Pavla stála u otevřeného kufru a dívala se na tři obrovské tašky, které sama sbalila. V jedné byly věci pro děti, v druhé teplé mikiny na večer, ve třetí ložní povlečení – protože tchýně se štítila půjčit jim své z komody.
Na zadním sedadle už se vrtěla pětiletá Eliška, objímala si plyšového zajíčka, a osmiletý Tomáš znuděně listoval komiksem. Před ní ležel další víkend, který měl být zaslouženým odpočinkem po čtyřicetihodinovém pracovním týdnu v účetnictví, ale místo toho sliboval dobrovolnou dřinu.
– Tři dny pomoci – to je, když přijedeme, opečeme klobásy a večer zalijeme dva záhony, Ondřeji, – řekla klidně. – Ale když od rána do večera stojím ohnutá nad jahodami, zatímco paní Božena kontroluje každý keřík, tomu se říká něco jiného.
Manžel podrážděně otevřel dveře od řidiče a usedl za volant.
– Dobře, jedeme už. Tam se uvidí. Na místě všechno vypadá snáz.
Pavla si sedla na sedadlo spolujezdkyně, připoutala se a upřela pohled na silnici. Auto se rozjelo, nechávajíc za sebou jejich tiché sídliště. Před nimi byly dvě hodiny po rozbité silnici za Prahou, vedro a pocit, že zase odevzdává své pozice bez boje.
Devět let manželství ji naučilo, že hádat se s Ondřejem o jeho rodičích je jako snažit se zastavit vlak za jízdy. Jednodušší bylo souhlasit, přetrpět dva dny a pak se tři dny vzpamatovávat v bytě. Ale tentokrát uvnitř něco tvrdohlavě vzdorovalo, jako by se tenká nit napnula až k prasknutí.
Cesta se vlekla nekonečně. Děti vzadu začaly zlobit k polovině cesty. Tomáš si stěžoval na dusno, Eliška upustila zajíčka mezi sedadla a tiše fňukala. Ondřej se zlobil, přidával rádio, kde hrály nějaké staré popové hity, a neustále předjížděl nákladáky s prudkým přeřazením.
– Museli jsme brát tolik věcí? – hodil ledabyle, letmo pohlédl do zpětného zrcátka. – Máma říkala, že má staré oblečení na zahradu. Proč taháš tyhle kufry?
– Protože staré oblečení tvojí mámy jsou umaštěné župany velikosti 54, ve kterých se mi špatně chodí, – snažila se mluvit klidně. – A děti potřebují čisté převlečení.
– Ale no tak, nezačínej. Pořád hledáš problémy, kde nejsou. Máma čeká, upekla štrúdl se špenátem, a ty už jedeš s výrazem, jako by tě vezli na popravu.
Pavla mlčela. Nechtělo se jí hádat, stejně to nemělo smysl. Ondřej považoval výlet na chalupu k jeho rodičům za to nejlepší, co je o víkendu může potkat. Pro něj to byl návrat do dětství, kde mohl chodit ve starých kraťasech, pít mléko od sousedovy krávy a za nic neodpovídat.
Pro ni to byl nekonečný test na titul „dokonalá snacha“, který propadala pokaždé, bez ohledu na to, kolik úsilí vložila.
Když auto zabočilo na polní cestu posypanou štěrkem, podvozek dutě zaduněl. Kolem se mihly šedé ploty, houštiny rakytníku a stejné řadové chatky. Jejich chalupa – přesněji chalupa tchýně – se od ostatních odlišovala zeleným plotem a velkým skleníkem, který se tyčil jako futuristická kopule.
Paní Božena už stála u branky. Měla na sobě modrou zástěru s puntíky a v ruce držela zahradní nůžky. Vedle, na nízké lavičce pod jabloní, seděl tchán Václav a pomalu opravoval staré tranzistorové rádio.
– Konečně jste tady! – otevřela branku, aniž by počkala, až Ondřej zhasne motor. – Dali jste se do zácpy? Vyložte rychle, oběd chladne. Pavlinko, zlato, jsi nějaká bledá. Už vás tam v té Praze umořili. Nic, u nás je čistý vzduch, rychle se dáš do formy.
Usmívala se, ale její pohled už hodnotil Pavlinu bavlněnou košili a světlé džíny. Znala ten pohled. Teď začne skenování: kolik stojí oblečení, proč je světlé, proč se nalíčila na chalupu.
***
Oběd probíhal pod diktátem paní Boženy. Rozkládala polévku s knedlíčky na talíře a zároveň dávala instrukce na večer. Ondřej jedl s chutí, mlaskal a přitakával matce.
– Ondro, budeš muset podepřít plot u malin, jinak se zboří, – utřela si diskrétně rty ubrouskem. – A my s Pavlinkou se pustíme do záhonů. Tráva po deštích vylezla – hrůza. Když dnes nevyplejeme, zítra se k cibuli nedostaneme.
– Mami, já jsem myslel, že bychom šli s dětmi k rybníku, – nesměle oznámil Ondřej, sáhl po druhém kousku štrúdlu. – Je takové vedro, ať se vykoupou.
