**22. ledna, večer**
Božena Vacková ho uviděla v půl osmé ráno. Jindřich stál u výtahu a držel kocoura. Přitisknutého k hrudi oběma rukama. Kocour byl šedý, na jednom boku olysalý a páchlo z něj sklepem tak, že Božena couvla o krok.
„Pane na nebi,“ řekla. „Co to má být?“
Jindřich neodpověděl. Se sousedy stejně skoro nemluvil. Zmáčkl tlačítko výtahu a hleděl na displej.
„Kdes ho vyhrabal,“ nezeptala se, nýbrž konstatovala. „Vždyť je celej špinavej. Ty si ho poneseš domů?“
„Hledal jsem ho pět měsíců.“
Výtaj přijel. Jindřich vešel. Zmáčkl čtvrté patro.
Božena zůstala stát v domovních dveřích a dívala se, jak se dveře zavírají. Ale Jindřichův obličej byl velmi radostný. Nespouštěl z kocoura oči, a když se ten pohnul, jemně mu upravil tlapky.
Později říkala sousedce z pátého, že vypadal divně.
Proč – to zjistila až pozdějc.
Letáky se objevily v září. Malé, vytištěné na obyčejném papíře, s fotkou. Na fotce byl kocour. Šedý, pruhovaný, vousy na jedné straně kratší než na druhé. Pod fotkou stálo krátce „Ztratil se“ a telefon.
Jindřich je lepil sám. Brzy ráno, než šel do práce, vycházel s ruličkou izolepy a hromádkou letáků. Obcházel sloupy, nástěnky, zdi u obchodu. Prsty mu mrznuly, izolepa v mrazu špatně držela, musel přitlačit déle než obvykle.
Mourek se ztratil koncem srpna. Prostě večer nepřišel. Kuchyňská větračka byla otevřená.
Doma u topení stála miska. Jindřich ji neuklidil.
Telefony chodily první dva týdny.
Lidi hlásili šedé kocoury. Pruhované kocoury. Jednoho rezavého, kterého mu taky nabídli. Jindřich jezdil na každý hovor. Podíval se, zakroutil hlavou, poděkoval. Jel zpátky.
Třetí týden zavolala paní z ulice Stavební, že viděla podobného u garáží. Jindřich jel večer po práci, už za tmy. Chodil mezi garážemi s baterkou v mobilu, svítil pod vrata, volal. Nikdo nevyšel. Jen cizí černý kocour se na něj podíval zpoza vrat a zase zmizel ve tmě.
V říjnu si pořídil notes.
Zapisoval si adresy, kam jel. Jména lidí, kteří volali. Data. Občas krátké poznámky – „šedý, ale mladší“, „špatný odstín“, „majitelé se našli“. Stránek přibývalo. Jindřich notes občas večer prolistovával, nečetl, jen listoval.
Kolega z práce, Vít, se ho jednou zeptal, co je s ním.
„Nic,“ řekl Jindřich.
„No právě,“ řekl Vít a víc se neptal.
Listopad byl mokrý, stmívalo se brzy.
Jindřich rozšířil oblast pátrání. Chodil po sídlištích o ulici dál, o dvě. Vešel do cizích domů, koukal na parapety, pod schody. Občas se ptal lidí na dvoře. Většinou kroutili hlavou, aniž by zastavili. Jedna stará paní u třetího vchodu řekla, že viděla podobného u trafostanice v září, ale přesně si nepamatuje.
Jindřich poděkoval. Došel k trafostanici. Postál. Nikdo, samozřejmě.
Božena ho jednou chytila v domovních dveřích a řekla, že už by stačilo, pět měsíců je dost, mohl by si vzít jiného. Nemluvila zle.
„Jinýho ne,“ řekl Jindřich.
„No a škoda,“ řekla.
Přikývl a šel ke schodům. Božena se dívala za ním a myslela si, že lidi se kvůli nějakým kočkám dovedou úplně zničit.
V prosinci telefonáty skoro ustaly.
