— Babičko Aleno! — zvolal Matěj. — Kdo vám dovolil držet vlka ve vesnici? Alena Stepánovna se hořce rozplakala, když uviděla zničený plot. Už několikrát ho podepírala prkny a opravovala ztrouchnivělé sloupky, doufala, že plot vydrží, dokud nenašetří dost peněz ze své malé důchodové penze. Ale nebylo jí přáno! Plot se zřítil. Už deset let si Alena hospodářství držela sama, od chvíle, co jí milovaný manžel, Petr Andreevič, odešel na věčnost. Měl zlaté ruce. Dokud žil, babička Alena se nemusela ničeho bát. Petr byl všeuměl — tesař i stolař. Všechno dělal sám, nebylo třeba zvát řemeslníky. Ve vesnici ho všichni měli v úctě pro dobrosrdečnost a píli. Prožili spolu šťastných 40 let, jen o den unikli jubileu. Udržovaný domek, bohatá úroda na zahradě, opečovávaný dobytek – to vše byla zásluha jejich společné práce. Manželé měli jediného syna – Egora, svou pýchu a radost. Od malička byl zvyklý pomáhat, nebylo nutné ho nutit. Když se máma vracela unavená ze statku, syn už stačil naštěpat dříví, donést vodu, zatopit v kamnech a napojit dobytek. Petr, když přišel z práce, umyl se a šel na zápraží kouřit, zatímco manželka chystala večeři. Večer všichni společně jedli, vyprávěli si novinky. Byli šťastní. Čas neúprosně plynul a zůstaly jen vzpomínky. Egor dospěl a opustil rodiče, odjel do města, vystudoval, oženil se s městskou dívkou Lídou. Usadili se v hlavním městě. Zpočátku Egor jezdil domů na dovolenou, ale pak ho manželka přemluvila, aby trávil čas raději v zahraničí – a tak to bylo každý rok. Petrovi Andreevičovi se nelíbilo synovo rozhodnutí. — Kde se to náš Egůrek tak unavil? Asi mu ta Lída popletla hlavu. Na co potřebuje ty zájezdy? Otec smutnil, matka strádala. Ale co jim zbývalo? Žít a čekat alespoň na zprávu od syna. Jednou ale Petr Andreevič onemocněl. Odmítal jídlo, slábl. Doktoři předepsali léky, nakonec ho ale poslali domů dožít. Na jaře, když v přírodě zpívali slavíci, Petr zemřel. Egor přijel na pohřeb, hořce plakal a vyčítal si, že nestihl otce vidět živého. Byl doma týden a pak se vrátil do hlavního města. Za posledních deset let napsal matce jen třikrát. A Alena zůstala sama. Prodala krávu a ovce sousedům. Na co by jí byl dobytek? Bělečka dlouho stála u Alenina dvorka, poslouchala, jak stará hospodyně pláče. Alena se zavřela v nejvzdálenější místnosti, zapřela si uši a brečela. Bez mužské ruky vše upadalo. Protékala střecha, hnily prkna na zápraží, sklep podmáčela voda… Babička Alena se snažila dělat vše, co mohla. Z důchodu šetřila na řemeslníky, občas zvládla něco sama – vyrůstala na vesnici, věděla co a jak. Tak žila, sotva měla na živobytí, když přišlo další neštěstí. Aleně Stepánovně se najednou zhoršil zrak, přitom dřív nikdy takové potíže neměla. Když šla do obchodu, jen stěží přečetla cenovky. A po pár měsících už skoro neviděla nápis obchodu. Sestřička přijela, prohlédla ji a trvala na vyšetření v nemocnici. — Aleno Stepánovno, chcete oslepnout? Udělají vám operaci a zrak se vrátí! Ale babička se bála operace a odmítla jet. Za rok skoro úplně oslepla. Moc si to ale nepřipouštěla. — A k čemu světlo? Televizi nesleduji, jen poslouchám. Hlasatel čte zprávy, rozumím jim i tak. Doma zvládnu vše po paměti. Občas však měla strach. Ve vesnici přibylo nevychovaných lidí. Často přijížděli zloději, vylamovali prázdné domy, brali vše, co se dalo. Alena se bála, že nemá dobrého psa, který by odháněl nevítané hosty svým štěkotem. Zeptala se myslivce Šimona: — Netušíš, jestli hajný nemá štěňata? Vzala bych i to nejmenší. Vypiplala bych ho… Šimon, místní myslivec, se na stařenku zvědavě podíval: — Babi Aleno, na co ti štěně vlčáka? Ti jsou do lesa. Já ti přivezu pravého ovčáka z města. — Ovčák, ten asi bude drahý… — To je dražší než peníze, babi Aleno. — No dobře, přivez. Alena sečetla úspory, rozhodla, že jí na dobrého psa stačí. Ale Šimon, nepříliš spolehlivý, stále slib odkládal. Babička si na něj stěžovala, ale v hloubi duše ho litovala. Byl to nešťastný muž, bez rodiny, bez dětí. Jeho jedinou společnicí byla slivovice. Šimon, vrstevník jejího syna Egora, nikdy z vesnice neodjel. Ve městě by se necítil. Jeho vášní byl lov. Dokázal v lese zmizet na několik dní. Mimo sezónu pak pomáhal po dvorech – kopal zahrádky, dělal na dřevě, spravoval stroje. Peníze, co dostal od ostatních babiček, hned propil. Po ožíračce šel do lesa – rozbolavělý a provinilý. Po pár dnech se vracel s úlovkem: houbami, borůvkami, rybami, šiškami. Prodával to za pár šupů a zase propil. Opilec pomáhal i Aleně – za peníze. A když spadl plot, musela ho zavolat znovu. — Se psem budeme muset počkat — povzdechla si Alena Stepánovna. — Musím zaplatit Šimonovi za plot a peníze nejsou. Šimon přišel ne s prázdnou. V batohu, kromě nářadí, se cosi hýbalo. Spokojeně zvolal na babičku. — Koukejte, koho jsem vám přivezl! — Otevřel batoh. Stařenka nahmatala chlupatou kulatou hlavu. — Šimone, tys mi fakt přivezl štěně? — podivila se. — To nejlepší z nejlepších. Čistokrevného ovčáka, babičko. Štěně