Alena zaparkovala Fabii o ulici dál od domu své tchyně. Hodinky ukazovaly 17:45 dorazila dřív, než bylo domluveno. Třeba tentokrát ocení mou dochvilnost, pomyslela si a uhladila si záhyby nových šatů, které do poslední chvíle schovávala. Dárek starožitná brož, po které měsíce pátrala u sběratelů po celé Moravě byl pečlivě zabalený na zadním sedadle.
Když se blížila k domu, všimla si, že okno v přízemí je pootevřené. Z kuchyně byla jasně slyšet tchynina hlasitá slova:
Ne, Boženo, no představ si to! Ona se mě ani nezeptala, jaký koláč mám ráda! Objednala nějaký moderní zákusek… Náš Petr vždycky miloval větrník, a ona odmlka, to vůbec nechápe. Sedm let vdaná!
Aleně jakoby vrostly nohy do chodníku.
No a samozřejmě říkám k Petrovi se nehodí. Pořád maká v té nemocnici, doma ji člověk skoro nepotká. Co je to za hospodyňku? Včera jsem se u nich stavila špinavé nádobí, prach na poličkách… A ona? Samozřejmě někde operovala slepé střevo nebo co, znáš to!
V Aleně bylo najednou tíživé ticho. Opřela se o plot a kolena se jí rozklepala. Sedm let se snažila být ideální snachou: vařila, uklízela, pamatovala si na všechny svátky, chodila za tchyní, když byla nemocná. A výsledek?
Nic neříkám, ale řekni sama je tohle manželka pro mého syna? Měl by mít pořádnou rodinu, teplo, péči… A ona pořád lítá na nějakých seminářích, má noční služby. A na děti? Ani pomyšlení! Člověk by brečel.
V hlavě jí dunělo. Jako robot vytáhla mobil a vyťukala číslo svého muže.
Petře? Přijdu trošku déle. Jo, všechno v pohodě, jenom menší kolona.
Otočila se na patě a šourala se zpět k autu. Posadila se, upřeně zírala před sebe. V hlavě jí rezonovaly staré známé věty: To se musí víc osolit, Alenko!, Za nás ženy bývaly doma, Petr si zaslouží výjimečnou péči
Mobil zabzučel zpráva od manžela: Maminka se ptá, kde jsi. Všichni už čekají!
Alena se hluboce nadechla. Na tváři se jí rozlil zvláštní úsměv. Fajn, řekla si ironicky, když chtějí dokonalou snachu, tak ji dneska dostanou.
Nastartovala auto a vydala se zpět k domu tchyně. Nápad, jak z toho ven, se zrodil během minuty.
Žádné další snažení se zalíbit. Bylo na čase ukázat, jak taková pravá česká snacha vypadá.
Alena vtrhla do předsíně s nejširším úsměvem, jakého byla schopná. Maminko, moje nejmilejší!, zavolala a s přehnaným entuziasmem slupla tchyni pusu na tvář. Promiň to zpoždění, ale objela jsem tři obchody, abych sehnala přesně ty svíčky, co máš tak ráda!
Tchyně zůstala stát jak solný sloup takového nadšení. Já myslela…, začala, ale Alena ji nenechala domluvit:
A představ si, potkala jsem cestou tvou kamarádku Boženu! To je skvělá žena, která vždycky řekne věci na rovinu, že ano? podívala se Alena na tchyni s významným pohledem a sledovala, jak se jí barva stahuje z tváře.
Celý večer Alena předváděla své nejlepší herecké číslo. Tchyni skládala na talíř nejlepší kousky, nadšeně chválila každý její komentář a ptala se na rady ohledně domácnosti.
Maminko, myslíš, že se guláš vaří lépe šest, nebo radši osm hodin? A ty koberce vysávat je ráno, nebo radši večer? Možná bych měla skončit v práci? Vždyť Petr potřebuje pravou rodinu, ne?
Petr zíral na Alenu jako opařený, příbuzní na sebe házeli pohledy plné otázníků. Alena ale jela dál:
Uvažuju, že místo toho hloupého špitálu začnu chodit na kurzy domácnosti. Přeci jen, ženská by měla být strážkyní rodinného krbu, že ano, maminko?
Tchyně nervózně bubnovala vidličkou o talíř a její jistota zničehonic zmizela.
A jak to dopadlo? Inu, to už si musí člověk přečíst až do konceNikdo se neodvážil ani mrknout. Vzduch u stolu houstl s každou další Aleninou otázkou, až konečně tchyně prudce odložila příbor. Aleno, proč to děláš? Copak si myslíš, že tě nemám ráda? vypálila najednou, slabým a nečekaně nejistým hlasem.
Alena se zarazila. Všichni čekali, co bude dál. Chvíli váhala a pak k ní jednoduše přisedla blíž, hlas zklidnila: Já jen chtěla, abys byla spokojená. Ale víš asi nikdy nebudu dokonalá snacha podle vašich představ. Jen chci být dobrá manželka pro Petra. A sama sebou.
Ticho rušilo jen tiché cinkání skleniček. Tchyně na ni chvíli upřeně hleděla v jejím pohledu se tentokrát mísilo něco mezi výčitkou a zábleskem pochopení. Petr vstal a přitáhl si Alenu k sobě, poprvé za večer se usmál: A to je přesně to, co potřebuju.
Alena se rozesmála a v tom smíchu povolilo všechno staré napětí. Ostatní hosté se postupně přidali dokonce i tchyně, když Alena z balícího papíru vytáhla tu vzácnou brož, v očích s chechtající jiskrou a gestem něžně neochotné smířlivosti.
A poprvé, co kdo pamatoval, nezůstal na stole ani drobek větrníku. Bylo to sice trochu jiné posezení, než rodina čekala ale všichni nakonec přišli na to, že ani domácnost, ani zákusky a ani pověst nemusí být dokonalé. Stačilo, že spolu u toho stolu seděli jako lidi, a že každý měl své místo.
A Alena věděla, že zrovna tímhle večerem začala doopravdy patřit.
