– Ach, děvče, zbytečně ho vítáš, ženit se nebude. Věře bylo sotva šestnáct, když jí zemřela maminka. Otec odešel před sedmi lety za prací do Prahy, ale už se nikdy neozval. Nedozvěděla se o něm nic, žádné peníze, žádná zpráva. Na pohřbu pomáhala skoro celá vesnice, každý, jak mohl. Teta Marie, Věřina kmotra, za ní často chodila, radila jí, co a jak dělat. Když Věra dostudovala, domluvili jí místo na poště v sousední vesnici. Věra byla silná dívka, o takových se u nás říká – krev a mlíko. Kulatý obličej, zdravě červené tváře, nos jako brambora, zato oči šedé, jiskřivé. Hustý světlý cop až po pás. Nejhezčím klukem v celém okolí byl Karel. Už dva roky, co se vrátil z vojáků, neměl pokoj od žádné holky. I slečny z města, co jezdily na léto na chalupy, si ho všímaly. Tomu by slušela filmová kariéra, ne práce řidiče ve vesnici – říkali všichni. Karel se ale ještě chtěl bavit, nevěděl, kterou si vybere za nevěstu. Jednou přišla teta Marie za Karlem, a poprosila ho, aby Věře pomohl opravit plot – už se nakláněl. Bez mužské ruky je ve vesnici život těžký. Do zahrady se Věra hravě postarala, ale s domem už ne. Karel bez řečí souhlasil. Přišel, prohlédl to – a hned začal rozkazovat: to přines, tam dones, podej to. Věra mu vše poslušně podávala, tváře jí rudly ještě víc, cop jí létal ze strany na stranu. Když se Karel unavil, pohostila ho pořádným českým borščem a čajem. Sama pak tajně sledovala, jak se zakusuje do černého chleba bílými zuby. Plot dělal tři dny, čtvrtý přišel jen tak na návštěvu. Věra ho pohostila večeří, slovo dalo slovo, a zůstal u ní přes noc. Potom se to stalo zvykem. Odcházel za svítání, aby ho nikdo neviděl. Jenže na vesnici se nic neutají. – Ach, holka, zbytečně mu dáváš přízeň, ženit se nebude. Když se vezmete, ještě se s ním natrápíš. Jak přijde léto, zase přijedou městské krásky, co budeš dělat? Spálíš se žárlivostí. Takového muže ti netřeba, – říkávala jí teta Marie. Ale která zamilovaná mladá holka poslouchá zkušenou stařenku? Pak si Věra uvědomila, že je těhotná. Napřed myslela, že je nachlazená, nebo že se otrávila. Slabost, nevolnost – a potom jako palicí po hlavě ji napadlo, že čeká dítě s Karlem. Zpočátku uvažovala, že se toho zbaví – na dítě je přece příliš mladá. Pak si řekla, že to zvládne. Nebude sama. Matka ji také vychovala, a ona si poradí. Od otce žádná pomoc nebyla, stejně jen pil. Lidé popovídají, a pak se uklidní. Na jaře sundala kožich, a všichni z vesnice si všimli těhotenského břicha. Kroutili hlavami, prý se holce stala neštěstí. Karel samozřejmě přišel, aby se dozvěděl, co hodlá dělat. – Co jiného? Porodím ho. Neměj starost, sama dítě vychovám. Žij si po svém, – řekla, zatímco se motala kolem plotny. Jen na tvářích i v očích hrály červené odlesky ohně. Karel se zadíval, ale stejně odešel. Sama rozhodla. Jako voda po husovi. Nastalo léto, přijely krásky z města. Karel si Věry už nevšímal. Ona se tiše stará o zahradu, teta Marie jí chodí pomáhat s plevením. S bříškem je těžké se ohýbat. Věra nosí vodu z pumpy po půlkanystru. Břicho už má veliké, ženy jí prorokují siláka. – Koho Bůh dá, – smála se Věra. Uprostřed září se ráno probudila s ostrými bolestmi, jakoby jí břicho roztrhli. Bolest ustoupila, pak se vrátila. Běžela k tetě Mařeně. Ta hned vše pochopila. – Už? Tak posaď se, hned jsem zpět. – Vyletěla z chalupy. Utíkala za Karlem. U něj stála stará Avia před domem. Chalupáři už odjeli. Zrovna na truc se Karel předchozí den pěkně napil. Teta Marie ho vzbudila. Karel zmateně koukal, nevěděl, kam jet. Když mu to došlo, vykřikl: – No to je deset kilometrů do nemocnice! Než seženu doktora, než se vrátíme, bude už dítě na světě. Pojeďme hned! Připrav ji. – Jak s Avií? Vytřeseš ji, ještě budeš dítě lovit cestou, – vykřikla žena. – Pak pojedeš s námi, pro jistotu, – rozhodl Karel. Dva kilometry jeli opatrně rozbitou cestou. Jednu jámu objel, hned vjel do druhé. Teta