Babičko Aleno! vykřikl Matěj. Kdo vám dovolil držet vlka ve vesnici?
Sedím ve svém starém domě na kraji vesnice, když se zase zřítil plot. Rozplakala jsem se, protože už několikrát jsem slepovala trouchnivé sloupky a přišpendlovala prkna v naději, že vydrží, dokud se mi podaří našetřit dost korun z mojí malé důchodové penze. Ale i přes veškerou snahu, osud měl zřejmě jiné plány. Plot padl.
Už deset let se starám sama o hospodářství, co mi zbylo po zesnulém manželovi, Petru Novotném. Ten byl zlatý člověk a všichni ve vesnici si ho vážili. Když žil, nestarala jsem se o nic byl truhlář, uměl úplně vše opravit a v rukách měl šikovnost, co by mu mohl leckdo závidět. Společně jsme žili krásných čtyřicet let, jeden den nám chyběl do výročí. Udržovaný domeček, úroda na zahradě, spokojená zvířata to vše byla naše společná práce.
Měli jsme jednoho syna, Vojtu, naší chloubu i radost. Pracovitý byl už jako chlapec. Sotva jsem se vracela unavená z družstva, měl už nachystané dříví, přinesl vodu, zatopil v kamnech a nakrmil slepice. Petr, když se vrátil z dílny, opláchl se, sedl si s dýmkou na zápraží, zatímco jsem vařila večeři. Večer jsme seděli společně a povídali si, jaký byl den. Žili jsme prostě, ale šťastně.
Co bylo, už není. Syn vyrostl, odešel z domova do Prahy, vystudoval a oženil se s Lenkou, městskou holkou. Usadili se ve městě a zpočátku jezdil občas za námi, ale brzy už ho Lenka lákala na dovolené po Evropě. Petr to nechápal.
Proč náš Vojtík tolik cestuje? Lenka mu motá hlavu. Copak nejsou doma dost unavení?
Manžel se trápil, já tesknila. Nezbývalo nám než žít dál a čekat aspoň na zprávu od syna. Ale jednoho dne Petr těžce onemocněl. Slábl, nejedl, lékaři sice psali recepty, ale nakonec nás poslali nevlídně domů. Na jaře, když se les probouzel a slavíci zpívali, Petr odešel navždy.
Vojta přijel na pohřeb, plakal, litoval, že nestihl tátu vidět živého. Týden pobyl doma, ale pak se vrátil do Prahy. Za deset let mi napsal třikrát. A já zůstala sama. Prodala jsem krávu i ovce sousedům. Proč bych je sama držela? Kráva stála dlouho u vrat, když jsem plakala. Zavírala jsem se v zadním pokojíku, tlumila pláč do polštáře.
Chyběly mužské ruce. Tu tekl střechou déšť, tu praskly prkna na zápraží, tu zatopila voda sklep. Dělala jsem, co šlo. Z důchodu jsem odkládala na řemeslníka, někdy zvládla sama přece jsem se ve vesnici narodila.
Tak jsem žila. Sotva jsem vyšla s penězi, navíc mě potkalo další neštěstí. Začal se mi rychle zhoršovat zrak, ač předtím jsem nikdy potíže neměla. V obchodě jsem stěží přečetla ceny. Po pár měsících jsem už nebyla schopná rozeznat ani nápis na vývěsní tabuli.
Sestřička přijela a přemlouvala mě:
Paní Aleno, chcete úplně oslepnout? V nemocnici vám udělají operaci, a zrak se vrátí!
Ale bála jsem se zákroku, odmítla jsem. Za rok jsem téměř oslepla, ale moc mě to netrápilo.
Stejně na svět světlo moc nepotřebuji. Televizi poslouchám jen zvuk, rozhlas stačí. Doma se orientuju po paměti.
Občas jsem se přece jen bála. Ve vesnici přibylo nepoctivců. Návštěvníci vykrádali opuštěné chalupy. Měla jsem strach, žádný pořádný pes v baráku, běžně by zaštěkal na zloděje nebo aspoň zahnal nechtěné hosty.
