9. května
Dneska byl jeden z těch dnů, kdy má člověk pocit, že vše jde z kopce. Šel jsem Prahou v pořádném dešti a ani jsem necítil mokro, protože slzy mi stejně stékaly po tváři a míchaly se s kapkami deště. Říkal jsem si aspoň: Aspoň že prší! Aspoň nikdo nevidí, jak brečím. A v duchu jsem si nadával: Můžeš si za to sám! Kdybys tam nezaskočil zrovna teď. Nezvaný host
Smutek mě ždímal celého. A přitom jsem se najednou pousmál, protože mi v hlavě zněl ten starý vtip, jak zeťák povídá tchyni: A vy, maminko, si ani čaj nedáte? No a teď jsem já byl v kůži té maminky.
Plakal jsem a smál se najednou jak blázen všechno naplno. Když už jsem konečně dorazil domů, jen jsem ze sebe shodil mokré hadry, zachumlal se do deky a pustil všechen ten žal ven hlasitě, beze studu. Nikdo mě stejně neslyší! Tedy, kromě mojí zlaté rybky v kulatém akváriu, ta je moje jediná společnice. Nikdo jiný!
Moje sestra Antonie byla vždycky zajímavá ženská, o mužskou pozornost neměla nouzi. Jenže s otcem mého syna Lukáše, to prostě nevyšlo. Pil, ze začátku se to dalo přežít. Tihle chlapíci vypije, usne. Jenže pak ho popadla žárlivost na všechny! Na pána, co se zeptal na cestu, na prodavače v řeznictví, i na souseda s hůlkou. Jednou, když Antonie zdravila souseda s úsměvem, šílel úplně.
Zbil ji pořádně. Dlouho, tvrdě, hlavně po ledvinách. A malý Lukáš byl u toho. Tenkrát babičce a dědovi všechno vylíčil. Máma plakala: Proč jsem tě, Antonie, celou dobu chránila, když tě pak může každý nemrava tlouct?
Otec se nijak nerozmlouval. Oblekl si kabát a šel. Vzal zetě zeť byl najednou ex a vyhodil ho z čtvrtého patra (od té doby měl zeťák zlomenou ruku). Táta pohrozil, že jestli se ještě někdy přiblíží k Antonii, nebude se štítit ani basa, jen aby ochránil dceru.
Muž se ztratil a Antonie už se nikdy nevdala. Prý musí aspoň syna dobře vychovat. Nového muže kdo ví, co by byl zač. Ač zájemců měla dost, už se žádným vztahům neotevřela. Bohatě si s otcem Lukáše vystačila.
Antonie nikdy neměla vyloženě finanční starosti. Pracovala jako vedoucí směny v jedné menší restauraci v Holešovicích, odbornice na gastronomii. Platy sice v gastronomii nejsou bůhvíjaké, ale na skromný život jí to stačilo a ještě zbylo stranou na spoření. Letos to vypadalo nadějně: konečně naspořila na byt. Ale v tom přišel Lukáš s hlášením, že se žení a jeho Magda, to je holka za odměnu.
Tak se Antonie rozhodla: dětem udělá svatbu a ty peníze dá jako dar pořídila jim dvě místnosti v nové bytovce ve Vršovicích. Sama zůstala v paneláku, jak se patří, a teď ještě šetří dětem na auto. Prehistorický Favorit jim už přece musí dosloužit.
Nebýt toho dnešního deště, u Lukáše bych se možná ani neukázal. Nerad jsem jim lezl do života nebo se vnucoval. Jenže když mě zastihla průtrž mračen přímo u jejich domu a já měl smůlu bez deštníku a mokrý na kost , rozhodl jsem se zaběhnout aspoň na chviličku, poklábosit s Magdou, vypít si čaj. Taková obyčejná kousek rodinné pohody.
Magda však otevřela dveře a překvapeně na mě vykulila oči: Pane Novotný, přejete si něco? Ani mě nepozvala dál, stála u dveří jak hlídací pes, zkřížené ruce a ledově No jo, prší
Zadrmolil jsem: Jen ten déšť, víte Déšť už skončil, dojdete to domů. Je to kousek, usekla mě. Bez milosti. Tak jsem bezmocně přikývl a se slzami v očích se znovu promáčel v tom dešti.
Cestou domů jsem střídal pláč a smích už jsem si připadal jako blázen. Doma jsem padl do postele a ve snu mě přišla navštívit ta moje zlatá rybka z akvária. Najednou vyrostla do obří velikosti, pohybovala pusou, ale já jí rozuměl, co říká:
Ty, troubelíne! Takhle tu brečíš a Magda ti ani čaj nenabídne? A ty pořád šetříš na auto pro ně? Celý život pro děti a pro Magdu! Není ti líto sám sebe? Co kdyby sis třeba jednou užil života ty sám? Sbal si pár věcí, kup si zájezd k Jadranu a ukaž jim, zač je toho Antonie!
Probudil jsem se, když už byla tma. Rybka v akváriu jen němě otvírala pusu, byl jsem bez šance jí rozumět. Ale i tak mi došlo hlavní: není správné se pořád obětovat pro nevděčné lidi natož pro někoho, kdo vás ani nepozve na čaj, natož abyste u nich přečkali bouřku.
Vytáhl jsem tedy z kredence obálku s penězi, kterou jsem střádal na auto pro děti a vše proměnil v lákavý zájezd do Chorvatska. Objížděl jsem ostrovy, koupal se v čistém moři, popíjel víno na terase dočista nový člověk! Opálený, nabitý energií, s očima zase jiskřícíma. Lukáš a Magda to nezaznamenali zvykli si, že mě kontaktují jen kvůli půjčkám nebo na hlídání vnoučete.
A Lucie, ta zlatá kolegyně z práce, si všimla změny první. A nebyl to jen ženský postřeh brzy jsme spolu začali chodit. Ředitel restaurace Karel charakterní elegán, který o mě stál už dávno. Dřív jsem pro něj nebyla k mání všechno jsem obětovala Lukáši a Magdě. Ale život se změnil. Dnes spolu jezdíme do práce i z práce a těšíme se na každý den.
Nedávno u mě zaklepala Magda. Pane Novotný, nechodíte k nám, nevoláte Lukáš už kouká po novém autu Nápověda jasná.
Magdo, copak sis něco přála? zeptal jsem se s rukama zkříženýma na hrudi, jako to měla kdysi ona.
Než stačila odpovědět, vykoukl z kuchyně Karel: Tondo, dáme si ten čaj?
Dáme! odpověděl jsem s úsměvem.
Pozvi i návštěvu, řekl přívětivě Karel.
Ale kdepak, Magda už stejně spěchá. Ona čaj nikdy nepila! Že mám pravdu, Magdo?
Zabouchl jsem za ní dveře a po očku se podíval na zlatou rybku. V tu chvíli jsme si oba já i rybka rozuměli beze slov. Život není o žití pro druhé, kteří si toho neváží. Občas je potřeba žít taky pro sebe.
