Dneska jsem si sedla k tomu zápisníku, protože už to jinak nejde. Po tom víkendu potřebuju všechno dostat z hlavy ven, jinak se zblázním.
– Chápeš přece, že je to pro mamku těžký? – Pavel si přehazoval klíče od auta v dlani, ani se na mě nepodíval. – Pěstovala sazenice. Copak je takový problém pomoct na tři dny? Pořád dokola to samý.
Stála jsem u otevřeného kufru a koukala na tři obří tašky, co jsem si sama sbalila. V jedné věci dětí, v druhé teplé svetry na večer, ve třetí ložní prádlo – tchýně se štítila dát nám svoje z komody.
Naše pětiletá Alenka už se vrtěla na zadním sedadle, tiskla si plyšového zajíčka, a Tomášovi, kterému bylo právě osm, se znuděně prohlížel komiks. Předemnou ležel další víkend, co měl být zaslouženým odpočinkem po čtyřiceti hodinách v účetnictví, ale místo toho sliboval dobrovolnou dřinu.
– Tři dny pomoct znamená, že přijedeme, opečeme klobásy a večer zalijeme dva záhony, Pavle, – řekla jsem klidně. – Ale když od rána do večera stojím ohnutá nad jahodama, zatímco Božena kontroluje každej keřík, tomu se říká něco jinýho.
Muž naštvaně otevřel dveře od řidiče a sedl za volant.
– Dobrý, jedem už. Tam se to uvidí. Na místě to vždycky vypadá líp.
Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce, připoutala se a zírala na cestu. Auto se rozjelo, nechávalo za sebou naše tiché sídliště. Před námi byly dvě hodiny po rozbité dálnici z Prahy, vedro a pocit, že zase ustupuju bez boje.
Devět let manželství mě naučilo, že hádat se s Pavlem o jeho rodičích je jako snažit se zastavit vlak za jízdy. Jednodušší je souhlasit, přetrpět dva dny a pak se tři dny dávat dohromady v paneláku. Jenže tentokrát se ve mně něco vzpíralo, jako by se tenká nit napnula až na doraz.
Cesta se vlekla nekonečně. Děti vzadu začaly zlobit k půlce. Tomáš si stěžoval na vedro, Alenka upustila zajíčka mezi sedačky a tiše fňukala. Pavel zuřil, přidal rádio, kde hráli nějaký starý pop, a pořád předjížděl kamiony s prudkým přeřazováním.
– Museli jsme brát tolik věcí? – hodil přes rameno a letmo se podíval do zpětného zrcátka. – Mamka říkala, že má starý oblečení na zahradu. Proč taháš tyhle kufry?
– Protože starý oblečení tvojí mámy jsou umaštěný župany velikosti 54, v kterejch se mi špatně chodí, – snažila jsem se mluvit klidně. – A děti potřebujou čistý převlečení.
– Ale no tak, nezačínej. Pořád hledáš problémy, kde nejsou. Mamka čeká, napekla koláče s rebarborou, a ty už jedeš s takovým výrazem, jako by tě vezli na popravu.
Mlčela jsem. Nechtělo se mi hádat, ani to nemělo smysl. Pavel si myslel, že výlet na chatu k jeho rodičům je to nejlepší, co nás o víkendu může potkat. Pro něj to byl návrat do dětství, kde mohl chodit ve starých šortkách, pít mléko od sousedovic krávy a za nic neodpovídat.
Pro mě se to měnilo v nekonečnou zkoušku na titul „dokonalá snacha“, kterou jsem pokaždé propadala, ať jsem se snažila sebevíc.
Když auto odbočilo na polňačku posypanou štěrkem, podvozek dutě zaduněl. Kolem míhaly šedé ploty, houštiny rakytníku a stejné chatky. Naše chata – vlastně tchýnina – se mezi ostatními vyjímala zeleným plotem a velkým skleníkem, který trčel jako futuristická kopule.
