— Mami, já jsem ho nemohl opustit, — zašeptal Mikuláš. — Chápeš? Opravdu nemohl. Mikulášovi bylo čtrnáct, cítil se proti celému světu. Přesněji řečeno — nikdo ho nechtěl pochopit. — Zase ten rošťák! — brblala teta Květoslava z třetího vchodu, spěchala přes dvůr. — Vychovává ho sama, no jasně. To je ten výsledek! A Mikuláš kráčel kolem, ruce v kapsách roztrhaných džín, dělal, že neslyší. Přesto slyšel. Máma byla zase v práci do večera. Na kuchyňském stole lístek: „Karbanátky jsou v lednici, ohřej si.“ A ticho. Vždycky ticho. Právě teď šel ze školy, kde mu učitelé opět „domlouvali“ kvůli chování. Jako by nevěděl, že je problém pro všechny. Věděl. Ale co s tím? — Hej, kluku! — zavolal na něj soused Vítek z přízemí. — Neviděl jsi tu kulhavého psa? Měl bys ho odehnat. Mikuláš se zastavil. Podíval se blíž. U kontejnerů vážně ležel pes. Nebyl to štěně, ale dospělý, rezavý s bílými skvrnami. Ležel nehybně, jen očima znalci sledoval lidi. Chytré oči. Smutné. — Někdo ať ho vyžene! — přitakávala květoslava. — Určitě je nemocný! Mikuláš přistoupil blíž. Pes se nehýbal, jen slabě mával ocasem. Na zadní noze roztržená rána, zaschlá krev. — Proč stojíš? — hodil Vítek podrážděně. — Vezmi klacek, vyžeň ho! A tehdy něco v Mikulášovi povolilo. — Jen se ho zkuste dotknout! — vyštěkl, postavil se před psa. — Nikomu nic neudělal! — No tohle, — podivil se Vítek. — Ochránce. — Budu ho chránit! — Mikuláš si klekl vedle psa, opatrně natáhl ruku. Pes očichal prsty a jemně olízl dlaň. Hřejivé teplo zaplavilo Mikulášovu hruď. Poprvé ho někdo přijal laskavě. — Pojď, — zašeptal zvířeti. — Pojď se mnou. Doma Mikuláš psu připravil pelíšek ze starých bund v rohu svého pokoje. Máma v práci do večera — nikdo nebude nadávat, nikdo ho nevyžene. Rána na noze vypadala zle. Mikuláš hledal na internetu články, jak pomoci zvířatům. Četl, mračil se na medicínské pojmy, ale pečlivě si pamatoval každé slovo. — Musím to vyčistit peroxidem, — mumlal, přehraboval se v domácí lékárničce. — Potom okraje potřít jodem. Opatrně, aby to nebolelo. Pes klidně ležel, důvěřivě podával zraněnou nohu. Díval se na Mikuláše vděčně — tak, jak se na něj už dlouho nikdo nedíval. — Jak ti mám říkat? — opatrně balil nohu. — Jsi rezavý. Rezavý, že? Říkat ti Rezavý? Pes tiše štěkl, jako že souhlasí. Večer přišla máma. Mikuláš čekal scénu, ale máma mlčky pohladila Rezavého, zkontrolovala obvaz. — Sám jsi to obvázal? — zeptala se tiše. — Sám. Našel jsem na internetu, jak správně. — A čím ho budeš krmit? — Něco vymyslím. Máma dlouho pozorovala syna. Potom psa, který jí olízl ruku. — Zítra půjdeme k veterináři, — rozhodla. — Uvidíme, co s nohou. Už má jméno? — Rezavý, — rozzářil se Mikuláš. Poprvé po dlouhých měsících mezi nimi nebyla zeď nepochopení. Druhé ráno vstal Mikuláš o hodinu dřív než obvykle. Rezavý se pokusil vstát, tiše kňučel bolestí. — Jen lež, — uklidňoval ho. — Přinesu vodu, dám najíst. Doma neměli psí granule. Musel dát poslední karbanátek, namočit chleba do mléka. Rezavý jedl