Hana už několik dní ležela v posteli, neschopná vstát. Nic ji nebolelo, jenom se jí točila hlava, byla bez síly a ani neměla chuť vstávat.
Proč bych vlastně měla? přemítala Hana. Všechno podstatné jsem v životě už udělala: děti jsem vychovala, rodiče jsem řádně doprovodila na poslední cestě. A teď? Jako bych tu byla naprosto zbytečná. Roky utekly, ani jsem si nevšimla jak.
Nic ji nebavilo. Hana se rozhlédla po pokoji: ze stropu visely v koutech pavučiny, v okně zahlédla zahradu, kdysi vzorně obdělanou, dnes zarostlou plevelem. Rozbřesk, Hana zavřela oči a usnula.
Ve snu se jí zjevila maminka. Hana byla zaskočená máma se jí naposledy zdála, když ji pohřbívali, před třemi lety. Teď se na ni dívala laskavě, natahovala k dceři ruce, chtěla si ji pohladit po vlasech, obejmout, ale jakási neviditelná zeď ji k Hance nepustila.
Haničko moje, ozvala se maminka, zítra bude tvůj poslední den…
Hanu něco vyrvalo ze sna. Vyskočila z postele, celá se třásla.
Cože, poslední? Tak brzy? To už je všechno? zvolala do prázdna.
Představila si, jak tu leží na posteli, bez života, kolem děti, příbuzní, sousedé… V domě nepořádek, na zahradě samý plevel, není co uvařit. Začala pobíhat po domu, nevěděla, co dřív.
V kuchyni rychle zadělala těsto. Do večera vzejde, upeču koláče. Tedy jestli se toho dočkám.
Natočila vodu do lavoru, vzala hadr a umyla každý kout. Sklidila rozházené věci. Pak se pustila do podlahy.
Tak, v domě je pořádek, vydechla Hana.
A teď zahrada. Pobíhala jako pominutá, necítila hlad ani únavu v hlavě jí bušilo jen jedno: Poslední den! Poslední den!
Až když vytrhala poslední plevel, nohy jí vypověděly službu.
Měla bych si odpočinout. Ne, až potom, až potom…
Vzpomněla si na těsto a vrátila se do kuchyně.
Koláče už ležely na stole.
Děti přijedou, dáme si čaj s koláčem, zavzpomínají na mámu, řekla Hana dojatě. Ochutnám jeden… Výborné, nadýchané jako obláček!
Hana se posadila k oknu a zadívala se ven.
Jak krásné to vlastně je, být naživu…
Ale nemá smysl otálet, je čas se připravit na poslední cestu.
Začala přehrabovat šaty, co si vzít na sebe. Vybrala nové světlemodré šaty, které ještě nikdy na sobě neměla.
U zrcadla si upravila vlasy, nalíčila se, oblékla šaty a zadívala se na sebe. Musela se pousmát.
Hotová krása! Ani umřít se mi nechce, spíš bych měla jít na ples!
Ale s osudem se člověk neprere… Lehla si na postel, že zemře. Jenže na to nebyl čas. Zvenčí se ozval zvuk auta, které zastavilo přímo před domem. Krátké zatroubení.
Asi někdo k sousedům, pomyslela si. Tam často někdo jezdil.
Za chvíli však někdo zaklepal. Pak znovu.
Že by už moje děti?
Přistoupila k oknu, ale auto nepoznávala.
Panečku, to je kára! Kdo asi zabloudil?
Šla otevřít. Odhákla zámek, a ve dveřích stál muž, upravený, docela hezký. Změřila si ho pohledem.
Vy jste Hana? zeptal se.
Ano…
Jsem tu za vámi, omlouvám se, že jedu tak pozdě…
Chcete něco?
No… začal koktat, je to trochu zvláštní…
Asi jste si spletl dům.
Ne ne, chtěl jsem vás navštívit. Promiňte, že takhle bez ohlášení.
V tuto dobu už není na návštěvy vhodná chvíle, poslouchám.
Vím, přišel jsem pozdě, moc se omlouvám, dávno jsem vás chtěl poznat, ale zabloudil jsem…
Viděla, že neví, jak pokračovat.
Jmenuju se Karel. Chtěl bych vás poznat.
Že mám dneska zrovna jiné plány… problesklo jí hlavou.
Jak jste na mě přišel? zeptala se nedůvěřivě.
Psal jsem vám na Skypu, ale moc tam nechodíte, tak jsem vás našel… Nevím, jestli je to odvaha, nebo bláznovství.
No nazdar, co já si s tebou počnu? říkala si Hana.
Karle, nezlobte se, ale nemám zájem už nikoho nového poznávat, je mi dobře takhle, změny nechci. Vraťte se radši domů.
Asi máte pravdu. Měl jsem zavolat. Na shledanou, Hano.
Rychle si to namířil k autu, v polovině cesty jí podal krabičku luxusních pralinek.
Promiňte, že jsem rušil.
A odcházel.
Hana pocítila zvláštní lítost. Ten muž vypadal smutně, muselo mu být zle, po takové cestě určitě vyhládlý.
Karle, počkejte! Pojďte dál, aspoň vám nabídnu čaj.
Rozzářil se a vrátil.
Rád, Hanko.
Vešli do domu.
Umývejte si ruce, ručník je tam.
Hana nalila čaj do šálků a na stůl naservírovala koláče.
Máte hlad? zeptala se.
Pokud by to nevadilo…
Samozřejmě, dejte si.
