Jitka zvedla oči z registračního deníku a zarazila se nad návštěvnicí. Za tři roky v útulku „Míša“ slyšela ledacos. Lidé chtěli malé, chtěli mazlivé, chtěli „aby nelínal“ a „aby vycházel s dětmi“. Jeden pán požadoval psa „se smutnýma očima, na focení“. Ale tohle bylo poprvé.
– Potřebuju velmi starého psa, – řekla žena.
– Jak starého? – ujistila se Jitka opatrně.
– Nejstaršího, co máte. Tak deset, dvanáct let. Čím starší, tím líp.
Žena stála u pultu a v ruce držela látkovou tašku. Drobná, štíhlá, lehce přes šedesát. Vlasy stažené do drdolu, z něhož se uvolnil jeden pramen. Na nohou obnošené tenisky se zažranou špínou, na ramenou vybledlá khaki bunda. Obličej klidný, bez úsměvu, ale ani napjatý. Normální tvář člověka, který přesně ví, proč přišel.
– Počkejte chvilku, zeptám se paní Zdeňky, – řekla Jitka a zmizela v zázemí.
Zdeňka, ředitelka útulku, krájela chleba k večernímu krmení. Nůž ťukal do prkénka pravidelně jako metronom. Na stole stál hrnec s vychladlou kaší a hromádka hliníkových misek.
– Je tam ženská. Chce nejstaršího psa.
Zdeňka zastavila nůž.
– Nejstaršího?
– Jo. Prý čím starší, tím líp.
– Zvláštní. Zavolej ji.
* * *
Žena se jmenovala Jarmila Dvořáková. Posadila se na židli v kanceláři, položila tašku na klín a sepjala prsty. Měla suché, žilnaté ruce s krátkými nehty a drobnými prasklinkami na kloubech. Ruce člověka, který s nimi hodně dělá – myje, pere, kope, léčí.
– Paní Dvořáková, uvědomujete si, že staří psi vyžadují zvláštní péči? – Zdeňka mluvila mírně, ale v hlase byla obezřetnost. – Veterinární náklady, speciální krmivo, často chronická onemocnění. Klouby, ledviny, srdce. Není to jednoduché ani levné.
– Uvědomuju.
– Máte zkušenosti se zvířaty?
– Mám.
– Můžete říct víc?
Jarmila Dvořáková chvíli mlčela. Podívala se z okna, odkud byl vidět řad kotců a kus plotu s oloupanou zelenou barvou. Někde za kotci hučela silnice.
– Domů mám Baryka. Je mu čtrnáct. Kříženec labradora s něčím střapatým. Vzala jsem si ho z útulku v Brně před dvěma lety. Chtěli ho utratit, protože má artritidu zadních nohou a nikdo ho nechtěl. Před Barykem byl Čenda, kříženec, slepý na obě oči. Šedý zákal, pokročilý. Vzala jsem si ho v jedenácti. Žil u mě rok a půl. Před Čendou byla Běta, stará ovčanda s dysplazií kyčlí. Běta u mě byla osm měsíců.
Vyjmenovávala to klidně, bez patosu, jako kdyby četla nákupní seznam. Ale každé jméno vyslovila o trochu pomaleji než ostatní slova. Jako by každému dopřála ještě vteřinu přítomnosti.
Zdeňka odložila pero a sundala brýle.
– Takže vy si cíleně berete staré psy?
– Ano.
– Smím se zeptat – proč?
Jarmila Dvořáková se na ni podívala přímo. Šedé oči, klidné, bez vyzývavosti i bez vysvětlování.
– Protože si je nikdo jiný nevezme. Všichni chtějí štěňata. Nebo mladé, maximálně do tří let. A starý pes sedí v kotci a čeká. A nechápe, proč. Celej život někoho miloval, spal někomu u nohou, vítal u dveří. A pak se ocitl tady. Páníček umřel, nebo se odstěhoval, nebo prostě usoudil, že dost. A jemu zbývá možná rok, možná dva. Nechci, aby ten rok strávil na betonový podlaze.
V kanceláři bylo ticho. Bylo slyšet, jak za zdí štěká některý ze psů – dutě, rytmicky, bez zlosti. Jen z nudy.
– Pojďte, – řekla Zdeňka a vstala. – Něco vám ukážu.
Kotce stály ve dvou řadách, kryté eternitem. Páchlo to psem, krmením a chlórem, kterým myli podlahy ráno. Pod nohama čvachtaly louže – v noci pršelo a voda se sbírala v kolejích od trakaře na krmení.
