Poslyš, sousede, já už dlouho neviděl vašeho kocoura na chodbě. Jak se mu vlastně daří? Je živ a zdráv?
Soused, když uslyšel o kocourovi, najednou ožil a rozzářil se do úsměvu:
— Ale jo, někam zmizel před pár dny. A díky Bohu!
— Proč díky Bohu? — Petr se snažil zeptat co nejklidnějším hlasem. I když v něm všechno vřelo.
*****
Poslední dva týdny si Petr všiml, že jeho sousedé často vyhazují svého domácího kocoura na chodbu. Ano, prostě ho vezmou za kůži a vyhodí.
Občas to udělá pán kocoura. Občas paní.
A občas…
…ten nešťastný kocour proletěl přímo před Petrovým nosem.
— Opatrně! — napomenul Petr svou sousedku. Ta ale nechtěla nic poslouchat.
Místo omluvy na něj žena koukla zpod obočí a zabouchla dveře.
Přesněji — práskla jimi tak silně, že na chodbě zadrnčela okna a v základech domu se určitě objevila jedna, ne-li dvě mikroskopické praskliny. Nejdřív Petr naivně předpokládal, že jeho podivní sousedé kocoura jen pouští ven na procházku nebo ho učí chodit samostatně.
Ale po čase pochopil, že je to trest za nějaké prohřešky.
Prostě: něco provedl — šup s ním na chodbu.
Občas vyděšený, občas velmi smutný kocour sedával celé hodiny na podestě čtvrtého patra u dveří potažených hnědou koženkou a čekal, až mu odpustí a pustí ho zpátky.
A jeho páníčci mu samozřejmě odpouštěli. A brali ho zpátky domů, ale ne hned.
A když začal mňoukat nebo škrábat na dveře, hned dostal koštětem od paní.
Petr na vlastní oči viděl, jak se to všechno děje.
Tehdy zrovna stoupal po schodech (výtah v jeho domě nefunguje už půl roku) a když došel do čtvrtého patra, všiml si už známého kocoura. Chtěl ho i pozdravit, ale…
…kocour si ho v tu chvíli nevšímal.
Hlasitě mňoukal a škrábal drápky na dveře.
Kocour zjevně chtěl domů, ale protože ho nepouštěli, rozhodl se tímhle jednoduchým způsobem připomenout.
V bytě se ozvaly kroky, pak dveře prudce otevřely a paní ve vypraném županu, ani slovo neřekla, ze všech sil uhodila kocoura koštětem a hned zavřela.
Stalo se to tak rychle, že Petr nestihl nic říct. A chtěl říct hodně…
…chtěl tu ženu zahanbit, že se tak ošklivě chová ke svému mazlíčkovi.
— Co, dostal jsi pořádně, kamaráde? — zeptal se Petr, když ke kocourovi přišel.
Kocour se na Petra podíval smutnýma očima, ale v jeho pohledu byla i vděčnost — za to, že si ho aspoň někdo všímá.
Kocoura vyhazovali na chodbu za sebemenší prohřešek.
Jednou Petr slyšel, jak sousedka křičí na celý byt: „Ach ty jeden! Zase jsi shodil vázu! Pepo, vyhoď toho kocoura okamžitě! Bude vědět, jak skákat po stolech!“ — a za minutu se dveře pootevřely a objevila se v nich chlupatá mužská ruka, která pevně držela kocoura za kůži.
Pak prsty povolily, kocour spadl na podestu a dveře se hned zavřely. Kocour vstal a posadil se čelem ke dveřím — čekal, až mu odpustí a pustí ho zpátky domů.
A Petr jen nesouhlasně pokroutil hlavou. Těmhle metodám výchovy nerozuměl.
Petr pohladil kocoura a šel domů.
A kocour dál seděl na jednom místě s výrazem vesmírného smutku na svém vousatém obličeji.
Petr nebyl přehnaně sentimentální, ale tenhle obraz v něm uvízl jako tříska.
„Jak se takhle dá zacházet s živým tvorem?“ — přemýšlel. Po čase, když šel kolem, vždycky zpomalil a kocour, když ho poznal, začal tiše příst — na uvítanou a trochu podlézavě.
Občas si Petr vedle něj dřepnul, poškrábal ho za uchem a on, se zavřenýma očima, nastavil hlavu pod prsty a pak se svým vlhkým čumákem dotkl jeho dlaně.
