Dnes 15. července, píšu si to, abych si to už nezapomněla. Stojím před zrcadlem v malé místnosti pro nevěsty, kde to voní lakem na vlasy, cizími parfémy a čerstvými růžemi. Za oknem šumí červencový déšť, po skle stékají tenké cestičky, a na parapetu leží dvě špendlíky, co jsem pořád nedokázala zapíchnout do závoje.
Růžena Nováková přede mnou drží list papíru. Bílý, pevný, s úhledně přeloženým rohem. V druhé ruce má propisku se zlatým víčkem.
„Co to je?“ ptám se.
Usměje se tak, jak se usmívají prodavači, když ví: věc má vadu, ale zákazník už skoro souhlasil.
„Normální rodinná dohoda. Stanislav ti to vysvětloval.“
Standa stojí u dveří v tmavomodrém obleku. Hezký, hladce oholený, s květinkou v klopě. Ráno jsem mu tu květinku připínala a smála se, že se bojí píchnout víc, než jít se ženit.
Teď se nesměje.
„Naďo, nezačínej,“ řekne. „Všechno jsme probrali.“
„Probírali jsme, že se po svatbě přestěhuješ ke mně,“ řeknu. „A že tvoji matku nikdo neuráží. Všechno ostatní jsi probíral beze mě.“
Růžena lehce nadzvedne obočí.
„Jaká prudkost. Stanislave, já říkala: měli jsme to postavit pevně dřív.“
Položí papír na stolek vedle krabičky na prstýnky. Nebyl to ani pořádný právnický dokument, spíš vodítko, na které mě chtěli vzít těsně před obřadem. Smysl se vešel do několika řádek: po svatbě prodám svůj byt a peníze půjdou na koupi velkého bydlení pro naši „novou rodinu“. Kupovat se mělo na Standovo jméno. Proč – nevysvětlili. Asi se počítalo, že mi to bude samo o sobě milé.
Podívám se na svůj odraz. Bílé šaty padly perfektně. O to víc. Šila jsem je sama, v noci, když v ateliéru ztichly stroje a člověk se mohl konečně věnovat sobě. Krajku na rukávech jsem vybírala tři týdny. Linii pasu jsem předělávala dvakrát. V těch šatech nebylo nic náhodného.
Kromě ženicha, jak se ukázalo.
„Byt jsem koupila dřív, než jsem Standu poznala,“ řeknu. „Prodávat ho nebudu.“
Standa se odrazí ode dveří a přistoupí blíž.
„Naďo, nech už těch svých zdí. Je to garsonka. Budeme se tam celý život mačkat?“
„Nejsem proti většímu bytu. Jsem proti tomu, aby se můj prodával na tvoje jméno a podle diktátu tvojí matky.“
„Máma to myslí dobře.“
„Pro koho?“
Růžena si povzdechne.
„Pro všechny. Bolí mě nohy, je mi těžko sama. Standa je jediný syn. Jsi žena, takže bys měla myslet šíř, ne jen na své nitě, hadry a stoličku u okna.“
Stoličkou u okna myslela můj pracovní kout. Stála tam stará šicí mašina, těžká, litinová, kterou jsem zdědila spolu s první opravdovou zakázkou od majitelky zrušeného ateliéru. Na té mašině jsem zašívala cizí kabáty, šila školní zástěry, předělávala šaty po nepovedených nákupech, a pak jsem naspořila na první splátku a vzala si ten byt.
Malý. Tvrdohlavý. Můj.
Standa to všechno věděl. Dokonce kdysi říkal:
„Miluju, že všechno zvládáš sama. S tebou se člověk nebojí.“
Ukázalo se, že se nebál ne se mnou. Ale na můj účet.
„Nebudu nic podepisovat,“ řeknu.
Růžena přestane ihned usmívat.
„Tak proč celé to divadlo?“
„Jaké divadlo?“
„Bílé šaty, hosté, restaurace. Chceš vstoupit do rodiny, ale nechceš rodině nic dát?“
Podívám se na Standu. Čekala jsem, že řekne aspoň: „Mami, dost.“ Nebo že jí ten papír prostě vezme.
