Babičko Aleno! zavolal Matěj. Kdo vám dovolil držet v obci vlka?
Alena Štěpánovna se rozplakala, když spatřila zbořený plot. Už několikrát ho podepírala a opravovala shnilé sloupky, doufala, že vydrží, dokud nenašetří dost ze svého skromného důchodu. Ale osud tomu nechtěl. Plot padl.
Už deset let zvládala hospodářství sama, od chvíle, kdy její milovaný muž, Petr Andrej, odešel na onen svět. Byl to muž zlatých rukou. Dokud žil, Alena neměla žádné starosti. Petr byl kutil, truhlář i stolař v jednom, všechno dělal sám, nebylo potřeba volat řemeslníka. Všichni ve vsi ho měli rádi pro jeho dobrotu a pracovitost. Společně žili šťastně téměř čtyřicet let, jen jeden den jim chyběl do výročí. Udržovaný domek, bohatá úroda ze zahrady, spokojený dobytek to vše byla zásluha jejich společné práce.
Měli jediné dítě, syna Egona, svou pýchu i radost. Od malička byl zvyklý pracovat, nebylo nutné ho pobízet. Když se matka vracela unavená z kravína, syn už byl doma, nanosil dřevo, přinesl vodu, rozdělal v kamnech a obstaral dobytek.
Petr se po návratu z práce opláchl a šel si zapálit na lavici, zatímco Alena chystala večeři. Večer bývali u stolu všichni pohromadě a probírali novinky dne. Byli opravdu šťastní.
Čas letěl a zůstaly jen vzpomínky. Egon vyrostl, odešel z domova, vystudoval ve městě a oženil se s městskou dívkou Libuší. Usadili se v Praze. Zpočátku jezdil domů aspoň na dovolenou, pak ho manželka začala přemlouvat, aby jezdili na dovolenou k moři a tak se to stalo každoročním zvykem. Petr Andrej se na syna zlobil, nerozuměl jeho volbě.
Kde se tak unavil náš Egon? To mu Libuše popletla hlavu. Nač mu jsou ty toulky?
Otec smutnil, matka stýskala. Co jim nakonec zbývalo? Jen žít a čekat aspoň na zprávu. Pak ale Petr onemocněl. Přestal jíst, síly rychle ubývaly. Lékař mu předepsal léky, ale nakonec ho poslali jen domů, aby dožil. Na jaře, když se příroda probouzela, Petr odešel.
Egon přijel na pohřeb, plakal a sám sobě vyčítal, že otce živého už neviděl. Doma zůstal týden a pak odjel zpět do města. Za posledních deset let napsal Aleně jen třikrát. A tak zůstala sama. Prodala krávu i ovce sousedům.
Nač by je teď měla? Kráva zůstávala ještě dlouho u vrat chalupy a poslouchala, jak stará paní hořce pláče. Alena se často zamkla v zadním pokoji, zacpávala si uši a byla sama.
Bez mužské ruky šlo hospodářství rychle ke dnu. Jednou zatékalo do střechy, jindy praskla shnilá veranda, podruhé podmáčela voda sklep Alena se snažila dělat, co šlo, z důchodu šetřila na řemeslníky a někdy zvládla sama v dětství vyrostla na vesnici, věděla si rady.
Tak žila z ruky do úst, když ji potkalo další neštěstí. Zhoršil se jí zrak, přitom dřív nikdy problém neměla. Jednou šla do místního krámku a sotva přečetla ceny. Za pár měsíců už skoro neviděla ani nápis na obchodě.
Přijela zdravotní sestra, zkoukla ji a trvala na vyšetření v nemocnici.
Paní Aleno, chcete přijít o oči? Stačí operace a uvidíte zase!
Ale bála se zákroku a odmítla. Za rok byla skoro slepá. A moc ji to netrápilo.
Na co mi je světlo? Na televizi nekoukám, jen poslouchám. Hlasatel čte zprávy, mně to stačí. Doma dělám už vše po paměti.