Kocour byl teplý, živý a velmi důvěřivý, a z toho bylo Petrovi na duši velmi špatně.
Prostě nechápal, proč tak milý kocour dostal tak bezcitné páníčky. Proč si vůbec pořizovali zvíře, když kromě sebe nikoho nemilují? „Podivní lidé, proboha.“
A jednou, když se zase setkal na chodbě s kocourem, se Petr pevně rozhodl: jestli ti lidé ještě jednou vyhodí zvířátko na chodbu, něco podnikne. Dost už bylo týrání nešťastného tvora.
Nevěděl přesně, co udělá, ale cítil, že se musí vměšovat, jinak to nikdy neskončí.
Den, kdy Petrova trpělivost definitivně praskla, nastal v pátek, když se vracel domů obzvlášť naštvaný.
V práci se pohádal s kolegy, v dopravě do něj lidi strkali a šlapali na nohy, a venku od rána mrholil protivný déšť. Zkrátka, jeho nálada byla na nule. Možná ještě pod nulou.
Když stoupal po schodech, slyšel už ze třetího patra známé žalostné „mňá-á-á“.
Kocour jako vždy věrně seděl u svých dveří, ale domů ho nepouštěli.
A na chodbě bylo mimochodem docela chladno. Není květen, jak se říká. Petr se zastavil na podestě a zamyšleně hleděl na kocoura, který ho jako obvykle při spatření přivítal přístím a šel mu naproti.
A pak — bum!
A všechny problémy dneška se Petrovi v mžiku zdály jako pouhá maličkost. Tady má kocour problémy.
Jaké? Obrovské! Chovají se k němu jako k věci. Jako k nějaké hračce. Co může být horší?
Petr zaposlouchal se do ticha za koženkovými dveřmi. Nikomu na tom kocourovi nezáleželo.
A on měl strašnou chuť dát sousedům lekci.
— Dost, stačilo, — řekl Petr nahlas, sám překvapen svým odhodláním. — Pojď se mnou.
Sehnul se, zvedl kocoura do náruče.
Ten okamžitě začal hlasitěji příst a otírat se hlavou o jeho promočenou bundu, zanechávaje na ní chlupaté skvrny.
A pak šli do sedmého patra, kde bydlel Petr.
Vzal kocoura jen na pár dní.
„Ať se páníčci vyděsí, ať ho hledají, trápí se. Pochopí, že se to tak nedělá…“ — myslel si Petr, když vcházel do bytu. Doma se kocour překvapivě rychle zabydlel. Očmuchal kouty, vyskočil na gauč, zakroužil, vybral si místo a stočil se do klubíčka na deku, vděčně hledě na svého zachránce.
A zatímco kocour odpočíval, Petr, navzdory protivnému dešti a únavě, zaběhl do nejbližšího zverimexu, koupil kocourovi to nejlepší krmivo, „potřeby na záchod“ a taky hračky — pro případ, že by se chlupatému nájemníkovi stýskalo, až nebude doma.
Druhý den, v sobotu, Petr několikrát přistoupil ke vchodovým dveřím, otevřel je a vyhlédl na chodbu.
A velmi se divil, že na chodbě bylo naprosté ticho.
Nikdo nechodil po patrech, nevolal kocoura jménem (mimochodem, jak se jmenuje, Petr nikdy nezjistil), nelepil žádné letáky.
Vypadalo to, že kocoura nikdo nehledá. A to bylo divné. Velmi divné…
Petr se vracel do bytu, díval se na kocoura a krčil rameny.
A ten se líně protahoval na gauči a ani nepomýšlel na to, že by chtěl ven.
— Poslyš, nechceš se vrátit na chodbu? — zeptal se Petr v neděli a ukázal na dveře. — Nechci tě držet. Jdi, jestli chceš.
Kocour se podíval na dveře, přenesl pohled na Petra a demonstrativně si začal lízat tlapku.
Pak vstal, přistoupil a otřel se o jeho nohu.
Odpověď byla jasnější než jakákoli slova. Petr zavřel dveře, usmál se a vzal kocoura do náruče.
Vydali se do kuchyně na snídani a pak do obýváku koukat na televizi. Však je volný den. Kocour ležel Petrovi na klíně a přede jako malý traktor, a v bytě bylo poprvé po dlouhé době opravdu útulno.