Letáky zmokly, zežloutly, místy se odlepily. Jindřich je přelepoval. Tiskl nové, vycházel ráno s ruličkou izolepy. Naučil se držet ruličku pod paží a odmotávat jednou rukou, zatímco druhou přitlačoval papír.
Třetího ledna uslyšel zvuk.
Tichý. Slaboučký. Kdesi za dveřmi sklepa, toho pod prvním vchodem. Jindřich se zastavil. Zaposlouchal. Zvuk se neopakoval.
Postál minutu. Pak šel pro klíč k správci.
Správce, pan Březina, dlouho klíč hledal, našel špatný, pak našel ten správný. Zeptal se, co Jindřich ve sklepě ztratil. Jindřich řekl. Březina se na něj podíval, jako se dívá na člověka, kterému je lepší neodporovat, a klíč mu dal.
Dveře se otevřely s námahou, zavánělo vlhkým betonem, starým dřevem a ještě něčím. Jindřich zapnul baterku a vstoupil.
Sklep byl dlouhý a nízký.
Jindřich šel pomalu, svítil pod trubky, za staré bedny, podél stěny. Světlo baterky vyrvalo ze tmy rezavé kolo bez kola, hromadu prken, něčí vyhozené lehátko s probořeným bokem. Páchlo vlhkostí a vápnem. Někde kapalo, řídce a pravidelně jako hodiny.
„Mourku,“ řekl Jindřich.
Řekl to tiše. Nevolal, spíš zkoušel, jako se zkouší tma, než do ní vstoupí.
Nikdo se neozval.
Došel dál, kolem rozvaděče s dráty, kolem starých radiátorů složených podél zdi. Světlo baterky se pohybovalo pomalu. Jindřich nespěchal. Za pět měsíců se naučil nespěchat tam, kde spěchat nemá smysl.
„Mourku.“
Znovu ticho. Jen kapání někde. Jen hučení trubek nad hlavou, teplých, pokrytých prachem.
Došel až k protější zdi a zastavil se. Posvítil do rohu. Tam byly bedny, tři nebo čtyři, jedna na druhé, a mezi nimi a zdí byl tmavý prostor, úzký jako škvíra. Jindřich si dřepl. Posvítil tam.
Dvě oči odrazily světlo.
Nepohnul se. Jen se díval. Srdce udělalo něco divného, ne hlasitého, ale hmatatelného, jako by přeskočilo krok a pak se dohnalo.
„Mourku,“ řekl. Úplně tiše.
Oči nezmizely. Ale ani kocour nevyšel. Seděl ve škvíře mezi bednami a zdí a díval se do světla baterky. Jindřich stočil paprsek trochu stranou, aby neoslňoval. Pak si sedl na zem. Rovnou na beton, bez ohledu na oblečení, bez ohledu na cokoli.
Prostě si sedl. A začal čekat.
Nevěděl, kolik času uběhlo.
Byla zima. Beton mu bral teplo přes bundu rychle a rovnoměrně. Jindřich se nehýbal. Baterku držel stranou, aby ve škvíře nebyla úplná tma, ale ani aby svítila do očí. Občas tiše mluvil. Nevolal, nepřemlouval. Jen mluvil, jako se mluví, když má být hlas nablízku.
„Je ti tu zima,“ řekl. „Pět měsíců. Ani mě nenapadlo, žes tady.“
Ze škvíry nebylo slyšet nic.
„Všude jsem chodil. Na Stavební jsem jel v noci. Tam jsou garáže, ty nevíš. Ten notes jsem popsal celej.“
Někde ve tmě kapalo. Trubky hučely.
„Doma stojí miska. Neuklidil jsem ji.“
Uslyšel šustění dřív, než uviděl pohyb. Kocour vylezl ze škvíry pomalu. Ne přímo k Jindřichovi, ale nejdřív stranou, podél beden, očichal vzduch, zastavil se. Jindřich se nehýbal. Díval se. Kocour byl hubený. Bok olysalý, místy srst nenarostla. Na jedné straně vousy kratší. Na levé.
To je on.