kňučelo, snažilo se vyhrabat z batohu. Alena Stepánovna měla paniku: — Ale vždyť já nemám dost peněz! Jen na plot! — Do města ho zpátky nést nebudu, babi Aleno! — odporoval Šimon. — Víš, kolik tisíc stál ten pes?! Nebylo zbytí. Musela babička běžet do obchodu, kde jí prodavačka dala pět lahví slivovice na dluh a zapsala její jméno do dlužní knihy. Do večera Šimon plot opravil. Babička ho nakrmila pořádným obědem a nalila kořalku. Opilec, veselý, mudroval nad stolkem a ukazoval na štěně schoulené u kamen. — Je třeba ho krmit dvakrát denně. A kup mu pevný řetěz – bude velký a silný. Na psech se vyznám. Tak se v Alenině chalupě objevil nový obyvatel – Tonda. Stařenka si štěně zamilovala a to jí oddaně opětovalo. Kdykoli Alena vyšla krmit Tondu, vesele poskakoval, chtěl jí olíznout obličej. Jen ji tížilo jediné – pes vyrostl jako telátko, ale nikdy se nenaučil štěkat. To Alenu Stepánovnu mrzelo. — Ach, Šimone! Ty podvodníku! Prodal jsi mi nanic psa. Ale co naděláš, nemůžeš vyhnat tak dobré zvíře. Ani štěkat nemusel. Sousedské psy si na něj nikdy netroufly, Tonda za tři měsíce vyrostl málem až k pasu. Jednou přijel do vesnice Matěj, místní myslivec, koupit potraviny, sůl a zápalky před zimní sezónou v lesích. Když míjel Alenin dům, strnul při pohledu na Tondu. — Babičko Aleno! — zvolal Matěj. — Kdo vám dovolil držet vlka ve vesnici? Alena si vyděšeně sevřela ruce na prsou. — Ježíši! Jak já jsem byla hloupá! Ten podvodník Šimon mě napálil! Tvrdil, že je to čistokrevný ovčák… Matěj jí vážně poradil: — Babičko, musíte ho pustit do lesa. Jinak může být problém. Oči stařenky se zalily slzami. Jak jí bylo líto loučit se s Tondou! Hodné, mírné zvíře, i když vlk. Ale v poslední době byl neklidný, rval řetěz, toužil do přírody. Ve vsi z něj měli strach. Nebylo vyhnutí. Matěj odvezl vlka do lesa. Tonda zavrtěl ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo ho už neviděl. Alena smutnila po svém miláčkovi a proklínala proradného Šimona. Ten toho sám litoval, měl dobré úmysly. Kdysi v lese natrefil na stopy medvěda. Z křoví zaslechl pištění. Už se chystal odejít, protože tam, kde jsou medvíďata, bývá i medvědice. Ale ten zvuk nebyl medvědí. Rozhrnul křoví a spatřil noru. Vedle ležela mrtvá vlčice, kolem ní roztrhaná vlčata. Asi medvěd napadl doupě. Jen jedno mládě přežilo. Šimonovi srdečně zamrzelo sirotka. Vzal ho domů a rozhodl se ho podstrčit babičce Aleně, ať se o něj postará. Myslel, že až vlk vyroste, uteče do lesa sám. A do té doby sežene babičce skutečného psa. Ale Matěj všechno zhatil. Šimon chodil několik dní kolem její chalupy, neměl odvahu vejít. Venku zuřila zima. Alena topila v kamnech, aby v noci nezmrzla. Najednou někdo zaklepal. Babička rychle šla otevřít. Na prahu stál muž. — Dobrý večer, babičko. Pustíte mě přespat? Šel jsem do sousední vesnice, ale zabloudil jsem. — Jak se jmenuješ, synku? Už špatně vidím. — Boris. Alena se zamračila. — Tady ve vesnici žádného Borise nemáme… — Já jsem tu nový, babičko. Koupil jsem nedávno dům. Chtěl jsem se tam podívat, auto uvízlo. Musel jsem jít pěšky a přišla vánice! — Tak tys koupil dům po Danilovi? Muž přikývl. — Ano. Alena ho pustila dál, postavila vodu na čaj. Nevšimla si, jak se nenasytně dívá na starý příborník, kde vesničané obvykle schovávali úspory. Když babička něco míchala u kamen, host začal šmejdit v příborníku. Alena zaslechla dvířka. — Co tam hledáš, Borisi? — Byla měnová reforma! Pomáhám vám s těmi starými penězi. Stařenka se zamračila. — Lži. Žádná reforma nebyla! Kdo jsi? Muž vytáhl nůž a přiložil jí ho ke krku. — Mlč, bábo. Vyndej peníze, zlato, jídlo! Alenu ochromil děs. Před ní stál kriminálník skrývající se před policií. Teď o jejím osudu bylo rozhodnuto… Vtom se rozlétly dveře. Do pokoje vlétl obrovský vlk a skočil na zločince. Ten zařval, ale tlustá šála ho zachránila od kousnutí. Lupič bodl vlka do ramene, Tonda uskočil a zloděj tím využil šanci utéct. Zrovna šel kolem Šimon s úmyslem se omluvit. U dvora viděl, jak někdo s nožem utíká a nadává. Šimon běžel k Aleně a našel na podlaze zakrváceného Tondu. Všechno pochopil a utíkal pro strážníka. Lupiče chytili. Dostal nový trest. Tonda se stal hrdinou vesnice. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Už ho nepřivazovali, byl volný. Ale vždycky se vracel k babi Aleně, chodil s Šimonem z loveckých výprav. Jednoho dne u její chalupy zastavil černý SUV. Na dvoře někdo štípal dříví. Byl to Alenin syn Egor. Když uviděl starého známého, rozpažil náruč. Večer seděli všichni za stolem a Alena jen zářila štěstím. Egor ji přemluvil, aby jela do města na operaci zraku. — Když musím… — povzdechla si stařenka. — O prázdninách přijede vnuk, chci ho vidět. Šimone, postarej se o dům a Tondu. Platí? Šimon kývl. Tonda lehl ke kamnům, spokojeně složil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady – s přáteli. Chcete-li si přečíst další zajímavé příběhy, sledujte stránku! Podělte se o své dojmy v komentářích a podpořte nás likem.

