednou vnuk na rovinu řekl, že se za ni stydí.
Babička nikdy nikomu neodporovala. Jen tiše mlčela. Večer, když všichni spali, potichu brečela ve své maličké ložnici nad svým osudem.
Na nádraží ji odvezli taxíkem raději, než aby s ní cestovali autobusem. Měla jen pár věcí. Starou tašku a malý uzlík s nějakým oblečením.
Opírajíc se o hůlku, tiše klopýtala po perónu. U lavičky se zastavila a posadila. Brzy přijel vlak a ona nastoupila do vagonu. Dívala se z okna dobrosrdečným pohledem. Když se vlak rozjel, vytáhla z tašky pomačkanou fotografii. Syn, vnuci i snacha se na ní usmívali. Jejich úsměvy babička v poslední době viděla už jen tady. Fotku políbila a schovala zpátky do tašky.
Když vystoupila na stanici, pomalu zamířila k vesnici. Někdo ji ještě popovezl skoro až k domu. Otevřela branku a vydala se rozbahněnou cestičkou k chalupě. Tady bylo vše její. Opravdové. A tady byla důležitá. Pro staré zdi, pro plot, pro nakřivo stojící schůdky. Tady ji vždycky čekali.
Vesnice pro babičku znamenala vše. Zde se narodila. Tady spatřily světlo světa její děti i zemřel manžel. Strávila tu polovinu života. Přežila svého nejstaršího syna bohužel, osud tomu tak chtěl.
Babička otevřela okenice, zatopila v kamnech. Sedla si ke stolu pod oknem na lavičku a zadumala se. Na téhle lavičce kdysi sedávali její děti. U tohoto stolu jedli, spali na těch postelích. Běhali po dřevěné podlaze a dívali se stejnými okny. V uších ji zněly dětské hlasy. Tehdy byla tou nejpotřebnější maminkou. Tou nejbližší a nejdražší.
A slunce stejně zlatilo okna, stejně bylo jaro a mnoho krásných let prožila v těchto stěnách. Usmála se k vesnickému jaru.
***
Ráno už babička nevstala. Navždy zůstala na své půdě. Na stole leželo hodně starých fotek a jedna novější, pomačkaná ta, na které se ještě včera rodina smála.
Dokud jsme živí, můžeme tolik stihnout. Omluvit se, poděkovat, vyjádřit city. Nemáme právo odkládat tyhle věci na zítra, dokud žijeme. Když člověk odejde, už nikdy se nevrátí a v našich srdcích zůstane těžký kámen, se kterým je těžké žít.
Je třeba žít s vírou, pravdivě a dělat dobro ze srdce. Milovat a čekat, vážit si citů druhých, pamatovat na ty, kteří nám dali život a postavili nás na nohy.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
