Anna parkuje auto o ulici dřív před domem své tchyně. Hodiny ukazují 17:45 – dorazila dřív, než bylo domluveno. „Možná tentokrát ocení moji dochvilnost,“ pomyslí si, uhladí záhyby nových šatů. Dárek – starožitná brož, po které pátrala měsíce mezi sběrateli – leží pečlivě zabalený na zadním sedadle. Když se blíží k domu, zahlédne pootevřené okno v přízemí. Zevnitř jasně slyší hlas tchyně: „Ne, Beáto, věříš tomu? Ani se nezeptala, jaký mám ráda dort! Objednala nějaký moderní dezert… Náš Honzík má přece od malička nejradši medovník – a ona?“ odmlčí se, „– nechápe to. Sedm let manželství!“ Anna ztuhne. Nemůže pohnout nohama. „Samozřejmě jsem ti to říkala – nehodí se k Honzovi. Pracuje pořád v té nemocnici, doma ji člověk skoro nevidí. Jaká z ní může být hospodyňka? Včera jsem u nich byla – špinavé nádobí, prach na poličkách… A ona samozřejmě u nějaké složité operace!“ Uvnitř Anny vše ztichne. Opře se o plot, kolena se jí třesou. Sedm let se snažila být dokonalou snachou: vařit, uklízet, pamatovat si narozeniny, navštěvovat tchyni při nemoci. A tohle… „Neříkám nic, ale je tohle opravdu pravá žena pro mého syna? Potřebuje pořádnou rodinu, teplo, péči… A ona je pořád na konferencích, má noční služby. Na děti vůbec nemyslí! Dokážeš si to představit?“ Anna má v hlavě prázdno. Automaticky vytáhne mobil a volá manželovi. „Honzo? Trochu se zpozdím. Ano, všechno v pořádku, jen… zácpa.“ Otočí se a vrátí se k autu. Sedne si, zírá do prázdna. V mysli jí zní: „Možná víc soli?“, „Za nás ženy zůstávaly doma…“, „Honzík pracuje, potřebuje víc péče…“ Vibruje telefon – zpráva od manžela: „Máma se ptá, kde jsi. Všichni už jsou tu.“ Anna se zhluboka nadechne. Na tváři zvláštní úsměv. „Dobře,“ pomyslí si, „když chtějí dokonalou snachu, budou ji mít.“ Nastartuje a zamíří zpět k domu tchyně. Plán je na světě. Žádné další snažení, zalíbit se. Je čas ukázat jim, jak vypadá „opravdová“ snacha. Anna vejde do dveří s nejširším úsměvem, jaký zvládne. „Maminko, drahoušku!“, zvolá a obejme tchyni s přehnaným nadšením. „Promiň za zpoždění, ale prošla jsem tři různé obchody, abych našla přesně ty svíčky, co máš ráda!“ Tchyně ztuhne překvapením. „Já myslela…,“ začne, ale Anna pokračuje: „A představ si – po cestě jsem potkala tvoji kamarádku Beátu! Taková sympatická dáma – upřímnost sama, že?“, pohlédne tchyni významně a sleduje, jak bledne. Po celý večer Anna předvádí svůj největší herecký výkon. Přidává tchyni nejlepší kousky na talíř, nahlas obdivuje každé její slovo, neúnavně se ptá na rady do domácnosti. „Maminko, myslíš, že boršč se má vařit pět nebo šest hodin? A koberce – čistit ráno, nebo večer? Možná bych měla opustit práci? Vždyť Honza potřebuje opravdovou rodinu, že?“ Honza na Annu ohromeně zírá, příbuzní si vyměňují pohledy. Ale Anna nepolevuje: „Rozmýšlela jsem si – asi se přihlásím na kurz domácnosti! A tu pitomou chirurgii nechám… Vždyť žena má být strážkyní krbu, že, maminko?“ Tchyně nervózně poklepává vidličkou o talíř, s každou minutou ztrácí sebejistotu. A co bylo dál? Některé příběhy se musí číst až do konce…

Alena zastavila auto o ulici dřív před domem své tchyně na pražské Libni. Hodiny ukazovaly 17:45 přijela dřív, než bylo domluveno. Možná tentokrát ocení, že přijdu včas, pomyslela si a uhladila si záhyby nových modrých šatů. Dárek starožitná brož, kterou půl roku sháněla po starožitnictvích na Malé Straně čekal pečlivě zabalený na zadním sedadle.

Cestou k domu si Alena všimla, že v přízemí je pootevřené okno. Z něj zřetelně zněl hlas její tchyně:

Ne, Boženo, dokážeš si představit? Ani se nezeptala, jaký dort mám ráda! Objednala nějaký moderní zákusek Vždyť náš Jirka měl odmala nejradši punčový dort, a ona to ani neví. Sedm let je s ním vdaná!

