„Kdy ses na sebe naposledy podívala do zrcadla?“ zeptal se Petr. Manželka reagovala nečekaně… Petr dopíjel ranní kávu a koutkem oka pozoroval Hanku. Vlasy stažené dětským gumičkou, s obrázkem Krtečka. Přitom sousedka Veronika ze třetího patra byla vždy elegantní, voňavá, její parfém se držel ve výtahu ještě dlouho poté, co odešla. „Víš, Hanko,“ Petr odložil mobil, „někdy si říkám, že spolu žijeme jako dva sousedi.“ Hanka se zarazila s hadrem v ruce. „Jak to myslíš?“ „Nic zvláštního… Jen – kdy ses naposledy viděla v zrcadle?“ Podívala se na něj – dlouze. A Petr cítil, že se něco zvrtlo. „A kdy ses na mě naposledy podíval ty?“ řekla tiše Hanka. Mlčení bylo trapné. „Hani, nedramatizuj to. Jen říkám, že žena by měla vypadat skvěle. Koukej na Veroniku – je stejně stará jako ty.“ „Aha… Veronika,“ protáhla Hanka. Její tón Petra zneklidnil. „Víš co, Petře – odjedu na pár dní k mamince. Zamyslím se nad tvými slovy.“ „Dobře, klidně. Ale nevykazuju tě!“ „Možná si opravdu potřebuji podívat se do zrcadla.“ Hanka začala balit kufr. Petr zůstal v kuchyni a přemýšlel: „Vlastně přesně tohle jsem chtěl.“ Ale místo radosti cítil prázdno. Tři dny cítil Petr svobodu. Ranní káva bez spěchu, večer co chce. Žádné seriály o lásce a zradě – čistě mužská pohoda. Večer u vchodu potkal Veroniku. Nesla tašky ze „Žabky“, na podpatcích, v šatech, co seděly perfektně. „Petře!“ usmála se. „Jak se máš? Hanku už jsem dlouho neviděla.“ „U maminky. Odpočívá,“ zalhal. „To chápu. Někdy potřebujeme pauzu – od domácnosti, rutiny.“ Mluvila tak, jako by domácnost nikdy neřešila. „Veru, co takhle někdy na kávu? Jen tak, sousedsky.“ „Proč ne,“ usmála se. „Zítra večer?“ Celou noc Petr plánoval, co na sebe, jaký zvolit parfém. Ráno volal telefon. „Petře? Tady Marie, maminka Hanky.“ Srdce mu poskočilo. „Ano?“ „Hanka vzkazuje, že si v sobotu vyzvedne věci, až nebudeš doma. Klíče nechá u domovníka.“ „Cože?! Vyzvedne?“ „Jak sis myslel?“ v hlasu její maminky byla ocel. „Moje dcera nebude čekat věčně, jestli ji vůbec chceš.“ „Já nic takového neřekl…“ „Řekl jsi dost. Sbohem, Petře.“ Petr seděl v kuchyni a zíral na mobil. Co to je? Vždyť se nerozváděli, chtěl jen pauzu – čas na rozmyšlenou. Ale oni rozhodli bez něj! Večer u kávy s Veronikou proběhl zvláštně. Byla milá, povídala o práci v bance, smála se jeho vtipům. Ale když ji chtěl vzít za ruku, jemně se odtáhla. „Petře, jste vdaný muž – to nejde.“ „Teď žijeme odděleně…“ „Teď. Ale co zítra?“ Veronika se na něj zadívala upřeně. Doprovodil Veroniku domů a vystoupal do bytu. Uvítalo ho ticho a lehký řídký puch svobodného života. V sobotu záměrně odešel – chtěl Hance nechat klid. Ve tři ho však nahlodala zvědavost. Vzala vše? Jen něco? A vůbec – jak vypadala? Ve čtyři nevydržel a vrátil se domů. Před domem stála vůz s českou SPZ. Za volantem sympatický muž, pomáhal nakládat krabice. Petr čekal na lavičce. Za deset minut vyšla žena v modrých šatech. Vlasy stažené krásnou sponou, jemný make-up zvýrazňoval její oči. Petr nemohl uvěřit – byla to Hanka. Jen jiná. Nesla poslední tašku a muž jí galantně pomohl nastoupit, jako by byla křehká princezna. Petr se zvedl a šel k autu. „Hani!