Celý život Pavel toužil po klukovi. Dokonce mu vymyslel jméno – Štěpán. Jenže osud to zařídil jinak a v rodině mu rostly tři dcery…
Manželka Ema nezoufala:
„Koukej, jaké máme krasavice!“ opakovala pořád dokola.
Pavel se usmíval a přikyvoval. Svoje chytré holčičky měl samozřejmě moc rád. Jen občas ho píchlo u srdce, když koukal, jak soused kope s klukama na hřišti.
„Neblbni, Pavle! Tvoje Anežka chodí na karate. Mlátí se líp než kterej kluk,“ řekl mu kamarád.
Pavel se smál. Anežka v deseti letech fakt byla bojovnice. Její sestry – sedmiletý dvojčata Božena a Markéta – taky měly od rány.
Ale sen o synovi ho neopouštěl…
Jeho dcery měly zas svůj sen – domácího mazlíčka.
„To teda ne. Já doma nesnesu věčně štěkající stvoření,“ odbýval Pavel prosby o psa.
„Kočka zničí tapety. Křečci smrdí. Papoušek je moc hlučnej,“ zamítal všechny další nápady.
Holky se mračily a byly naštvané.
„Vždyť u Terezy a Jany doma žijou dva psi! A nic se neděje!“ hučela potichu Anežka, ale táta byl neoblomnej.
„Něco vymyslíme,“ utěšovala všechny Božena, která se nikdy nevzdávala.
Blížily se Pavlovy narozeniny. Holky seděly v Anežčině pokoji a dohadovaly se, co dát tátovi.
„Termosku? Holící set?“
„To ne! To je strašně obyčejný!“
„Tak si vymysli sama, když jsi tak chytrá! My nakreslíme přání! Do oslavy zbývají dva dny!“
„To je jako ve školce, jo? Dárek musí bejt překvapivej a nezapomenutelnej! To říká máma.“
Diskutovaly už půl hodiny a hrozilo, že se poperou, když zazvonil telefon:
„Anežko, vynesli jste aspoň ten koš?“ ptala se máma.
„Jo… jasně. Všechno je venku. Už jedeš domů?“ lhala Anežka bez mrknutí oka. A když zjistila, že máma bude dlouho, rychle se začala chystat.
„My jdem s tebou!“ přidaly se dvojčata.
„Co bysme dělaly s jedním pytlem všechny tři?“ zamračila se Anežka.
Ale za pár minut už celá parta stála venku před domem.
„Slyšíte? Něco tam u popelnic,“ šeptla tiše Markéta.
Holky ztichly a přikývly. Když přišly blíž, zjistily, že z kontejneru se ozývá žalostné mňoukání.
„Snad tam někdo nehodil kočku?“ řekla nejistě Anežka.
Božena jen pokrčila rameny a začala energicky vyhazovat pytle, co plnily popelnici.
Sestry se zašklebily, ale pomáhaly jí. Jako by kocour slyšel, že je záchrana blízko, vydal zoufalý výkřik.
„Doufám, že na nás nevyskočí. A proč už dávno nevylez sám? Snad tam není zaklíněnej?“ funěla Anežka, přehnutá přes okraj kontejneru.
Z druhé strany makaly Božena a Markéta.
Za pár minut měly jasno:
„Ti dospělý jsou úplní blázni. Nacpat kočku do igelitky a vyhodit!“ rozčilovala se Anežka, když rozvazovala šustivý pytel, ve kterém seděl vystrašený rezavý kocour.
„Je krásnej a mazlivej! jak ho mohli vyhodit?“ povzdechla si Markéta.
Kocour jí okamžitě vlezl do náruče a přitiskl se, třesoucí se strachem.
„Copak to tu vyvádíte, vy malý uličnice? Rozházely jste všechen bordel po cestě! Já vám to řeknu rodičům! Vymyslely jste si kratochvíli, když není táta s mámou doma!“ hřímal do noci hlas babičky Boženy z vedlejšího vchodu.
Hádat se s hrozivou paní bylo k ničemu. Rychle se blížila k holkám, i přes svůj pokročilý věk.