Božena už stála u branky. Měla na sobě modrou zástěru s puntíky a v ruce držela zahradnické nůžky. Vedle na nízké lavičce pod jabloní seděl tchán Josef a pomalu opravoval staré tranzistorové rádio.
– Konečně jste tady! – otevřela branku, ani nepočkala, než Pavel zhasne motor. – Dali jste to přes ty zácpy? Vyložte rychle, oběd chladne. Markétko, zlatíčko, jsi nějaká bledá. Totálně vás v tom Praze umořili. Nic, tady je čistý vzduch, rychle se dáš do formy.
Usmívala se, ale její pohled už klouzal po mém bavlněném triku a světlých džínách. Znala jsem ten pohled. Teď začne skenování: kolik to stojí, proč je to špinavé, nač jsem se malovala na chatu.
—
Oběd probíhal pod diktátem Boženy. Rozdávala polévku s masovými kuličkami a rovnou dávala instrukce na večer. Pavel jedl s chutí, mlaskal a přitakával matce.
– Pavlíku, budeš muset podepřít plot u malin, bo se naklání, – otřela si tchýně opatrně rty ubrouskem. – A my s Markétkou se pustíme do záhonů. Tráva po deštích vylezla – hrůza. Když dnes nevypleteme, zítra se k cibuli nedostaneš.
– Mami, já jsem myslel, že bychom šli s dětmi k řece, – nesměle ozval se Pavel a sáhl po druhém koláči. – Je takový vedro, ať se vykoupou.
– Řeka nikam neuteče, – utnula ho Božena. – Voda je ještě studená, nachladíš děti. Stihnete. Nejdřív práce, pak zábava. Markétko, dojedla? Dej talíře do dřezu, a jdeme. Připravila jsem ti nářadí.
Podívala jsem se na muže, doufala v podporu. Ale Pavel pilně studoval vzor na svém hrnku s čajem. Vždycky to dělal – schoval se do stínu a nechal mě, ať si to s jeho matkou vyřídím sama.
Už za půl hodiny jsem klečela na bobku mezi dlouhými záhony cibule. Slunce pálilo nemilosrdně, hlava mě pálila i přes čepici. Země byla suchá, hrudkovitá, plevel se držel jako přibitý, lámal se u kořene. Vedle na plastové židličce se usadila Božena. Sama nepletla – doktoři jí zakázali ohýbat se kvůli tlaku – ale vykonávala pečlivé vedení.
– Ber hlouběji, Markétko, hlouběji. Kořen musíš vytrhnout i s masem, a ty jen štípáš vršky. Za tři dny je to zase zarostlý. A nespěchej, dělej pořádně. Vždyť pěstujeme pro sebe, pro vnoučata. Copak nechceš, aby děti jedly svoje vitamíny bez chemie?
Mlčky jsem vytrhla velký pampeliškový keř. Hlína se mi zaryla pod nehty. Moje čerstvá manikúra ze čtvrtečního večera za pěkných pár korun přestala existovat už v prvních deseti minutách. V hrudi pomalu vřel vztek. Ne na tchýni – byla taková vždycky, nepředěláš ji. Na muže. Na sebe. Že zase sedím tady, v tom prachu, plním cizí vůli, zatímco moje vlastní plány na víkend letí do pekla.
– Mami, můžu se napít? – Alenka přiběhla k záhonu, zardělá vedrem. Zkoušela si hrát s místním psem, ale ten líně spal ve stínu domu a nereagoval.
– Vezmi si v domě, na stole je džbán, – řekla jsem a utřela si pot z čela hřbetem ruky.
– Nechodiť do domu, nosíš špínu, – vložila se do toho Božena. – Pavlíku! Přines dceři vodu ze studny. A Markétce taky, vidíš, že už má obličej jako burák.
Pavel, který zrovna lenivě přibíjel prkno k plotu, odložil kladivo a šel ke studni. Jeho pohyb byl tak pomalý, že jsem měla chuť hodit po něm motyčkou.
