Kateřina si hned neuvědomila, kdo se to plíží podél silnice. Zaparkovala auto a rozběhla se k tvorovi, který zoufale potřeboval pomoc…
Když přišla blíž, málem se rozplakala lítostí. Před ní, vrávorajíc, stál vyčerpaný kocour. Kateřina ani nepoznala, jakou má barvu, protože zvíře bylo celé umazané od bláta.
Nejhorší ale bylo, že nebohý netvor nemohl pořádně vidět ani dýchat. Na hlavu měl nasazenou ustřiženou plastovou lahev.
— Kdo ti to udělal? — zděsila se a opatrně zvedla ubožáčka.
Připadal jí beztížný. Kocour se naposledy pokusil škubnout, ale nezmohl se, a bezvládně visel v jejích rukou.
— Tomáši, jsi v práci? Potřebuju tě nutně. Počkej! — křikla do telefonu a uháněla na veterinární kliniku, kde pracoval její kamarád.
Následující dvě hodiny Tomáš a jeho kolegové bojovali o život zvířete. Kateřina tiše seděla na chodbě a naslouchala.
— No, co ti mám říct… Kocour měl štěstí, že potkal tebe. Ještě chvíli a už bychom mu nemohli pomoct. Dneska tu zůstane. Mám službu a pohlídám tvého svěřence, — usmál se kluk.
— Tomáši, díky. Kdyby nebylo tebe, ani nevím… — začala Kateřina a rozplakala se, zabořila hlavu do ramene veterináře.
Tomáš ji pohladil po hlavě:
— Všechno bude dobrý, Katko, copak si pamatuješ, jak jsme byli malí? — mrkl na svou nejlepší kamarádku.
Katka se usmála přes slzy. Znali se dlouhá léta. Tomáš ji tolikrát zachránil. Od dětství věděla – když je Tomáš nablízku, všechno bude v pořádku.
— Běž domů. Ať se máma zase nenaštve, — znepokojil se kluk.
Katka kývla a rychlým krokem zamířila k východu. Tomáš se za ní díval s něhou…
*****
Tomášovy obavy nebyly plané. Byl Katčin soused a znal její rodinu. Rodiče dívky už dávno holdovali alkoholu.
Vloni hlava rodiny opustila tento svět. Katčina máma byla neutěšitelná. Stále víc ztrácela lidskou tvář a spouštěla se na dceru.
Tomášovi bylo vždycky trochu líto té hezké holky s ryšavými vlasy a pihami.
Byl o tři roky starší než Katka a hned se jí ujal. Chránil ji před výtržníky a holkami, které ji škádlily. Tomášovu pomoc Katka přijímala s vděčností.
Na rozdíl od svých rodičů toužila po lepším životě. Vystudovala střední školu se stříbrnou medailí. A věděla, že bude muset vynaložit maximum úsilí, aby se dostala na prestižní vysokou školu.
Teď byla Katka studentkou třetího ročníku fakulty cizích jazyků.
Tomáš byl na kamarádku pyšný. Sám nedávno dokončil Veterinární akademii, miloval svou práci, ale myslel si, že ovládnout cizí jazyky je mnohem těžší.
Katka stíhala nejen studium, ale i brigádu jako kurýrka v ojetém autě, které zdědila po otci.
— Jsem doma! — zavolala Katka z předsíně.
Odpovědí jí bylo pravidelné chrápání. Bytem se linul pronikavý zápach alkoholu. Máma spala, nohu svěšenou z gauče. Na podlaze se válely prázdné lahve.
Dívka těžce povzdechla, uklidila nepořádek a šla do svého pokoje – připravovat se na přednášky.
Z hlavy jí nešel obraz zmučeného zvířete. Jak je na tom? Vzala telefon a napsala Tomášovi…
Nešťastný kocour spal, trhavě sebou škubal. Zdálo se mu, že mučitelé jsou stále nablízku. Tiše sténal bolestí a zase propadal do temnoty.
— Ty se z toho dostaneš, bojovníku! Kvůli Katce. Ona na tebe moc čeká a přeje ti zdraví, — šeptal Tomáš, který seděl vedle.
K ránu kocour otevřel oči a když uviděl vedle sebe člověka, pokusil se utéct. Nešlo to. S hrůzou hleděl na Tomáše. V jeho pohledu ztuhla bolest.
— Tiše, maličký, neublížím ti, — mluvil Tomáš.
Ale kocour věděl, že v tomhle světě se nedá nikomu věřit. Chtěl zasyčet, ale z hrdla se mu vydral jen chrapot.
— Všechno je v pořádku, krasavče, — opatrně prohlížel kočku kluk.
Celý týden strávil nešťastník na klinice. Katka za ním chodila každý den, i když se zpočátku lidí štítil. Pak si ale vybral Katku a Tomáše a začal se k nim opatrně přibližovat.
— Přesto sis ho chtěla vzít domů? — ptal se Tomáš dívky.
Bál se, jak zareaguje Katčina máma na nového člena rodiny. Katka sebevědomě přikývla a tiskla kocoura k sobě…
K překvapení žena domácího mazlíčka přijala klidně. Jen chraplavě se zeptala:
— Doufám, že ho nebudu muset krmit já?
