Matka přijede dnes večer. Natrvalo. Už jsem to domluvil.
Libuše zvedla hlavu od notebooku. Nechápala hned, co říká. Zeptala se pohledem – prostě se podívala na manžela, který stál ve dveřích kuchyně a čuměl do telefonu, jako by právě oznámil něco bezvýznamného. Že došel chleba. Že jsou kolony na Pražském okruhu.
– Cože „natrvalo“?
– Přesně to. – Konečně si schoval mobil do kapsy. – Bolí ji klouby, sama to nezvládá. Vezmeme ji k nám.
Libuše zavřela notebook. Pomalu, opatrně – tak, jak se zavírá něco křehkého, aby se nerozbilo. Pracovala jako finanční analytička na home office a kuchyňský stůl byl její pracovní místo od devíti ráno. Teď byla půl sedmé večer.
– Antoníne. Neřešili jsme to.
– Co je co řešit? – Pokrčil rameny – to gesto, které se naučila nenávidět. Lehké, nedbalé, jako by její slova vážila míň než vzduch. – Je to máma. Mám ji snad nechat na holičkách?
Libuše vstala. Došla k oknu, podívala se na dvůr – tam děti honily míč, ječely, padaly a zase skákaly. Normální večer. Jen jí v hrudi něco tlačilo a nepouštělo.
– Máme dvoupokojový byt, – řekla klidně. – Kde bude bydlet?
– V obýváku. Ta pohovka je dobrá.
– To je moje pracovna, Antoníne.
– Pracuješ v kuchyni. Jaký je rozdíl.
Otočila se. Podívala se na něj – na toho muže, s kterým žila šest let. Stál u lednice, už ji otevřel a díval se dovnitř s úřednickým výrazem, jako by rozhovor skončil. Rozhodnuto, tečka, můžeme večeřet.
Takhle to u nich chodilo s Boženou. Matka rozhodla – syn poslechl. Libuše v tom schématu byla dekorace. Pohodlná, funkční, snadno nahraditelná.
Božena dorazila v osm večer se dvěma kufry a velkou taškou nacpanou nějakými hrnci. Libuše nechápala, proč vozit hrnce, když jede bydlet k lidem, kteří už hrnce mají. Ale mlčela.
– Tak jsem tady! – Tchyně vstoupila tak, jako se vchází do vlastního bydlení po dlouhé nepřítomnosti. Rozhlédla se, stáhla rty. – Antonínku, támhle je prach na poličce. Vidíš? Tady.
– Mami, právě jsme přišli…
– Jen to říkám. – Sundala si kabát, hodila ho na věšák tak, že půlka sjela na zem, a šla prohlížet byt. Libuše stála na chodbě a dívala se, jak ta žena otevírá dveře do ložnice, nahlíží do koupelny, sahá na záclony v obýváku.
– Pohovka je tvrdá, – oznámila Božena, aniž by se podívala na Libuši. – Antoníne, máte náhradní matraci?
– Najdeme, mami.
– A je tu zima. Topí špatně?
– Topí normálně, – řekla Libuše.
Tchyně se na ni podívala – poprvé, co překročila práh. Dlouhý pohled, odhadující, jako se na trhu dívá na prošlé zboží.
– No, možná tobě je dobře. Já mrznu.
Antonín už táhl ze spíže nějakou starou deku. Libuše šla do kuchyně. Sedla si. Otevřela notebook, zavřela. Znovu otevřela. Čísla na obrazovce nedávala žádný smysl.
Za zdí Božena vyprávěla synovi, že sousedka Květa konečně prodala chatu a dobře udělala, a vůbec držet se majetku je hloupost, ona třeba všechno dává lehce. Libuše si pomyslela, že tchyně v životě nic nedala lehce. Každou svou laskavost si pamatovala léta a předkládala ji s úroky.
