A jako teď bude žít s námi? zeptal se Igor své ženy, zadíval se na syna…
Veronika Kadlecová přišla domů a překvapeně zůstala stát ve dveřích, když uviděla syna. Karel už dva roky žil se svou ženou zvlášť a vídali se s rodiči sotva dvakrát za měsíc, většinou jen o víkendech. Teď najednou přišel uprostřed pracovního týdne.
Stalo se něco? místo pozdravu se zeptala Veronika.
Ty nejsi ráda, že mě vidíš? pokusil se Karel žertovat, ale když zahlédl přísný pohled matky, jen řekl: Odešel jsem od Lucie.
Jak odešel? zeptala se rázně.
Veronika byla povahou pevná, na legrácky většinou moc nebyla svolná. Práce v diagnostickém ústavu pro mládež na ní zanechala své. No… pohádali jsme se, zamumlal Karel, očima dal jasně najevo, že toto téma rozebírat nechce.
A co? Budeš ke mně utíkat pokaždé, když se s ženou pohádáte? podívala se mu do očí.
Rozvádíme se! vykřikl Karel.
Veronika dál neuhnula pohledem. Chtěla jasné vysvětlení. Karel si povzdechl:
Chtěla na mě hodit další domácí práce. Ale já jsem po práci tak utahaný.
A to tě ruce bolí pomoc té své ženě? nepodpořila ho matka.
To mi řekla taky. Jenže já jí pověděl, že žena má být ta, co se stará o teplo domova, domácí práce jsou její.
A kde jsi tenhle nesmysl slyšel? ohrnula se již unavená Veronika.
Po dlouhém dni toužila po sprše, klidu, večeři s mužem, a místo toho tu byla synova patálie a nějaké polovicestředověké hodnoty. S Igorem celý život tahali za jeden provaz oba pracovali, oba doma pomáhali, společně vychovávali děti. Žádné rozdělování rolí nikdy nezažila. A najednou její syn přišel dělat ze sebe pána rodiny!
Ptám se tě! zvedla hlas tak, že kdyby Karel nebyl už dospělý chlap, nejspíš by se rozklepal. Kde jsi to pochytil? Práce bys chtěl dělit? Co, unavuje tě lovit mamuty? Vy oba makáte, oba vyděláváte. Tak logicky doma taky oba uklízíte! Nebo jsi jí navrhnul, ať dá v práci výpověď a stará se jen o domácnost? Ne? Tak co tu vyvádíš? Viděl jsi někdy, že bychom se s otcem kvůli domácím pracím hádali? Protože máme rozum a táhneme za jeden provaz.
V tom se domů vrátil Igor, když uviděl Karla, překvapeně se zeptal:
Stalo se něco?
Oni se snad na něčem domluví, pomyslel si Karel a nahlas pronesl: Rozvádíme se s Lucií.
No, to je pitomost, odbyl ho Igor a šel do kuchyně s nákupem.
Igore, náš syn je trubka, řekla mu Veronika a vysvětlila příčinu hádky.
A bude teď s námi bydlet? zeptal se Igor ženy a obrátil se na syna:
Víš, že kořen slova manžel je odvozený od spolu táhnout? Znamená to, že oba jste v jednom zápřahu oba společně táhnete rodinný vůz. Pokud jeden povolí a druhý musí zabrat za oba, skončí buď vyčerpáním, nebo se vůz rozpadne. Tak to prostě je.
Karel se odmlčel, dotčenost vůči Lucii v něm ještě zůstávala. Očekával, že ho rodiče podpoří, ale místo toho se postavili proti němu. Dál si vyměňovali poznámky, aniž by ho brali na vědomí. Igor rozbaloval potraviny a Veronika je ukládala do spíže. Jejich chování dávalo jasně najevo, že Karel je tam navíc a nebudou ho rozmazlovat.
Karel sledoval tu jejich domácí pohodu a nerozuměl, jak se dva jinak tak tvrdí lidé doma chovají jeden k druhému jako beránci.
Tak na co tu stojíš? Jdi se usmířit s manželkou! řekl mu přísně otec. A zapomeň na ty hlouposti, kdo má co dělat! Máte se opatrovat a pomáhat jeden druhému to je vaše povinnost! Tak běž, my s mámou máme vlastní starosti.
Karel odešel od rodičů rozčarovaný, takový přístup nečekal. Ale křivda vůči Lucii už z něj opadla a pochopil, že taky nebyl bez viny, hádal se o nic. Ale pochopil jednu zásadní věc: chtěl mít jednou rodinu šťastnou jako měli jeho rodiče.
