**3. května**
Poprvé jsem to vytí slyšela v sobotu, když jsem se vracela z noční směny. Dlouhé, tesklivé – až mi po zádech běhal mráz. Zastavila jsem auto u domu a poslouchala. Vytí přicházelo odněkud z našeho pozemku.
Vystoupila jsem a uviděla ho. Přímo u plotu, tam kde roste starý jeřáb, seděl pes. Nebyl velký, rezavý, hubený až mu šly žebra na odiv. Čenich měl zdvižený k nebi a vyj, vyj.
– Hej, ty! – křikla jsem na něj. – Kšá odtud! Všechny vzbudíš!
Pes zmlkl, sklonil hlavu. Podíval se na mě – a v tom pohledu bylo cosi, co mě donutilo ustoupit.
– Jdi už, – mávla jsem unaveně rukou. – Nemám na tebe čas.
Šla jsem spát až k ránu, ale pořád se mi to vytí točilo v hlavě.
– Slyšelas v noci psa? – zeptala se ráno tchyně Růžena, když jsem vešla do kuchyně. – Celou noc vyj, bestie! Už jsem myslela, že je to sousedův Brok – oni tak vyjí před smrtí.
– Nebyl to Brok, – odpověděla jsem. – Nějaký toulavý. Seděl u našeho plotu.
– No tohle! – lekla se tchyně. – Musíš ho zahnat! To je na neštěstí, když cizí pes vyje u domu. Nasypu na dvůr sůl, to ho odežene.
Mlčela jsem. Na tyhle pověry nevěřím. I když moje maminka – ať odpočívá v pokoji – vždycky říkala: pes nevyje jen tak. Buď cítí smrt, nebo neštěstí.
Večer se manžel Petr vrátil z práce pozdě, vzteklý jako čert.
– Zase propouštějí, – mrštil kufříkem do kouta. – Už potřetí za půl roku! Brzo vyhodí půlku dílny na ulici.
– Snad se to urovná, – zkoušela jsem ho uklidnit. – Vždyť jsi jejich nejlepší mistr.
– Jo, nejlepší, – ušklíbl se Petr. – Všichni jsou nejlepší. A vedení je to jedno. Jen chtějí hezké papíry a pro sebe prémie.
Večeřeli jsme mlčky, každý zabraný do svých myšlenek. Šestiletý Tomášek kloval nosem nad talířem – ve školce se vyběhal. Růžena pletla, rty našpulené – znamení, že se nemá mluvit.
V noci se vytí opakovalo. Dlouhé, jednotvárné. Vyskočila jsem, přešla k oknu. Pes seděl na stejném místě, u jeřábu. Petr se probudil a přes spánek zaklel:
– Co to je za čertovinu! Musíme ho vyhnat!
Vyběhl na dvůr v trenýrkách a pantoflích, křičel, mával rukama. Pes odběhl asi deset metrů a sedl si. Petr po něm hodil klackem – netrefil. Vrátil se do domu a práskl dveřmi tak, že cinkala skla.
– Zítra tam dám jed, – slíbil. – Už mě to nebaví!
– Petře, to nemůžeš, – začala jsem.
– Můžu! – zařval. – Ještě aby kvůli nějakému psovi budili celou rodinu!
Lehla jsem si, ale nemohla usnout. Ležela jsem a zírala do stropu. V hlavě se mi točila jediná myšlenka: co když měla maminka pravdu? Co když je to opravdu na neštěstí?
Ráno jsem šla k plotu. Pes ležel pod jeřábem, stočený do klubíčka. Zvedl hlavu a podíval se. Neutíká, nevrčí – jenom se dívá.
– Co tady pohledáváš? – zeptala jsem se tiše. – Máš svůj domov? Páníčka?
Pes tiše zavíněl. Vstal, přišel k plotu. Začal tlapami hrabat zem. Shýbla jsem se a podívala se. Pod plotem byla díra – pes se očividně snažil podkopat.
– Proč k nám chceš? – podivila jsem se nahlas. – Co potřebuješ?
Pes přestal hrabat a upřel na mě oči.
– Dobře, – vzdychla jsem. – Počkej tady.
Vrátila jsem se s miskou vody a zbytkem včerejšího boršče. Prostrčila jsem to pod plotem.
– Na, jez. Jen přestaň výt, jinak tě manžel opravdu otráví.
Tak uběhl týden. Každou noc – vytí. Petr byl čím dál vzteklejší, tchyně naříkala na zlá znamení. A já dál nosila psovi jídlo. Ale pes pořád hubnul před očima.
– Poslyš, Boženo, – řekla mi sousedka Eva přes plot, – víš, čí je ten pes?
– Toulavej, nejspíš.
– Jo, toulavej, – uchechtla se Eva. – Včera jsem mluvila s Ninou Novákovou, ta bydlí o dva domy dál. Říká, že ten pes dřív patřil Štěpánkům. Pamatuješ Štěpánkovy?
Vzpomněla jsem si. Starší pár, tichý, inteligentní. Dávno se odstěhovali někam. Dům prodali mladé rodině.
– No a?
