A zrovna Lucii muselo postihnout rodit právě v takové vánici. Vždyť podle termínu jí zbývaly ještě tři týdny, možná by se do té doby sněhová bouře utišila, přišly by už jen mrazíky, to by bylo možné jet do porodnice. Ale ne, ona musela hned teď! Ovšem upřímně, nemusela ona, ale ten, kdo si uvnitř ní najednou pospíšil na svět. Malý se tlačil, bylo mu v břiše těsno, a nějakou šestidenní sněhovou kalamitu vůbec nebral v potaz.
V takovém počasí do vesnice žádné auto vůbec neprojede, cesty jsou zaváté, místy už i po pás, a sníh pořád padá a padá, jako by na nebi praskl pytel s moukou. Když vykouknete z okna, vidíte jen bílo všechno je zasněžené, a bílá mlha se neustále snáší a točí. A když musíte ven, otevřít oči se vůbec nedá: ostrý vítr vám fouká přímo do tváře, sněhem vás zasype, hned vás oslepí.
A právě do téhle pohromy si to chlapeček zamínil na svět.
Dívka se už od rána necítila dobře: chvíli ji pobolívala bedra, chvíli to bylo tak těžké, že toužila jen ležet ale když si lehla, nedokázala najít klid, vstala a chodila po světnici sem a tam. Tchyně si jejího neklidu všimla:
Lucko, copak, chystáš se rodit? Co tu pořád běháš?
Nevím, mami, ale nějak se mi špatně dýchá a je mi divně…
Pojď, nech mě sáhnout na bříško.
Tchyně se v ženských věcech moc nevyznala dneska dělají všechno doktoři a porodnice, všechny ty porodní báby už pomalu mizí. V celé vsi zůstala už jen jediná porodní bába, a když byla mladší, bývaly tu tři.
Bříško ti kleslo, Lucko. Dítě se rozhodlo narodit.
Ale jak narodit, přece je ještě brzy!
To na nás nezáleží, děvče, to Pánbůh rozhoduje.
Lucka měla slzy v očích, měla strach bylo to její první dítě a vůbec nevěděla, co ji čeká a komu se má svěřit. Tchyně sama porodila jen jednoho syna, a to už je přes dvacet let, všechno dávno zapomněla.
Lucko, já zajdu za bábou Marií. Postavím ti hrnec na sporák, až voda začne vřít, vypni ho. Když budeš mít sílu, připrav čisté ručníky a prostěradla, víš, kde je všechno najdeš. Ale nespěchej, pokud ti je těžko, nedělej nic. Když jsem rodila Marka, bába Marie mi nařídila pořád chodit chodit sem a tam a dýchat zhluboka. Prý pak jde všechno rychleji, zavázala si šátek a pokračovala: Cestou se stavím u Jitky, u tvé mamky, zavolám ji k nám. Vydrž, děvče, bába Marie ví, co dělá, vždycky jí všichni věřili, je to dobrá bába.
S těmi slovy si vzala do ruky klacek, aby jí to po zaváté cestě šlo lépe, a vyšla do vánice.
A Lucka zůstala sama. Teď jí bylo ještě hůř co když začne rodit už teď a není tu nikdo? V takové vánici, jak se asi tchyně dostane zpátky, co když někde spadne? A co když nepřijde maminka, i když proč by nepřišla?
Ještě horší bylo, že vůbec nevěděla, co má dělat jedině chodit a dýchat jí zůstalo v hlavě. Ale jak máte dýchat, když bolest někdy člověka doslova zarazí?
Ach jo, Marek tu není, aby ji pohladil, podpořil, řekl, že to zvládne, že bude stát při ní, kdyby bylo potřeba. Tahle zatracená vánice ho drží ve městě, nemůže se dostat domů, žádný autobus nejede, cesty zaváté. Ani netuší, že už brzy bude mít syna nebo dceru.
Jak táhne ta bedra!
Najednou se dveře rozletěly a ve víru sněhu se dovnitř vpotácela maminka.