Mlčel.
Za dveřmi někdo prošel, zasmál se, zarachotily skleničky. Nejspíš už nalévali hostům šampaňské. Moje kamarádka Libuše poslala zprávu: „Kde jsi? Matrikářka je nervózní.“ Neodpověděla jsem. Telefon ležel vedle kytice bílých pivoněk, které najednou vypadaly jako hlávky zelí.
„Stando,“ řeknu tiše. „Věděl jsi o tom papíru?“
Narovná si manžetu.
„Co se pořád chytáš slov? Papír je jenom na klid. Stejně bys to potom odkládala. Už máme domluveno s lidmi.“
„S jakými lidmi?“
Růžena rychle pohlédne na syna. Tehdy jsem se poprvé opravdu lekla. Ne papíru. Ne rozhovoru. Ale toho, že odpověď už existuje a bude horší, než myslím.
Standa se zašklebí.
„Ukázal jsem byt jednomu známému. Je ochoten počkat. Dobrá cena. Nedělej, že je to zločin.“
„Ukázal jsi můj byt kupci?“
„Nedramatizuj. Byl jsem tam přece. Klíče mám.“
Cítím, jak se v hrudi udělalo prázdno a zima. Klíče. Ty samé klíče, co jsem mu dala na jaře, když jsem onemocněla a poprosila ho, ať přiveze léky. Nechal si svazek u sebe.
„Vodil jsi cizího člověka do mého bytu?“
„Do našeho budoucího bytu,“ utne. „A přestaň mluvit takovým tónem.“
Růžena přisune ke mně propisku.
„Naděždo, chytrá žena nelpí na krabici s balkonem, když jí nabízejí normální život.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mě v ateliéru Anežka Svobodová, moje první učitelka, učila párat špatný šev.
„Nešetři nit, Naďo. Když to od prvního stehu jede křivě, ponese se to celým výrobkem. Radši hned rozparek, než pak plakat nad zkaženou látkou.“
Tehdy jsem myslela, že mluví o sukních.
Standa vezme krabičku s prstýnky, otevře ji, vytáhne můj prsten a otáčí jím mezi prsty.
„Pojď to ukončit. Teď vyjdeš, usměješ se, podepíšeme, a doma si v klidu promluvíme.“
„Doma?“ opakuju. „V jakém domě?“
„V tvém. Zatím.“
To „zatím“ byla poslední nit.
Vezmu mu prsten z ruky. Maličký, hladký, zlatý. Vybrali jsme ho společně. Teda Standa vybral, já souhlasila, protože jsem byla unavená z dohadování. Tehdy řekl:
„Sluší ti jednoduchost.“
A mně jen chtělo, aby se mě aspoň jednou zeptal, co se líbí mně.
Přistoupím k oknu. Bylo pootevřené, protože v místnosti bylo dusno. Dole pod stříškou stála auta hostů, mokrá od deště. Na parapetu se třásla kapka vody.
Růžena ke mně přikročí.
„Co to děláš?“
Otočím se k nim oběma. K ženě, která už v duchu rozmístila svůj nábytek v mém bytě. K muži, který si myslel, že po razítku v občance budu pohodlnější, měkčí a tišší.
„Blahopřeju! Právě jste ztratili nevěstu, byt i zbytek mého respektu!“ hodím snubní prsten do okna.
Uhodí se o plechový parapet, cinkne a zmizí někde v mokré zeleni pod okny.
Růžena vykřikne, jako bych nevyhodila prsten, ale její plány na klidné stáří.
Standa zbledne.
„Zbláznila ses?“
„Ne. Konečně jsem se probrala.“
Zvednu lem šatů, abych nešlápla na krajku, a jdu ke dveřím.
„Naďo!“ Standa mě chytí za ruku. „Tam jsou hosté. Moji kolegové. Tvoje matka přijela. Teď všechny zostudíš.“
Podívám se na jeho prsty na svém zápěstí.
„Pusť mě.“
„Promluvíme si.“
„Už jsi všechno řekl.“
Nepustí hned. Nejdřív stiskne silněji, jako by zkoušel, kolik ve mně zbylo té dřívější poslušné Nadi. Pak prsty rozevře. Na kůži zůstanou červené stopy.