K sobotnímu večeru jsem se nemohla narovnat. Svaly křičely z nezvyklé zátěže, dlaně pálily. Přešli jsme na záhony mrkve, která vyžadovala klenotnickou plečku – malé výhonky se lehko pletly s plevelem.
– No kdo takhle pleje, proboha, – Božena vstala ze židličky a přistoupila blíž, zadívala se na výsledek mé práce. – Vždyť jsi polovinu mrkve vytrhala, Markéto! Podívej se, tady je prázdno a tady prázdno. Říkala jsem ti, ať jsi opatrná. Copak máš myšlenky někde jinde?
Zastavila jsem se, v rukou držela další trs trávy. Uvnitř něco cvaklo. Klidně, pomyslela jsem si, jen klidně. Je to jen starší člověk. Myslí si, že pomáhá.
– Boženo, snažím se to dělat pečlivě. Výhonky jsou docela malé, špatně se rozlišují.
– Když je špatně vidět, musíš si vzít brýle, – odsekla tchýně. – Můj Pavlík tuhle mrkev vždycky vyplel dokonale, když byl malý. A ty jsi dospělá ženská, a neumíš základní věci. Z vás, moderních holek, není žádný užitek v domácnosti. Jen utrácet umíte za svý salóny.
Ze zadu přišel Pavel. Právě se vrátil ze stavebnin, kam jel s otcem pro nějaká prkna. V ruce držel zmrzlinu. Jednu. Už ji dojídal, olizoval bílé kapky z prstů. Dětem přivezl lízátka. O mně samozřejmě nikdo nepřemýšlel.
– Mami, co zase remcáš? – lenivě prohlásil a sedl si na práh. – Markéta to dělá dobře. Jen není zvyklá.
– Právě že není zvyklá! – chytila se Božena, povzbuzena synovou podporou. – A musíš ji navyknout. Přijede, sedne si s knížkou na lehátko a myslí si, že je v hotelu. Tady se musí makat. My s tátou tohle místo držíme třicet let, každou píď jsme vlastníma rukama zpracovali. A jí je těžko se ohnout.
Pomalu jsem se zvedla z kolen. Oprášila jsem kalhoty od nalepené hlíny. Záda mě píchla ostrou bolestí, ale ani jsem se nezašklebila. Podívala jsem se na tchýni – do její tváře s upřímným pohoršením. Podívala jsem se na Pavla – seděl na schůdcích, dojídal kornout a koukal do mobilu, úplně odpojený od dění. Pro něj byl tenhle rozhovor jenom obvyklý hluk v pozadí.
– Končím, – řekla jsem tiše.
– Jak to končím? – tchýně rozhodila rukama. – A kdo udělá ty tři záhony? Slibovali déšť na noc, zítra to všechno zaroste!
– Vy je uděláte, Boženo. Nebo váš syn. Já se na těch záhonech už neobjevím. Nikdy.
Otočila jsem se a šla do domu. Kroky byly těžké, nohy jako bych měla nalité olovem, ale uvnitř rostl zvláštní, dosud neznámý pocit osvobození. Jako bych dlouho nesla těžký cizí kufr bez ucha a najednou jen uvolnila prsty.
V domě jsem hned zamířila do pokoje, kde jsme spali. Vytáhla jsem tašky zpod postele a začala skládat věci. Dětská trička, šortky, ložní prádlo – všechno letělo do kufrů bez ladu a skladu, na hromadu.
Ve dveřích se objevil Pavel. Měl zaražený výraz, skoro až vyděšený.
– Markéto, co to děláš? Mamka tam pije valeriánu. Proč ses na ni osopila? Je to starší člověk, má srdce.
– Tvoje máma je plná sil, Pavle, – zapnula jsem zip na první tašce. – Ten záhon překope a nás přežije. Ale mně odpadává záda. Sbal děti. Jedeme domů.