Občas ale měla strach. Ve vsi přibylo zlodějů, často přijížděli cizí a vykrádali opuštěné domky. Alena se bála, že nemá pořádného psa, který by odehnal lotry hlubokým štěkotem.
Zeptala se myslivce Šimona:
Nevíš, Šimone, kde je nějaké štěně? I malé bych brala, vypiplám ho
Šimon, vesnický myslivec, se na ni podíval:
Babi Aleno, proč chceš štěně ovčáka? To je pes spíš do lesa. Já ti můžu přivézt pořádného ovčáka z města.
Ovčák je asi drahý
Není dražší než peníze, babi.
Tak ho přivez.
Alena spočítala úspory a odhodlala se, že ji na psa bude stačit. Jenže Šimon, roztržitý chlápek, pořád sliboval a pak na to zapomněl. Alena ho plísnila, ale v duchu ho litovala. Nebyl šťastný rodina žádná, děti žádné. Jedinou jeho kamarádkou byla láhev.
Byl vrstevníkem jejího syna Egona, nikdy neodešel z vesnice. Ve městě by se necítil doma. Nejvíc žil pro myslivost. Občas dokázal v lese zmizet na několik dní.
Když končila sezóna lovu, dělal nárazové práce: kopal zahrádky, opravoval ploty, spravoval, co se dalo. Co vydělal od osamělých stařen, to propil.
Po alkoholových tazích mířil vždy do lesa vyprahlý, nemocný a plný výčitek. Za pár dní se vrátil s plným batohem úlovků: houby, borůvky, ryby, šišky. Vše vyměnil za pár korun, které hned rozfofroval. Úplná troska. Přesto pomáhal i Aleně na dvoře ale vždy za peníze. Když se zřítil plot, musela ho požádat znovu.
Na psa bude muset počkat povzdechla si Alena Štěpánovna. Musím Šimonovi zaplatit za plot, a peněz není nazbyt.
Šimon však tentokrát dorazil s plným batohem. Kromě nářadí tam cosi chrastilo. Rozjasněn se zubil:
Podívejte se, koho jsem vám přivezl. Otevřel batoh.
Alena sáhla dovnitř a nahmatala chlupatou hlavičku.
Šimone, opravdu jsi mi přivezl štěně? zhrozila se i zaradovala.
Nejlepšího z plemene, čistokrevného ovčáka, babi.
Štěně pištělo, snažilo se dostat z batohu. Alena znejistěla:
Jenže já mám sotva na plot, na psa už ne!
Zpátky ho nevezmu, babi Aleno! odporoval Šimon. Vůbec tušíš, kolik tisíc jsem za to štěně dal?
Alena zaběhla do obchodu, kde jí prodavačka dala na dluh pět lahví rumu a zapsala ji do notýsku dlužníků.
Do večera měl Šimon plot hotový. Alena mu udělala pořádný oběd a nalila něco na zahřátí. S veselou náladou začal poučovat:
Krmte ho dvakrát denně. A kupte mu bytelný řetěz, vyroste v silného psa. Psům rozumím.
A tak u Aleny zůstal nový spolubydlící Tuzík. Alena si ho zamilovala a on ji také. Kdykoli vyšla ven, štěně vesele poskakovalo a chtělo ji olíznout po obličeji. Jeden problém ho však trápil pes rostl do velikosti telátka, ale nikdy se nenaučil štěkat. To Alenu trápilo.
Šimone, ty bídáku, prodal jsi mi psa na nic!
Ale co měla dělat, měl dobré srdce. Gafání nebylo třeba. Sousedé si na Tuzíka nedovolili štěknout, během tří měsíců vyrostl obrovský.
Jednoho dne přijel do vsi Matěj, místní myslivec, pro zásoby na zimu. Když procházel kolem Aleny, zarazil se při pohledu na Tuzíka.
Babi Aleno! vykřikl Matěj. Kdo vám povolil držet vlka ve vsi?
Alena přiložila ruce na hruď, vylekaná.
Ježíši, já naivní… Ten šibal Šimon mě napálil! Prý čistokrevný ovčák
Matěj jí vážně poradil:
Babi, pusťte ho do lesa. Jinak bude malér.