Babičko Aleno! zavolal Matěj. Kdo vám dovolil držet v obci vlka?

Alena Štěpánovna se rozplakala, když spatřila zbořený plot. Už několikrát ho podepírala a opravovala shnilé sloupky, doufala, že vydrží, dokud nenašetří dost ze svého skromného důchodu. Ale osud tomu nechtěl. Plot padl.

Už deset let zvládala hospodářství sama, od chvíle, kdy její milovaný muž, Petr Andrej, odešel na onen svět. Byl to muž zlatých rukou. Dokud žil, Alena neměla žádné starosti. Petr byl kutil, truhlář i stolař v jednom, všechno dělal sám, nebylo potřeba volat řemeslníka. Všichni ve vsi ho měli rádi pro jeho dobrotu a pracovitost. Společně žili šťastně téměř čtyřicet let, jen jeden den jim chyběl do výročí. Udržovaný domek, bohatá úroda ze zahrady, spokojený dobytek to vše byla zásluha jejich společné práce.

Měli jediné dítě, syna Egona, svou pýchu i radost. Od malička byl zvyklý pracovat, nebylo nutné ho pobízet. Když se matka vracela unavená z kravína, syn už byl doma, nanosil dřevo, přinesl vodu, rozdělal v kamnech a obstaral dobytek.

Petr se po návratu z práce opláchl a šel si zapálit na lavici, zatímco Alena chystala večeři. Večer bývali u stolu všichni pohromadě a probírali novinky dne. Byli opravdu šťastní.

