Ach, ta babička! Vdala se a zklamala své děti! O víkendech přijíždí Alena jako vždy k mamince, kte…

Ach ta babička, vdala se, a zklamala děti!
O víkendech Hana, jako vždy, přijížděla k matce do rodné vesnice poblíž Jihlavy. Matce je osmdesát, už dlouho žije sama.
Během dvou dnů Hana stihne uklidit celý dům, vyprat prádlo. Automatickou pračku ani vodu v domě nemají. V létě je na starosti ještě zahrádka.
Přestěhovala by ses ke mně, bylo by to pro tebe jednodušší, žádný odpočinek nemáš, chudinko, říkala jí matka.
Mami, mám tam práci, dceru, vnučky, povzdechla si Hana.
Vrátil se Antonín. Sundal prkna z oken ve svém domě. Ten dům byl pět let prázdný po smrti Běly. Říká, že se toulat už dost, chce tu dožít. Ptá se na tebe, asi přijde na návštěvu, vyprávěla matka novinku.
Antonín Tonda… byl její školní láskou. Hana ho milovala, ale on si jí nevšímal. V maturitním ročníku Hana udělala odvážný krok: utopila vědro v studni a běžela prosit Tondu, aby ho vytáhl, jinak dostane od matky.
Tonda vzal tyč a šel. Půl hodiny zápasil u zamrzlé studny, ale vědro vytáhl.
Myslíš, že pověra zafunguje? smál se na rozloučenou.
Komu vědro vytáhnou tomu se stane snoubenec, říkávala se pověra mezi vesnickými dívkami.
Tonda měl pravdu. Pověra nezafungovala.
Odešel do města. Dostudoval vysokou, často měnil bydlení, procestoval skoro celou zemi. Ženil se, rozváděl… a nakonec se vrátil.
Hana po škole nastoupila na ekonomický obor v Jihlavě, nedaleko své rodné vesnice. Dodnes pracuje jako účetní. Vdala se, narodila se jí jediná dcera Radka, typicky české jméno. Před osmi lety Hana ovdověla.
Antonín přišel večer. Samozřejmě se změnil, zestárl, prošedivěl.
Ty jsi pořád stejná kráska, řekl a objal Hanu.
No, naučil ses i zalhávat. Mně je, jako tobě, dobře přes padesát. Změnila jsem se, stejně jako každý, zarazila ho Hana.
Seděli pak v altánku. Popíjeli domácí jeřabinkovou pálenku na uvítanou a dlouho si povídali…
Antonín vyprávěl, že se s oběma ženami rozcházel v dobrém. Ani jedné neublížil. Každé nechal byt a společné věci.
Z první ženy má dospělého syna. S matkou odešel natrvalo do Německa. Žena byla z českých Němců, které před válkou přesídlili na Vysočinu.
Druhá žena sama požádala o rozvod, zamilovala se do mladšího. Tonda ji nehledal, děti spolu neměli.
Už má důchod za práci ve stavebnictví a na severu. Plánuje dát dohromady partu místních chlapů a pustit se do stavby domů, chat, saun a oprav. Zájem je, počáteční kapitál taky.
Co pořád o sobě? Jak ty žiješ? Slyšel jsem, že jsi zůstala sama, ptal se Tonda.
A Hana, nečekaně, mu vyprávěla vše. Asi nastal ten okamžik, kdy měla potřebu se vypovídat, možná zafungovala i jeřabinka.
Nejsem sama, Tondo. Mám velikou rodinu. V té rodině jsem vlastně služebná, začala Hana.
Radka po škole nechtěla studovat, hned se vdala. Přivedla si manžela k nám. Byt je třípokojový, místa dost. Narodila se vnučka Káťa.
A tak se stalo, že domácí práce byly najednou jen mou svatou povinností. Dcera má depresivní období, malé dítě.
Můj muž (byl zlatý člověk) mě vždycky šetřil, pomáhal. Nikdy si nestěžoval, a pak jedno ráno nevstal. To byl šok! Ale na smutek nebylo času.
Pracovala jsem a táhla celý dům. Výdaje stouply. Zeť vydělává málo. Všechny mé peníze jdou do společného rodinného rozpočtu. Doufala jsem, že vnučka vyroste, dcera ji dá do školky a půjde do práce, že mi bude lehčí, ale… Když vnučce byly čtyři, dcera porodila druhou Sáru.