“ Otočila se – tvář klidná, krásná, bez únavy. „Ahoj, Petře.“ „To jsi ty?“ Muž za volantem zpozorněl, ale Hanka mu klidně položí ruku na rameno. „Ano. Jen už ses na mě dlouho nedíval.“ „Počkej, můžeme si promluvit?“ „O čem?“ v jejím hlase nebyla zloba, jen překvapení. „Ty sám říkal – žena má vypadat skvěle. Tak jsem tě poslechla.“ „Ale to jsem nemyslel takhle!“ „A co jsi chtěl, Petře? Abych byla hezká, ale jen pro tebe? Zajímavá, ale jen doma? Abych se měla ráda, ale ne natolik, že odejdu od muže, který mě nevidí?“ Každé slovo mu obracelo vnitro naruby. „Víš,“ dodala jemně, „přestala jsem se o sebe starat ne z lenosti, ale protože jsem doma byla neviditelná.“ „Hani, já nechtěl…“ „To jo, chtěl. Jen neviditelnou ženu, co vše zařídí, ale nevadí. A až se omrzí, vymění ji za novější model.“ Muž ji zavolal. Hanka přikývla. „Musím jít. Vláďa čeká.“ „Vláďa?“ Petru vyschlo v ústech. „Kdo to je?“ „Člověk, který mě vidí.“ Odpověděla. „Znám ho ze sportovního centra – u mámy otevřeli fitness. Věřil bys, v dvaačtyřiceti jsem poprvé začala cvičit!?“ „Hani, pojď – zkusme to ještě! Já jsem byl hlupák.“ „Petře,“ podívala se upřímně, „pamatuješ, kdy jsi mi naposledy řekl, že jsem krásná?“ Nevěděl. „A kdy ses naposledy zeptal, jak se mám?“ Petr pochopil – neprohrál s Vláďou, ani s osudem – prohrál sám se sebou. Vláďa nastartoval. „Petře, nezlobím se. Naopak – pomohl jsi mi pochopit, že když nevidím sama sebe, neuvidí mě nikdo.“ Auto odjíždělo. Petr koukal za svým životem. Ne za manželkou – za životem. Patnáct let štěstí, které považoval za rutinu. A teprve teď zjistil, co ztratil. Po půl roce potká Petr Hanku v obchodním centru. Náhodou. Vybírá zrnkovou kávu, pročítá etikety. Vedle ní stojí mladá slečna. „Vezmi tuhle, taťka říká, že arabica je lepší než robusta.“ „Hanko?“ Petr přistoupí. Hanka se obrátí – úsměv lehký, uvolněný. „Ahoj, Petře. Seznam se – to je Anička, Vláďova dcera. Aničko, to je Petr, můj bývalý manžel.“ Anička slušně kývne – krásná studentka možná. Dívala se zvědavě, ale bez nevraživosti. „Jak se máš?“ ptá se on. „Dobře. A ty?“ „Normálně.“ Trapné ticho. Co říct bývalé ženě, která je úplně jiný člověk? Stojí u regálu s kávou, Petr ji pozoruje. Opálená, v lehké halence, nová sestřih. Šťastná. Opravdu šťastná. „A ty?“ ptá se ona. „Jak ti to jde v osobním životě?“ „Nic moc,“ povzdechne si. Hanka se na něj zadívá: „Víš, hledáš ženu, která bude krásná jako Veronika, ale poslušná jako jsem bývala já. Chytrá, ale ne moc, aby neviděla, jak se koukáš po jiných.“ Anička naslouchá s vykulenýma očima. „Taková žena neexistuje,“ říká Hanka klidně. „Hanko, pojď už,“ přeruší ji Anička. „Taťka čeká v autě.“ „Jasně.“ Hanka vezme kávu. „Hodně štěstí, Petře.“ Odejdou a Petr zůstane stát mezi regály s kávou. Myslí na Hanku – jaká se stala. Že někdy je ztráta jediný způsob, jak poznat skutečnou hodnotu toho, co máš. Možná štěstí neznamená najít výhodnou manželku. Ale naučit se vidět ženu, která stojí vedle tebe.