První týden byl jako pomalá povodeň. Nejdřív voda stoupala nepozorovaně – kotníky, kolena. Dal se ještě dělat, že se nic zvláštního neděje.
Božena nepracovala – byla v důchodu a velmi se tím chlubila. Celý den trávila na pohovce s telefonem, pouštěla si videa na plnou hlasitost, občas volala kamarádkám a podrobně, s výrazem, převyprávěla cizí osudy. Nádobí po sobě nemykla. Drobky ze stolu neuklízela. Jednou Libuše našla ve dřezu neumytou pánev, ve které, podle zápachu, něco smažili ještě včera.
– Boženo, mohla byste po sobě umýt nádobí?
– Jsem unavená. Klouby, – odpověděla, aniž by odtrhla oči od telefonu.
– Před chvílí jste půl hodiny chodila po obchodě.
– To je něco jiného.
Antonín večer řekl Libuši, že by mohla být mírnější. Máma je stará, nemocná, musíme jí rozumět. Libuše rozuměla – mlčela. Ale něco uvnitř si ten okamžik poznamenalo. Uložilo, jako se ukládá důležitý soubor.
Za tři dny Božena přeskládala nábytek v obýváku. Prostě vzala a posunula křeslo k oknu a konferenční stolek k pohovce. Libuše se to dozvěděla, když si šla do obýváku pro diář a zjistila, že všechno stojí jinak.
– Proč jste to přeskládala?
– Tak je to pohodlnější. Potřebuji světlo na čtení.
– Je to společná místnost.
– No a co? Nic jsem nevyhodila. – Tchyně se ani neotočila. – Antonínovi to nevadí.
Antonín samozřejmě neměl námitky. Antonín nikdy neměl námitky, pokud šlo o matku. Vyrostl v rodině, kde slovo Boženy bylo přírodní zákon – jako gravitace, jako střídání ročních období. Nemělo smysl ho zpochybňovat.
Libuše stála uprostřed přeskládaného obýváku a přemýšlela, že před půl rokem byli s Antonínem prohlížet třípokojový byt v novostavbě. Líbil se jí – světlý, s velkou kuchyní, s výhledem do parku. Antonín řekl, že je drahý, počkáme. Teď chápala, že už tehdy věděl. Jen to neřekl.
Nebyl to spontánní nápad. Byl to plán.
Desátý den Božena našla v lednici Libušin jogurt – drahý, objednaný speciálně, bez cukru, s probiotiky, protože si Libuše hlídala stravu – a snědla ho. Prostě vzala a snědla. Prázdný kelímek vrátila zpátky.
Libuše ráno otevřela lednici, uviděla prázdný kelímek, zavřela lednici. Chvíli stála. Otevřela znovu – snad se jí to zdálo. Ne. Prázdný.
– Boženo, snědla jste můj jogurt?
– Jaký jogurt? – Tchyně se tvářila nevinně, skoro překvapeně. To uměla – nasadit výraz člověka, který je křivě obviněn.
– Bílý, v malém kelímku. Stál na druhé poličce.
– Myslela jsem, že je společný.
– Nic u nás není „společné“ bez dovolení.
– Ale no tak. – Božena mávla rukou. – Jogurt. Velká ztráta.
Večer Antonín zase řekl, že Libuše vyhledává drobnosti. Máma to neudělala schválně. Musí si zvyknout na společné bydlení, to chce čas. Libuše se na něj dlouze podívala a neodpověděla.
Už přemýšlela. Počítala. Rozhodovala.
Tím to neskončilo.
Parfém stál na toaletním stolku už měsíc – francouzský, v těžkém flakonu barvy starého jantaru. Libuše si ho koupila k narozeninám, dlouho vybírala, čichala vzorky v obchodě, pročítala popisy. Nebyla to jen vůně – byla to malá osobní radost, kterých v poslední době ubývalo.
Jednoho rána flakon na stolku nebyl.
