A zrovna Lucii napadlo rodit v chumelenici. Termín má ještě tři týdny, copak to nešlo vydržet? To by už sněhová fujavice utišila, mrazíky přišly, mohli by do porodnice vyrazit. Ne, miminko se rozhodlo na svět právě dnes! Po pravdě řečeno, rozhodlo to miminko v jejím břiše. Už mu bylo těsno, spěchalo ven, a jaká sněhová kalamita zuří venku, na tom mu nesešlo.
V takovém počasí neprojede do vesnice jediné auto, závěje sahají skoro po pás. Sníh padá a padá, jako kdyby se na nebi rozsypal pytel mouky. Koukneš z okna a všude je bílá peřina, ze které se ještě sype shora další. Jen co musíš ven dvůr protáhnout, není možné otevřít oči – ledový vítr běží přímo do tváře a zasypává sněhem.
V takové slotě si ten drobek řekl, že už půjde na svět.
Od rána se Lucie necítí dobře, bolí ji v kříži, chvíli by si lehla, ale když to zkusí, nemůže najít klid, vstává a chodí sem a tam. Tchyně si jejího neklidu všimla:
Lucinko, snad už chceš rodit? Proč se tak honíš?
Nevím, maminko, nějak mi není dobře.
Pojď, ukážu se ti na břicho.
Tchyně s ženskými věcmi moc znalostí nemá, dnes už je všechno na doktorech a nemocnicích. Porodní báby už téměř nejsou. U nich ve vsi zůstala jediná – paní Věra, kdeže jsou časy, kdy byly tři ve vsi!
Bříško ti pokleslo, Lucko. Asi se opravdu rozhodl přijít na svět.
Ale ještě je přece brzy, maminko!
To my nerozhodujeme, holčičko, jak se Pánbůh rozhodne, tak bude.
Lucii se sevřely oči slzami, má strach – je to její první porod, neví, co bude, s nikým si o tom nemůže promluvit. Tchyně sama taky rodila jedinkrát, a to už je dávno, skoro dvacet let.
Lucko, skočím pro paní Věru. Dám na plotnu kýbl vody, jak začne vařit, vypni ho. Pokud máš sílu, připrav pár čistých ručníků, prostěradla – víš, kde jsou, však nic moc nenos, když ti není dobře. Když jsem rodila Filipa, paní Věra mě nutila chodit. Prý to pomůže, dýchat zhluboka, rozběhne se to rychleji, navázala si šátek a dodala: Po cestě zajdu k Marii, k tvé mamce, pozvu ji. Drž se, děvčátko, paní Věra ví, co dělá. Za nás k ní jezdili lidi z okolních vsí, všechny chtěly rodit s ní. Dobrý člověk to je.
Oblékla se, do ruky popadla násadu od lopaty, aby lépe proplouvala závějemi, a vyšla do vánice.
Zůstala Lucie sama. Strach v ní sílí co když to na ni přijde a nikdo tu nebude? Jak se tchyně tou slotou vůbec dostane zpátky? A co maminka, přijde? Copak by nepřišla…
A hlavně, vůbec neví, co má dělat. Jen si zapamatovala chodit a zhluboka dýchat. Ale jak má dýchat, když bolest sevře tak, že se ani vzduch nedostane do plic?
Ach, a Filip není doma, aby ji podržel, dodal sílu. Kvůli tomu zatracenému sněhu se z Brna nemá jak domů navrátit, nic nejede, silnice zaváté. Ani netuší, že už za chvíli bude tatínek. Ale záda bolí čím dál víc!
Když se ve dveřích ve víru sněhu objeví maminka, vpadne dovnitř celá zavátá:
Lucko! Lucinko! Sousedka říkala, že že prý už se rodí, je to tak?
Je to tak, maminko.
Neboj, holčičko, jsem tu u tebe. Přinesla jsem ti sušené švestky, hned ti je uvařím a uděláme kompot, ať máš sílu. Musíme dát vařit vodu…
Za hodinu se vrátila také tchyně s paní Věrou. Porodní bába, drobná a čiperná babička, si Lucku prohlédla a vyřkla rozsudek:
Do rána to je na světě.
Jak do rána? vydechla Lucka A teď je teprve poledne…
To byly jen předzvěsti, milá zlatá. Ty jsou někdy i pár dní před porodem. Teď už se začíná otevírat, ale ještě sotva na jeden prst. Nespěchej, ráno budeš mít miminko u sebe. Teď půjdu domů spát.
Zůstaňte, paní Věro, prosila Lucie Jste tu jediná, kdo tomu rozumí, s vámi je mi líp.
Stařenka, která už pomáhala ke světu stovkám dětí, se slitovala:
Dobrá, zůstanu. Když je maminka v klidu, jde všechno snáz.
Netušila Lucie, že opravdu přicházela teprve první bolestivá vlaštovka změn, na které nebyla připravena.