Zeptala jsem se souseda Jaromíra, místního myslivce:
Nevíte, jestli pan hajný nemá štěňata? Vzala bych si jedno, klidně to nejmenší. Vychovám si ho
Jaromír se usmál s přikývnutím:
Babičko Aleno, štěně husky by vám bylo k ničemu. Jsou pro lesy. Můžu vám sehnat pravou vlčáka z města.
Jenže vlčák je drahý
Peníze nejsou nejpodstatnější, babi.
Dobře, tak ho přivez.
Propočítala jsem peníze mělo by stačit na psa. Jenže Jaromír byl nespolehlivý, pořád sliboval a odkládal. Nadávala jsem na jeho plané řeči, v hloubi duše ho ale litovala. Neměl rodinu, byl smutný, a jeho kamarády tvořila lahev rumu.
Jaromír, vrstevník mého syna, nechtěl do města, v lese se cítil lépe. Když zrovna nelovil, opravoval lidem techniku, dělal dřevěné práce a kopal zahrady. Peníze hned utratil.
Po opici chodil do lesa oteklý, nemocný a zkroušený. Ale za pár dní se vrátil s plným košem hub, brusinek, ryb nebo šišek. Vše prodal za pár korun v hospodě. Pomáhal i mně za korunu či oběd. Teď, když se zbortil plot, jsem zase potřebovala jeho pomoc.
Na psa si musím počkat, povzdechla jsem si. Musím zaplatit Jaromírovi za plot, a není z čeho.
Jaromír přišel s plným batohem. Kromě nářadí se v něm něco hýbalo. Usmál se a pozval mě:
Podívejte, co jsem vám přinesl! otevřel batoh.
Nahmatala jsem chlupatou hlavičku.
Jaromíre, ty jsi snad opravdu přivezl štěně? podivila jsem se.
Nejlepší. Čistokrevného vlčáka, babi.
Štěně se snažilo dostat ven. Zpanikařila jsem:
Ale já nemám tolik peněz! Ještě na plot!
Co bych ho nosil zpátky, babi? smál se Jaromír. Víš vůbec, kolik tisíc korun jsem za něj dal?
Nevěděla jsem si rady. Musela jsem běžet do vesnického obchodu, kde mi prodavačka dala na dluh pět lahví slivovice a zapsala mi jméno do sešitu.
Do večera Jaromír plot spravil. Dala jsem mu pořádné jídlo, nalila sklenku. Vesele povídal o štěněti, které se schoulilo u kamen.
Musíš ho krmit dvakrát denně a řetěz koupit pořádný vyroste zdravý a silný. Vím, co říkám.
Tak mi doma přibyl nový obyvatel Bobík. Zamilovala jsem si ho hned, on mi oplácel oddaností. Sotva jsem přišla ven, aby ho nakrmila, skákal radostně, snažil se olíznout mi obličej. Jen mě trápilo, že Bobík vyrostl do velikosti telátka, ale štěkat se nenaučil. To mě mrzelo.
Jaromíre! Ty podvodníku! Prodals mi psa, co není psem!
Ale vyhodit ho bych nedokázala. Byl tak dobrosrdečný. Nemusel štěkat sousedské psy jeho klidný pohled umlčel. Za tři měsíce byl Bobík téměř až po pás.
Jednou přijel Matěj, místní myslivec, nakoupit zásoby na lov. Zastavil se, když uviděl Bobíka.
Babičko Aleno! vykřikl šokovaně. Kdo vám povolil mít ve vsi vlka?
Přepadla mě hrůza.
Pane bože, jak jsem byla naivní! Ten podvodník Jaromír mi lhal! Slíbil vlčáka
Matěj mi vážně poradil:
Musíte ho pustit do lesa. Jinak hrozí potíže.