– Rybník nikam neuteče, – utnula ho paní Božena. – Voda je ještě studená, nachladíš děti. Stihnete to. Nejprve práce, potom zábava. Pavlinko, dojedla? Dej talíře do dřezu, a jdeme. Připravila jsem ti nářadí.
Pavla pohlédla na manžela, doufajíc v podporu. Ale Ondřej si pilně studoval vzor na svém hrnku s čajem. Dělal to vždycky – zmizel do stínu, nechával ji samotnou řešit jeho matku.
Už za půl hodiny klečela Pavla mezi dlouhými záhony s cibulí. Slunce pálilo nemilosrdně, temeno hlavy pálilo i přes kšiltovku. Země byla suchá, hrudkovitá, plevel se držel pevně, lámal se u kořene. Vedle, na plastové židličce, se usadila paní Božena. Sama nepletla – lékaři jí zakázali ohýbat se kvůli tlaku – ale prováděla jemné vedení.
– Ber hlouběji, Pavlinko, hlouběji. Kořen musíš vytrhnout i s masem, a ty jen škubeš vršky. Za tři dny to zase zaroste. A nespěchej, dělej poctivě. Pěstujeme přece pro sebe, pro vnoučata. Copak nechceš, aby děti jedly vlastní vitamíny, bez chemie?
Pavla mlčky vytrhla velký pampeliškový keř. Země se jí zaryla pod nehty. Její čerstvá manikúra, udělaná ve čtvrtek večer za nemalé peníze, přestala existovat už v prvních deseti minutách. V hrudi pomalu vřel vztek. Ne na tchýni – ta byla taková vždycky, nepředěláš ji. Na manžela. Na sebe. Na to, že zase sedí tady, v tom prachu, plní cizí vůli, zatímco její vlastní plány na víkend letí do kopřiv.
– Mami, můžu si dát vodičku? – přiběhla Eliška k záhonu, celá červená z horka. Zkoušela si hrát s místním psem, ale ten líně spal ve stínu domu a nereagoval.
– Vezmi v domě, na stole je džbán, – řekla Pavla, utírala si pot z čela hřbetem ruky.
– Není co běhat do domu, nosit špínu, – vmísila se paní Božena. – Ondro! Přines dceři vodu ze studny. A Pavle taky, podívej, má obličej už jako borůvka.
Ondřej, který právě líně přibíjel prkno k plotu, odložil kladivo a šel ke studni. Jeho pohyby byly tak pomalé, že Pavla měla chuť po něm hodit motyčku.
K sobotnímu večeru ji bolely záda, že se neohla. Svaly křičely nezvyklou námahou, dlaně pálily. Přešli na mrkvové záhony, které vyžadovaly klenotnickou plečku – malé výhonky se snadno pletly s plevelem.
– No kdo takhle pleje, proboha, – paní Božena vstala ze židličky a přistoupila blíž, prohlížela si výsledky její práce. – Vytahalas polovinu mrkve, Pavlo! Podívej, tady je prázdno a tady taky. Prosila jsem tě, abys byla opatrnější. Máš myšlenky někde jinde?
Pavla ztuhla, držíc v rukou další svazek trávy. Uvnitř něco cvaklo. Klid, pomyslela si, jen klid. Je to jen starší člověk. Myslí si, že pomáhá.
– Paní Boženo, snažím se to dělat opatrně. Výhonky jsou velmi malé, špatně je vidět.
– Když špatně vidíš, musíš si vzít brýle, – odsekla tchýně. – Můj Ondřej vždycky tu mrkev vyplel dokonale, když byl malý. A ty jsi dospělá ženská, elementární věci neumíš. Z vás, dnešních holek, není žádný užitek v domácnosti. Jen utrácet umíte za své salóny.
Zezadu přišel Ondřej. Právě se vrátil ze stavebnin, kam jel s otcem pro nějaká prkna. V ruce držel jednu zmrzlinu. Už ji dojídal, olizoval si bílé kapky z prstů. Dětem přivezl lízátka. O ní samozřejmě nikdo nepřemýšlel.
– Mami, co tu křičíš? – řekl líně, sedl si na práh. – Pavla to dělá normálně. Jen na to není zvyklá.
– Právě, že není zvyklá! – chytila se paní Božena, povzbuzena synovou podporou. – A musí si zvykat. Přijede, sedne si s knížkou na lehátko a myslí, že je v hotelu. Ale tady se musí makat. My s tatínkem tenhle pozemek držíme třicet let, každou píď jsme vlastníma rukama obdělali. A jí je těžko ohnout záda.
Pavla pomalu vstala z kolen. Oprášila si kalhoty od nalepené hlíny. Záda probodla ostrá bolest, ale ani neucukla. Podívala se na tchýni – na její tvář s upřímným rozhořčením. Podívala se na Ondřeje – seděl na schůdcích, dojídal oplatkový kornout a hleděl do mobilu, úplně vypnutý. Pro něj byl tenhle rozhovor jen obvyklý kulisový šum.
– Skončila jsem, – řekla tiše.