Pak přišlo pondělí. Kocoura nikdo nehledal.
A Petr se rozhodl, že ho zatím páníčkům nevrátí.
Jediné, co ho trápilo, bylo to, že by ho sousedé mohli obvinit z krádeže.
Fakticky ukradl cizí majetek. Sice živý, s dobrým úmyslem a jen pro výchovné účely, ale ukradl.
Petr si v hlavě přehrával možné scénáře: sousedé zavolají policii, obviní ho z krádeže, bude se muset všemožně vysvětlovat a ospravedlňovat. Jeho motivy by nemuseli pochopit.
Tahle myšlenka mu vrtala hlavou a nedovolila mu se do konce uvolnit. Celý den v práci byl jako na trní a neustále kontroloval telefon — jestli mu někdo nevolal. Ale ten den nepřišel ani jeden zmeškaný hovor.
Když se Petr večer vracel domů — uviděl souseda, který šel vyhodit odpadky.
V černém pytli nebylo nic vidět, ale podle obrysů uvnitř bylo něco velmi podobné kočičímu záchodu.
Mávl na souseda rukou, aby zastavil, přistoupil blíž a jakoby mimochodem se zeptal:
— Poslyš, sousede, já už dlouho neviděl vašeho kocoura na chodbě. Jak se mu vlastně daří? Je živ a zdráv? — Soused, když uslyšel o kocourovi, najednou ožil a rozzářil se do úsměvu:
— Ale jo, někam zmizel před pár dny. A díky Bohu!
— Proč díky Bohu? — Petr se snažil zeptat co nejklidnějším hlasem.
— No, žena ho chtěla odvézt na chatu a tam nechat. Prý už ji štve — chlupy všude, v noci řve, převrací vázy. A tam že bude chytat myši. Aspoň nějaký užitek. A mně se na chatu vůbec nechce. Za prvé je daleko. A za druhé, žena mě tam stejně donutí něco dělat. A takhle kocour sám zmizel, a nemusíme nikam jet. Já jsem kvůli tomu včera dokonce vypil dvě piva. Byl to svátek.
— A není vám toho kocoura vůbec líto? Co když se mu něco stalo?
— Co ho litovat? To přece není člověk. Hele, a proč se na něj vlastně ptáš? — soused přimhouřil oči s lehkým podezřením a podíval se na Petra.
— Jen tak, zeptal jsem se… — zamysleně odpověděl Petr, pak se ani nerozloučil a rychlým krokem zamířil ke vchodu.
Uvnitř Petra všechno vřelo rozhořčením.
„Na chatu, tedy… Na konci října. Odvézt a nechat tam kocoura na jistou smrt. A ani kapka lítosti. Dokonce jsou rádi, že sám zmizel a ušetřil je nutnosti jet a ušpinit si ruce.“
Na okamžik si představil toho hodného a důvěřivého kocoura, jak sedí na prahu prázdné chaty (nebo rovnou pod plotem) a čeká, až se pro něj vrátí.
Čeká stejně věrně a oddaně, jako to dělával pod dveřmi na chodbě. Pro jeho sousedy byl kocour věc, která buď těší, nebo překáží, a když překáží příliš často, vynese se za práh.
Nejdřív na chodbu na pár hodin, pak na chatu navždy.
Když Petr vyšel do sedmého patra a vešel do bytu, uviděl, že ho kocour věrně a oddaně čeká u dveří, a na duši mu hned oteplilo.
A ještě najednou pochopil, že udělal všechno správně…
Správně, že ukradl kocoura tak bezcitným lidem, kteří ho chtěli na konci podzimu odvézt na chatu a tam nechat.
Petr se usmál, vzal kocoura do náruče a šli spolu do kuchyně vařit večeři.
A po večeři leželi na gauči a koukali na televizi.
Přesněji — Petr koukal, a kocour byl prostě nablízku. To se otočil na jeden bok, to na druhý. Najednou se kocour znovu pohnul, ale tentokrát se překulil na záda a důvěřivě nastavil břicho — své nejzranitelnější místo. Udělal to bez přemýšlení. Protože už se nebál.
Protože skutečný domov není jen střecha nad hlavou a miska s krmivem.
Skutečný domov je místo, kde nemusíš získávat právo být.
A kde tě mají rádi. Jen tak. Za to, že jsi.