Libuše ho našla na podlaze na chodbě. Tedy to, co z něj zbylo – střepy, jantarové kaluže na parketách, ostrý zápach, který nasákl celou chodbu a dlouho se nevytratil.
Božena seděla na pohovce s telefonem.
– Co se stalo s mým parfémem?
– Upadl. – Krátce, bez intonace, jako se hlásí člověk, kterému je to jedno.
– Jak se dostal na chodbu?
– Vzala jsem se podívat. Flakon byl kluzký, vyklouzl mi.
Libuše si dřepla, posbírala střepy do novin. Ruce měla klidné – sama se tomu klidu divila. Uvnitř se něco stahovalo a pulzovalo, ale navenek ani jediný pohyb navíc.
– Brala jste moje věci bez dovolení.
– Šla jsem se podívat, neukradla jsem. – Božena konečně odtrhla oči od telefonu a v jejím pohledu byl ten výraz – lehké podráždění člověka, kterého vyrušují kvůli maličkostem. – To je katastrofa, parfém. Koupíš nový.
– Za vaše peníze?
Tchyně mlčela. Otočila se k telefonu.
Antonín večer řekl, že máma to neudělala schválně, že si má schovávat cenné věci dál. Libuši si ten rozhovor uložila do stejné vnitřní složky, která každým dnem těžkla.
Fritézu kupovala před dvěma lety – dlouho četla recenze, srovnávala modely, nakonec vzala dobrou, německou, s časovačem a několika režimy. Vařila v ní skoro každý den: kuřecí křidýlka, zeleninu, ryby. Antonín říkal, že je to nejlepší, co kdy do kuchyně koupila.
V pátek se Libuše vrátila z kanceláře – jednou týdně jezdila na schůzky – a v kuchyni ucítila typický zápach spáleného plastu. Fritéza stála na stole s otevřeným víkem. Uvnitř bylo něco černého a neidentifikovatelného.
– Co jste v ní vařila?
– Brambory. – Božena stála u sporáku s nezávislým výrazem. – Dala jsem to a zapomněla. Stává se.
– Dala jste to na maximum?
– Nerozumím těm vašim přístrojům. Doma mám normální plotnu.
Libuše vzala fritézu, odnesla ji do koupelny, prohlédla. Spirálka byla spálená. Tělo se na jedné straně roztavilo. Na opravu to nebylo.
– Ten přístroj stál osm tisíc korun.
– A co ode mě chceš? Abych ti to zaplatila? – V tchynině hlase se objevila nová nota – nejen podráždění, ale něco ostřejšího. Skoro výzva. – Jsem důchodkyně, nemocná. Takové peníze nemám.
– Chci, abyste nesahala na moje věci.
– Jsem ve své rodině! – Božena zvýšila hlas – poprvé tak otevřeně, a Libuše cítila, že tohle je ta pravá tvář. Tu, kterou tchyně dosud držela stranou. – Antonín je můj syn! Je to jeho byt!
– Je to náš byt. Společné vlastnictví, jestli to chcete vědět.
Božena zmlkla. Zase ten nevinný výraz – uražené, nepochopené, unavené starší ženy. Uměla přepínat okamžitě, jako se mění kanál.
Antonín, když se to dozvěděl, dlouho Libuši vysvětloval, že máma chtěla pomoct, že není zvyklá na techniku, že měla fritézu uklidit někam jinam. Libuše ho poslouchala, dívala se na známou tvář a přemýšlela: on to opravdu myslí? Nebo jen říká to, co je snazší?
Nechápala to. Nejdřív.
Záclona v ložnici byla lněná, šedomodrá, s drobným geometrickým vzorem. Libušijí objednávala speciálně – ladila ke stěnám, k přehozu. Pověsila ji sama, rovně, s kroužky, které jemně klouzaly po garnýži.
Roztržení našla v sobotu ráno – dlouhé, šikmé, od horního okraje skoro do půlky. Jako by někdo prudce a silně trhl.
