A kdo by tě chtěl s pěti dětmi za zadkem? vyhodila mě matka z bytu, aniž by tušila, že mě ve starém domě čeká dědictví a noční host…
Na hřbitově bylo vlhko a sychravo. Hlína žbluňkala pod mojí váhou a nalepovala se na laciné boty. Stál jsem a díval se, jak hrobníci zahrabávají část mého života. Petr odešel nečekaně. Ve třiceti pěti letech. Prostě zkolaboval v dílně, padl k zemi a už se nepostavil.
Vedle přešlapovala moje matka, paní Marie Nováková. Třásla se zimou, zachumlaná ve své staré kožešině, a pohrdavě koukala na vnoučata, která se tiskla k černému kabátu své matky.
No, už jsme oplakali, to stačí, řekla nahlas matka, když vršek na hrobě dorostl požadovanou výšku. Pojď, Lenko. Na tomhle mrazu nemáme co stát. Musíme si promluvit.
Doma, v našem těsném dvoupokojovém bytě na hypotéku, se Marie usadila hned ke stolu v kuchyni.
Takže, začala, přičemž si ani nesundala čepici, byt ti vezme banka, to je jasné. Na splátky nemáš. Petřík je pryč, a ty jsi věčně na mateřské.
Najdu si práci, odpověděla Lenka tiše, houpaje jednoleté Michala v náruči.
A kde? Uklízečku vezmou? uchechtla se matka. Vždyť jich máš pět! Pět dětí! Komu jsi s tím kádrem prospěšná? Ty starší, třeba Alenku s Tomášem, bych na čas dala do děcáku. A s malými si poradí sociálka.
To teda ne, šeptla Lenka.
Cože? nechápala Marie.
Z mého bytu, zvedla Lenka hlavu, a oči jí ztvrdly. Děti nikomu nedám. Klidně budu hlady, ale je vychovám sama.
Matka se postavila, narovnala kožešinu a zasyčela: Jsi blbá, holka. To sis měla rozmyslet dřív, dokud nebylo pozdě. Teď už do mě pro peníze nechoď.
Za měsíc opravdu dorazil dopis z banky. Bylo to jasné: dva týdny na vystěhování. Oběhal jsem všechny známé, hledal podnájem ale pět dětí, to nikdo nechce.
V ten moment přijde dopis. Ze vsi Lesní Lhota. Notář psal, že jsem zdědil chalupu po některé sestřenici, kterou jsem sotva kdy viděl. Je stará, ale aspoň vlastní, napadlo mě. Stejně nebylo z čeho vybírat.
Lesní Lhota nás přivítala ledovým větrem. Dům stál na okraji, hned u černého lesa. Trámy zčernalé, veranda nakřivo, okna matně zírala na svět.
Tati, je tu kosa, zapípala pětiletá Blanka.
Hned zatopím, maličká, uvidíš, snažil jsem se znít klidně.
První noc byla zkouška. Kamna kouřila, děti kašlaly, vítr fičel všude. Přikryl jsem děti čím šlo: bundami, dekami, dokonce i rohožkami. Sám jsem neusnul seděl a hlídal, jak Michal dýchá.
Prostřední syn, sedmiletý Michal, měl těžkou nemoc. Potřeboval zásah, který mohl zvládnout jen velké město, a rychle. Kvótu nám slibovali za rok, ale lékař přímo řekl: Nemusí se dožít. Zdravotní stav se horší. Nejlepší by byl zákrok v Praze. Cena bytu a ještě dvakrát tolik.
Ráno jsem lezl na půdu, abych aspoň trochu ucpal díry. Mezi haraburdím a starými novinami jsem našel plechovku od čaje. Uvnitř v mastném hadříku něco těžkého…
Hodinky. Kapesní, opravdu solidní, na řetízku. Otřel jsem víko, vyleštěné stříbro. Na kovu byl vyryt dvouocasý lev a nápis: Za věrnost a čest.
Parádní věci, ale co s tím? povzdechl jsem si.
Stály. Ručičky ustrnuly na pět minut do dvanácti.
Ukryl jsem nález do skříně. Teď nebyl čas hned prodávat starožitnosti. Jídlo bylo tak na tři dny, dřevo docházelo, a Michalovi bylo čím dál hůř, sotva se zvedal z postele.
Večer se spustila vánice. Sníh padal hustě, chalupa byla odříznutá. Uložil jsem děti, sedl k oknu a tísnilo mě, jestli jsem děti nezavedl do slepé uličky.
Najednou se ozvalo tiché zaklepání.
Trhnul jsem sebou. To se mi jen zdálo?
Znovu krátké, jisté zaklepání.
Vzal jsem pohrabáč a šel ke dveřím.
Kdo tam je?
Pusť mě dál, hospodáři, venku je vichr, ozval se za dveřmi cizí hlas. Zněl jako starý strom, ale byl klidný.