Kdy ses naposledy podívala na sebe do zrcadla? zeptal se Honza. Jeho žena zareagovala úplně jinak, než čekal.

Honza dopíjel ranní kávu a koutkem oka sledoval Elišku. Vlasy měla stažené dětskou gumičkou s nějakými kreslenými kočkami.

Ale třeba Helena z vedlejšího bytu byla vždycky upravená, svěží. Vždy nechávala za sebou vůni drahého parfému, co ještě chvíli visela ve výtahu, když už dávno odešla.

Víš, odložil Honza telefon, občas si říkám, že spolu žijeme jako… no, jako sousedi.

Eliška zůstala stát, hadr jí ztuhl v ruce.

Co to znamená?

Nic zvláštního. Jenom… kdy ses naposledy dívala na sebe do zrcadla?

V tu chvíli se na něj podívala. Opravdu. A Honza cítil, že tu něco nejde podle jeho představ.

A ty? Kdy ses naposledy podíval na mě? zeptala se Eliška potichu.

Rozhostilo se trapné ticho.

Eli, nedělej z toho drama. Jen říkám žena by měla být vždycky okouzlující. Naprosto základní věc! Koukněme na Helenu. Vždyť je stejně stará jako ty.

Ááá, protáhla Eliška. Helena.

V jejím hlase bylo něco nového a Honza zpozorněl. Jako by si zrovna něco důležitého uvědomila.

Honzo, řekla tiše po chvilce, víš co? Odstěhuju se na chvíli k mamince. Budu přemítat nad tím, co jsi dnes řekl.

Klidně. Můžeme být chvilku od sebe. Ale pozor nevykazuju tě!

Víš, Eliška pověsila hadr na háček pečlivě, až nečekaně. Asi se na sebe fakt musím podívat do zrcadla.

A šla balit kufr.

Honza zůstal v kuchyni a přemítal: Sakra, tohle jsem vlastně chtěl. Jenže necítil radost. Spíš prázdno.

Tři dny si Honza připadal jako na dovolené. Ranní káva v klidu, večer si dělal, co se mu zachtělo. Nikdo mu nepustil seriály o lásce a zradě.

Svoboda! Mužská svoboda, na kterou čekal.

Večer potkal Honza Helenu před barákem. Nesla tašky z Lidlu, na podpatcích, v šatech, která jí padla jako ulitá.

Honzo! usmála se. Jak je? Elišku jsem dlouho neviděla.

Je teď u mamky. Odpočívá, zalhal.

Aha, Helena kývla chápavě. Víš, my ženy občas potřebujeme pauzu. Od domácnosti, od rutiny

Mluvila, jako by nikdy nemusela uklízet sama, jako by jí večeře vždycky připravil někdo jiný.

Hele, nedali bychom někdy kafe, sousedsky? vyklouzlo Honzovi.

Proč ne, usmála se. Zítra po práci?

Celou noc Honza plánoval, co si vezme na sebe. Košile? Džíny nebo kalhoty? Parfém, ne moc silný

A ráno zazvonil mobil.

Honzo? Ozval se neznámý hlas. Tady Jitka Novotná, Eliščina maminka.

V břiše mu to cuklo.

Ano, poslouchám.

Eliška vzkazuje, že si v sobotu vyzvedne svoje věci, když nebudeš doma. Klíče nechá u domovníka.

Jak to myslíte… vezme si věci?

Co sis myslel? v hlase tchyně cinklo železo. Moje dcera nebude celý život čekat, jestli ji konečně začneš vnímat.

Paní Novotná, já jsem přece nic neřekl…

Řekl jsi toho až dost. Sbohem, Honzo.

A zavěsila.

Honza seděl v kuchyni a koukal na mobil. Proboha, já se nerozváděl! Jen jsem si chtěl dát pauzu. Čas na rozmyšlenou.

Ale oni to rozhodli bez něj.

Kafe s Helenou bylo zvláštní. Povídala o práci v bance, smála se jeho vtipům. Ale když jí chtěl chytit za ruku, jemně se stáhla.

Honzo, rozumíte? Nemůžu. Vy jste ženatý.

Ale teď žijeme každý zvlášť…

Teď, ano. Ale co bude zítra? Helena se mu zadívala do očí.

Honza ji doprovodil ke vchodu a pak vystoupal domů. Přivítal ho byt plný ticha a vůně svobodného života.

Sobota. Honza radši odjel pryč nechtěl scény, vysvětlování, slzy. Ať si to Eliška v klidu vyřeší.

Do tří odpoledne už ho žrala zvědavost. Co si vezme? Všechno nebo jen nejnutnější? Jak vlastně bude vypadat?

Ve čtyři to nevydržel a jel domů.

Před domem stála auto s brněnskou SPZkou. Za volantem sympatický chlap okolo čtyřicítky, pěkná bunda, pomáhal naložit krabice.

Honza si sedl na lavičku a čekal.

Po deseti minutách vyšla žena v modrých šatech. Tmavé vlasy ve skřipci, jemný make-up, oči výrazné.

Honza nevěřícně zíral. Byla to Eliška. Jeho Eliška. Ale úplně jiná.

Nesla poslední tašku, muž ji pomohl naložit. Pečlivě, jako by byla z porcelánu.

Honza to nevydržel a šel za nimi.

Eli!

Otočila se. Měla klidný, krásný obličej. Bez té stálé únavy, na kterou si Honza poslední roky zvykl.