Oči se mi zalily slzami. Bobíka opustit, to bolelo. Byl to hodný a něžný tvor, i když vlk. Ale v poslední době byl neklidný, tahal řetěz, chtěl svobodu. Lidé z vesnice se ho báli. Nebyl zbytí.
Matěj odvezl vlka do lesa. Bobík zamával ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo ho už nespatřil.
Tesknila jsem za svým miláčkem a spílala prohnanému Jaromírovi. Ten toho nakonec litoval. Dobře to tehdy nemyslel. Náhodou narazil v lese na medvědí stopy. Z dálky slyšel naříkání. Už chtěl utéct, kde medvíďata, tam je i medvědice, ale zvuk byl jiný.
V křoví našel noru, u ní mrtvou vlčici, kolem ní vlčata, patrně zabitá medvědem. Jen jedno maličké přežilo. Jaromír ho litoval, vzal ho s sebou a později ho svěřil mně myslel si, že až vyroste, uteče do lesa, mezitím mi sežene opravdového psa. Ale Matěj to vše zmařil.
Několik dní chodil kolem mého stavení, bál se vejít. Zima už byla v plné síle. Topila jsem v kamnech, abych nezmrzla.
Náhle někdo zaklepal. Ema jsem otevřela. Stál tam muž.
Dobrý večer, babičko. Můžu u vás přespat? Chtěl jsem do vedlejší vesnice, ale zabloudil jsem.
A jak se jmenuješ, chlapče? Špatně vidím.
Boris.
Zamračila jsem se.
Boris tu ve vsi žádný není
Nejsem zdejší, babičko. Nedávno jsem koupil chalupu. Šel jsem se na ni podívat, ale zůstal jsem v závěji musel jsem jít pěšky.
To jste vzal dům po nebožtíku Danílkovi?
Přikývl.
Ano, přesně ten.
Pozvala jsem ho k čaji. Neviděla jsem, jak chtivě pokukoval po starém příborníku, kde lidé uchovávají peníze a rodinné památky.
Zatímco jsem brala hrnky, host se tiše začal šmejdit v příborníku. Uslyšela jsem vrznutí dvířek.
Co tam hledáš, Borisi?
Probíhá přece měnová reforma! Pomáhám vám zbavit se starých peněz.
Mračím se.
Lžeš! Reforma nebyla. Kdo jsi?
Muž popadl nůž, přiložil mi ho pod krk.
Mlč, babo. Rychle peníze, zlato, jídlo!
Strach ochromil celé mé tělo. Věděla jsem, že je to zločinec, uprchlík. A teď to vypadalo zle
A v tu chvíli se dveře rozletěly. Dovnitř vletěl obrovský vlk a zaútočil na zloděje. Ten řval, ale tlustý šál ho chránil před kousanci. Poberta tasil nůž, bodl vlka do ramene. Bobík uskočil, zloděj využil chvíle a utekl.
Zrovna šel k mému domu Jaromír, aby se mi omluvil. Venku uviděl chlapa s nožem, jak utíká a nadává. Popadl ho běs, vtrhl dovnitř Bobík ležel v kaluži krve. Jaromír hned běžel za policajtem.
Gaunera chytili, dostal nový trest.
Bobík se stal hrdinou vsi. Všichni mu nosili jídlo, zdravili ho. Vlk už nebyl na řetězu, byl volný. Ale vždy se vracel ke mně, chodil se mnou i Jaromírem na procházky.
Jednou stál před domem černý terénní vůz, někdo štípal dřevo můj syn Vojta. Když uviděl Jaromíra, objali se.
Večer jsme seděli u stolu, já byla šťastná. Vojta mě přemluvil jet do Prahy na operaci, abych zase viděla.
Tak dobrá, povzdechla jsem. V létě přijede vnuk, chci ho spatřit. Jaromíre, pohlídej dům i Bobíka. Platí?
Jaromír přikývl. Bobík se složil k peci, spokojeně položil hlavu na packy. Místo měl tady, u přátel.