Na chodbě mě zachytí Libuše. Měla fialové šaty a oční linky trochu rozmazané od vlhkosti.
„Kde jsi byla? Všichni čekají. Ó… co se stalo?“
„Svatba nebude.“
Podívá se mi přes rameno, uvidí Standu, Růženu s papírem v ruce a hned pochopí ne ze slov, ale z obličejů.
„Pojď,“ řekne.
„Počkej. Mámě řekni, ať se nebojí.“
„Povíš jí sama. Stojí u šatny, už cítí, že je něco špatně.“
Máma opravdu stála u šatny. Maličká, v tmavomodrém kostýmku, s kabelkou, kterou držela oběma rukama před sebou. Uviděla mě a nezeptala se: „Jak jsi mohla?“ Nezeptala se: „Co tomu řeknou lidi?“ Jen přistoupila a narovnala mi vytržený pramen.
„Ublížil?“
Kývnu.
„Jdi se převléct. Já promluvím s hosty.“
„Mami, je to složitý.“
„Složitý je, když střih nesedí a zakázka je zítra. Tohle není tvůj člověk.“
Šaty jsem svlékala v komoře restaurace, kam Libuše přinesla můj obyčejný lněný letní šat a sandálky. Zip se zadrhával, krajka se chytala do vlasů. Trhla jsem sebou, a tenká nit na rukávu praskla.
„Opatrně,“ řekla Libuše.
„Ať se trhá.“
„Škoda. To jsi tolik šila.“
Podívám se na bílou látku, na úhledné stehy, na řadu malinkých knoflíčků přišitých ručně.
„Není škoda. Šaty za nic nemůžou.“
Libuše je pověsila na ramínko. Zakymácely se, jako by si oddechly.
U vchodu do restaurace hučeli hosté. Někdo se bouřil, někdo šeptal, někdo sháněl taxík. Růžena mluvila nahlas:
„Děvče má nervy. Všechno urovnáme.“
Moje matka jí odpověděla tak klidně, že jsem ji slyšela i přes dveře:
„Děvče má byt a hlavu na svém místě. Váš syn má problém s úctou.“
Vyšla jsem služebním vchodem. Déšť skoro přestal. Vzduch voněl mokrým asfaltem a lípou. Libuše chtěla jet se mnou, ale já poprosila:
„Nechoď. Chci být sama.“
„Zvládneš to?“
„Už jsem zvládla.“
Taxík jsem chytila u vedlejšího dvora. Řidič se na mě podíval do zpětného zrcátka: lněný šat, svatební účes, kytice bílých pivoněk na klíně.
„Svatební den se nepovedl?“ opatrně se zeptal.
„Naopak, včas skončil.“
Už se neptal.
Doma jsem si nejdřív vyzvedla u domovnice náhradní klíč, co jsem nechávala pro havárii, a vyjela nahoru. Dveře se otevřely tiše. V bytě bylo tak, jak to mám ráda: na stole u okna ležela krejčovská míra, na opěradle židle visela nedokončená bunda, na parapetu stál květináč s bazalkou. Můj život. Nevelký, místy těsný, ale ne cizí.
Vyndala jsem ze zámku starou vložku a položila si ji do dlaně. Soused z třetího patra mi kdysi ukazoval, jak se mění, když mi zasekl klíč. Tenkrát jsem se smála:
„Já bych radši šila šaty, než šroubovala zámky.“
On odpověděl:
„Ženě v bytě se hodí umět oboje.“
Nová vložka ležela v šuplíku komody. Koupila jsem ji potom, co Standa jednou bez varování přišel ráno, otevřel dveře svými klíči a řekl:
„Překvapení.“
Tehdy jsem mlčela. Jen schovala krabičku pod prádlo. Moje hlava už zřejmě všechno věděla, jen srdce pokulhávalo.
Zámek jsem měnila dlouho. Šaty bych za tu dobu stihla upravit na míru, s železem jsem se motala jako učednice. Šroubovák ujížděl, šroubek padal, prsty bolely. Ale když se nový klíč otočil v nové vložce, poprvé za celý den jsem se usmála.
