Co to máš? řekl chlapík za pultem, ani neodhlížel od smartphonu.
Jeho módní účes a značková mikina křičely o vlastní důležitosti a naprosté lhostejnosti k okolí.
Věra Dvořáková si upravila jednoduchou, ale pevnou tašku přes rameno. Oblekla se úmyslně nenápadně: skromná blůza, sukně těsně pod kolenem, pohodlná obuv bez podpatků.
Předchozí ředitel, Karel Novotný šedovlasý a unavený intrikami muž, se kterým uzavíraly koupi se usmál, když jí předložila svůj plán.
Trojský kůň, Věro, řekl s úctou. Oni spolknou návnadu, aniž by viděli háček. Nikdy vás neodhalí, dokud nebude pozdě.
Jsem vaše nová spolupracovnice. Do oddělení dokumentace, její hlas byl klidný a tichý, záměrně bez autoritativního nádechu.
Chlapík konečně zvedl oči. Prohlédl ji od hlavy po paty od ošoupaných bot po upravené šedé vlasy a v jeho očích se mihla otevřená, neškrytá posměšnost. Nesnažil se ji vůbec skrývat.
Ah, že. Říkali, že bude přídavka. Máte propustku od bezpečnosti?
Ano, tady.
Pomalým prstem ukázal na turniket, jako by ukazoval cestu ztracené kompasu.
Vaše pracoviště je někde tam, na konci halVěra pak pomalu zamkla dveře archivu a věděla, že pravda a spravedlnost v českém podnikání jsou jen tak silné, jak jsou ochotni lidé pod ní stát.
