A na co je tohle prasátko, zlatíčko? Dítě ani nezvedlo hlavu. „Abych koupil dědovi dort… on žádný nikdy neměl.“ Řeklo to s takovou čistou, upřímnou vážností, že mamince ztuhlo v krku, ještě než si uvědomila, co vlastně slyší. Na stole ležela jen malá částka peněz a pár mincí, které pečlivě rovnal, jako by to byl poklad. Nebyly to peníze, co ji dojalo… Bylo to srdce toho dítěte, které ještě neznalo cenu, ale vědělo, co je vděk. Dědeček měl za týden narozeniny. Muž se zničenýma rukama, mlčenlivý, zvyklý rozdávat, aniž by čekal něco zpět. Nikdy nic nechtěl. Ale jednou, téměř v žertu, řekl: „Já nikdy neměl dort jen pro sebe…“ Slova, která jsou pro dospělého jen poznámka. Pro dítě ale mise. Od té doby: — sbíral mince místo toho, aby je utratil; — po škole si nekupoval sladkosti; — prodal dva své obrázky; — a každý večer vhazoval další minci do prasátka, které cinkalo nadějí. Přišla neděle, dědečkovy narozeniny. Na stole – obyčejný dort z obchodu. Jedna nakřivo zapíchnutá svíčka. Jedno dítě chvějící se nedočkavostí. A dědeček, kterého to zlomilo v okamžiku. Neplakal kvůli chuti. Ani kvůli velikosti. Ani kvůli ceně. Plakal, protože poprvé v životě… na něj někdo myslel s láskou, která byla na pohled malá ale uvnitř nekonečná. Protože někdy ten největší čin se vejde do nejskromnější pokladničky. A někdy pravá láska přijde od toho, kdo má nejméně… ale cítí nejvíc.

A k čemu je tohle prázdné sklenička, Jeníku?
Chlapec ani nezvedne oči od stolu.
Chci za to koupit dort dědovi on totiž nikdy žádný neměl.

Řekl to s tak opravdovou upřímností, až mamince ztuhne hrdlo, dříve než si vůbec uvědomí, co právě slyší.

Na stole leží jen pár drobných a několik mincí, které pečlivě rovná, jako by to byl největší poklad.
Nešlo jí o ty peníze
Ale o srdce toho dítěte, které zatím netuší, kolik co stojí, ale dobře ví, co je to vděčnost.

Děda má narozeniny za týden.
Chlap s mozolnatýma rukama, málomluvný, zvyklý spíš dávat než brát.
Nikdy nic nechtěl.
Jenže jednoho dne, skoro jako v žertu, prohodil:
Já vlastně nikdy neměl dort jen pro sebe

Věta, která dospělému vyzní jako maličkost.
Pro dítě se však stala posláním.

Od té doby:
místo utrácení začal sbírat drobné koruny,
po škole si už nekupoval sladkosti,
prodal dvě své obrázky,
a každý večer vkládal další desetikorunu do sklenice, která na stole cinká nadějí.

Přichází nedělní ráno dědových narozenin.
Na stole obyčejný dort z pekařství.
Jedna křivě vložená svíčka.
Dítě, které se celé třese nedočkavostí.
A děda, kterému se v ten okamžik zlomí hlas.

Nepláče kvůli chuti dortu.
Ani kvůli jeho velikosti.
Ani kvůli ceně.

Pláče, protože poprvé v životě
na něj někdo myslel
s láskou, která navenek vypadá drobně,
ale ve skutečnosti je nekonečná.

Protože někdy ten největší dar
se vejde do nejmenší pokladničky.
A někdy skutečná láska přijde od toho,
kdo toho má nejmíň
ale v srdci cítí nejvíc.