Psi vítali každého po svém. Mladí se vrhali k mřížím, kňučeli, skákali, strkali čumáky do mezer. Jeden vyzáblý pes s useknutým ocasem mlčky stál a tlapou bušil do kovu – pravidelně, naléhavě, jako by klepal na zavřené dveře.
Jarmila Dvořáková šla a dívala se. U mladých se nezastavila. Ani nezpomalila.
Zdeňka zastavila u předposledního kotce.
– Tady. Dáša. Je jí třináct. Přivezli ji před měsícem. Páníček umřel, dcera řekla – „my nechceme, dítě má alergii“. Nechali ji na chodbě útulku v krabici od televize.
Dáša ležela v rohu na kusu kartonu. Velká, ryšavě hnědá, s povislými pysky a zakalenýma očima. Uši visely, s ryšavými skvrnami. Čenich šedivý – celý, od čumáku k čelu, jako by ho poprášili moukou. Zadní nohy natažené nešikovně, pod úhlem, a bylo vidět, že vstát stojí námahu. Vedle stála miska s netknutou vodou.
Jarmila Dvořáková přistoupila k mříži a dřepla si.
– Dášo.
Pes zvedl hlavu. Ne vstal. Jen zvedl a podíval se. Oči vlhké, unavené, s červenými bělmy. Ocas zavrtěl jednou, těžce, s námahou, a ztichl.
– Má problémy s ledvinami, – řekla Zdeňka tiše. – A srdce. Kardiomyopatii. Veterinář říká rok, možná rok a půl. A to při dobré péči a neustálé medikaci.
Jarmila Dvořáková se neotočila. Dívala se na Dášu a Dáša se dívala na ni. Pak se pes pomalu, s citelným úsilím, zvedl na přední tlapy, přitáhl zadní a udělal tři kroky k mříži. Strčila čumák mezi pruty. Čumák byl teplý a suchý.
Jarmila Dvořáková vsunula prsty skrz mříž a pohladila Dášu po hřbetě nosu, od čumáku k čelu, pomalu, jako se hladí spící dítě. Pes zavřel oči.
– Beru si ji, – řekla Jarmila Dvořáková.
Papírování zabralo půl hodiny. Jitka vyplňovala formuláře, razítkovala a koukala z okna na Jarmilu, která seděla na lavičce na dvoře a držela Dášu na vodítku. Pes se k ní tisknul bokem a nehnul se. Jen čumák pracoval – očichával koleno, okraj bundy, tkaničky u tenisek, prsty ruky, co ležela na její hřbetě.
– Paní Zdeňko, – zašeptala Jitka. – Je vůbec normální? Teda ta paní?
Zdeňka přišla k oknu a podívala se na dvůr.
– Je normální, Jitko. A ještě víc než normální.
– Ale proč starý psy? Vždyť oni… no… brzo umřou. To je přece pokaždý bolest. Zvyknete si a pak je konec.
Zdeňka mlčela. Založila ruce na prsou. Pak řekla, aniž by odtrhla oči od okna:
– Víš co, dělám v útulku dvacet let. Viděla jsem stovky lidí. Přijdou, vyberou, odnesou. Polovina z nich pak volá za měsíc: „Vezměte si ho zpátky, ničí mi nábytek.“ Nebo: „Stěhujeme se, nemůžeme ho vzít.“ Nebo prostě přestanou brát telefony a je to. Tahle ženská ale nevybírá. Bere ty, který už všichni odepsali. Ty, na který se nikdo ani nepodívá. To je, Jitko, něco úplně jinýho.
Jitka sklopila oči a mlčela. Podepsala poslední stránku, opsala datum a vyšla na dvůr.
– Paní Dvořáková, všechno je hotový. Tady máte leták k Dášiným lékům. Veterinář napsal schéma. Prášky na ledviny – ráno a večer, s jídlem. Na srdce jednou denně, nalačno. A na kontrolu za čtrnáct dní, k našemu doktorovi nebo k vašemu.
Jarmila Dvořáková vzala papíry, pečlivě je složila načtyřikrát a uklidila do tašky. Vytáhla odtud starý obojek – široký, měkký, z ošoupané kanafasky, s těžkou přezkou. Přepla Dáše.
– Tenhle jí bude pohodlnější. Netlačí na krk. Všem svým takový kupuju.
Jitka se dívala, jak odcházejí. Jarmila Dvořáková šla pomalu, přizpůsobovala se krátkým šoupavým krokům psa. Dáša klusala vedle, lehce napadala na levou zadní. U vrat se Jarmila zastavila, sehnula se a popravila obojek. Pak něco řekla Dáše potichu, jen rty, takže to Jitka nezaslechla. Dáša zvedla šedivý čenich a lízla ji do ruky.