– A to, že měli syna. Jmenoval se prý Karel, nebo tak nějak. Přesně nevím. Každopádně, před rokem zahynul. Na silnici. Srazil ho opilý řidič.
Naskočila mi husí kůže.
– A?
– A prý ten pes byl jejich synův. Po pohřbu utekl z domova, hledali ho měsíc – nenašli. A teď se vrátil. Jenže domov už není. Bydlí tam cizí. Tak vyje. Stýská se mu po pánovi.
– Babičí povídačky, – mávla jsem rukou, ale srdce se mi sevřelo.
Večer jsem ten příběh vyprávěla u večeře. Petr si odfrkl:
– Nesmysl. Psi si tolik nepamatujou.
– Pamatujou, – nečekaně se ozvala Růžena. – Ještě jak. Na vsi jsem měla sousedku – její pes čekal čtyři roky na syna z války. Každý den vycházel na cestu. A když syn padl – vyj celý týden a pak chcípl přímo na zápraží.
Nastalo ticho. Tomášek se vyděšeně podíval na babičku.
– Mami, umře i náš pes? – zeptal se tiše.
– Není náš, – zabručel Petr. – A vůbec, dost o tom!
V noci jsem to už nevydržela. Když se znovu ozvalo vytí, přehodila jsem si župan a vyšla na dvůr. Přišla jsem k plotu. Pes seděl se zdviženým čenichem. Vyl, jako by z něj duši vytahoval.
– Co chceš? – zašeptala jsem. – Co od nás chceš?!
Pes zmlkl. Otočil hlavu k domu Štěpánků. Teda k tomu, co kdysi patřil jim. Zavíněl, jako by někoho volal.
– Tvůj pán není, – řekla jsem. – Rozumíš? Není. Už dávno není.
Natáhla jsem ruku a pohladila ho po hlavě. Pes se neuhnul. Zavřel oči.
Tak jsme seděli. Žena a pes. Pod hvězdnou oblohou, v tichu noční vesnice.
– Pojď, – řekla jsem. – Pojď domů. On se nevrátí. Ale můžeš bydlet u nás. Chceš?
Pes otevřel oči. Dlouho se díval, zkoumavě. Jako by se rozhodoval, jestli věřit.
– Pojď, – zopakovala jsem. – Slibuju – neublížíme ti.
Vstala jsem a šla zpátky. Pes se zvedl za mnou. Šel pomalu, unaveně. Ohlédla jsem se – jde.
Otevřela jsem branku.
– Pojď dál.
Pes se zastavil na prahu. Pak udělal krok. Ještě jeden. Překročil práh.
Té noci se vytí neozvalo.
Ráno Petr sešel do kuchyně a zůstal jako opařený. Na starém koberečku u kamen spal rezavý pes. Já vařila kaši.
– Ty jsi přitáhla tu čubku do domu?! – vybuchl manžel.
– Tiše! – sykla jsem. – Vzbudíš Tomáše.
– Řekl jsem – žádný pes v domě!
– A já říkám – necháme ho, – odpověděla jsem klidně. – A tečka.
Petr na mě vytřeštil oči. Nikdy jsem mu neodporovala. Nikdy.
– Boženo, ty…
– Už jsem rozhodla, Petře. Pes zůstává. Kdy se ti to nelíbí – dveře jsou tam.
Nastalo ticho. Pes zvedl hlavu a podíval se na nás. Klidně, beze strachu.
– Ať si, – mávl Petr rukou. – Dělej, co chceš!
Práskl dveřmi a odešel do práce. Růžena, která scénu pozorovala z chodby, jen zavrtěla hlavou:
– Bože, Boženo, přivedla jsi muže na mizinu. Kvůli nějakýmu psovi.
– Není to pes, mami, – odpověděla jsem tiše. – Není to pes.
Pojmenovali jsme ho Zrzek – podle barvy srsti. Tomášek se s ním skamarádil první. Ukázalo se, že pes umí povely, nosí míček, neštěká zbytečně. Vychovaný, zkrátka.
Zrzek se rychle zabydlel. Spal v předsíni, jedl málo, ven se hlásil. Dokonalý pes. Ale bylo v něm něco. Jako by na něco čekal. Často v noci vstával, chodil ke dveřím a čichal.
Za dva týdny se to stalo.
Petr přišel z práce černý jako mrak.
– Je konec, – řekl a posadil se ke stolu. – Vyhodili mě. Od zítra jsem volný.
Ztuhla mi krev.
– Jak vyhodili?
– Prostě! Snižování stavů. Polovinu mistrů vyškrtli. Já jsem mezi nimi.
– Ale vždyť jsi…
– Co jsem?! – vybuchl Petr. – Nejlepší mistr? Zkušený odborník? Je jim to jedno! Chtějí mladý, který můžou platit almužnou!
Praštil pěstí do stolu. Tomášek se trhl a přitiskl se ke mně. Zrzek, který dřímal v koutě, zvedl hlavu.
– Co teď budeme dělat? – zašeptala jsem. – Z mého platu sami nevyžijeme.