Starší už chodí do školy, mladší má pět let. Dcera stále doma.
Ráno připravuji snídani zeťovi i dětem, chystám Káťu do školy. Sára zůstává doma u matky. No, u matky… hraje si tiše sama nebo kouká na pohádky v televizi. Je klidná, matka spí do poledne.
Starší vnučku odvedu do školy a jdu do práce. Večer vařím jídlo na další den, věnuji se vnučkám, peru, uklízím.
Zkoušela jsem dceři říct, že už nejsem nejmladší, že by taky mohla něco dělat doma. Marně. Ona je unavená z dětí.
Zeť je spokojen. Tchyně pracuje, peněz na výdaje dost, nic ho nenutí se snažit. Navíc, domácí zelenina ze zahrady.
Zeť by mi pomohl na zahrádce, ale nemá auto. Naznačuje, abych mu dala peníze na auto. Ví, že mám úspory. Bojím se vše dát a zůstat s nulou. Navíc, na auto mé úspory stejně nestačí.
Jsem unavená. Chápu, že jsem si za to mohu sama. Vyrostla líná a nestydatá dcera. Vím to, ale jak se z toho kruhu vymanit, nevím,
To je tedy příběh… Nezoufej, Hano, něco vymyslíme. Pojďme, je už světlo, rozloučil se Antonín a odešel.
V neděli večer ji odvezl autem do Jihlavy. Hana byla nadšená, kolik zásob dovezla z vesnice. Antonín pomohl snést tašky do bytu.
Když odešel, dcera se ptala: Kde ses toho dědu vzala?
Hana vysvětlila, že to je bývalý spolužák, a začala rozbalovat zeleninu.
Za dva týdny přijel bývalý spolužák krátce po poledni, začal vynášet z domu věci, co si Hana dopředu nachystala. Zeť s dcerou vykoukli rozespalí.
Co se děje? O co jde? zeptali se oba najednou.
Odjíždím, vdávám se. Vrátím se do rodné vesnice, budu žít se Standou, odpověděla Hana.
Blázníš? Vdává se na starý kolena! A oběd, připravilas? Vnučky budou hladové, rozčilovala se dcera Radka.
Teď budeš své dcery a manžela krmit sama. Žila jsem pro vás deset let, ale teď chci žít pro sebe. Milá dcero, budeš muset trochu pohnout, odpověděla Hana.
Zrádkyně, zakazuji ti vídat vnučky! ječela Radka.
Nemám v úmyslu je vidět, mám teď spoustu práce. Navíc, viděla jsem je za ty roky mnohem víc než ty, a Hana odešla.
V autě samozřejmě plakala.
Měla jsem je předem varovat, že odcházím, řekla Standovi.
Stejně by sis vyslechla to samé, jen víc a tvrději. Je potřeba říznout to napřímo. Příliš na tobě visí, jinak to nejde, odpověděl Antonín.
Hana přivedla pořádek do Antonínova domu. Pro ni postavil teplý záchod a nainstaloval sprchový kout. Pravda, voda se musí vozit a tankovat do velké nádrže, septik se vyváží dvakrát měsíčně, ale to už jsou drobnosti.
Hanu přijali do školy jako hospodářku. Souhlasila. Méně peněz, ale klid. Antonín vede svou partu stavbařů. Zakázky mají po celý rok. Jsou spokojení, žijí v klidu a míru.
Za měsíc přivezl zeť na víkend vnučky. Káťa vyprávěla babičce, že doma se rodiče často hádají. Táta vaří polévku, nic jiného neumí. Máma chce pracovat, ale zatím neví, kam.
V neděli chtěl zeť nechat Sáru u babičky, ale Hana odmítla: Pracuji, Antonín taky. Děti mají být u rodičů. Na návštěvu klidně, ale zodpovědnost je vaše. Porodili jste je pro sebe, ne pro mě.
Zeť s dcerou se urazili, ale za týden byly vnučky u Hana znovu.
Jsme tu jen na víkend, vysvětloval zeť, zůstal i on stýskalo se mu po babiččině kuchyni.
Takový byl ten příběh.
Někteří si možná myslí, že matka byla vůči dceři tvrdá.
Jiní, že spravedlivá.
Kolik lidí, tolik názorů…