Telefon se trhal. Standa. Růžena. Neznámá čísla. Pak zprávy.
„Nedělej ostudu, vrať se.“
„Hosté se ptají, co říkat.“
„Přijedu, otevři.“
„Musíš se vysvětlit.“
Vypnula jsem zvuk.
Vysvětlovat už jsem nemusela nikomu.
Standa přijel, když za oknem začalo tmavnout mokré sídliště. Nejprve zvonil na domovní telefon. Pak klepal. Pak mluvil přes dveře.
„Naďo, otevři. Jsme dospělí. Musíme to vyřešit.“
Seděla jsem na podlaze u šicí mašiny a párala okraj svatebních šatů. Ne že bych ho neslyšela. Protože moje ruce poprvé za den dělaly srozumitelnou práci.
„Vím, že jsi doma,“ řekl. „Nedělej cirkus.“
Pokračovala jsem v páraní malými nůžkami, opatrně, abych neporušila látku.
„Klíče mi nesedí,“ jeho hlas se změnil. „Vyměnila jsi zámek?“
Mlčela jsem.
„Naděždo, to už není vtipné.“
Nůžky cvakly. Nit povolila.
„Otevři aspoň, ať si promluvíme!“
Přišla jsem ke dveřím, ale řetízek jsem nesundala.
„Mluv.“
„Chápeš, co jsi provedla? Lidé přijeli, málem mi máma spadla. Udělala jsi ze mě šaška.“
„Sám jsi to zvládl.”
„Kvůli kousku papíru? Kvůli nějakému bytu?“
„Ne kvůli bytu, Stando. Kvůli tomu, že jsi už rozhodl, kolik stojí můj život.“
Za dveřmi hlasitě vydechl.
„Chtěl jsem rodinu.“
„Ne. Chtěl jsi výhodnou směnu: můj byt za tvůj klid.“
„Převracíš to.“
„Jdi pryč.“
„Neodejdu, dokud se nedohodneme.“
„Tak zavolám policii.“
Zmlkl. Pak udeřil dlaní do dveří. Ne moc, ale dost, aby se v předsíni zachvělo zrcadlo.
„Budeš litovat.“
„Už ne.“
Kroky se nevzdalovaly hned. Ještě postál, doufajíc, že se leknu vlastní rozhodnosti. Pak výtah bouchl dveřmi a v bytě bylo ticho.
Vrátila jsem se k šatům. Odstřihla jsem dlouhou vlečku. Pak sundala krajku z rukávů, složila zvlášť. Bílá látka ležela na stole, poslušná a čistá. Dalo se z ní udělat cokoli: slavnostní šatičky pro holčičku, podšívka do bundy, pokrývka na figurínu. Ne každý materiál je vinen, že ho chtěli použít jinak, než patřilo.
Když se v ateliéru rozsvítilo první světlo, stála jsem už u střihového stolu s igelitkou v ruce. Anežka Sedláčková seděla u okna a pila čaj ze sklenice v držáku.
„No?“ zeptala se, aniž by zvedla oči.
„Svatba nebyla.“
„Vidím. Nevěsty, které měly svatbu, mají jinou chůzi. Tvoje chůze je člověka, který z hořící kůlny vynesl šicí stroj.“
Položila jsem igelitku na stůl.
„Můžu to tady rozebrat?“
„Musíš.“
Přišla, sáhla na látku.
„Pěkná práce.“
„Byla.”
„Dobrá práce zůstává. Nezmýlil se šev, Naďo. Zmýlil se člověk, který si myslel, že tě šaty dělají jeho majetkem.“
Sedly jsme vedle sebe. Ona párala boční šev, já sundávala knoflíčky. Žádné hlasité řeči. Jen měkké praskání nití a ťukání deště o plechovou stříšku.
Máma zavolala, když jsem smotávala krajku do úhledné ruličky.
„Jak se máš?“
„Žiju. Zlobím se. Ale normálně.“
„Přišel?“
„Přišel. Nevešel se.“
„Dobře.“
„Mami, stydíš se za mě?“
Až se rozzlobila.