Božena snídala v kuchyni – jedla suché rohlíky, zapíjela čajem, koukala do telefonu. Na otázku ohledně záclony neodpověděla hned.
– Zavadila jsem o garnýž. Záclona se zachytila.
– Proč jste vůbec byla v naší ložnici?
– Šla jsem kolem, nahlédla. To se nesmí?
– Je to naše ložnice.
– Ale tajnosti. – Božena mávla rohlíkem. – No a co, záclona. Zašiješ.
Libuše vyšla z kuchyně. Vešla do ložnice, zavřela dveře, sedla si na postel. Podívala se na roztrženou záclonu, která visela křivě a pouštěla dovnitř zbytečné světlo.
Tři týdny. Za tři týdny – parfém, fritéza, záclona. A to jen to, co bylo hned vidět. Kolik drobných, neviditelných věcí – přesunuté, posunuté, osahané cizíma rukama bez dovolení?
Libuše vytáhla mobil, otevřela poznámky. Už tam byl seznam – začala si ho psát druhý týden, sama nevěděla proč. Prostě zaznamenávala. Datum, co se stalo, Antonínova reakce. Metodicky jako pracovní report.
Přidala tři nové řádky.
Pak otevřela jinou aplikaci – vyhledávač. Napsala: cena pronájmu jednopokojového bytu, Praha 9, Černý Most. Podívala se na čísla. Zavřela. Znovu otevřela.
Za dveřmi Božena pustila na plnou hlasitost další video. Hlas z telefonu něco radostně vykřikoval o slevách. Antonín se v obýváku něčemu smál spolu s matkou.
Libuše seděla v ložnici s roztrženou záclonou a počítala. Ne peníze – i ty, ale hlavně dny. Počítala sebe.
A něco uvnitř, co dlouho mlčelo, začínalo mluvit čím dál zřetelněji.
Všechno se stalo v neděli.
Libuše ráno vyrazila do obchodního centra – potřebovala nové záclony do ložnice a chtěla je koupit sama, vybrat v klidu, bez cizích komentářů. V centru bylo světlo a hluk, vonělo to kávou a čerstvým pečivem z vedlejší pekárny. Chodila mezi regály s látkami, osahávala materiál, dívala se na barvy.
Vedle stál mladý pár – vybírali spolu, tiše se dohadovali, smáli se. Dívka říkala: „Tyhle, podívej, jsou dokonalý.“ Chlapec se mračil, pak souhlasil, a oba se zase smáli.
Libuše se na ně dívala déle, než bylo třeba. Pak vzala potřebnou látku a šla k pokladně.
V kapse zavibroval telefon. Antonín.
– Kdy se vrátíš?
– Za hodinu. Proč?
– Máma chce, abys zašla do obchodu. Prý potřebuje svoje oblíbené bonbony. Zapiš si název.
Libuše se zastavila uprostřed uličky. Kolem chodili lidé, někdo do ní strčil vozíkem, omluvil se. Ani se nehnula.
– Antoníne, – řekla naprosto klidně. – Nepůjdu.
– Líbo, no ona sama nemůže, klouby…
– Antoníne. Ne.
Schovala telefon do kabelky a šla k pokladně. Zaplatila, vyšla ven. Chvíli stála, nastavila tvář slunci. Pak znovu vytáhla mobil a otevřela poznámky.
Seznam byl dlouhý.
Domů se vrátila v půl druhé. V bytě to vonělo něčím smaženým – Božena stála u sporáku a něco míchala, hlasitě telefonovala s kamarádkou. Na stole ležely Libušiny krájecí desky – všechny tři, i když na jednu pánev by stačila jedna.
– To jsou moje desky, – řekla Libuše, když vstupovala do kuchyně.
– Používám je, – hodila tchyně do telefonu, čímž myslela Libuši, i když mluvila s kamarádkou. Tam na druhém konci se někdo zasmál.