Hana pocítila, že i jí kručí v břiše. Rychle prostřela, naštěstí bylo co nabídnout.
Dobrou chuť, popřáli si naráz a oba se rozesmáli.
Poprvé po letech Hanka jedla s radostí. Bylo jí s tím cizím mužem nějak klidno a dobře. Karel byl výborný společník, za hodinu měla pocit, že se znají snad celý život.
Hanko, kdybyste něco potřebovala, rád pomůžu.
Hana mrkla na jeho elegantní oblek, musela se pousmát.
Pomoc? To by se šiklo. Stodola padá, plot na zahradě polorozpadlý…
Karel se zamyslel.
Rád vám pomůžu, opravdu.
Začal se sbírat k odchodu.
Děkuju… teda děkuji, bylo to moc dobré. Na noc tu samozřejmě nezůstanu, to bych si nedovolil. Na shledanou, Hanko.
Na shledanou, Karle. Šťastnou cestu!
Hana po sobě uklidila, na chvíli se posadila a šla spát, vlastně na smrt.
Spánek ji brzy přemohl, byla vyčerpaná z celého dne.
Děvče moje, proč jsi včera tak rychle odešla, ani jsi nedoposlechla? čekala na ni už maminka ve snu. Dnes skončil poslední den tvé samoty. Vím, jak špatně ti je, a proto jsme ti poslali anděla na pomoc. Neodháněj ho, bude tě chránit. A ty, děvče moje, ho opatruj.
Koho mám opatruvat, maminko? Ten váš anděl už utekl, práce se lekl.
Máma ji pohladila po hlavě a zmizela v záři.
Nad ránem Haninu probudil rachot auta. Podívá se z okna a vidí náklaďák plný stavebního materiálu, hned za ním další a chlapi z nich vykládají fošny.
Co to má znamenat? Nic jsem neobjednala!
Už se chystala vyběhnout a začít vyhazovat dělníky, když viděla Karla, který ukazoval, kam co vyložit.
Když byla práce hotová, chlapi odjeli.
Hana šla ven.
No teda! To by snad stačilo na stavbu celého domu!
Kolem poledne přijelo ještě jedno auto. Vynášeli plechy a nějaké další součástky…
Aha! Plot! pochopila Hana. Stejný auto jelo nedávno k sousedce, ta má teď nádherný nový plot.
Dělníci se pustili do práce. Mezi nimi i Karel, nejen že velel, ale rovnou dělal rukama.
Hana vyšla před dům:
Karle, proč to všechno děláte? chtěla protestovat.
Hanko, nestarejte se, všechno bude dobré. Doma je snad chladno, běžte si odpočinout.
Hana byla úplně vykolejená. Život ji naučil nevěřit chlapům, dvakrát už se zklamala. Vždy všechno zvládla sama nikdy o ní nikdo nepečoval. Netušila, jak se zachovat.
Mezitím práce běžela jako po drátkách. Po pár dnech stál nový plot, nová kůlna, vyměněná podlaha, opravená kamna. Ale Hana Karla pořád podezřívala.
Co asi chce? Měla bych mu zaplatit…
Jenže tolik korun Hana neměla.
Dám, co mám, zbytek splatím, když bude třeba.
Když vyčerpaný, ale usměvavý Karel přišel dovnitř, Hana řekla:
Karle, strašně vám děkuju, nevím, proč to všechno pro mně děláte…
Hanko, nechte toho, vždyť…
Podala mu bankovky v českých korunách.
Vemte si, mám tu jen pár stovek, ale zbytek splatím.
Prosím vás, Hanko, proč? Proč si myslíte, že bych za to vzal peníze?
Jen si vezměte, za práci se má platit.
Karel ji chvíli pozoroval, pak mlčky vyšel a za moment už odjíždělo jeho auto.
Hana vyběhla ven. Ale zmizel. Nepřišel ani druhý den, ani třetí, ani za týden…
Hana nevěděla, co si počít. Srdce jí svíralo prázdno, na nikoho jiného nemohla myslet byla zamilovaná jako děvče.
Co jsem udělala, že jsem Karla od sebe odehnala? Co teď bez něj? říkala si, jako by ho znala celý život.
Šla bez cíle po vsi, když ji zastavila sousedka ta měla vždy přehled.
Hanko, proč ho vyháníš? Vždyť pro tebe udělal víc, než kdokoliv jiný! Skvělý chlapík!
Ale on už odjel, řekla smutně Hana.
Kdepak, neoblafneš mě, jeho auto stojí večer co večer na kraji vesnice.
Kde přesně? vyhrkla Hana.
Na kraji, na začátku aleje…
To už ale Hana utíkala hledat Karla, ale nikde ho nenašla.
Sousedka si ze mě dělala legraci… Hana se vracela domů shrbená.
V noci nemohla usnout. Přehodila přes sebe deku a šla si sednout na schod na zápraží. Byla zima, zahalila se skoro celá.
Proč jsem tak nešťastná… a tak naivní! vykřikla do ticha.
Náhle se někdo objevil, vzal ji do náručí a políbil do tváře i na rty celé vlhké od slz.
Hanko, neplakej! prosil ji Karel.
Karle, kde jsi byl tak dlouho? Proč jsi odjel?
Nikam jsem neodjel. Nemohl jsem protože tě miluju.
I já tebe, víc než svůj život.
Hana se pevněji přitiskla ke svému andělovi, kterého jí snad poslalo samo nebe.
Děkuju ti, maminko… zašeptala Hana a rozplakala se znovu, ale tentokrát už štěstím.