Dcerunko! Lucko! Sousedka mi říkala, prý rodíš!
Ano, mami.
Hned jsem tu, neboj, přinesla jsem ti sušené švestky, uvaříme si čaj, dáme si kompot. Musíme převařit vodu…
Za hodinu přišla tchyně i s bábou Marií. Porodní bába malá vrásčitá a svižná Lucii prohlédla a rovnou pověděla:
Do rána porodíš.
Jak do rána? Vždyť je teprve poledne a včera to začalo jen malinko…
To byly příznaky, děvenko, někdy trvají i několik dní. Ale teď už je to tady, otevíráš se teprve trochu. Nespěchej, zítra porodíš. Já půjdu domů.
Zůstaňte, prosím, babo Marie, zaprosila dívka, jen vy tady víte, co dělat, s vámi mám klid.
Stařenka, která za celý život přivedla na svět stovky dětí, se slitovala.
Dobrá, zůstanu tu s vámi. Když je maminka v klidu, dítě přichází snadněji.
Lucka nevěděla, že ty první příznaky jsou vlastně jako první sněženky potěší, ale brzy projdou. Pak přichází pravé květiny na ty nebyla vůbec připravená.
Bolest ji trhala zevnitř, nemohla nadechnout, pohnout se ani o krok. Neměla sílu si lehnout, chodit už vůbec ne. Nevěděla o ničem, jen o bolesti.
Tchyně s Jitkou nebyly sto pomoci, obě bloudily po koutě, vzdychaly a litovaly Lucku. Bába Marie je nakonec vyhnala, ať žehlí prádlo, ať tu nepletou nohy.
K večeru se všechno trochu zklidnilo. Bába Marie zkontrolovala: na čtyři prsty otevřeno. První porod jde pomalu, cesty jsou nechozené, dítěti to nejde snadno. Ani Lucii není jednoduše, síly jí docházely. Když bolesti na chvíli ustaly, aspoň trochu pojedla. Bába Marie ji uložila, ať nabere síly.
Ale vánice jako by sílila ještě víc.
Ve čtyři ráno Lucii najednou probudila ostrá bolest. Tma, vedle klidně oddychovala bába Marie.
Panebože, pomoz mi, špitla dívka k obrázkům svaté Ludmily na zdi. Ať už je to za mnou, ať se miminko narodí v pořádku.
Bolest se vrátila tak silná, že neviděla kolem už vůbec nic. Bába Marie vyskočila, prohlédla ji: Pořád jen pět prstů… bývá to dlouhé, první porod… Ale zvládneš to.
Když venku začalo svítat, Lucka už byla na pokraji sil, noční košile k ní přilnula, oči měla zamlžené, vlasy rozcuchané.
Už je to kousek! povzbuzovala ji bába, už miminko skoro je!
Babičko, prosím, pomoc… Babičko, já už nemůžu!
Lucko, co to blouzníš? lekla se maminka, tady žádná babička není, nebo se ti něco zdálo?
Maminka vysvětlila bábě Marii: Ona říká babičko své prababičce, když byla malá, neuměla říct babička, říkala babi, tak jí tak říká dodnes. Babička Zdena ji má ze všech pravnoučat nejraději, byla první a sama měla jen syny.
Lucko, hlavička už je vidět. Vydrž, zlatíčko, ještě jednou, pojď, pojď, dej do toho všechno!” Bába Marie s ní dýchala: Fuf-fuf-fuf…
Lucka křičela, tlačila, dýchala, a zase křičela.
Babičko, pomoc… už nemůžu, vydechla a přesně v ten okamžik porodila děťátko, rovnou do vrásčitých dlaní báby Marie.
Možná že je to poslední, koho přivedu na svět, pomyslela si, když se usmála nové životní síle. Jemně položila chlapečka Lucii na břicho:
Chlapeček, Lucko, synáček, podívej, jak je krásný. A jaký má hlas, ten určitě bude starostou, všichni kolem něj budou tančit.