Čas letěl a zůstaly jen vzpomínky. Egon vyrostl, odešel z domova, vystudoval ve městě a oženil se s městskou dívkou Libuší. Usadili se v Praze. Zpočátku jezdil domů aspoň na dovolenou, pak ho manželka začala přemlouvat, aby jezdili na dovolenou k moři a tak se to stalo každoročním zvykem. Petr Andrej se na syna zlobil, nerozuměl jeho volbě.

Kde se tak unavil náš Egon? To mu Libuše popletla hlavu. Nač mu jsou ty toulky?

Otec smutnil, matka stýskala. Co jim nakonec zbývalo? Jen žít a čekat aspoň na zprávu. Pak ale Petr onemocněl. Přestal jíst, síly rychle ubývaly. Lékař mu předepsal léky, ale nakonec ho poslali jen domů, aby dožil. Na jaře, když se příroda probouzela, Petr odešel.

Egon přijel na pohřeb, plakal a sám sobě vyčítal, že otce živého už neviděl. Doma zůstal týden a pak odjel zpět do města. Za posledních deset let napsal Aleně jen třikrát. A tak zůstala sama. Prodala krávu i ovce sousedům.

Nač by je teď měla? Kráva zůstávala ještě dlouho u vrat chalupy a poslouchala, jak stará paní hořce pláče. Alena se často zamkla v zadním pokoji, zacpávala si uši a byla sama.

Bez mužské ruky šlo hospodářství rychle ke dnu. Jednou zatékalo do střechy, jindy praskla shnilá veranda, podruhé podmáčela voda sklep Alena se snažila dělat, co šlo, z důchodu šetřila na řemeslníky a někdy zvládla sama v dětství vyrostla na vesnici, věděla si rady.

Tak žila z ruky do úst, když ji potkalo další neštěstí. Zhoršil se jí zrak, přitom dřív nikdy problém neměla. Jednou šla do místního krámku a sotva přečetla ceny. Za pár měsíců už skoro neviděla ani nápis na obchodě.

Přijela zdravotní sestra, zkoukla ji a trvala na vyšetření v nemocnici.

Paní Aleno, chcete přijít o oči? Stačí operace a uvidíte zase!

Ale bála se zákroku a odmítla. Za rok byla skoro slepá. A moc ji to netrápilo.

Na co mi je světlo? Na televizi nekoukám, jen poslouchám. Hlasatel čte zprávy, mně to stačí. Doma dělám už vše po paměti.

Občas ale měla strach. Ve vsi přibylo zlodějů, často přijížděli cizí a vykrádali opuštěné domky. Alena se bála, že nemá pořádného psa, který by odehnal lotry hlubokým štěkotem.

Zeptala se myslivce Šimona:

Nevíš, Šimone, kde je nějaké štěně? I malé bych brala, vypiplám ho

Šimon, vesnický myslivec, se na ni podíval:

Babi Aleno, proč chceš štěně ovčáka? To je pes spíš do lesa. Já ti můžu přivézt pořádného ovčáka z města.

Ovčák je asi drahý

Není dražší než peníze, babi.

Tak ho přivez.

Alena spočítala úspory a odhodlala se, že ji na psa bude stačit. Jenže Šimon, roztržitý chlápek, pořád sliboval a pak na to zapomněl. Alena ho plísnila, ale v duchu ho litovala. Nebyl šťastný rodina žádná, děti žádné. Jedinou jeho kamarádkou byla láhev.

Byl vrstevníkem jejího syna Egona, nikdy neodešel z vesnice. Ve městě by se necítil doma. Nejvíc žil pro myslivost. Občas dokázal v lese zmizet na několik dní.

Když končila sezóna lovu, dělal nárazové práce: kopal zahrádky, opravoval ploty, spravoval, co se dalo. Co vydělal od osamělých stařen, to propil.

Po alkoholových tazích mířil vždy do lesa vyprahlý, nemocný a plný výčitek. Za pár dní se vrátil s plným batohem úlovků: houby, borůvky, ryby, šišky. Vše vyměnil za pár korun, které hned rozfofroval. Úplná troska. Přesto pomáhal i Aleně na dvoře ale vždy za peníze. Když se zřítil plot, musela ho požádat znovu.

Na psa bude muset počkat povzdechla si Alena Štěpánovna. Musím Šimonovi zaplatit za plot, a peněz není nazbyt.

Šimon však tentokrát dorazil s plným batohem. Kromě nářadí tam cosi chrastilo. Rozjasněn se zubil:

Podívejte se, koho jsem vám přivezl. Otevřel batoh.

