Nástup už ohlásili a Viktor vyšel na nástupiště. Po týdenní služební cestě se vrací domů. Když vstoupí do lůžkového vozu, najde si své dolní místo. Zatímco se ukládá, slyší, jak někdo těžce oddychuje a prochází vagonem. Otočí se: starší paní s taškou na kolečkách, která vypadá spíš jako batoh, v podzimním kabátě a barevném šátku stojí naproti a snaží se popadnout dech.
„Tak to máme,“ pomyslí si Viktor, „babička bude určitě moje sousedka a hned bude chtít dolní místo.“
„Podívej, synku, já mám asi dolní,“ řekne paní, jakmile se trochu nadechne.
Místo je skutečně dolní. Květa se začne hned rozbalovat a ukládat věci. Viktor si všimne, že jí je přes sedmdesát. „To jsou věci,“ pomyslí si, „a v tomhle věku ještě cestuje, proč neposedí doma…“
Květa se konečně usadí na své lehátko, poslušně složí ruce v klíně jako školačka. Do vozu nastupují další cestující, ale na horní lehátka nikdo nepřijde, a Viktor se smíří s tím, že pojede se starší paní, se kterou si ani nepopovídá.
Vlak se rozjede. Záhy přijde průvodčí a přinese povlečení. Květa se hned pustí do ustýlání, pečlivě rozprostře prostěradlo a přikrývku. Pak si zase sedne a spustí:
„Nejsem zvyklá na takovou postel. Doma mám měkkou, tady si pomačkám boky. Od mládí jsem nejela, už jsem ani nedoufala, že ještě pojedu.“
Viktor přikývne a mlčí.
„Já jsem Květa Skálová. A vy?“
„Viktor Málek.“
„Můžu vám tykat?“
„Jistě.“
„No vidíš, jsi mladý, můžu ti tykat. Jedeš na návštěvu?“
„Proč na návštěvu?“ podiví se Viktor. „Vracím se ze služebky.“
„Tak to je dobře. A já zase na stará kolena z domova.“ Květa zmlkne a dívá se z okna. Viktorovi se zdá, že má v očích slzy, i když nepláče. Najednou se zastydí, že se k ní choval odmítavě.
„A vy jedete taky domů, nebo z domova?“ zeptá se, aby svou chladnost napravil.
„Z domova, synku, z domova. Vždyť je to jen něco málo přes den, a já jsem celá nesvá.“
„A k jedete?“
„Za dcerou.“ Květa vytáhne z kapsy kapesník a otře si slzu.
„Tak to byste se měla radovat, a vy pláčete.“
„Vždyť se taky raduju. Pět let jsem dceru neviděla, už jsem si myslela, že ji nikdy neuvidím.“
„Tak jste se ztratily?“
„Ztratily, synku, po vlastní vůli. V mládí nám nedaly pokoj naše povahy, pýcha nám bránila žít v míru, a tak jsme se léta neviděly. Jak dcera vyrostla, přestaly jsme si rozumět. Vychovala jsem ji bez otce a leccos se u nás dělo: často jsme se hádaly. Poprvé se vdala, aby mi navzdory, ale štěstí neměla. A já jí nepodržela, neřekla jsem dobré slovo, jen jsem jí vyčítala… tak jsme se hádaly celý život. Vnučka byla proti mně popuzená, všechno jsem dělala špatně. Před pěti lety prodala byt, odjela a neřekla mi kam. Chodila jsem na policii, nechala po ní pátrat, měla jsem strach, vždyť odjela i s vnučkou.
Pak se ozvala, napsala, že se má dobře, že se vdala, ale abych ji nehledala a nikdy nepřijela. S tímhle břemenem jsem žila celé ty roky. Za tu dobu jsem si uvědomila, že jsem taky nebyla bez viny. Ať mě neposlouchala, ať se zlobila, pořád je to moje dcera.
A před rokem přišel dopis od Libuše. Napsala, kde bydlí, že se s manželem dávno rozvedla, že už sama je babičkou, a ptala se na mé zdraví. Plakala jsem celou noc a pak jsem jí napsala, že bez ní nemůžu žít. Potom jsme si zavolaly, popovídaly si a obě jsme si přiznaly, že chyba byla na obou stranách.
Vnučce se narodil chlapeček, takže mám pravnuka. Libuše jí pomáhá, chodí do práce, a tak se nemůže utrhnout. Pozvala si mě. No a já? Zavřela jsem chalupu, poprosila sousedku, aby se na ni občas podívala a zatopila, kdyby se ochladilo, sbalila jsem tašku a rozhodla se, že za dcerou pojedu. Kdo ví, kolik času mi ještě zbývá, a chci ji vidět…“
Viktor mlčí. Myslí na svou matku, kterou navštěvuje zřídka. Matka žije na vesnici, a tam bydlí i jeho starší sestra. Vždycky si myslí, že se o matku postará sestra. Ale teď, po vyprávění spolucestující, ho u srdce zabolí a přepadne ho stesk. Vždyť je syn, matce se stýská a chce ho vídat častěji.
Viktor si s Květou celou cestu povídá, čas letí jako voda. Pomůže jí vystoupit a všimne si, že k nim jde půvabná žena, která se neklidně dívá jejich směrem. Viktor odstoupí. Dvě blízké ženy se setkají pohledem, obejmou se a dlouho se drží. Obě pláčou. Setkání je tak dojemné, že Viktor ani nepochybuje, že už bude všechno dobré. Teď už určitě.
Odstoupí stranou, chce si utřídit myšlenky. Po tom setkání je mu spousta věcí jasných. Vytáhne mobil a vytočí číslo matky. Jen tak, bez důvodu, jí chce říct: „Mami, dojel jsem, jsem na místě, o víkendu mě čekej.“„Viktor? To jsi ty?“ ozve se v sluchátku hlas, který zná celý život. V pozadí slyší klidný venkovský večer.
„Mami, já jen…“ odmlčí se. Za ním ještě doznívá obraz Květy, jak se drží své dcery, a Viktorovi se svírá hrdlo. „Nic není. Jen jsem ti chtěl říct, že na mě doma čekej. A už ne jen o víkendu. Já začnu jezdit častěji. Jezdit k tobě. Protože ty jsi moje máma, a chci tě vidět. Ne jen tak po telefonu. Až přijedu, povíš mi, co máš ráda k obědu, a já ti pomůžu na zahradě. A budeme si povídat. O všem. Slibuju.“
Na druhém konci je chvíli ticho. Pak se ozve tichý, rozechvělý smích.
„Tak to jo, synku. Tak já tě počkám.“
Viktor zavře oči. Nádraží už není rušné. Vlak dávno odjel, ale jemu se zdá, že domů ještě nikdy nedojel tak blízko.