Katka se ušklíbla. Tamara Ivanovna utrácela celý svůj důchod za alkohol. Kocour ani dcera do jejích plánů nepatřili.
— Mami, já ho budu krmit sama, — povzdechla dívka.
— Odpověď dospělého člověka. Chválím, — řekla matka spokojeně.
A jako by se probrala, zeptala se:
— A jak jsi ho pojmenovala?
Katka se podívala na šedavě ryšavého kocoura a odpověděla:
— Rysík.
— Doopravdy, něco připomíná rysa, — zasmála se Tamara Ivanovna.
A tak začali žít společně s kocourem. Katce bylo veseleji vracet se domů, protože teď věděla, že na ni někdo čeká…
Rysík nedůvěřoval Tamaře Ivanovně. Žena ho děsila chraplavým hlasem a prudkými pohyby. A pach alkoholu kocoura znervózňoval.
Proto se snažil, když nebyla Katka doma, neukazovat se paní na oči.
— Je nějaký divoký, nemazlivý, — brblala matka nespokojeně.
Katka krčila rameny a snažila se nehádat.
Když přišel na návštěvu Tomáš, Rysík opatrně vylezl. Pak se otřel o nohy. Dobře si pamatoval toho kluka a byl mu vděčný za záchranu.
Tomáš řekl Katce, že Rysíkovi jsou asi čtyři roky. Ale kocour si prožil mnoho. Chybělo mu pár zubů, měl problémy s jednou tlapkou a se srdcem.
— Nadměrná zátěž, třeba let letadlem, je pro jeho zdraví nebezpečná, — říkal Tomáš.
— No jo, a my jsme se chystali s Rysíkem odletět na dovolenou do ciziny, — smála se dívka, dobře vědouc, že žádné lety jim nehrozí…
Uplynuly dva roky.
Katka dokončovala univerzitu a snila o kariéře překladatelky. Jednou doručovala do kanceláře velké firmy balík dokumentů.
Sekretářka převzala zásilku. Katka už chtěla odejít, když z kanceláře vyšel zmatený muž:
— Hlava mi nebere, co dělat? Jednání za hodinu a ani jeden pořádný překladatel! — povzdechl si.
Kateřina se zadívala na pohledného muže. I on si jí všiml.
— Vy náhodou nejste překladatelka? — zeptal se.
Sekretářka už otevřela ústa, ale Katka ji předběhla:
— Ano, jsem překladatelka. Ovládám angličtinu a čínštinu, — odpověděla svižně.
Koutkem oka zahlédla, jak se sekretářce rozšířily oči jako talíře. Ale rozhodla se risknout…
A tak Kateřina Serafínová brzy dokončila univerzitu a nastoupila jako osobní asistentka Michala Valerijeviče.
Michal se ukázal být okouzlujícím mužem pětatřiceti let. Za pár měsíců už jejich vztah nebyl jen pracovní. Kateřině se líbila Michalova pozornost. Dvořil se jí efektně, dával neobvyklé dárky.
— Něco je s tebou, kámoško. Jak ses dostala do práce, jsi úplně jiná, — říkal Tomáš Katce.
Dívka tajemně se usmívala. Nechtěla se s nikým dělit o své štěstí…
— Měl bys jí to říct. Jak dlouho už můžeš chřadnout kvůli tý Katce? — domlouval Tomášovi jeho nejlepší kamarád Nikola.
— Asi máš pravdu. Ale bojím se, že to neopětuje. A zničím naše přátelství, — přiznal kluk.
— To není přátelství, to je nějaké mučení. Už na sobě nemáš ani kousek, — zachmurně vzdychl Nikola.
Tomáš věděl, že má kamarád pravdu…
Tomáš měl narozeniny a Katka podle tradice přišla gratulovat první. Zaklepala na dveře. Tomáš už na ni čekal u prahu.
— Tomáši, všechno nejlepší! — řekla Katka, když vstoupila do bytu.
— Tolik let a nic se nemění, — usmála se na ně Tomášova máma.
Katka jako vždy upekla kamarádovi jeho oblíbený dort. Seděli v kuchyni a popíjeli čaj.
— Dneska jsi nějaký tajemný, Tomáši. Co se děje? — začala první Katka.
— Katko, víš, už dlouho ti chci říct… — začal Tomáš. Ale Katka ho přerušila:
— Poslyš, já mám taky vážný rozhovor.
Kluk ztuhl. V duši se mu pohnula naděje.
— Tak řekni ty první, — navrhl.
Katka se usmála:
— Dostala jsem práci. To víš. A ještě… zamilovala jsem se! — vyhrkla a podívala se Tomášovi přímo do očí.
Ten se na chvíli zarazil:
— No konečně, Katko. Já jsem tak rád, protože já tě taky… — nestihl domluvit, protože ho dívka znovu přerušila:
— A víš, on je tak starostlivý… Pravda, starší než já. Ale to vůbec nevadí, že?