Alena sáhla dovnitř a nahmatala chlupatou hlavičku.

Šimone, opravdu jsi mi přivezl štěně? zhrozila se i zaradovala.

Nejlepšího z plemene, čistokrevného ovčáka, babi.

Štěně pištělo, snažilo se dostat z batohu. Alena znejistěla:

Jenže já mám sotva na plot, na psa už ne!

Zpátky ho nevezmu, babi Aleno! odporoval Šimon. Vůbec tušíš, kolik tisíc jsem za to štěně dal?

Alena zaběhla do obchodu, kde jí prodavačka dala na dluh pět lahví rumu a zapsala ji do notýsku dlužníků.

Do večera měl Šimon plot hotový. Alena mu udělala pořádný oběd a nalila něco na zahřátí. S veselou náladou začal poučovat:

Krmte ho dvakrát denně. A kupte mu bytelný řetěz, vyroste v silného psa. Psům rozumím.

A tak u Aleny zůstal nový spolubydlící Tuzík. Alena si ho zamilovala a on ji také. Kdykoli vyšla ven, štěně vesele poskakovalo a chtělo ji olíznout po obličeji. Jeden problém ho však trápil pes rostl do velikosti telátka, ale nikdy se nenaučil štěkat. To Alenu trápilo.

Šimone, ty bídáku, prodal jsi mi psa na nic!

Ale co měla dělat, měl dobré srdce. Gafání nebylo třeba. Sousedé si na Tuzíka nedovolili štěknout, během tří měsíců vyrostl obrovský.

Jednoho dne přijel do vsi Matěj, místní myslivec, pro zásoby na zimu. Když procházel kolem Aleny, zarazil se při pohledu na Tuzíka.

Babi Aleno! vykřikl Matěj. Kdo vám povolil držet vlka ve vsi?

Alena přiložila ruce na hruď, vylekaná.

Ježíši, já naivní… Ten šibal Šimon mě napálil! Prý čistokrevný ovčák

Matěj jí vážně poradil:

Babi, pusťte ho do lesa. Jinak bude malér.

Oči staré ženy se zalily slzami. Bylo jí líto loučit se s Tuzíkem. Dobrý, mírný tvor, i když vlk. V poslední době ale býval neklidný, tahal řetěz, chtěl svobodu. Lidé z vesnice se ho báli. Rozhodnout musela.

Matěj zavezl vlka do lesa. Tuzík naposled zamával ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo už ho nespatřil.

Alena truchlila za svým oblíbencem a proklínala falešného Šimona. Ten ji ve skrytu duše litoval, i když měl dobrý úmysl. Jednou v lese našel stopu medvěda. Z dálky uslyšel pištění. Už se chtěl otočit, protože kde jsou medvíďata, tam je matka. Ale tohle bylo jiné. V křoví objevil noru, v ní mrtvou vlčici, kolem ní její zakousnutá mláďata. Medvěd napadl doupě. Jen jeden zůstal naživu, schovaný v díře.

Šimonovi bylo osiřelého škoda. Vzal ho s sebou s tím, že ho dá Aleně, a že až vlk povyroste, stejně uteče do lesa. Najde zatím babce opravdového psa. Jenže Matěj mu to pokazil.

Šimon pár dní chodil kolem jejího domu a neměl odvahu vejít. Venku byla krutá zima a Alena v chalupě topila, aby přežila noci.

Najednou někdo zaklepal. Spěchala otevřít. Na prahu stál cizí muž.

Dobrý večer, babičko. Mohu přespat? Cestou do sousední vsi jsem zabloudil.

Jak se jmenuješ, hochu? Špatně vidím.

Boris.

Alena se zamračila.

Boris? U nás ve vesnici Borise neznám

Jsem tady nový, babi. Koupil jsem chalupu. Jel jsem se tam podívat, ale auto uvízlo, musel jsem dál pěšky a chytila mě vánice.

Tak to jsi koupil dům po starém Danilčovi?

Přikývl.

Přesně tak.

Pozvala ho dál a dala vařit čaj. Nevšimla si pohledu, jímž hladově zkoumal vitrínu, kde vesničané schovávají cennosti.

Když dělala večeři, muž začal hrabat ve skleněné skříňce. Alena zaslechla vrznutí dvířek.

Co tam hledáš, Borisi?

Prý byla peněžní reforma! Pomůžu vám zbavit se starých bankovek.

Zamračila se.

Lžeš. Žádná reforma nebyla. Kdo jsi?

Muž vytáhl nůž a přiložil jí ho ke krku.

Mlč, babko. Vyndej peníze, zlato i jídlo!

