Proč jsi za mnou přijela, mami? Celý život jsi pomáhala Aničce, tak se teď obrať na ni! oznámil mi strohým hlasem syn. Petr mě ani nepozval dovnitř, bavil se se mnou na prahu, jeho slova byla chladná, pohled cizí.
Synku, opravdu mě, svou vlastní mámu, necháš stát venku? neudržel jsem se a rozplakal se.
Mami, nechápu, proč brečíš. Nemám čas na plané řeči, mám své starosti, už chtěl zavřít dveře přede mnou, když v tom se ozval hlas snachy.
Petře, s kým to tam mluvíš? Zeptala se Kristýna a přišla do předsíně.
Mami, vy jste tady? podivila se. Tak pojďte dál, co stojíte na mrazu.
Petr mávl rukou, otočil se a šel pryč, já se v předsíni začal zouvat, radostí jsem byl bez sebe, že mě Kristýna pozvala dovnitř. Měl jsem jí totiž hodně důležitého na srdci.
Opravdu jsem synovi dlužil a až teď mi došlo, jak moc. Mám dvě děti: syna Petra a dceru Aničku. Celý život jsem pomáhal dceři a na syna jsem nemyslel.
Připadal mi vždy samostatný, všechno zvládnul sám. Až teď ale chápu, že všeho, čeho dosáhl, dokázal vlastně i proto, aby mi ukázal, že si poradí i bez mé podpory a mých peněz.
Peníze jsem měl, protože už dvacet let jsem žil v Německu na brigádách, ale finančně jsem pomáhal jen dceři, což teď hodně lituji, protože Anička mou pomoc nikdy neocenila a když mi bylo nejhůř, obrátila se mi zády.
Odešel jsem pracovat do Německa, když bylo synovi osmnáct a dceři šestnáct. S dětmi zůstala moje máma, žena mě opustila už dávno. Byli jsme chudí, brigáda za hranicemi byla moje poslední naděje.
Za první eura, co jsem vydělal, jsem začal opravovat náš starý dům v okolí Hradce Králové. Máma měla velkou radost, konečně jsme měli vodu i splachovací záchod.
Pak se Anička rozhodla vdát. Myslel jsem, že v devatenácti je brzy, ale nebránil jsem jí. Její manžel byl ze sousední vesnice a po svatbě se mladí nastěhovali k nám.
Petr se švagrem hned neshodli, proto se brzy zasnoubil s Kristýnou a odešel z domu. Kristýna vyrůstala v dětském domově, měla málo peněz, stát jí přidělil pokoj v městském internátu a tam začali žít spolu.
Anička se k otázce, komu mám posílat peníze, postavila jednoduše:
Tati, já zůstala doma a všechno by tedy mělo přijít mně, rozhodla.
Syn mlčel, o peníze nikdy neřekl slovo. Vyhovovalo mi to, všechny vydělané eura jsem posílal Aničce. Ta s nimi nakládala, jak chtěla. Petr se o svou rodinu postaral sám.
Pak přišla ta méně veselá část mého života. Zemřela moje matka a záhy po tom mi dcera oznámila, že se rozvádí. Anička byla z dětství hodně tvrdohlavá, takže když něco chtěla, šla za tím hlava nehlava.
Co teď budeš dělat? zeptal jsem se jí.
Pojedu s tebou do Německa, překvapila mě.
Odjeli jsme spolu, jenže Anička pracovat nechtěla. Dělala jen uklízečku, a všechny své peníze dala za podnájem a jídlo.
Já pracoval na stavbě, takže jsem za ubytování a stravu neplatil. Tisíc eur, co jsem vydělával, mi dcera brala dostala nápad, že koupíme společné bydlení v Německu.
Domů už nechtěla, přesvědčila mě proto, že náš dům musíme prodat, abychom měli na byt. Prodal jsem tedy dům, něco jsme měli našetřeno, ale stejně peníze nestačily. Anička chtěla ještě vzít úvěr, ale mezi tím se znovu vdala. Manžel peníze přidal, a tak si pořídili malý byt.
Dokud jsem pracoval, nic mě netrápilo. Ale nedávno mě přepadla nemoc, nemůžu vydělávat. Začal jsem Aničku prosit, jak jsme se domluvili, ale řekla mi, že pro mě tam místo nemá ať jdu k doktorovi a jak budu v pořádku, mám zas jít do práce.
Nevydržel jsem to, vrátil jsem se domů, jenže už žádný dům nebyl. Jediné, co mám, je velká zahrada téměř jeden hektar kraj pole, ale tu můžu jedině prodat nebo na ní něco postavit. Ale kde vezmu na stavbu peníze?
Rozhodl jsem se proto jít za Petrem, aby mi pomohl pozemek prodat. Nevím, co bych pak dělal dál.
Syn byl ke mně tak odtažitý, že se mnou skoro nemluvil. Zato jeho žena Kristýna mě nejen pustila dovnitř, ale hned vymyslela řešení.
Tati, my s Petrem zrovna hledáme pozemek, chceme stavět dům. Tak kdyby vám to nevadilo, začneme stavět právě tam. Až bude hotovo, budete bydlet s námi, navrhla mi.
Petr sice zprvu bručel, ale nakonec mu nápad jeho ženy přišel vhod. Do večera zapomněl, že byl naštvaný.
Kristýna mě už nepustila domů samotného, uvařila mi večeři, připravila postel a ráno mě vzala k doktorovi na vyšetření.
Proč to všechno pro mě děláš? zeptal jsem se.
Protože já nikdy tátu neměla. Teď mám, usmála se Kristýna.
A tak se to obrátilo: vlastní dcera mě opustila, ale snacha mě přijala s otevřenou náručí.
Dnes už vím, jak důležitá je spravedlnost ke všem svým dětem a jak málokdy ji člověk dodrží. A taky vím, že láska často přijde z místa, odkud by ji jeden nikdy nečekal.
