Když mi bylo deset, táta si pořídil druhou manželku. Má nová macecha se bleskově ocitla v jiném stavu a narodil se jí kluk. Takže jsem se stala domácí chůvou, kuchařkou i uklízečkou, vše v jednom a zadarmo.
Rodina mi říkala Hej, ty. Nosila jsem oblečení, které mi bylo malé už několik sezon, zatímco bráška dostával novou hračku každé dva dny. Když povyrostl, vzali mi můj pokoj já se stěhovala do obýváku a pro brášku vyklidili mojí bývalou komnatu.
Jediné, za co jsem tátovi vděčná, je, že rázně zarazil všechny pokusy macechy mě fyzicky trestat. Zato ponižování jí nezakázal. Každý den jsem poslouchala, že jsem škaredá nikdo mě prý nebude chtít, a že jsem hloupá nikdy prý nebudu mít vzdělání a skončím jako uklízečka.
Macecha mi denně připomínala, že mě v tomhle bytě snese pouze do mých osmnácti. A že v den mých narozenin mě jednoduše vyhodí na ulici.
Všechny prázdniny jsem trávila u babičky v Olomouci. Ta mě považovala za černou ovci rodiny. Proklínala den, kdy se její syn oženil s mojí mámou, a radovala se, když moje máma odešla.
Vždycky jsem si říkala, proč mě prostě nedali do dětského domova.
Šest měsíců před mojí plnoletostí jsem zaslechla rozhovor tátu s macechou. Najednou mi všechno došlo. Macecha říká: Nikdy s tím nebude souhlasit, a táta jí slibuje, že mě přesvědčí, abych jim přepsala byt, takže ať je klidná.
No, řekla bych, že klidná určitě být neměla. Od té chvíle mi už bratrův kňourající hlas nepřišel nijak důležitý.
Dřív jsem se osmnáctin bála, teď jsem je nemohla dospat.
Na oslavu mých narozenin přišla celá ta banda: táta, macecha, babička, dokonce i rodiče macechy.
Po první oslavě čajem a zákuskem za posledních osm let mi oznámili, že se mám připravit na odchod. Když jsem se zeptala, kam to jako bude, babička povídá:
Už jsi dospělá. Od dneška neseš zodpovědnost za svá rozhodnutí. Je čas, abys poděkovala rodině za vše, co pro tebe udělali. Teď pojedeš s tátou k notáři a přepíšeš mu byt. Ten jsi sice zdědila po mámě, ale to by tak nevadilo. Ona slíbila, že napíše závěť pro mého syna. Teď splň svoji povinnost, sbal se.
Jejich xichty byly tak vážné, že jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
Ano, babi. Poděkuju rodině za vše, co mi dali. Jako vděk je dnes nevyhodím na ulici, dostanou týden na sbalení kufrů. Čas vypršel.
No, co se dělo potom… Prohlásili mě za nevděčnici, macecha ječela, že si vychovala zmiji, táta mi natáhl jednu do obličeje. Rodiče macechy mudrovali, že ji varovali před nevděčností cizích dětí. Babička odešla s bouchnutím dveří.
Rodinka se odstěhovala. Teď bydlí u babičky v Olomouci.
Za pár dní dorazil táta. Přinesl mi papír a povídá, že když mu byt nedám, musím mu ty roky nějak zaplatit, a odešel.
Koukám na ten papír seznam výdajů:
Jídlo 324 000 Kč
Oblečení 54 000 Kč
Školní pomůcky 14 000 Kč
Hygiena 2660 Kč
Elektrospotřebiče 4620 Kč
Městská podpora na bydlení 64 800 Kč
Celkem: 464 080 Kč
A co že rodiče mají ze zákona povinnost živit svoje dítě? Tátovi to bylo šumafuk.
Sehnala jsem si práci a poslední půlrok dávám třetinu výplaty tátovi na splacení dluhu.
Bude mi to trvat asi sedm osm let. Potom budu opravdu svobodná.