– Cože skončila? – tchýně rozpažila ruce. – A kdo udělá další tři záhony? Na noc hlásili déšť, zítra všechno zaroste!
– Vy je uděláte, paní Boženo. Nebo váš syn. Já se na těch záhonech víc neukážu. Nikdy.
Otočila se a šla k domu. Kroky se jí špatně dávaly, nohy jako by měly olovo, ale uvnitř rostl podivný, dosud neznámý pocit osvobození. Jako by dlouho nesla těžký, cizí kufr bez ucha a najednou jen uvolnila prsty.
V domě vešla rovnou do místnosti, kde spali. Vytáhla zpod postele tašky a začala skládat věci. Dětská trička, kraťasy, ložní prádlo – všechno letělo do kufrů bez ladu a skladu.
Ve dveřích se objevil Ondřej. Měl zmatený výraz, trochu i vyděšený.
– Pavlo, co to děláš? Máma tam pije valol. Proč ses na ni obořila? Je to starší člověk, má srdce.
– Tvoje máma je plná sil, Ondřeji, – zapnula zip na první tašce. – Tenhle pozemek překope a nás přežije. Ale mně odpadávají záda. Sbal děti. Odjíždíme.
– Kam odjíždíme? Sobota večer! Do Prahy jsou šílené kolony. Zbláznila ses? Kvůli nějaké mrkvi dělat cirkus?
– Já nedělám cirkus. Jedu domů. Jestli chceš, zůstaň tady s mámou a mrkví. Auto je moje, klíče mám já. Děti beru s sebou.
Ondřej se pokusil zatarasit jí cestu, postavil se do dveří.
– Nikam nepojedeš. Dost hysterie. Uklidni se, teď povečeříme, dáme si čaj, a všechno se urovná. Máma vychladne, ona je přístupná.
Pavla se na Ondřeje podívala. Klidně, bez paniky, která ji obvykle přepadávala při jejich hádkách. A vzpomněla si na slova své kamarádky Jitky: „On se nikdy nepostaví na tvou stranu.“ Pro něj bude vždy na druhém místě: máma je hlavní, a ona musí trpět a vyhovovat.
– Pust mě, Ondřeji.
Vzala dvě těžké tašky a vyšla na chodbu. Děti seděly na gauči v obýváku, zticha, cítily, že se děje něco neobvyklého.
– Tomáši, Eliško, obouvejte se. Jedeme domů, do Prahy.
– Hurá! – Tomáš skočil z gauče, aniž by se snažil skrýt radost. Chalupářský život ho už také notně omrzel pod věčným dozorem babičky, která zakazovala běhat po trávníku a trhat bobule z keře bez dovolení.
Paní Božena stála na verandě, sevřené rty. Václav za jejími zády mlčky kouřil, hleděl někam ke stromům. Nikdo je nezadržoval, nikdo nepřemlouval, aby zůstali.
Ondřej šel za Pavlou až k autu. Pořád se ji snažil zastavit.
– Děláš velkou hloupost, Pavlo, – řekl tiše, když nakládala věci do kufru. – Máma na to nezapomene. Ničíš vztahy kvůli pitomosti.
– Víš co, je ti jedno, co cítím, Ondřeji, – zavřela kufr a otočila se k němu. – Už nikdy nepojedu na chalupu tvých rodičů. To je definitivní. Jestli je chceš navštěvovat, prosím, klidně každý víkend. Děti můžeš brát, jestli samy budou chtít. Ale beze mě. Mám dost.
Sedla za volant, nastartovala. Ondřej stál u plotu s rukama v kapsách. Vypadal jako ztracený kluk, kterému sebrali oblíbenou hračku. Do auta nenasedl. Zůstal na chalupě, vedle mámy, která mu už cosi vyčítala z verandy a divoce gestikulovala.
Vyjeli z branky. V zpětném zrcátku viděla, jak se postava manžela zmenšuje spolu se zeleným plotem a obrovským skleníkem. V hrudi ji trochu svíralo z vědomí, že tenhle večer změnil všechno.
Jejich manželství se nerozpadne zítra, budou nějak žít dál. Ale ta dřívější Pavla, která byla ochotná snášet jakákoli ponižování kvůli iluzi klidu v rodině, už neexistovala.
Přidala plyn a auto vyrazilo po štěrkové cestě, odnášejíc je pryč od cizí chalupy, kde se příliš dlouho snažila žít podle cizích pravidel.
– Mami, už k babičce nepojedeme? – zeptala se tiše Eliška ze zadního sedadla, vytrhujíc ji ze zamyšlení.
Pavla přenesla pohled na zpětné zrcátko. Dcerka tiskla k sobě zajíčka, Tomáš pozorně čekal, co řekne.
– K babičce a dědovi budete jezdit s tatínkem, jestli budete chtít, – přeřadila a vyjela na asfaltovou silnici. – Já mám na víkendy teď jiné plány.
Vpředu se objevila světla benzínky. Zatočila tam, aby koupila dětem džus a v klidu si dala kávu. Čekalo ji ještě sto kilometrů domů, a tuhle cestu chtěla ujet bez zbytečného spěchu.