– Právě! – Petr vstal a začal přecházet po kuchyni. – Hypotéka, auto, dítě. Já nemám práci ani perspektivu!
– Něco najdeš, – zkoušela jsem ho uklidnit, i když jsem věděla – v naší vesnici je práce málo.
– Jo, najdu! Je mi pětačtyřicet, kdo by mě chtěl?
Další dny byly jako noční můra. Petr pil. Ne moc, ale často. Podrážděný kvůli každé maličkosti. Hádal se s matkou, řval na Tomáše. Chodila jsem do práce jako na popravu – přijdu domů a tam nový skandál.
Zrzek se mezitím choval divně. Chodil za Petrem jako stín. Díval se na něj upřeně, bez přestání. Když manžel pil – lehl si k jeho nohám a tiše kňučel.
– Dej toho svýho psa pryč! – zuřil Petr. – Už ho nemůžu vidět!
Ale Zrzek neustupoval.
Ve čtvrtek večer jsem se zdržela v práci. Inventura, vedení nás nechalo přesčas. Vrátila jsem se až v jedenáct. Dům tmavý, na dvoře ticho. Zvláštní – normálně Petr kouká na televizi až do půlnoci.
Otevřela jsem dveře – a uviděla.
Petr ležel na zemi v předsíni. V bezvědomí. Vedle prázdná láhev. A nad ním stál Zrzek, štěkal, drápal tlapou a tahal za rukáv.
– Petře! – vrhla jsem se k manželovi.
Hledala jsem puls – slabý, ale byl. Dýchal mělce. Zápach alkoholu byl tak silný, že se nedalo dýchat.
– Mami! – zařvala jsem. – Mami, zavolej sanitku!
Růžena vyběhla z pokoje a zalapala po dechu.
– Proboha, co je s ním?!
– Nevím! Zavolej sanitku, rychle!
Zrzek neodcházel od Petra. Kňučel, olizoval mu obličej. Najednou mi došlo – kdyby nebylo psa, našla bych manžela příliš pozdě. Otrava alkoholem, řekli pak doktoři. Ještě chvíli – a neodčerpali by ho.
V nemocnici ležel Petr tři dny. Domů se vrátil vyhublý, zestárlý.
– Promiň, – řekl mi, když jsme byli sami. – Nevím, co do mě vjelo.
– Tiše, – položila jsem mu ruku na rameno. – Hlavně že to dobře dopadlo.
– Zachránil mě pes, že jo? – podíval se Petr na Zrzka, který ležel u dveří. – Matně si pamatuju – štěkal, nedal mi usnout. Zkoušel jsem ho zahnat, ale on drápal a výl.
Přikývla jsem, neodvažujíc se promluvit.
– Všechno je to zvláštní, – pokračoval Petr. – Jako by to věděl. Jako by mě schválně nenechal vypnout.
– Možná opravdu věděl.
Petr chvíli mlčel, pak zavolal:
– Zrzku, pojď sem.
Pes přešel opatrně. Petr natáhl ruku a pohladil ho po hlavě.
Zrzek mu olízl ruku. A v psích očích se něco změnilo.
Uběhlo půl roku.
Petr našel práci – ne tak prestižní jako dřív, ale stabilní. Přestal pít. K rodině byl vlídnější. Zrzek se stal plnoprávným členem rodiny – Růžena mu dávala dobroty, dokonce i Petr s ním teď večer chodíval ven.
Stála jsem u okna a pozorovala, jak se manžel a pes vracejí z procházky. Petr něco vyprávěl Zrzkovi, ten pozorně poslouchal.
– Mami, odkud se Zrzek vzal? – zeptal se jednou Tomášek.
– Nevím, synku, – odpověděla jsem upřímně. – Prostě přišel. Když nám bylo zle – přišel.
– A pomohl?
– A pomohl.
– Asi je to hodný kouzelník v psím kožichu, – usoudil chlapec.
Usmála jsem se. Možná měl Tomášek pravdu. Kdo ví.
A v noci se mi zdál sen. Mladý kluk stojí u cesty, hladí rezavého psa.
Pes kňučí, tře se o nohy svého pána.
– Jdi, – říká kluk. – Neboj se o mě.
A rozplyne se v ranní mlze.
Probudila jsem se v slzách. Vstala, zašla do předsíně. Zrzek spal na svém koberečku. Klidně, pravidelně dýchal.
Otevřel jedno oko, podíval se na mě. A zase usnul.
A ráno, když jsme všichni snídali, Tomášek najednou řekl:
– Mami, Zrzek se usmívá. Podívej!
A opravdu – psí tvář byla nějak spokojená. Jako by splnil své poslání.
Přešla jsem k němu, sedla si vedle a objala ho. Položil mi hlavu na klín.
– Milujeme tě, – zašeptala jsem.
Zrzek tiše vydechl. A zavřel oči, důvěřivě přitisknutý.
Někde daleko, za hranicemi tohoto světa, stál mladý kluk u světlé řeky a usmíval se. Jeho přítel našel nový domov. A novou lásku. Takže všechno bylo správně. Všechno, jak mělo být.