– Kam jedeme? Sobota večer! Na příjezdu do Prahy jsou šílený zácpy. Zbláznila ses? Kvůli nějaký mrkvi dělat cirkus?
– Nedělám cirkus. Jedu domů. Jestli chceš, zůstaň tady s mámou a mrkví. Auto je moje, klíče mám já. Děti beru s sebou.
Pavel se mi pokusil zastoupit cestu, postavil se do dveří.
– Nikam nepojedeš. Dost hysterie. Uklidni se, teď navečeříme, dáme si čaj, a všechno se spraví. Maminka vychladne, je přístupná.
Podívala jsem se na Pavla. Klidně, bez paniky, která mě obvykle svírala při našich hádkách. A vzpomněla jsem si na slova Jany, mé kamarádky: „Nikdy se nepostaví na tvoji stranu.“ Pro něj jsem vždycky až na druhém místě: máma je první, já mám trpět a přizpůsobovat se.
– Pust mě, Pavle.
Vzala jsem dvě těžké tašky a vyšla na chodbu. Děti seděly na gauči v obýváku, zticha, cítily, že se děje něco mimořádného.
– Tomáši, Alenko, obujte se. Jedeme domů, do Prahy.
– Hurá! – Tomáš seskočil z gauče, ani se nesnažil skrýt radost. Chatařský život mu už taky lezl krkem pod věčným dohledem babičky, která zakazovala běhat po trávníku a trhat bobule z keře bez dovolení.
Božena stála na verandě se sevřenými rty. Josef za jejími zády mlčky kouřil a hleděl někam ke stromům. Nikdo nás nezdržoval, nikdo nepřemlouval, ať zůstaneme.
Pavel šel za mnou až k autu. Pořád se mě snažil zastavit.
– Děláš velkou hloupost, Markéto, – řekl tiše, když jsem nakládala věci do kufru. – Máma na to nezapomene. Kazíš vztahy kvůli pitomosti.
– Víš co, jsou ti fuk moje pocity, Pavle, – zavřela jsem kufr a otočila se k němu. – Už nikdy nepojedu na chatu tvých rodičů. Tohle je konečné rozhodnutí. Chceš je navštěvovat – klidně, klidně každej víkend. Děti si můžeš brát, když samy budou chtít. Ale beze mě. Měla jsem dost.
Sedla jsem za volant, nastartovala. Pavel stál u plotu s rukama v kapsách. Vypadal jako ztracený kluk, kterému vzali oblíbenou hračku. Do auta nenastoupil. Zůstal na chatě, vedle mámy, která mu už cosi vykládala z verandy a divoce gestikulovala.
Vyjeli jsme z brány. V zpětném zrcátku jsem viděla, jak se mužova postava zmenšuje spolu se zeleným plotem a obřím skleníkem. V hrudi trochu svíralo z vědomí, že tenhle večer změnil všechno.
Naše manželství se zítra nerozpadne, budeme nějak žít dál. Ale ta dřívější Markéta, která byla ochotná snášet jakákoli ponížení kvůli iluzi klidu v rodině, už neexistovala.
Sešlápla jsem plyn a auto vyjelo po štěrkové cestě, unášelo nás pryč od cizí chaty, kde jsem příliš dlouho zkoušela žít podle cizích pravidel.
– Mami, už k babičce nepojedeme? – zeptala se tiše Alenka zezadu, vytrhla mě z přemýšlení.
Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Dcerka tiskla zajíčka, Tomáš pozorně čekal, co řeknu.
– K babičce a dědovi budete jezdit s tátou, když budete chtít, – přeřadila jsem a vyjela na asfaltku. – Já mám na víkendy teď jiné plány.
Vpředu se objevila světla benzínky. Zabočila jsem tam, koupit dětem džus a v klidu si dát kafe. Čekala mě ještě stovka kilometrů domů, a tuhle cestu jsem hodlala ujet bez zbytečného spěchu.