Alenu polil strach. Před ní stál zločinec, policii na stopě. Teď už tušila, že je zle

Náhle se rozletěly dveře. Do místnosti se vrhl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten zařval, ale tlustý šál ho zachránil před pokousáním. Zločinec bodl vlka do ramene, Tuzík uskočil, což dalo lumpovi šanci utéct.

V tu chvíli k domu mířil Šimon s úmyslem se konečně omluvit. U plotu zahlédl muže s nožem, který utíkal a nadával. Šimon se rozběhl k Aleně na podlaze ležel Tuzík, z ramene mu tekla krev. Šimon vše pochopil a běžel pro policistu.

Zloděje chytili a odsoudili.

Tuzík se stal hrdinou celé vesnice. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Nikdo ho už nikdy nepřivazoval, byl svobodný, ale vždy se vracel k Aleně nebo chodil po boku Šimona z honu.

Jednou viděli u jejího domu černé SUV. Na dvoře štípal dříví její syn Egon. Když uviděl Šimona, objal ho.

Večer seděli všichni u stolu a Alena zářila štěstím. Egon ji přemlouval, ať jede do Prahy na operaci očí.

Jestli musí povzdechla si v létě přijede vnouček a já ho chci vidět. Šimone, pohlídej mi dům a Tuzíka, ano?

Šimon přikývl. Tuzík se uvelebil u kamen, spokojeně si položil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady, vedle přátel.

Nezapomeňte sledovat naši stránku, komentujte a dejte nám vědět, co si myslíte!