Vyšly z branky a zabočily doprava, k autobusové zastávce.
Za měsíc přišla Zdeňce zpráva. Fotka: Dáša leží na tlusté kostkované dece, s nataženýma nohama. Vedle miska s vodou a stará plyšová kachna bez jednoho oka. Čenich pořád stejně šedivý, ale oči čistší. Jasnější. Bez té zakalenosti z kotce. Ocas na fotce rozmazaný. Patrně vrtěl.
Pod fotkou text: „Dáša se zabydlela. První týden se bála, tiskla se ke zdi. Pak mi v noci vlezla do postele a od tý doby spí tam, i když jí chystám podestýlku dole. Má ráda drbání za pravým uchem. Levý nedá, asi ji bolí. Ledviny stabilní, veterinář spokojenej. Baryk si zvykl, nežárlí. Leží spolu na balkóně, když je sluníčko. Děkuju vám.“
Zdeňka si to přečetla. Pak ještě jednou. Zavřela mobil, opřela se o opěradlo a dlouho koukala do stropu, na kterém se rozpínala stará skvrna po zatékání.
Na stole ležel seznam psů k překládání do druhého křídla. Třiadvacet jmen. Věk od dvou do pěti. Mladí, zdatní, se slušnou šancí. Každý měl svůj příběh, svou naději.
A úplně na konci, dopsaný tužkou rukou, figuroval Baron. Čtrnáct let, pes, kříženec, přivezený z bytu po smrti paničky. Hluchý na levé ucho. Chodí pomalu. Málo žere. V kolonce „zájem návštěvníků“ – pomlčka.
Zdeňka vzala mobil a napsala: „Paní Dvořáková, přibyl k nám Baron. 14 let. Tichý, klidný. Kdybyste měla zájem, dejte vědět.“
Odpověď přišla za čtyři minuty. Ne za hodinu, ne za den. Za čtyři minuty: „Budu v sobotu. Připravím místo.“
Zdeňka se usmála. Uklidila mobil do kapsy pláště.
Za zdí dutě zaštěkal Baron. Ne na někoho. Jen do prázdna, jak štěkají staří psi, když se jim o něčem zdá. O něčem z minulosti, z doby, kdy domov byl ještě domovem, ne jen vzpomínkou.
Jarmila Dvořáková přijela v sobotu, jak slíbila. Vešla do útulku přesně v deset, ve stejných teniskách, se stejnou taškou. V tváři stejný klidný výraz.
Jitka ji potkala u vchodu. Chtěla něco říct, ale místo toho jen kývla a vedla ji ke třetímu kotci.
Cestou to nevydržela.
– Paní Dvořáková, smím se zeptat?
– Můžete.
– Není vám to líto? Když oni… odejdou?
Jarmila Dvořáková šla, aniž by zpomalila. Tenisky čvachtaly v těch samých loužích.
– Je.
– A přesto si berete nové?
– Beru.
Jitka mlčela. Pak tiše:
– Proč?
Jarmila Dvořáková se zastavila. Otočila se k Jitce a podívala se na ni klidně, bez urážky, bez frází.
– Když Běta umírala, ležela mi na klíně, na čistým prostěradle, a já ji hladila po hlavě. Celou noc. A mohla umřít tady, v kotci, na kartonu. Sama. Mně to bylo pak těžko. Ještě teď mě to bolí, když si vzpomenu. Ale jí ne. Jí bylo pokoj. Viděla jsem to. Očima, dýcháním, podle toho, jak uvolnila tlapy. Není to přece o mně, Jitko. Je to o nich.
Jitka se odvrátila a rychle si otřela oči hřbetem ruky. Pak řekla, už svým běžným úředním hlasem:
– Pojďte. Baron čeká.
Baron ležel v rohu kotce – tmavý, těžký, s propadlým břichem a šedivým plnovousem na dolní čelisti. Když uviděl lidi, nevstal. Zvedl jedno ucho, zdravé, pravé, a podíval se. Tím výrazem, který mívají staří psi, když už nic neočekávají, ale ještě si všeho všímají.
Jarmila Dvořáková si dřepla u mříže. Vytáhla z tašky kus kuřete zabalený v ubrousku. Podala ho skrz pruty.
Baron přičichl. Vzal ho opatrně, měkkými pysky, jako se bere něco křehkého. Pomalu rozkousal.
Jarmila Dvořáková ho pohladila po čele. Hrubá srst, teplá kůže, staré hrbolečky nad očima.
– No tak, – řekla Jarmila Dvořáková tiše. – Jedem domů.