„Utíkáme,“ zavelila Anežka.
A sestry se hnaly ke vchodu. Za nimi duněly hrozivé výkřiky babičky.
„Uf, snad to prošlo,“ vydechla Božena, když zabouchla domovní dveře.
„Ještě si postěžuje. Uvidíte. Pamatujete, jak jsme rozbily okno na chodbě? Hned tam byla a ten večer to tátovi nahlásila,“ ušklíbla se Anežka na jejich lotroviny.
Pavel se mezitím vracel z práce domů. Měl skvělou náladu. Před sebou víkend a narozeniny. Od dětství měl tenhle svátek rád a těšil se, že ho stráví s rodinou.
Najednou se vedle něj zjevila cikánka:
„Čeká tě nenadálý dar, milý! Radovat se budeš, smát se budeš!“ řekla rychle, dotkla se jeho ruky a hned šla dál.
„Divný věštkyně. Dřív chtěly alespoň pár korun,“ pomyslel si Pavel a bez váhání zamířil domů…
Doma zatím probíraly živě plány:
„A co dá máma? Zjistily jste?“ ptala se Anežka sester, ale ty jen pokrčily rameny.
„Ptala jsem se, ale máma řekla, že je to překvapení. Všechno se dozvíme, až přijde čas,“ odpověděla Božena.
A to bylo divný. Vždyť máma normálně chystala tátovu oslavu s nima.
„Viděla jsem, jak do obálky něco dávala. Možná poukaz do lázní? Pamatujete, jak snili o společném odpočinku?“ zamyslela se Markéta.
„Možný. Ale náš dárek nebude o nic horší. A hlavně si ho zapamatuje a bude to pro něj šok,“ chichotala se Anežka.
„Hlavně ať to neobjeví dřív,“ přiložila Božena prst na pusu.
V tom zazvonil zvonek a holky běžely otevřít. Ve dveřích stáli rodiče.
„Jste dnes nějak moc tiché. Hned přiznejte, co jste zase provedly,“ řekla Ema a pozorně si prohlížela dcery.
Ale sestry ujistily, že je všechno v pořádku.
„Dokonce jsme vynesly koš!“ hlásila Anežka.
„To je dobře. A proč je v koupelně tak mokro?“ chtěla vědět matka, když se blížila k umyvadlu.
Holky se podívaly po sobě.
„Promiň, maminko, chtěla jsem vyprat tričko. Trochu jsem se ušpinila,“ sklopila Markéta oči.
„Ani den bez dobrodružství!“ zasmál se Pavel. Měl výbornou náladu.
Holky se rychle rozešly do pokojů a bez dlouhého přemlouvání šly spát.
„Parta roste… Podívej, jak jsou dnes poslušný. Určitě mi chystaj překvapení,“ usmál se Pavel a políbil ženu.
„Spíš je to ticho před bouří,“ řekla pochybovačně Ema. Moc dobře znala svoje dcery…
Už usínali, když se z Anežčina pokoje ozval šramot.
„Zdálo se mi, že někdo mňouká,“ zašeptal Pavel v polospánku.
Když vešli do dětského pokoje, Anežka seděla s Boženou:
„Zdál se mi zlý sen, ale už je to dobrý. Můžu spát s Anežkou?“ řekla tiše Božena.
„Jasně, miláčku. Nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptala se Ema.
Sestry přikývly a zbytek noci proběhl klidně…
V předvečer narozenin Pavel špatně spal. Zdály se mu divné sny o rezavé cikánce. Mňoukala a koukala na něj jasně zelenýma očima.
Konečně otevřel oči a strnul. Přímo na jeho hrudi seděla rezavá příšera a vrtala do něj pohledem!
„Mňau,“ pozdravilo monstrum Pavla.
„Ááá,“ vyletělo z muže.
Ema hned nadskočila a snažila se pochopit, co se děje.
„Co? Co to je?“ koktal oslavenec a zíral na rezavého kocoura, který se mu už uveleboval u nohou.
Ema nevěřícně mrkala.
„Jé, tati! Už jsi viděl náš dárek!“ vešla do pokoje Anežka a snažila se mluvit co nejveseleji.