Libuše uklidila záclony do ložnice. Vrátila se do kuchyně, postavila konvici. Antonín seděl v obýváku s notebookem a dělal, že pracuje, ale podle zvuků to bylo jasné – koukal na fotbal.
Božena skončila hovor, otočila se k Libuši.
– Přemýšlela jsem. Pohovka v obýváku je malá. Musíme koupit jinou. Antonín říkal, že si to můžete dovolit.
– Antonín říkal.
– No jasně. V Bauhausu maj dobrý. Viděla jsem v telefonu.
Libuše se na tchyni podívala. Na tu tvář – sebevědomou, zvyklou, že se její přání plní. Vzpomněla si na parfém na podlaze. Na spálenou fritézu. Na roztrženou záclonu. Na seznam v telefonu.
– Boženo, – řekla, – chci, abyste něco pochopila. Žádnou pohovku kupovat nebudu.
– Proč ne?
– Protože nemusím.
Tchyně otevřela ústa – a zavřela. Něco v Libušině hlase, v jejím postoji, v tom, jak stála u dveří, nenechávalo prostor pro dohadování. Božena uměla vycítit, kde tlak funguje a kde ne. Tady nefungoval.
Libuše už šla do obýváku.
– Antoníne, potřebujeme si promluvit.
Zavřel notebook – přece jen fotbal, uhodla – a podíval se na ni s výrazem člověka, který je předem unavený z rozhovoru.
– Líbo, pokud jde o pohovku…
– Jde o všechno. – Sedla si naproti němu, složila ruce na klín. – Chci, abys mi upřímně odpověděl na jednu otázku.
– No.
– Máš v úmyslu něco změnit?
Mlčel. Dlouho – déle, než by stačilo na upřímnou odpověď. Pak řekl:
– Máma je nemocná. Nemůžu ji vyhodit.
– Nežádám tě, abys ji vyhodil. Žádám tě, abys byl manžel, a ne v první řadě syn.
– Je to máma, Líbo. Chápeš, co to znamená?
– A já jsem žena. Chápeš, co to znamená?
Odvrátil pohled. Znovu otevřel notebook.
To bylo všechno. To byla odpověď.
Balila jeho věci metodicky, bez spěchu, jako když děláte něco dávno rozhodnutého. Brala ze skříně – košile, džíny, sportovní soupravy – skládala na postel do komínků. Pak ze spíže vytáhla velký kufr, ten samý, se kterým jeli do Barcelony před třemi lety. Otevřela, začala ukládat.
Antonín se objevil ve dveřích ložnice, uviděl a ztuhl.
– Co to děláš?
– Balím tě.
– Jak to myslíš?
– Doslova. – Sundala z věšáku jeho sako, úhledně složila. – Chceš bydlet s mámou – bydli. Jen ne tady.
– Líbo, myslíš to vážně?
– Naprosto.
Stál a koukal, jak dává do kufru jeho věci. Nespěchala, neházela – ukládala rovně, jak uměla. V jednu chvíli udělal krok dopředu, ale podívala se na něj tak, že se zastavil.
– Je to náš byt, – řekl konečně. – Nikam nejdu.
– Tak ať odejde ona. Rozhodni se.
Za zdí Božena pustila televizi. Nahlas, jako vždycky. Nějaká talk show, kde na sebe všichni křičeli a skákali si do řeči.
Antonín mlčel.
Libuše zavřela kufr, postavila ho ke zdi. Vzala ze židle jeho bundu, pověsila navrch. Pak prošla kolem něj na chodbu, nazula si boty a otevřela vchodové dveře.
Dokořán. Až na doraz.
– Antoníne, – zavolala z chodby. – Otevřela jsem dveře.
Vyšel z ložnice. Uviděl kufr u jejích nohou, otevřené dveře, její tvář – klidnou, bez slz, bez chvění v hlase. To ho vyděsilo nejvíc.