Oči staré ženy se zalily slzami. Bylo jí líto loučit se s Tuzíkem. Dobrý, mírný tvor, i když vlk. V poslední době ale býval neklidný, tahal řetěz, chtěl svobodu. Lidé z vesnice se ho báli. Rozhodnout musela.
Matěj zavezl vlka do lesa. Tuzík naposled zamával ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo už ho nespatřil.
Alena truchlila za svým oblíbencem a proklínala falešného Šimona. Ten ji ve skrytu duše litoval, i když měl dobrý úmysl. Jednou v lese našel stopu medvěda. Z dálky uslyšel pištění. Už se chtěl otočit, protože kde jsou medvíďata, tam je matka. Ale tohle bylo jiné. V křoví objevil noru, v ní mrtvou vlčici, kolem ní její zakousnutá mláďata. Medvěd napadl doupě. Jen jeden zůstal naživu, schovaný v díře.
Šimonovi bylo osiřelého škoda. Vzal ho s sebou s tím, že ho dá Aleně, a že až vlk povyroste, stejně uteče do lesa. Najde zatím babce opravdového psa. Jenže Matěj mu to pokazil.
Šimon pár dní chodil kolem jejího domu a neměl odvahu vejít. Venku byla krutá zima a Alena v chalupě topila, aby přežila noci.
Najednou někdo zaklepal. Spěchala otevřít. Na prahu stál cizí muž.
Dobrý večer, babičko. Mohu přespat? Cestou do sousední vsi jsem zabloudil.
Jak se jmenuješ, hochu? Špatně vidím.
Boris.
Alena se zamračila.
Boris? U nás ve vesnici Borise neznám
Jsem tady nový, babi. Koupil jsem chalupu. Jel jsem se tam podívat, ale auto uvízlo, musel jsem dál pěšky a chytila mě vánice.
Tak to jsi koupil dům po starém Danilčovi?
Přikývl.
Přesně tak.
Pozvala ho dál a dala vařit čaj. Nevšimla si pohledu, jímž hladově zkoumal vitrínu, kde vesničané schovávají cennosti.
Když dělala večeři, muž začal hrabat ve skleněné skříňce. Alena zaslechla vrznutí dvířek.
Co tam hledáš, Borisi?
Prý byla peněžní reforma! Pomůžu vám zbavit se starých bankovek.
Zamračila se.
Lžeš. Žádná reforma nebyla. Kdo jsi?
Muž vytáhl nůž a přiložil jí ho ke krku.
Mlč, babko. Vyndej peníze, zlato i jídlo!
Alenu polil strach. Před ní stál zločinec, policii na stopě. Teď už tušila, že je zle
Náhle se rozletěly dveře. Do místnosti se vrhl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten zařval, ale tlustý šál ho zachránil před pokousáním. Zločinec bodl vlka do ramene, Tuzík uskočil, což dalo lumpovi šanci utéct.
V tu chvíli k domu mířil Šimon s úmyslem se konečně omluvit. U plotu zahlédl muže s nožem, který utíkal a nadával. Šimon se rozběhl k Aleně na podlaze ležel Tuzík, z ramene mu tekla krev. Šimon vše pochopil a běžel pro policistu.
Zloděje chytili a odsoudili.
Tuzík se stal hrdinou celé vesnice. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Nikdo ho už nikdy nepřivazoval, byl svobodný, ale vždy se vracel k Aleně nebo chodil po boku Šimona z honu.
Jednou viděli u jejího domu černé SUV. Na dvoře štípal dříví její syn Egon. Když uviděl Šimona, objal ho.
Večer seděli všichni u stolu a Alena zářila štěstím. Egon ji přemlouval, ať jede do Prahy na operaci očí.
Jestli musí povzdechla si v létě přijede vnouček a já ho chci vidět. Šimone, pohlídej mi dům a Tuzíka, ano?
Šimon přikývl. Tuzík se uvelebil u kamen, spokojeně si položil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady, vedle přátel.
Nezapomeňte sledovat naši stránku, komentujte a dejte nám vědět, co si myslíte!