hltavě, ale opatrně, olizoval každou drobku. Ve škole Mikuláš poprvé dávno neodsekával učitelům. Myslel jen na jedno — jak je na tom Rezavý? Jestli ho něco bolí? Jestli se nenudí? — Dnes jsi nějaký jiný, — podivila se třídní učitelka. Mikuláš jen pokrčil rameny. Vyprávět nechtěl — vysmáli by se mu. Po škole běžel domů, nevšímal si pohledů sousedů. Rezavý ho vítal štěkotem — už zvládl stát na třech nohách. — Tak pojď, kamaráde, chceš ven? — Mikuláš udělal z provazu vodítko. — Ale opatrně, opatrně, šetři nohu. Na dvoře se dělo něco zvláštního. Květoslava, když je uviděla, málem se zadusila semínky: — Ten pes si ho dotáhl domů! Mikuláši! Ty ses zbláznil?! — A co je na tom? — odpověděl klidně. — Léčím ho. Brzy bude v pořádku. — Léčíš?! — přiběhla sousedka. — Kde bereš peníze na léky? Kradeš mámě? Mikuláš zatínal pěsti, ale ovládl se. Rezavý se mu tiskl k noze — jako by cítil napětí. — Nekrádu. Vlastní peníze utrácím. Na svačiny jsem si šetřil, — řekl tiše. Vítek zavrtěl hlavou: — Chlapče, rozumíš, že sis vzal na starost živou bytost? Není to hračka. Musíš krmit, léčit, chodit s ním ven. Každý den teď začínal vycházkou. Rezavý se rychle uzdravoval, už běhal, i když mírně kulhal. Mikuláš ho učil povelům — trpělivě, celé hodiny. — Sedni! Šikovně! Dej pac! Tak je to správně! Sousedé sledovali zpovzdálí. Někdo kroutil hlavou, někdo se usmíval. Mikuláš neviděl nic než oddané oči Rezavého. Postupně se změnil. Přestal být hrubý, začal doma pomáhat, dokonce i známky má lepší. Měl cíl. A to byl teprve začátek. Za tři týdny přišlo, čeho se Mikuláš bál nejvíc. Šel s Rezavým z večerní procházky, když se od garáží vyřítila smečka tuláků. Pět nebo šest psů — zlostných, hladových, s žhnoucíma očima. Vůdce, obrovský černý pes, vycenil zuby a šel vpřed. Rezavý instinktivně ucouvl za Mikulášova záda. Nohu ho ještě bolela, běhat nemohl. Ostatní cítili slabost. — Zpět! — vykřikl Mikuláš, točil vodítkem. — Táhněte pryč! Smečka neustupovala. Obkličovala je. Černý vůdce vrčel čím dál hlasitěji, připraven ke skoku. — Mikuláši! — ženský výkřik shora. — Utíkej! Nech psa a utíkej! Byla to Květoslava, vyklonila se z okna. Za ní vykukovalo pár dalších tváří. — Kluku, nebuď hrdina! — volal Vítek. — Ten je kulhavý, stejně uteče! Mikuláš se podíval na Rezavého. Ten se chvěl, ale neutíkal. Tiskl se k noze a byl ochoten stát při svém pánovi za každé situace. Černý pes skočil první. Mikuláš se kryl rukama, ale rána zasáhla rameno. Ostré zuby prokously bundu, až ke kůži. Ale Rezavý, navzdory nemocné noze, navzdory strachu, se vrhl chránit Mikuláše. Zakousl se vůdci do nohy, visel na ní celým tělem. Začal boj. Mikuláš se bránil rukama, nohama, snažil se Rezavého ochránit před zuby. Dostal kousance, škrábance, ale neustoupil ani krok. — Panebože, co to je! — naříkala Květoslava shora. — Víťo, dělej něco! Vítek běžel dolů, popadl klacek, kus železa — co měl po ruce. — Drž se, kluku! — křičel. — Pomůžu! Mikuláš se už skácel pod náporem smečky, když uslyšel známý hlas: — Ven! To byla máma. Vyřítila se ze vchodu s kbelíkem vody a polila psy. Smečka odskočila, štěkala. — Víťo, pojď sem! — zavolala. Vítek přiběhl s klackem, další sousedi seběhli dolů. Tuláci poznali, že síly se vyrovnaly, takže utekli pryč. Mikuláš ležel na asfaltu, tiskl k sobě Rezavého. Oba byli od krve, třásli se. Ale byli naživu. Celí. — Synku, — máma si k němu klekla, opatrně ho prohlížela. — Jak jsi mě vyděsil! — Nemohl jsem ho opustit, mami, — zašeptal Mikuláš. — Chápeš? Nemohl. — Chápu, — odpověděla tiše. Květoslava sešla na dvůr, přišla blíž. Dívala se na Mikuláše zvláštně — jako by ho viděla poprvé. — Chlapče, — rozpačitě řekla. — Ty ses mohl zabít… kvůli psovi. — Není to „kvůli psovi“, — ozval se Vítek nečekaně. — Je to pro přítele. Chápete ten rozdíl, Květoslavo? Sousedka přikývla. Po tváři jí kanuly slzy. — Pojďte domů, — řekla máma. — Musíme ošetřit rány. I Rezavému. Mikuláš se ztěžka zvedl, vzal psa do náruče. Rezavý tiše kňučel, ale ocas se maličko vrtěl — těšil se, že je pán nablízku. — Počkejte, — zastavil je Vítek. — Zítra jedete k veterináři? — Jedeme. — Já vás vezmu. Autem. A léčbu zaplatím — pes se ukázal být hrdina. Mikuláš se na souseda překvapeně podíval. — Díky, Vítku. Ale zvládnu to. — Neodporuj. Vyděláš si — vrátíš mi. Ale teď… — plácnul Mikuláše po rameni. — Teď jsme na tebe hrdí. Že, sousedi? Sousedé tiše kývli. Uběhl měsíc. Běžný říjnový večer, Mikuláš se vrací z veterinární kliniky, kde teď pomáhá o víkendech dobrovolníkům. Rezavý běží vedle, noha už vyléčená, kulhání skoro zmizelo. — Mikuláši! — zavolala na něj Květoslava. — Počkej! Zastavil se a čekal na výtku. Ale sousedka mu podává tašku s krmením. — To je pro Rezavého, — řekla nejistě. — Dobré krmivo, drahé. Opravdu se o něj staráš. — Díky, teto Květoslavo, — odpověděl Mikuláš upřímně. — Máme krmivo. Pracoval jsem v klinice, doktorka Anna Petrovna mi platí. — Stejně vezmi. Hodí se ti to. Doma máma chystá večeři. Když vidí syna, usměje se: — Jak jde práce v klinice? Anna Petrovna tě chválí? — Říká, že mám šikovné ruce. A trpělivost. — Mikuláš pohladil Rezavého. — Možná budu veterinářem. Seriózně nad tím přemýšlím. — A jak škola? — Dobře. Dokonce fyzikář Pospíšil mě chválí. Prý jsem pozornější. Máma kývla. Za ten měsíc se syn změnil k nepoznání. Už není hrubý, pomáhá doma, zdraví sousedy. Hlavně — má cíl. Sen. — Víš, — řekla, — zítra přijde Vítek. Nabídne ti další práci. Jeho známý má chovnou stanici, potřebuje pomocníka. Mikuláš se rozzářil: — Opravdu? Můžu vzít Rezavého s sebou? — Myslím, že ano. Vždyť je teď skoro služební pes. Večer seděl Mikuláš s Rezavým na dvoře. Trénovali nový povel — „hlídej“. Pes poslušně cvičil, díval se na pána oddanýma očima. Vítek přišel, posadil se vedle na lavičku. — Zítra opravdu jdeš do stanice? — Jdu. S Rezavým. — Tak běž spát brzy. Bude to náročný den. Když Vítek odešel, Mikuláš ještě chvíli seděl na dvoře. Rezavý si položil hlavu na jeho kolena, spokojeně vydechl. Našli jeden druhého. A už nikdy nebudou sami.