Marie seděla v kabině na pytli. Sotva dorazili na asfalt, jelo se rychleji. Věra se kroutila na předním sedadle, kousala si ret, aby nesténala, a svírala si břicho. Karel hned vystřízlivěl. Občas mrknul na Věru, zatínal zuby, prsty zbělely, když držel volant. Myslel si svoje. Stihli to. Nechali Věru v nemocnici a jeli zpět. Teta Marie celou cestu Karla peskovala: – Proč jsi té dívce zkazil život? Jedna, bez rodičů, ještě dítě, a ty jí přidal starostí. Jak si poradí s dítětem sama? Než dojeli do vsi, už byla Věra maminkou zdravého silného chlapečka. Druhý den jí ho přinesli na kojení. Nevěděla, jak ho držet, jak přiložit. S ustaranýma očima se dívala na červený, vrásčitý obličejík synka. Zakousla se znovu do rtu a dělala, co jí řekli. Srdce jí však tancovalo radostí. Prohlížela si ho, foukala mu na čelíčko, kde trčely jemné vlásky, těšila se ze svého nešikovného štěstí. – Přijedou pro vás? – zeptal se přísně starší doktor před propuštěním. Věra pokrčila rameny, zavrtěla hlavou: – Asi těžko. Doktor si povzdechl a odešel. Sestřička zabalila dítě do nemocniční deky, jen aby ho dovezla domů. Přikázala, aby ji vrátila. – Fanda tě sveze sanitkou až do vesnice. S miminkem přece nebudeš jezdit linkovým autobusem, – dodala trochu přísně. Věra jí poděkovala. Šla chodbou nemocnice, hlavu sklopenou, rudá rozpaky. Jede Věra autem, tiskne k sobě chlapečka a bojí se, jak budou žít. Mateřská mizerná, sotva na chleba. Je jí líto sebe i nevinného synka. Podívala se na vrásčité líčko spícího miminka, srdce jí zalila něha, zaháněla chmurné myšlenky. Najednou auto zastavilo. Věra se vyděšeně podívala na Fandu, drobného chlapa kolem padesátky. – Co se děje? – Dva dny tady lilo. Podívej se na ty kaluže – nedá se projet ani objet. Zasekl bych se. Sem by to šlo jedině traktorem nebo Avií. – Promiň. Daleko to není, asi dva kilometry. Doběhneš? – Ukázal na bahnitou cestu, kde se rozkládala obrovská kaluž jak bezedné jezero. Dítě spalo na rukách. I vsedě ji bolely ruce. Silák. Ale jak se sem dostat i s ním? Věra vystoupila opatrně, vzala chlapečka pohodlněji, a šla podél kaluže krajem. Chodidla jí až po kotníky vězela v blátě, sotva nestála. Staré boty se rozplácávaly. Kdyby tak byla v gumách! Jedna bota jí zůstala v bahně. Stála a rozmýšlela, co dál. S dítětem na rukách se už nevytáhne. Šla dál v jedné botě. Když dorazila k vesnici, už se šeřilo, nohy měla promrzlé, necítila je. Neměla sílu se divit, že svítí světla v oknech. Vyšla na suché schody. Nohy zmrzlé, ruce unavené, obličej zpocený od únavy. Otevřela dveře a zůstala stát. U zdi stála dětská postýlka, kočárek, v něm pěkné oblečení pro miminko. U stolu seděl Karel, hlavu na rukách, spal. Jestli něco zaslechl, nebo cítil její pohled, zvedl hlavu. Věra rozčervenalá, rozcuchaná, s dítětem na rukách sotva stála ve dveřích. Šaty celé mokré, boty po kolena zablácené. Když zjistil, že je bez jedné boty, hned k ní skočil, vzal miminko, položil do postýlky. Sám zamířil k plotně, vzal hrnec s horkou vodou. Posadil ji, pomohl jí rozbalit se, umýt nohy. Než se za kamny převlékla, už stálo na stole brambory a džbánek mléka. Dítě zaplakalo. Věra šla, vzala ho na ruky, sedla si ke stolu a bez ostychu jej začala kojit. – Jak jsi ho pojmenovala? – zeptal se Karel chraplavě. – Sergej. Nevadí ti to? – Zvedla na něj svoje jasné oči. Bylo v nich tolik bolesti a lásky, až Karlovi sevřelo srdce. – Pěkné jméno. Zítra půjdeme, zaregistrujeme ho a hned se vezmeme. – To není nutné … – začala Věra, zatímco malý pil. – Můj syn musí mít otce. Já se už vyblbnul. Jakým budu mužem, nevím, ale syna nenechám. Věra kývla, hlavu nesklopila. Za dva roky měli ještě holčičku, pojmenovali ji po Věřině mamince, Naděje. Nezáleží na tom, jaké chyby uděláš na začátku života, důležité je, že je vždycky můžeš napravit… Takový je jeden skutečný příběh. Napište do komentářů, co si o tom myslíte? Dejte like.