Kocour udělal ještě krok. Pak další. Pak přišel k Jindřichově noze a strčil hlavou do kolena. Jednou. Jako by zkusil. A zůstal stát vedle.
Jindřich hned nezvedl ruku. Nejdřív jen seděl. Pak opatrně, pomalu, položil dlaň na kočičí hlavu. Mourek se neuhnul. Jen přimhouřil oči, a v tom bylo něco tak prostého, že Jindřichovi sevřelo hrdlo.
Neplakal. Jen seděl na studeném betonu sklepa vlastního domu a držel ruku na hlavě kocoura, kterého hledal pět měsíců. A kocour stál vedle a mlčel. Vždycky byl skoupý na slovo.
Vstát bylo těžší než si sednout.
Nohy mu ztuhly, a Jindřich se zvedal pomalu, přidržuje se beden. Mourek ustoupil o krok, pozoroval. Jindřich se narovnal, postál. Četl, že kočky mohou zdivočet, odvyknout lidem i za dva týdny. A tady – pět měsíců. Pak si zase dřepl, už na bobek, a vzal kocoura do náruče.
Mourek se nebránil. Byl lehký, mnohem lehčí než býval. Jindřich si ho přitiskl k hrudi a cítil, jak mu pod dlaní bije malé rychlé srdce.
Šli k východu stejnou cestou. Kolem lehátka, kolem rezavého kola, kolem rozvaděče. Baterku držel Jindřich jednou rukou, druhou tisknul kocoura. Mourek se nehýbal. Jen jednou přešlápl tlapkami, uvelebil se, a znovu ztichl.
U dveří se Jindřich zastavil.
Pak dveře otevřel a vyšel.
Venku bylo ráno. Šedé, lednové, bez slunce. Sníh ležel starý, slehlý, s černými šmouhami podél cesty. Jindřich mžoural do světla.
Stál u dveří a držel Mourka.
Tehdy je uviděla Božena Vacková.
Doma bylo teplo.
Jindřich se v předsíni zul, aniž by pustil kocoura. Pak ho přece jen opatrně postavil na zem, jako se staví něco křehkého. Kocour hned sklonil čenich k podlaze a šel podél zdi. Pomalu, s přestávkami. Čichal k liště, k rohu, k nožce botníku. Zkoumal.
Jindřich stál a díval se.
Mourek došel do kuchyně. Zastavil se na prahu, pohnul uchem. Pak vešel. Jindřich vešel za ním.
Miska stála u topení, kde stávala vždycky. Prázdná, čistá, na okraji trochu zaprášená. Kocour k ní přistoupil, očichal ji. Postál nad ní vteřinu. Pak odešel a sedl si k topení vedle, přitisknutý bokem k teplému železu.
Jindřich otevřel lednici. Uvnitř bylo trochu vařeného kuřete. Oddělil kus, dal do misky. Ruce ho neposlouchaly hned, prsty ještě neprobraly z chladu.
Mourek jedl pomalu. Ne hltavě, jako jedí hladoví, ale opatrně. Jindřich seděl vedle na podlaze, zády ke zdi. Díval se.
Mourek pak obešel celý byt. Zkontroloval každý kout, každou místnost, každý parapet. Pak se vrátil do obýváku, vyskočil na gauč a schoulil se tam, kde vždycky spával dřív. Vlevo od polštáře, u loketní opěrky.
Jindřich z něj nespustil oči.
Pět měsíců hledal, mrznul u sloupů, jezdil na cizí telefonáty, chodil s baterkou mezi garážemi. A Mourek seděl ve sklepě pod prvním vchodem. Dvacet metrů ode dveří. Čím se tam živil? Nejspíš myšmi. Jak dlouho by to vydržel, kdyby jeho tiché „mňau“ náhodou neuslyšel Jindřich.
Jindřich by o tom mohl přemýšlet dlouho. Ale neudělal to.
Zhasl v předsíni, prošel do obýváku a sedl si na gauč vedle kocoura. Mourek otevřel jedno oko, podíval se a zase zavřel. Za oknem se stmívalo.
Všichni byli doma.