Z obýváku vykoukla Božena. Podívala se na kufr, na otevřené dveře, na Libuši.
– Antonínku, – řekla takovým tónem, jakým se mluví k dětem: neposlouchej cizí, pojď ke mně.
A on udělal krok. K ní.
Libuše ten krok sledovala – malý, skoro neznatelný. Ale říkal hodně.
– Dobře, – řekla tiše. – Tak jděte oba.
Antonín se otočil – v očích mu něco problesklo, strach nebo pochopení, které přišlo příliš pozdě.
– Líbo…
– Kufr je na chodbě. Zbytek si můžeš vyzvednout kterýkoli den, když nebudu doma. – Vytáhla mobil, aniž by se na něj podívala. – Ozvu se ti ohledně papírů.
Božena otevřela ústa – a zavřela. Něco v Libušině hlase, v jejím postoji, v tom, jak stála u otevřených dveří, nenechávalo prostor pro vyjednávání. Tchyně uměla vycítit, kde tlak funguje a kde ne. Tady nefungoval.
Antonín vzal kufr. Pomalu, jako ve snu. Božena si oblékla kabát – mlčky, se stisknutými rty, s výrazem hluboce uraženého člověka.
Vyšli.
Libuše zavřela dveře. Otočila zámek. Chvíli stála v tichu chodby – skutečném tichu, bez televize, bez cizích hlasů, bez pachu cizího jídla.
Pak vešla do kuchyně, postavila konvici, otevřela notebook.
Za oknem žilo normální nedělní město. Někde křičely děti, jezdila auta, někdo se smál na schodech vedlejšího vchodu.
Libuše si nalila čaj, objala hrnek oběma rukama a podívala se z okna.
Poprvé za měsíc jí bylo klidně.
Uplynuly tři týdny.
Libuše přestěhovala stůl z obýváku zpátky k oknu – tam, kde stál před tím vším. Pověsila nové záclony v ložnici. Koupila si jiný parfém – světlejší, s tóny bílého čaje a cedru. Postavila ho na toaletní stolek.
Antonín napsal jednou – krátce, bez velkých písmen, jak píšou lidé, kterým je trapně: můžeme si promluvit? Odpověděla až po chvíli. Pak napsala: přes právníka. Víc nenapsal.
Božena zavolala jednou. Začala s křivdou, přešla k stížnostem na klouby, pak oznámila, že Libuše zničila rodinu a dojde jí odplata. Libuše chvíli poslouchala, pak řekla: Paní Boženo, už mi nevolejte. A zavěsila.
Telefon ztichl.
Večer pracovala u svého stolu u okna – v tichu, s hrnkem čaje, s tichou hudbou. Občas se zdržela do noci – ne že by musela, ale chtěla. Protože to byl její večer, její stůl, její ticho.
V pátek napsal kolega David do pracovního chatu: Je dobrá kavárna na Václaváku, chodíš tam? Chvilku přemýšlela a odpověděla: Ne. Ale můžu zkusit. Sešli se v sobotu, seděli dvě hodiny, povídali o práci a o městech, o tom, kde by chtěli žít. O ničem zvláštním – a právě proto to bylo lehké.
Domů se vrátila za soumraku. Otevřela dveře, vešla do bytu, rozsvítila.
Všechno stálo na svém místě.
Jejím místě.
Sundala si bundu, pověsila na háček – ten pravý, protože jí to tak vyhovuje, a ne protože to za ni rozhodl někdo jiný. Vešla do kuchyně, otevřela lednici. Stál tam jogurt – bílý, v malém kelímku, na druhé poličce.
Nedotčený.
Libuše ho vzala, otevřela, postavila se k oknu. Za sklem se rozsvěcela okna v protějších domech, město přecházelo do večerního režimu, tichého a pravidelného.
Snědla jogurt až do konce. Pomalu, s chutí.
A usmála se – jen tak, bez důvodu, nebo se všemi důvody najednou.
