Jenda se vrátil z honu naštvanej jako čmoud. Holinky nechal u dveří – jedna na jednu stranu, druhá na druhou. Bundu hodil po věšáku, netrefil se, ani ji nezved. Vešel do kuchyně a začal řinčet s konvicí.
Anička seděla v pokoji, listovala v mobilu. Slyšela, jak manžel chodí – těžce, nervózně, každý krok jako výčitka. Rezavý pes Beník ležel u jejích nohou, čumák na tlapkách. Uši připlácl, ocasem nevrátil. Vždycky vycítil, když byl pán v takový náladě, a radši se nepletl do cesty.
„Tak,“ postavil se Jenda do dveří, ruce v bok, jak to dělal vždycky, když měl pronést něco, co považoval za konečný. „Pes na honění není. K ničemu, ne pes. Cvičil jsem, cvičil – a nic. Kachna spadne – on sedí. Zajíc kolem – zívá. Musíme se ho zbavit.“
Anička zvedla oči. Podívala se na manžela klidně, pozorně, jako se kouká na někoho, kdo řekl něco hodně blbýho, ale ještě si to neuvědomil.
„Zbavit?“ opakovala, jako by to slovo zkoušela na jazyku.
„No a co? Krmit darmožrouta? Loveckej pes má lovit. A tenhle…“ Jenda mávl rukou směrem k Beníkovi, který se přitiskl ještě víc k Aniččině noze. „Zítra ho odvezu k Páťovi, snad ho vezme. A ne – tak ho vyhodím na silnici.“
„Na silnici vyhodím“ – a v tu chvíli něco v Aničce cvaklo.
Mlčky vstala. Beník hned vyskočil za ní, úzkostlivě na ni koukal zdola. Anička prošla kolem muže do předsíně, otevřela skříň na chodbě a vytáhla kufr – velkej, modrej, na kolečkách. Ten samej, se kterým kdysi jeli na Šumavu, když ještě jezdili někam spolu.
Jenda ji sledoval pohledem, ale nic neřekl. Asi si myslel, že ženská začala s přeskládáním věcí podle sezóny.
Ale Anička otevřela Jendovu půlku šatníku.
Košile – jedna, dvě, tři, čtyři. Úhledně. Trenky, ponožky – do postranní kapsy. Džíny – jedny společenský, jedny pracovní. Šedý svetr, dárek od mámy. Holicí strojek z koupelny. Kartáček na zuby.
Jenda se objevil ve dveřích ložnice a pár vteřin mlčky koukal. Pak mu to došlo.
„Co to děláš?“
„Balím ti kufr,“ odpověděla Anička stejným tónem, jakým říkala „večeře je na sporáku“ nebo „došel chleba“.
„Jakej kufr? Na co?“
„No tys řek – zbavit se musíme. Tak se zbavuju.“
Jenda zamrkal. Pak si pomalu sedl na kraj postele, jako by ho nohy neposlouchaly.
„Kvůli psovi?“
„Ne kvůli psovi. Kvůli tobě.“
Zapnula zip a narovnala se. Beník tiše vešel do místnosti a lehl si ke dveřím, jako by hlídal.
„Řeknu ti to, Jendo, když už je to tady. Ty Beníkovi říkáš darmožrout. Neumí lovit, k ničemu není. Ale pojďme spočítat, kdo z nás tady k čemu je.“
„Aničko, nezačínej.“
„Beník kachnu nepřinese, to je fakt. Zato každej ráno mě vítá, jako bych byla půl roku na služebce. Položí tlapu na koleno, když brečím. A já brečím, Jendo, často. Protože ty přijdeš z práce – a čumíš do telky. Z honu – na gauč. Se mnou naposled normálně mluvil, když přišel velkej účet za elektřinu. Tři věty za sebou – to byl svátek.“
Jenda otevřel pusu.