Alena strnula. Nohy jí ztuhly k chodníku.

Říkala jsem ti to už mockrát nehodí se k Jirkovi. Ve špitále je od rána do večera, doma ji člověk skoro nevidí. Jaká je z ní hospodyně? Včera jsem tam byla špinavé talíře, prach na poličkách A ona místo toho operuje nějakého pacienta!

Najednou bylo v Aleně ticho. Opřela se o plot a cítila, jak se jí třesou kolena. Sedm let se snažila být dokonalá snacha: vařit, uklízet, pamatovat si všechny svátky, chodit na návštěvy, když byla tchyně nachlazená. A teď

Nic neříkám, Boženo, ale je tohle vážně žena pro našeho Jirku? Potřebuje opravdový domov, ženskou lásku A ona je pořád po sjezdech nebo slouží v noci v nemocnici. Na děti ani nepomyslí! To je, co ti povím.

V hlavě jí hučelo. Jak ve snu vytáhla mobil a vytočila manželovo číslo.

Jirko? Zdržím se chvilku, je tu hrozná zácpa. Jo, všechno v pořádku.

Otočila se a pomalu šla zpět k autu. Posadila se a dlouho zírala do prázdna. Hlavou jí vířily věty: Trochu více soli by to chtělo?, Dřív ženy zůstávaly doma, Jirka je pořád tak unavený, potřebuje péči

Mobil zavibroval sms od Jirky: Maminka se ptá, kde jsi. Všichni už čekají.

Alena se zhluboka nadechla. V koutku úst se jí objevil zvláštní úsměv. Tak dobře. Když chtějí dokonalou snachu, tak ji dostanou, pomyslela si.

Nastartovala a vrátila se k domu své tchyně. V tu chvíli v ní uzrál plán.

Už žádná další snaha zalíbit se. Byl čas ukázat, co znamená opravdu správná snacha.

Alena rozrazila dveře s nejširším úsměvem, jaký dokázala nasadit. Maminečko, drahá moje!, vyhrkla a objala tchyni s přehnaným nadšením. Omlouvám se za zpoždění, ale běhala jsem po celé Praze, abych sehnala ty svíčky, co tak milujete!

Tchyně ztuhla, překvapená Aleninou energií. Já myslela, začala, ale Alena už pokračovala:

A představte si potkala jsem cestou paní Boženu! Úžasná žena, vždycky upřímná, co říkáte? Alena významně pohlédla na tchyni a sledovala, jak bledne.

Celý večer předváděla Alena dokonalé herectví. Nakládala tchyni nejlepší kousky na talíř, halasně chválila každý její postřeh a donekonečna se ptala na domácí rady.

Maminečko, myslíte, že se boršč vaří pět, nebo šest hodin? A koberce čistíte je ráno, nebo raději večer? Nejspíš bych měla dát v nemocnici výpověď. Copak Jirka nepotřebuje opravdový domov, že?

Jirka na ni zíral v úžasu, příbuzní si vyměnili pohledy. Alena však nepřestávala:

Uvažovala jsem, že bych nastoupila do kurzu vedení domácnosti. Ta moje hloupá chirurgie Snad bych se měla naučit být správnou hospodyní, nebo ne, mami?

Tchyně nervózně ťukala vidličkou o talíř. Sebevědomí z ní vyprchávalo s každou minutou.

A co bylo dál? Některé příběhy je nejlepší číst až do úplného konceA pak, v tichu, které se rozhostilo po dalším z Aleniných komplimentů, položila brož před tchyni.

Tohle jsem pro vás našla. Věřím, že každá rodina si zaslouží trochu krásy a upřímnosti, usmála se, tentokrát tiše a klidně.

Tchyně chvíli jen zírala na šperk, bílými prsty jej pohladila a v jejích očích se poprvé mihla nejistota. Ostatní členové rodiny zadrželi dech. Jirka hledal Alenin pohled a našel v něm zvláštní pevnost, jakou v ní ještě neviděl.

Alena se zlehka opřela na židli. Kdyby jí kdokoli položil další otázku, byla by připravena odpovědět po svém ani zraňovat, ani se omlouvat, prostě být taková, jaká skutečně je.

Tchyně si brož připnula, stísněně se pousmála a tiše poděkovala. Alena se tiše napila a poprvé za těch sedm let cítila, že tenhle stůl jí patří stejně jako komukoli jinému.

Venku se nad Libní rozsvítila světla a v místnosti se znovu rozběhl hovor o dětství, o vzpomínkách, o boršči i o chirurgii, tentokrát s nenuceností, pro kterou stálo za to stát sebe sama.