Za ní se přitáhly dvojčata:
„Všechno nejlepší k narozeninám, tati! Rozhodly jsme se udělat ti nezapomenutelný dárek. Seznam se s Míčou. Je moc hodný, klidný a vychovaný kocour.
Mimochodem, už druhý den u nás bydlí a vy jste si ho ani nevšimli. Všechny gauče jsou celý a tapety taky,“ překřikovaly se Markéta a Božena.
Ema se zasmála, když viděla, jak Pavel lapá po dechu.
„Hlavně se neboj, tati. Máma ti dá poukaz do lázní a vy si hezky odpočinete od nás. My to tady zvládneme samy,“ vyhrkla Anežka.
„Jaký lázně? Počkejte, holky,“ podívala se Ema překvapeně na dcery.
„Ale nebyl tvůj dárek v obálce zájezd? Sama jsem to viděla,“ přispěchala sestře na pomoc Markéta.
Ema se nervózně zasmála.
„V tomhle domě se zřejmě nedá nic utajit,“ řekla konečně.
„Ale co mám dělat s tou bestií?“ zeptal se zmateně Pavel a prohlížel si kocoura, který mu tiše předl u nohou.
„Víš, tati, stalo se to náhodou. Vyšly jsme na dvůr a našly ho v igelitce… v popelnici. Pak se objevila babička Božena. Strašně křičela. No, víš sám, jaká umí bejt…“ začala Anežka.
„Vyděsily jsme se a utekly, co nám nohy stačily,“ dodala autoritativně Božena.
„Všechno se nějak semlelo a kocour skončil u nás doma. Nevyhodíme ho přece zase na smetiště? Dokonce jsme ho umyly a daly do pořádku. Je moc klidný a trpělivý,“ řekla Markéta se slzami v očích.
Pavel si povzdechl. V hlavě mu najednou naskočila slova cikánky o nečekaném daru.
„Teda… Dárek to je teda pořádnej,“ řekl tiše a prohlížel si celou čestnou partu.
„Miláčku, možná mají holky pravdu. Toho kocoura je fakt škoda. Kolik si toho musel prožít. A na pohled je opravdu klidný a mazlivý,“ přišla dcerkám na pomoc matka.
Pavel si povzdechl a přemýšlel o situaci.
„A bude nám chytat myši. Vsadím se!“ vytasila železný argument Božena.
„Ale my nikdy myši neměli,“ řekl smutně Pavel a rozhlížel se.
„Všechno je možný, já jsem onehdy slyšela nějaké šustění za zdí,“ podpořila sestru Markéta.
„Dobře, vy uličnice. Ještě uvidíme, jak se budete chovat dál. A taky jak se bude chovat Míča,“ zasmál se Pavel.
„A proč Míča?“ chtěla vědět Ema.
„Kdybyste slyšely, jak legračně vrní, když ho hladíte po bříšku,“ usmály se holky.
„A co bylo vlastně v tý obálce?“ zeptala se Markéta.
Ema se trochu zastyděla. Pak přinesla manželovi malou krabičku, ve které ležela obálka.
„To snad není možný!“ řekl vzrušeně Pavel a prohlížel obsah obálky.
Nedokázal zadržet slzy…
*****
„Jasně, bráška je super. Ale myslím, že náš Míča udělal na tátu taky velký dojem,“ šeptala večer Markéta sestře v posteli.
„Náš Míča je zrádce. Dva dny spal s náma a dneska se přestěhoval k rodičům,“ zamračila se Božena.
„Ale nech už. Je to přece tátův kocour,“ zasmála se Markéta.
Pavel ležel šťastný v posteli a poslouchal Míčovo předení.
„Jak uklidňující zvuk. A proč jsme si nepořídili kočku dřív? Nechápu,“ zašeptal a přivinul k sobě ženu.
„Užívej ticho a klid, brzo tu nebude nikdo spát,“ zasmála se Ema.
„Víš, ani se mi nechce věřit, že budeme mít kluka! Děkuju, miláčku, to je ten nejlepší dárek!“ usmál se Pavel a přimhouřil oči štěstím.