Tomáš se zamyslel. Rozdíl mezi nimi byl jen tři roky a jemu to vůbec nevadilo. Kývl a dál poslouchal se zatajeným dechem.
— Víš, je to moje šance na šťastný život. Michal za dva měsíce odlétá do Londýna a bere mě s sebou.
Ale nemůžu vzít Rysíka. Sám jsi říkal, že má nemocné srdce. A Michal má alergii na zvířata, — řekla.
Tomášovi se zatočila hlava. Měl pocit, jako by po něm přejel válec:
— Počkej, jaký Michal? Co s tím má společného alergie a Rysík? — zeptal se tiše.
— Tomáši, vůbec mě posloucháš? Michal je můj šéf a snoubenec. Odjíždíme do Londýna. Dlouho jsem snila o životě a práci v cizině. To je taková zkušenost!
Ale nemůžeme vzít Rysíka. Nevím, co dělat. Nechat ho s mámou není možnost, a dát ho někomu taky ne… Vždyť Rysík k lidem nejde, sám víš, — povzdechla Katka.
Tomáš mlčky seděl.
„Jaký jsem to blbec!“ problesklo mu hlavou. Snažil se vzchopit a bezstarostně se usmál:
— No, Katko. To jsou novinky! Neboj se, kamarádko. Všechno bude dobrý, slibuju! Já si můžu vzít Rysíka. Zná mě. Hlavně abys byla šťastná, — řekl radostně.
Katka se dívala Tomášovi do očí. Z nějakého důvodu zesmutněly a hasnuly, ačkoli před chvílí zářily štěstím.
— A co jsi mi chtěl říct ty? — zeptala se nejistě.
— Ale, to je blbost. V práci malá reorganizace, — mávl rukou Tomáš…
Dva měsíce se Katka připravovala na cestu.
Zvláštní, ale čím blíž byl den odjezdu, tím těžší měla srdce:
„Asi se bojím nechat mámu samotnou…“ pomyslela si Katka. Ale v duši cítila, že to není hlavní důvod jejího smutku.
Před očima jí neustále stál smutný pohled Tomáše. Jak bude bez něj? Vždyť byli tolik let nejlepší přátelé.
Poslední dobou Katce dokonce připadalo, že jejich přátelství už přerostlo v něco víc…
„Tak, dost! Brzy budu žít s Michalem v Londýně. A myslím pořád na Tomáše,“ snažila se odehnat znepokojivé myšlenky.
Na klín si opatrně vylezl Rysík. Cítil, že s paničkou není něco v pořádku. Snažil se ji uklidnit, něžně přede.
— Rysíku, zlato. Jak já budu bez tebe? — šeptala Katka.
Vzpomněla si na nedávný rozhovor s Michalem, který jasně řekl, že pro kocoura v jejich životě není místo:
— Katko, já nemůžu celý život brát prášky kvůli nějakému zvířeti. I kdyby bylo sebemilovanější, — řekl.
A ta slova zazněla jako rozsudek…
— Tak, Katko, nastal čas na rozloučení! — říkal bodře Tomáš. V rukou držel Rysíka.
— Tomáši, prosím, volej, nezapomeň, — šeptala přes slzy dívka.
— Neklesej na mysli, nebo Rysík bude nervózní. Promiň, že tě neodvezeme na letiště, — usmál se Tomáš.
Stáli na chodbě. Kluk pustil Rysíka domů a objal Katku.
„Nepouštěj ji… Jenom ji nepouštěj!“ bušilo mu ve spáncích.
— Už musím, — řekla Katka a políbila ho na tvář.
— Nezapomenu. Nikdy nezapomenu, — zašeptal Tomáš a uvolnil ruce…
Stála u přepážky a chápala, že právě teď se rozhoduje o jejím osudu.
— No, proč jsi tak smutná? — povzbuzoval Katku Michal.
Snažila se usmívat.
„Nezapomenu… Nikdy nezapomenu…“ bušila jí ve spáncích Tomášova slova…
Katka hleděla z okna na vzdalující se budovu letiště.
— Vracíte se odněkud? — zeptal se taxikář.
— Ne, já jen zůstala, — odpověděla Katka se slzami štěstí.
— Bývá… Myslím, že jste udělala správné rozhodnutí, — filozoficky poznamenal řidič.
Rysík seděl smutně.
— Všechno bude dobrý, Rysíku! — povzbuzoval Tomáš.
Do dveří někdo naléhavě zaklepal. Kluk otevřel a zůstal stát…
— Tenkrát na narozeninách jsi mi chtěl něco říct, ale já tě přerušila, — řekla Katka.
Tomáš se usmál:
— Co tady děláš? — zeptal se.
— Tomáši, odpověz, cos chtěl říct? — zopakovala Kateřina.
Ale kluk mlčel a díval se na ni. Pak přistoupil blíž a objal dívku.
Pohladila radostného Rysíka, který se jí otíral o nohy, a zašeptala:
— Miluju tě, a nedokážu žít bez tebe a bez Rysíka…
— Přesně to jsem ti chtěl říct, miláčku, — odpověděl Tomáš.