„Stydím se, že jsem se dřív nezeptala, jestli jsi šťastná. Všechno ostatní není hanba.“
K domovu jsem se vrátila už za drobného deště. U vchodu stála Růžena Nováková. Bez deštníku. Vlasy se jí vytratily z účesu, tvář zdála se šedá.
„Naděždo,“ řekla. „Musíme si promluvit.“
„Nemusíme.“
„Jsi mladá, prudká. Nechápeš, co děláš. Standa trpí.“
„Ať si zvyká.“
Stiskla rty.
„Byt tě šťastnou neudělá.“
„Možná ne. Ale nepožádá mě, abych se prodala pro cizí pohodlí.“
„Jsi krutá.“
„Ne. Vy jste poprvé slyšeli ne a řekli jste, že je to krutost.“
Přistoupila blíž.
„Standa je hodný.“
„Tak ať je hodný bez mého bytu.“
Růžena se odvrátila. Zdálo se, že chce říct něco ostrého, navyklého, jedovatého. Ale dvůr byl prázdný, žádní diváci, a slova ztratila polovinu síly.
„Miloval tě,“ řekla nakonec.
„Láska nepřichází s papírem na podpis před obřadem.“
Obešla jsem ji a vešla do domu.
Víc nepřišli. Zvonili ještě párkrát, pak přestali. S restaurací a hosty se vyrovnávali beze mě. Standa si nechal vyzvednout své krabice z balkonu přes souseda, aniž by ke mně přišel. Vrátil klíče, které stejně už nic neotvíraly.
Myslela jsem, že to bude bolet víc. Ale bolest byla jako píchnutí jehlou: ostrá, urážlivá, ale hned víš, odkud ji vytáhnout.
Byt postupně přestal Standu pamatovat. Zmizel jeho hrneček s nápisem „pán domu“. Vynesla jsem pantofle, které si koupil sám a nechal u dveří jako znamení budoucího stěhování. Sundala jsem zdi kalendář, kde zakroužkoval datum svatby červeným fixem. Na to místo jsem pověsila dřevěnou cívku od starých nití, nalezenou v ateliéru. Velkou, ztmavlý, s vyštípaným bokem. K mé zdi pasovala líp než jakýkoli kalendář.
Šaty jsem nevyhodila. Z pevného saténu jsem ušila potah na šicí stroj. Z krajky – záclonku na malé okno v pracovním koutě. Knoflíčky jsem dala do skleněné dózy. Vlečka dlouho ležela zvlášť, dokud jsem nepřišla na to, co s ní.
Ve volný den bez zakázek jsem vynesla k oknu úzkou dřevěnou židli. Tu samou, na které Standa kdysi sedával, listoval v telefonu a říkal:
„Naďo, kdo potřebuje ty předělávky? Radši si najdi normální práci.“
Židle byla pevná, jen sedák byl odřený. Potáhla jsem ho látkou ze svatební vlečky. Bílý satén se napnul rovně, beze skladů. Po okraji jsem pustila tenký steh. Žádné růže, žádná krajka, žádné mašličky. Jen čistá světlá plocha.
Když byla židle hotová, postavila jsem ji vedle šicí mašiny. Sedla jsem, stiskla pedál a uslyšela rovnoměrný chod mechanismu. Stroj začal šít sebevědomě, jako by i on čekal, až se z bytu vynesou zbytečné zvuky.
Na stole ležela nová zakázka – jednoduché modré šaty pro ženu, která při zkoušení řekla:
„Chtěla bych takové, abych v nich byla sama sebou.“
Usmála jsem se. To byl srozumitelný úkol.
Za oknem se po dešti rozjasňovaly střechy. Někde v trávě u restaurace zřejmě pořád ležel můj prsten. Možná ho našel domovník. Možná se zakutálel pod keř. Bylo mi jedno. Prsten byl o slibu, který neexistoval. A židle u okna byla o místě, které jsem si nechala.
Spustila jsem patku na látku a vedla první steh.
Už jsem nepřestřihovala svůj tvar podle cizího střihu.