Rate article
DoN
— Babičko Aleno! — zvolal Matěj. — Kdo vám dovolil držet vlka ve vesnici? Alena Stepánovna se hořce rozplakala, když uviděla zničený plot. Už několikrát ho podepírala prkny a opravovala ztrouchnivělé sloupky, doufala, že plot vydrží, dokud nenašetří dost peněz ze své malé důchodové penze. Ale nebylo jí přáno! Plot se zřítil. Už deset let si Alena hospodářství držela sama, od chvíle, co jí milovaný manžel, Petr Andreevič, odešel na věčnost. Měl zlaté ruce. Dokud žil, babička Alena se nemusela ničeho bát. Petr byl všeuměl — tesař i stolař. Všechno dělal sám, nebylo třeba zvát řemeslníky. Ve vesnici ho všichni měli v úctě pro dobrosrdečnost a píli. Prožili spolu šťastných 40 let, jen o den unikli jubileu. Udržovaný domek, bohatá úroda na zahradě, opečovávaný dobytek – to vše byla zásluha jejich společné práce. Manželé měli jediného syna – Egora, svou pýchu a radost. Od malička byl zvyklý pomáhat, nebylo nutné ho nutit. Když se máma vracela unavená ze statku, syn už stačil naštěpat dříví, donést vodu, zatopit v kamnech a napojit dobytek. Petr, když přišel z práce, umyl se a šel na zápraží kouřit, zatímco manželka chystala večeři. Večer všichni společně jedli, vyprávěli si novinky. Byli šťastní. Čas neúprosně plynul a zůstaly jen vzpomínky. Egor dospěl a opustil rodiče, odjel do města, vystudoval, oženil se s městskou dívkou Lídou. Usadili se v hlavním městě. Zpočátku Egor jezdil domů na dovolenou, ale pak ho manželka přemluvila, aby trávil čas raději v zahraničí – a tak to bylo každý rok. Petrovi Andreevičovi se nelíbilo synovo rozhodnutí. — Kde se to náš Egůrek tak unavil? Asi mu ta Lída popletla hlavu. Na co potřebuje ty zájezdy? Otec smutnil, matka strádala. Ale co jim zbývalo? Žít a čekat alespoň na zprávu od syna. Jednou ale Petr Andreevič onemocněl. Odmítal jídlo, slábl. Doktoři předepsali léky, nakonec ho ale poslali domů dožít. Na jaře, když v přírodě zpívali slavíci, Petr zemřel. Egor přijel na pohřeb, hořce plakal a vyčítal si, že nestihl otce vidět živého. Byl doma týden a pak se vrátil do hlavního města. Za posledních deset let napsal matce jen třikrát. A Alena zůstala sama. Prodala krávu a ovce sousedům. Na co by jí byl dobytek? Bělečka dlouho stála u Alenina dvorka, poslouchala, jak stará hospodyně pláče. Alena se zavřela v nejvzdálenější místnosti, zapřela si uši a brečela. Bez mužské ruky vše upadalo. Protékala střecha, hnily prkna na zápraží, sklep podmáčela voda… Babička Alena se snažila dělat vše, co mohla. Z důchodu šetřila na řemeslníky, občas zvládla něco sama – vyrůstala na vesnici, věděla co a jak. Tak žila, sotva měla na živobytí, když přišlo další neštěstí. Aleně Stepánovně se najednou zhoršil zrak, přitom dřív nikdy takové potíže neměla. Když šla do obchodu, jen stěží přečetla cenovky. A po pár měsících už skoro neviděla nápis obchodu. Sestřička přijela, prohlédla ji a trvala na vyšetření v nemocnici. — Aleno Stepánovno, chcete oslepnout? Udělají vám operaci a zrak se vrátí! Ale babička se bála operace a odmítla jet. Za rok skoro úplně oslepla. Moc si to ale nepřipouštěla. — A k čemu světlo? Televizi nesleduji, jen poslouchám. Hlasatel čte zprávy, rozumím jim i tak. Doma zvládnu vše po paměti. Občas však měla strach. Ve vesnici přibylo nevychovaných lidí. Často přijížděli zloději, vylamovali prázdné domy, brali vše, co se dalo. Alena se bála, že nemá dobrého psa, který by odháněl nevítané hosty svým štěkotem. Zeptala se myslivce Šimona: — Netušíš, jestli hajný nemá štěňata? Vzala bych i to nejmenší. Vypiplala bych ho… Šimon, místní myslivec, se na stařenku zvědavě podíval: — Babi Aleno, na co ti štěně vlčáka? Ti jsou do lesa. Já ti přivezu pravého ovčáka z města. — Ovčák, ten asi bude drahý… — To je dražší než peníze, babi Aleno. — No dobře, přivez. Alena sečetla úspory, rozhodla, že jí na dobrého psa stačí. Ale Šimon, nepříliš spolehlivý, stále slib odkládal. Babička si na něj stěžovala, ale v hloubi duše ho litovala. Byl to nešťastný muž, bez rodiny, bez dětí. Jeho jedinou společnicí byla slivovice. Šimon, vrstevník jejího syna Egora, nikdy z vesnice neodjel. Ve městě by se necítil. Jeho vášní byl lov. Dokázal v lese zmizet na několik dní. Mimo sezónu pak pomáhal po dvorech – kopal zahrádky, dělal na dřevě, spravoval stroje. Peníze, co dostal od ostatních babiček, hned propil. Po ožíračce šel do lesa – rozbolavělý a provinilý. Po pár dnech se vracel s úlovkem: houbami, borůvkami, rybami, šiškami. Prodával to za pár šupů a zase propil. Opilec pomáhal i Aleně – za peníze. A když spadl plot, musela ho zavolat znovu. — Se psem budeme muset počkat — povzdechla si Alena Stepánovna. — Musím zaplatit Šimonovi za plot a peníze nejsou. Šimon přišel ne s prázdnou. V batohu, kromě nářadí, se cosi hýbalo. Spokojeně zvolal na babičku. — Koukejte, koho jsem vám přivezl! — Otevřel batoh. Stařenka nahmatala chlupatou kulatou hlavu. — Šimone, tys mi fakt přivezl štěně? — podivila se. — To nejlepší z nejlepších. Čistokrevného