Odjistil jsem. Na prahu stál děda nízký, v dlouhém hnědém kabátě až na zem, ovázán provázkem. Vous mouřenatý, ale oči světlé a mladé.
Pojďte dál, pustil jsem ho dovnitř.
Starý muž se usmál, odhrnul si sníh z vlasů, ale z něj netáhlo naopak, přinesl do světnice příjemné teplo.
Došel k dětem, pohlédl na chlapce.
Chlapeček je nemocný? zeptal se.
Těžce, vydechl jsem. Potřeboval by pomoc. Peníze nemáme.
Peníze jsou jen prach, usadil se děda na lavici. Ale čas je zlato. Našel jsi můj poklad?
Vytřeštil jsem oči.
Ty hodinky jsou vaše?
Moje. Jeden pán mi je dal, když jsem ho zachránil na jezeře. Dlouhá léta jsem je opatroval. Věděl jsem, že je bude třeba použít.
Dědo, prodám je! Aspoň na léky vydělám. Je to stříbro…
Starý se zasmál do vousů: Nespěchej. Je v nich finta. Hodinář Burian byl veselá kopa. Vezmi jehlu a u závěsu zlehka zatlač. Najdeš dvojité dno.
Vstal.
Tak se drž, Lenku. Dobrý jméno sis nesl. A neztrácej naději.
Počkejte, dám vám aspoň čaj! Jak se jmenujete? otočil jsem se ke kamnům.
Říkají mi Bohumil.
Ohlédl jsem se pokoj prázdný. Dveře zamčené, děti spaly. Ve vzduchu voněla kadidlo a čerstvý chléb.
Do rána jsem oka nezamhouřil. S rozbřeskem jsem se vyšplhal pro hodinky. Našel jemnou jehlu, roztřesenýma rukama ji strčil do drobného otvoru u závěsu.
KLIK.
Dno vyskočilo. Uvnitř složený papírek a zlatá mince, těžká. Taková, jakou v zastavárně neuvidíte ryzí dukát.
Rozložil jsem papírek: Tímto potvrzuji, že majitel Dál staročeština a těžko rozluštitelné znaky.
Do okresního města jsem se dostal stopem. Vyhledal jsem starožitnictví. Majitel, obézní pán s bystrým okem, byl nezaujatý, dokud neuviděl mince a papír z hodinek.
Sklonil se k lupě nejdřív údiv, pak zbledl.
Odkud to máte?
Z dědictví…
Pane, tohle je Svatováclavský dukát. Jich je po světě pár. A podpis je Karla IV. To musíte do Prahy, to je jmění.
Za měsíc Michal ležel v nejlepší dětské nemocnici. Výborný lékař, kvalitní péče. Seděl jsem u jeho postele a sledoval, jak synovi růžoví tváře. Na všechno léky i špičkové ošetření peníze bohatě stačily. Zbylo i na novou střechu nad hlavou a školu pro všechny mé děti.
Po návratu do vsi jsem šel k hřbitovu. Dlouho jsem hledal mezi čediči zapomenuté jméno. Našel jsem nakřivo postavený křížek, téměř nečitelná tabulka: Bohumil Novotný, 18881960.
Položil jsem květiny a hluboce se uklonil.
Děkuju, dědo Bohumile.
Postavil jsem nový dům velký, světlý, s plynem a pohodlím. Všichni na vesnici mě respektovali byl jsem pracovitý, děti udržoval v čistotě a samostatné.
Po půlroce se objevila Marie Nováková. Přijela taxíkem, sebevědomě, s dortem v ruce. Obhlédla nový dvoupatrový dům a pečlivě udržovaný dvorek.
No sláva, Leni! Slyšela jsem, že ses měla dobře, říká se, že jsi našel poklad! Já ti věřila, vždyť život je samé překvapení! Mimochodem, mám teď špatné zdraví, důchod malý, nepomůžeš mi? Místa máš dost.
Vyšel jsem na verandu. Za mnou stáli starší děti a pozorovali babičku.
Dobrý den, maminko, řekl jsem klidně.
Tak pojď dál, na co čekáš?
Ne.
Co ne? Úsměv jí ztvrdl na tváři.
Tady místo nemáš. Rozhodla ses tehdy, když jsi nás vyhodila.
Já tě zažaluju! Jsem tvá matka, máš povinnost!
Podej, otočil jsem se ke dveřím. Ale teď už běž. Michalovi začíná polední klid.
Zabouchl jsem masivní dubové dveře na závoru.
Z druhé strany ještě chvíli zněly ostré výkřiky o nevděčnosti a pěti nákladech, ale už jsem ji neposlouchal. Šel jsem do kuchyně, kde vonělo po buchtách, a starožitné hodiny na stěně klidně odměřovaly čas nového, šťastného života.