Bolest přicházela ve vlnách, až měla pocit, že se trhá zevnitř, nemohla ani dýchat, natož chodit. Sil ubývalo, chůze k nevydržení, v kříži ji bolelo, už vnímala jen bolest. Tchyně s maminkou nevěděly, jak pomoct, chodily po domě, sténaly a litovaly Lucku. Paní Věra je vyhnala žehlit prádlo, jen ať se přestanou motat pod nohama.
V noci se trochu uklidnilo. Paní Věra vyšetřila na čtyři prsty otevřeno. Pomalu to jde, první porod, cestička neprošlapaná, bolavá a těžká pro oba, pro Lucku i miminko. Ulevila si aspoň tím, že kontrakce na chvíli polevily. Paní Věra ji uložila, ať si odpočine.
Za oknem sněhová peřina stále sílí.
V půl páté ráno Lucka vyskočila tma, vedle oddechuje paní Věra.
Pane Bože, prosím, pomoz, šeptá Lucka k obrázku Panny Marie nad postelí ať už je to rychle za mnou, ať je maličký zdravý.
A začne to znovu, bolest taková, že v očích má mžitky. Paní Věra vstává, prohlédne Lucku teprve na pět prstů otevřeno. Ještě to chvíli potrvá, u prvorodiček je to běžné. Ale půjde to.
Jakmile se venku rozjasní, Lucka už nemá sílu, košile se na ni lepí, oči téměř zabíhají, vlasy rozcuchané.
Už jenom chviličku, povzbuzuje porodní bába, miminko už je na cestě.
Babičko, pomoz mi! prosí Lucka, babičko, já už nemůžu…
Lucko, co to povídáš? leknutím vyhrkne maminka Jaká babička? Nikoho tu tak neoslovujeme! Babičkou volávala svoji prababičku, vysvětluje maminka, když byla malá, neuměla vyslovit babička, říkala jí babi, tak jí zůstalo. Paní Věra měla v Lucku zvláštní slabost, byla to její první pravnučka, mezi samými kluky.
Lucko, už je vidět hlavička. Jen vydrž, děvenko, zaber ještě jednou. Tak… foukej foukej, dýchej se mnou.
Lucie křičí, tlačí, lapá po dechu, zase křičí…
Babi, pomáhej, já už nemůžu! sotva dořekne, přichází miminko, přímo do vrásčitých rukou paní Věry.
Možná poslední dítě, co jsem na svět pomohla, pomyslí si Věra a se slzami radosti klade děťátko na Lucčino břicho:
Chlapec, Lucko, chlapec! Podívej, jaký je krásný! A jaký je to řvoun, určitě starosta z něj vyroste, kolem něj se točit budou!
Lucie pláče štěstím, líbá malinké prstíky. Jak se do ní vůbec mohlo vejít takové štěstí? Ach, kdyby tu byl Filip, viděl by, jaký je jejich syn krásný, nejhezčí na světě.
Kryštůfek, můj Kryštůfek, šeptá.
Kryštof? diví se tchyně, říkala jsi, že se bude jmenovat Adam.
On se na Adama nehodí, je to Kryštof! usmívá se Lucie Kryštof Filipovič.
Paní Věra se pomalu chystá k odchodu, je unavená, i když šťastná, každý nový život jí vezme sil. Teď by se ráda vyspala, jenom se tou fujavicí dostat domů.
Lucie s chlapečkem usnou, Marie se sbalí doma nebyla celý den. Zahalí se do šály, rozloučí se a vyjde do poprašku vánice ustává, sníh už nepadá tak hustě, spíš drobné krupičky, snad už to úplně skončí. Zítra nebo pozítří se Filip dostane domů.
Cestou domů jí napadne Zajdu zavolat babičce Evě, potěším ji. Možná něco potřebuje, chleba snad má ještě, ale člověk nikdy neví.
Mužova babička, Lucčina prababička, bydlí dvě domy od nich, letní slavila už třiadevadesátiny. Dávno žije sama, k nim se stěhovat nechce, jakž takž zvládá hospodářství, a rodina je pořád nablízku.
Marie s námahou otevře závějí zašpuntovanou branku, zřejmě včera tam byl Kryštof, lopata stojí u plotu. Proklestí cestičku ke dveřím, omete práh a vejde dovnitř.
Babi Evo! Babi Evo! volá, dupaje, setřásá sníh. Musí volat nahlas, stařenka už špatně slyší. Babičko, to jsem já, Marie! Přišla jsem tě navštívit!
Nikdo se neozývá, babička asi spí. Svlékne kabát, zuje boty, vstoupí do pokojíku a…
Leží babička v posteli, ruce složené na prsou, oblékla si nejhezčí šat, nový bílý šátek má na hlavě. Marie si všimne, že to šaty, které nikdy předtím neviděla. Přistoupí blíž, setře slzy a zavře jí víčka.
Na nočním stolku leží Lucčina fotografie, vedle obrázek svatého Kryštofa a zbytek svíčky.
Děkuji ti, babičko, pomohla jsi Lucince. Narodil se jí chlapeček. Jmenuje se po tobě, Kryštof. Ale ty to určitě víš, babičko, políbí ji na vrásčitou tvář a zašeptá, děkuju ti…