ovčáka, babičko. Štěně kňučelo, snažilo se vyhrabat z batohu. Alena Stepánovna měla paniku: — Ale vždyť já nemám dost peněz! Jen na plot! — Do města ho zpátky nést nebudu, babi Aleno! — odporoval Šimon. — Víš, kolik tisíc stál ten pes?! Nebylo zbytí. Musela babička běžet do obchodu, kde jí prodavačka dala pět lahví slivovice na dluh a zapsala její jméno do dlužní knihy. Do večera Šimon plot opravil. Babička ho nakrmila pořádným obědem a nalila kořalku. Opilec, veselý, mudroval nad stolkem a ukazoval na štěně schoulené u kamen. — Je třeba ho krmit dvakrát denně. A kup mu pevný řetěz – bude velký a silný. Na psech se vyznám. Tak se v Alenině chalupě objevil nový obyvatel – Tonda. Stařenka si štěně zamilovala a to jí oddaně opětovalo. Kdykoli Alena vyšla krmit Tondu, vesele poskakoval, chtěl jí olíznout obličej. Jen ji tížilo jediné – pes vyrostl jako telátko, ale nikdy se nenaučil štěkat. To Alenu Stepánovnu mrzelo. — Ach, Šimone! Ty podvodníku! Prodal jsi mi nanic psa. Ale co naděláš, nemůžeš vyhnat tak dobré zvíře. Ani štěkat nemusel. Sousedské psy si na něj nikdy netroufly, Tonda za tři měsíce vyrostl málem až k pasu. Jednou přijel do vesnice Matěj, místní myslivec, koupit potraviny, sůl a zápalky před zimní sezónou v lesích. Když míjel Alenin dům, strnul při pohledu na Tondu. — Babičko Aleno! — zvolal Matěj. — Kdo vám dovolil držet vlka ve vesnici? Alena si vyděšeně sevřela ruce na prsou. — Ježíši! Jak já jsem byla hloupá! Ten podvodník Šimon mě napálil! Tvrdil, že je to čistokrevný ovčák… Matěj jí vážně poradil: — Babičko, musíte ho pustit do lesa. Jinak může být problém. Oči stařenky se zalily slzami. Jak jí bylo líto loučit se s Tondou! Hodné, mírné zvíře, i když vlk. Ale v poslední době byl neklidný, rval řetěz, toužil do přírody. Ve vsi z něj měli strach. Nebylo vyhnutí. Matěj odvezl vlka do lesa. Tonda zavrtěl ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo ho už neviděl. Alena smutnila po svém miláčkovi a proklínala proradného Šimona. Ten toho sám litoval, měl dobré úmysly. Kdysi v lese natrefil na stopy medvěda. Z křoví zaslechl pištění. Už se chystal odejít, protože tam, kde jsou medvíďata, bývá i medvědice. Ale ten zvuk nebyl medvědí. Rozhrnul křoví a spatřil noru. Vedle ležela mrtvá vlčice, kolem ní roztrhaná vlčata. Asi medvěd napadl doupě. Jen jedno mládě přežilo. Šimonovi srdečně zamrzelo sirotka. Vzal ho domů a rozhodl se ho podstrčit babičce Aleně, ať se o něj postará. Myslel, že až vlk vyroste, uteče do lesa sám. A do té doby sežene babičce skutečného psa. Ale Matěj všechno zhatil. Šimon chodil několik dní kolem její chalupy, neměl odvahu vejít. Venku zuřila zima. Alena topila v kamnech, aby v noci nezmrzla. Najednou někdo zaklepal. Babička rychle šla otevřít. Na prahu stál muž. — Dobrý večer, babičko. Pustíte mě přespat? Šel jsem do sousední vesnice, ale zabloudil jsem. — Jak se jmenuješ, synku? Už špatně vidím. — Boris. Alena se zamračila. — Tady ve vesnici žádného Borise nemáme… — Já jsem tu nový, babičko. Koupil jsem nedávno dům. Chtěl jsem se tam podívat, auto uvízlo. Musel jsem jít pěšky a přišla vánice! — Tak tys koupil dům po Danilovi? Muž přikývl. — Ano. Alena ho pustila dál, postavila vodu na čaj. Nevšimla si, jak se nenasytně dívá na starý příborník, kde vesničané obvykle schovávali úspory. Když babička něco míchala u kamen, host začal šmejdit v příborníku. Alena zaslechla dvířka. — Co tam hledáš, Borisi? — Byla měnová reforma! Pomáhám vám s těmi starými penězi. Stařenka se zamračila. — Lži. Žádná reforma nebyla! Kdo jsi? Muž vytáhl nůž a přiložil jí ho ke krku. — Mlč, bábo. Vyndej peníze, zlato, jídlo! Alenu ochromil děs. Před ní stál kriminálník skrývající se před policií. Teď o jejím osudu bylo rozhodnuto… Vtom se rozlétly dveře. Do pokoje vlétl obrovský vlk a skočil na zločince. Ten zařval, ale tlustá šála ho zachránila od kousnutí. Lupič bodl vlka do ramene, Tonda uskočil a zloděj tím využil šanci utéct. Zrovna šel kolem Šimon s úmyslem se omluvit. U dvora viděl, jak někdo s nožem utíká a nadává. Šimon běžel k Aleně a našel na podlaze zakrváceného Tondu. Všechno pochopil a utíkal pro strážníka. Lupiče chytili. Dostal nový trest. Tonda se stal hrdinou vesnice. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Už ho nepřivazovali, byl volný. Ale vždycky se vracel k babi Aleně, chodil s Šimonem z loveckých výprav. Jednoho dne u její chalupy zastavil černý SUV. Na dvoře někdo štípal dříví. Byl to Alenin syn Egor. Když uviděl starého známého, rozpažil náruč. Večer seděli všichni za stolem a Alena jen zářila štěstím. Egor ji přemluvil, aby jela do města na operaci zraku. — Když musím… — povzdechla si stařenka. — O prázdninách přijede vnuk, chci ho vidět. Šimone, postarej se o dům a Tondu. Platí? Šimon kývl. Tonda lehl ke kamnům, spokojeně složil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady – s přáteli. Chcete-li si přečíst další zajímavé příběhy, sledujte stránku! Podělte se o své dojmy v komentářích a podpořte nás likem.