Ahoj, Honzo.

To jsi… ty?

Chlap v autě trošku zpozorněl, ale Eliška ho pohladila po ruce. Je to v pohodě.

Jsem to já, prohodila klidně. Jen už ses na mě dlouho nedíval.

Eliško, počkej. Můžem si promluvit?

O čem? Nebyl v jejím hlase hněv, jen překvapení. Vždyť jsi mi říkal, že žena má být fantastická. Tak jsem ti dala za pravdu.

Nechtěl jsem to tak! Honzovi bušilo srdce.

Co jsi chtěl, Honzo? naklonila hlavu. Abych byla krásná, ale jen pro tebe? Zajímavá, ale jen doma? Abych se měla ráda, ale ne dost na to, abych odešla od muže, který mě nevidí?

Honza stál a s každým jejím slovem se v něm něco lámalo.

Víš, pokračovala mile, přišlo mi, že jsem se na sebe vykašlala. Ale ne z lenosti. Zvykla jsem si být neviditelná. Ve svém vlastním domě, životě.

Nechtěl jsem…

Chtěl, řekla klidně. Chtěl jsi neviditelnou ženu, co všechno zvládne, ale nesmí ti zasahovat do života. A až tě omrzí, najdeš si lepší model.

Muž v autě jí něco tiše řekl. Eliška kývla.

Musíme jet, řekla Honzovi. Vladimír čeká.

Vladimír? Honzovi vyschlo v puse. Kdo to je?

Člověk, který mě vidí, odpověděla. Seznámili jsme se ve fitku. U mamky u domu otevřeli fitness věřil bys, poprvé v životě jsem šla v dvaačtyřiceti cvičit.

Eli, nedělej to. Zkusme to ještě jednou. Choval jsem se jak blbec, už to vidím.

Honzo, podívala se mu do očí, vzpomeneš si, kdy jsi mi naposledy řekl, že jsem krásná?

Honza byl ticho. Nevzpomněl si.

A kdy ses mě naposled zeptal, jak se mám?

Najednou věděl, že prohrál. Ne s Vladimírem. Sám se sebou.

Vladimír nastartoval auto.

Honzo, nezlobím se na tebe. Opravdu ne. Pomohl jsi mi pochopit jednu věc: když já sama sebe nevidím, nikdo jiný mě neuvidí.

Auto odjelo.

Honza stál před domem a koukal, jak mu odjíždí život. Nejen žena život. Patnáct let, co pokládal za rutinu. Teď chápe, že to bylo štěstí.

Jen o tom nevěděl.

Půl roku nato potkal Elišku v Olimpii u regálu s kávou. Náhoda.

Četla poctivě etikety na zrnkové kávě. Vedle ní stála mladá slečna, kolem dvaceti.

Vem tuhle, říkala. Táta tvrdí, že arabica je lepší než robusta.

Eliško? Honza se osmělil.

Eliška se otočila. Usmála se jednoduše, vřele.

Ahoj, Honzo. Seznam se tohle je Nasta, Vladimírova dcera. Nasta, tohle je Honza, můj bývalý manžel.

Nasta slušně kývla. Hezká holka, asi studentka. Dívala se na Honzu s mírnou zvědavostí, ale bez zášti.

Jak se máš? zeptal se.

Dobře. A ty?

Jde to.

Zase trapná pauza. Co má člověk říct bývalé ženě, ze které je teď úplně jiný člověk?

Stáli tam mezi pytli s kávou a Honza si ji prohlížel. Opálená, v lehoučké halence, s novým sestřihem. Šťastná. Opravdu šťastná.

A ty? zeptala se. Co vztahy?

Nic zvláštního, povzdechl si.

Eliška si ho pozorně prohlédla.

Víš, Honzo, hledáš ženu, která bude krásná jako Helena, ale poslušná jako jsem bývala já. Chytrou, ale ne tolik, aby tě viděla okukovat jiné.

Nasta poslouchala s očima dokořán.

Taková žena neexistuje, řekla Eliška klidně.

Eliško, půjdeme? vmísila se Nasta. Táta čeká v autě.

Jasný. Eliška vzala kávu. Měj se, Honzo.

Odešly, Honza zůstal stát mezi policemi. Přemýšlel, jak Eliška měla pravdu. Opravdu hledá ženu, která neexistuje.

Večer si Honza sedl v kuchyni k čaji. Přemítal o Elišce, o tom, jaká teď je. A že někdy ztráta je jediný způsob, jak poznat hodnotu toho, co měl.

Možná není štěstí v hledání ideální pohodlné ženy. Možná je štěstí v tom, naučit se opravdu ji vidět.