Slzy štěstí jí stékaly po tváři, líbala maličké prstíky. Jak jen takový zázrak mohl být uvnitř ní? Ach, kdyby tu Marek byl, viděl by, jak mají krásného chlapečka, nejkrásnějšího na světě.
Tomášek, můj Tomášek, šeptala.
Jak Tomášek? divila se tchyně. Vždyť jsi říkala, že syn bude Radek.
Jakýpak Radek, když je to Tomáš, Lucie se pousmála, Tomáš Marek.
Bába Marie práci ukončila, sesbírala věci. Byla unavená, přesto radostná přivádět nový život je vždycky štěstí, ale sil už má málo. Teď by si měla sama odpočinout, ještě se ale dostat domů přes sněhovou bouři.
Lucka s chlapečkem usnuli, Jitka se taky chystala odejít domů, už tam nebyla celý den. Zahalila se do šály až po oči, rozloučila se šeptem s tchyní a vyšla do ticha.
Vida, vánice už polevila, sníh už nepadá v chuchvalcích, jen drobná krupice, snad už končí. Třeba se zeť vrátí už zítra nebo pozítří. Už skoro byla doma. Zajdu k babičce Zdeně, potěšit ji. Možná něco potřebuje, možná už jí došel chleba, ale posledně jsem jí ho nesla, stejně moc nejí.
Lucčina prababička, Markova babička, bydlela o dva domy dál, staroučká, v létě jí bude třiadevadesát. Už léta žije sama, k nim se stěhovat nechce, tiše si žije a hospodaří, a všichni jí pomáhají, nosí jídlo.
Brankou se sotva protlačila, bylo vidět, že včera tu byl ještě Marek, lopata opřená o plot. Proklestila si cestu ke dveřím, zametla zápraží, vešla dovnitř.
Babičko Zdeno, babi Zdeno, volá, dupaje nohama, otřepává sníh. Musí volat nahlas, babička už neslyší. Babičko Zdeno, to jsem já, Jitka, jdu tě navštívit.
Nikdo se neozýval, babička asi spala, byla jí líto budit ji. Svlékla kabát, sundala boty vešla do přední místnosti… a tam…
Babička ležela na posteli, ruce složené na prsou, všechno měla na sobě čisté. To si Jitka hned všimla, to šaty ještě neviděla, na hlavě měla sněhobílý šátek, taky nový. Přistoupila blíž, utřela si slzu, zavřela stařence víčka.
Na nočním stolku ležela Lucčina fotka, u ikonky svatého Mikuláše svíčka dohasínala.
Děkuji ti, babičko, pomohla jsi Lucce. Porodila synáčka. Tomášek se jmenuje. Ale vždyť ty to určitě víš, babi… políbila ji na svraštělou tvář, děkuju…ať jsi tam, kde ti je dobře.”
Na dvoře právě zakokrhal kohout, první sluneční paprsek rozzářil závěj na střeše. Jitka stála tiše, kolébala maličkou lampičku v ruce, až na ni dopadlo zvláštní, zlatavé světlo. V té chvíli měla pocit, že někdo starostlivý přejel po jejím rameni, jako by se zima zlomila a domem prošel vlahý dech jara.
V Luckčině světnici Tomášek zakňoural, Lucka ho jemně vzala do náruče a přitiskla na hruď. Zaslechla, jak po okně stékají kapky roztátého sněhu, znamení, že vánice opravdu skončila. V tu chvíli si uvědomila, že žádný začátek není úplně bez konce a žádný konec není osamělý novorozené srdce bije pro všechny, kdo už tu byli i kdo teprve přijdou.
A v modrých ranních stínech, v tichu dřímající vesnice, Lucie zašeptala svému synovi: Budeš silný, Tomášku, protože tu nejsi nikdy sám. Kořeny máme hluboko pod sněhem, pod mrazem, tam, kde spí láska těch, co střeží každý náš nový den.
Venku už přes plot nakukoval první ptáček. Dům voněl novým začátkem, tichým štěstím i něžným pozdravem od těch, kdo právě odešli a zanechali po sobě lásku, která nikdy nezmrzne.