„To srovnáváš – já a pes.“
„Nesrovnávám. Konstatuju. Beník je živej. Cítí. Miluje. Jen tak, bez podmínek. Nepotřebuje, abych byla hubená nebo vařila guláš. Potřebuje, abych byla. Ty, Jendo, kdy ses naposled radoval, že jsem?“
Ticho v pokoji viselo jako prádlo na šňůře – těžký, mokrý, nepříjemnej.
Jenda koukal na kufr. Pak na ženu. Beník zvedl hlavu a podíval se na něj bez křivdy, bez vzteku. Jen se podíval. Psi neumějí chovat zášť, maj na to moc velký srdce.
„Však jsem to nemyslel vážně,“ řekl Jenda. „Unáhlil jsem se. Chlapi se smáli.“
„Chlapi se smáli. A ty, abys před nima nebyl za blbce, rozhodl ses vyhodit živou bytost. Která ti věří. Která k tobě běží, když přijdeš domů. A že bys ho vyhodil – on neví. Myslí si, že jsi dobrej.“
Jenda si promnul obličej. Strniště škrábalo – dva dny se neholil, byl na honu.
„A ten kufr – to myslíš vážně?“
Anička mlčela. Za oknem se vrabci hádali na jeřabině. Lednička zabzučela a ztichla.
„Vážně, Jendo. Není to o Beníkovi. Beník je poslední kapka. Tys o živý bytosti – zbavit se, na silnici. A když zítra nebudu po chuti – zbavíš se i mě? Odvezeš k mámě – nehodila ses, prý, vemte si ji zpátky?“
„To přeháníš.“
„Ty přeháníš. Už dávno. Přestal jsi vidět, že kolem tebe jsou lidi. Já jsem živá. Beník je živej. Nejsme nástroje. Nejsme flinta, kterou prodáš, když střílí křivě. Jsme rodina. A rodinou se nehází.“
Jenda seděl a cítil se tak, jak se dávno necítil. Dřív to bylo – on řekl, ženská souhlasila. Ne že by Anička byla bezpáteřní. Uměla mlčet – trpělivě, po žensku. Šetřila. Uhlazovala. A on si zvykl, že může říct kdejakou blbost – a nic se nestane.
A hele – stalo.
Beník přistoupil k Jendovi a strčil mokrým čumákem do ruky. Prostě přišel, protože viděl: člověku je špatně. A když je špatně – musíš být nablízku. Beník to věděl ne rozumem – nitrem, celou svou rezavou srstí.
Jenda se na psa podíval. Na mokrý čumák, hnědý oči, na ocas, který se nesměle pohnul – no tak, co, bude mír?
A v tu chvíli to do něj udeřilo. Ne až k slzám – chlap přece jen. Ale něco se uvnitř převrátilo, jako loďka na vlně – žbluňk, a ty už jsi na druhý straně.
„Aničko. Schovej ten kufr.“
„Proč?“
„Protože,“ pohladil Beníka po hlavě, „jsem vůl.“
„To vím. Otázka je – vůl, co se ještě učí, nebo takovej, co by si dal i na dřevěnou hlavu?“
Jenda se ušklíbl. I teď – uměla to.
„Učím se. Promiň. Kvůli Beníkovi. A za všechno.“
Anička přišla ke kufru, rozepnula ho. Vyndala strojek, kartáček, položila na noční stolek.
„Košile si pověsíš sám.“
Jenda kývl. Sklonil se k Beníkovi a podrbal ho za uchem.
„Tak co, darmožroute,“ hlas se mu zachvěl. „Žijeme dál?“
Beník zavrtěl ocasem, až málem srazil stojací lampu. Vyskočil, lízl ho do nosu. Sedl si a podíval se na oba s tím výrazem, kterej mají jenom psi: absolutního, ničím nezaslouženýho štěstí.
Na příští hon jel Jenda bez Beníka. Vrátil se se dvěma kachnama a pytlíkem cukrovejch kostí z trhu.
„To je komu?“ zeptala se Anička, i když to věděla.
„Darmožroutovi,“ zabručel Jenda. A usmál se.
A kufr Anička uklidila zpátky do skříně. Ale ne moc hluboko. Jen tak, aby ho mohla vytáhnout.
Kdyby náhodou.
