Kocour seděl na parapetu a díval se dolů na dvůr, kde si holubi rozdělovali kůrku chleba. A Pavel se díval na kocoura. Sedm let spolu žili, nepočítaje manželku Terezu a dceru Anežku. Ale kocour Mourek byl jeho. Od prvního dne, kdy se mu tříměsíční chlupatá kulička zakousla do svetru a usnula v loketní jamce.
Tereza vařila svíčkovou, kuchyní se linula vůně bobkového listu. Anežce, bylo jí dvanáct, seděla u stolu, prstem přejížděla po displeji telefonu. Obyčejná sobotní noc, jakých bylo sto předtím a bude ještě stejně. Ale Pavel si všiml, že dcera na matku pohlíží jaksi očekávaně. A matka, míchajíc omáčku, jí nenápadně kývne, jako by se na něčem předem domluvily.
– Tati, — začala Anežka tím hlasem, jakým žádají o nový telefon nebo povolení na přespání u kamarádky.
Pavel odložil noviny.
– No?
– U Lenky se kočce narodila koťata. A jednoho si nikdo nebere. Trochu kulhá, přední packa je křivá. Chtějí ho… no…
Nedokončila, ale bylo jasno. Pavel se podíval na Terezu. Ta usilovně míchala omáčku, i když už nebylo co.
– Ne, — řekl. Ne zle, ne ostře. Prostě řekl.
– Ale proč?
– Protože máme Mourka. Je mu sedm, je zvyklý být sám. Přitáhnete druhého, začnou rvačky, značkování, vlasů ještě víc. Jsem proti.
Anežka pohlédla na matku. Tereza vypnula plamen pod hrncem a posadila se vedle muže.
– Pavle, kotěti jsou tři měsíce. Packa se špatně srostla. Když si ho nikdo nevezme, Lenka ho odveze do útulku, a odtud takové berou jen málokdy.
Pavel chápal. Ale nekývl.
– Jsem proti, — zopakoval a zvedl noviny.
***
Uplynul týden. Anežka už neprosila, ale při večeři mu podávala chleba mlčky. A Tereza přestala ptát, jaký byl den v práci. Pavel to cítil, jako se cítí průvan: okna jsou zavřená, ale táhne.
V pátek přišla Anežka ze školy s červenýma očima. Batoh hodila u dveří, odešla do svého pokoje. Tereza zašla k dceři, asi po deseti minutách vyšla.
– Co? — zeptal se Pavel.
– Lenka řekla, že kotě zítra ráno odvezou. Našel se útul na kraji Brna, ale Anežka viděla fotky odtamtud. Klece malé, asi dvě stě koček, smrad…
Tereza netlačila. Jen to řekla a šla mýt nádobí.
Pavel zůstal sám na chodbě. Z Anežčina pokoje nebylo slyšet ani hlásku, což bylo horší než pláč.
—
Ráno vstal Pavel dřív než všichni. Tak brzy vstával jen na ryby, a sezona ještě nezačala. V kuchyni svítila lampa nad sporákem, za oknem se šeřilo. Natáhl bundu, vzal klíče od auta a vyšel.
Adresu Lenky našel v telefonu Anežky den předtím, než dcera usnula. Napsal si na lísteček, strčil do kapsy bundy.
U vchodu Lenky zaparkoval a vytočil číslo.
– Haló? — hlas ospalý, nespokojený.
– Tady Pavel, otec Anežky. Je to kotě ještě u vás?
Pauza.
– Ano… Ano, ještě. V jedenáct přijedou z útulku.
– Nemusí. Vezmu si ho. Hned přijdu nahoru.
Zavěsil a chvíli seděl v autě.
Lenka otevřela v županu, mlčky mu podala krabici od bot. Uvnitř na starém ručníku sedělo kotě. Šedé, pruhované, vyzáblé. Přední packa trčela mírně stranou, jako by poskládaná narychlo. Oči žluté, vyděšené.
– Je tiché, — řekla Lenka. — Skoro nemňouká. Jí všechno. Na kočičák je zvyklý.
Pavel kývl, vzal krabici a nesl ji k autu.
—
Vrátil se domů, když všichni ještě spali. Postavil krabici na zem v předsíni, sundal bundu. Kotě uvnitř nevydalo ani hlásku. Pavel nahlédl: zvířátko se schoulilo do kouta a dívalo se na něj zdola, bez mrknutí.
– No a co s tebou mám dělat? — řekl tiše Pavel.
Kotě zvedlo křivou packu, jako by chtělo dosáhnout na jeho prst, ale nedosáhlo. Pavel si povzdechl. Šel do kuchyně, nalil do mističky mléka. Pak si vzpomněl, že malým se mléko nesmí, vylil, vytáhl z lednice vařené kuře, nadrobno nakrájel.
Když se vrátil do předsíně s mističkou, Mourek už seděl vedle krabice. Díval se dovnitř. Ocas necukal, hřbet se neprohýbal.
Kotě vylezlo z krabice, pokulhávalo, došlo k mističce a začalo jíst. Mourek frkl a odešel na své křeslo. Žádná rvačka, žádné syčení.
Anežka našla kotě první. Pavel uslyšel z ložnice dusný výkřik, pak rychlé kroky, a dcera vletěla k nim s kotětem v náručí.
– Mami! Mami, odkud?!
Tereza se posadila na posteli, ospale mžourala. Podívala se na kotě, pak na Pavla. Ten ležel s rukama za hlavou a pilně studoval strop.
– Tati? — Anežka se otočila k němu. Hlas se jí třásl. — To jsi ty?
– Budete řvát, vrátím to zpátky, — zabručel Pavel, aniž by odtrhl oči od stropu.
Anežka se posadila na kraj postele a rozplakala se. Ne tak, jako ve škole pláčou z křivdy, ale jinak, když se nedá vysvětlit. Kotě v jejích rukou ztuhlo, přitisklo se ke svetru.
Tereza nic neřekla. Položila dlaň Pavlovi na ruku a stiskla. Rychle, krátce. Pak vstala a šla do kuchyně postavit konvici.
—
Kotě pojmenovali Kulíšek. Anežka chtěla Hrabě, ale Pavel řekl: jaký hrabě, je z krabice, bude Kulíšek. A Kulíšek se zabydlel, jako by tu žil vždycky. Mourek první týden chodil okolo, druhý začal trpět, koncem měsíce spali na stejném křesle. Mourek rezavý, důstojný, a Kulíšek šedý, s vytřeštěnou packou, zabořený mu do boku.
Pavel se na ně díval večer a mlčel. Tereza se jednou zeptala:
– Ty jsi byl proti. Co se změnilo?
Chvíli mlčel, poškrábal Kulíška za uchem. Ten zamručel a přimhouřil oči.
– Anežka plakala. A já přes zeď všechno slyšel. A pomyslel jsem si: já tu furt něco spravuju, ale tady není co spravit, prostě jen vzít a přivézt. Jednodušší už to být nemůže. A já se vzpíral kvůli čemu? Kvůli vlasům?
Tereza se usmála a nic nedodala.
—
Za půl roku Kulíšek vyrostl, packa byla křivá, ale lítal po bytě jako střelený, boural pantofle a skákal na skříň. Mourek ho jen sledoval pohledem.
A Pavel někdy přistihl, že večer na gauči má na klíně Mourka, na rameni spí Kulíšek, v televizi běží fotbal, a on neslyší skóre, protože se bojí pohnout.
A to, prosím, bylo lepší než jakékoli skóre.
