Viktor stojí u okna a nedokáže se pohnout. Klíče od auta leží na stole, bunda visí v předsíni. Jen hodina cesty – a on se bojí. Bojí se, že to není ona. A bojí se, že je.
– Viktore, dáš si čaj? – zavolá z kuchyně sousedka Jarmila. Chodí k němu často – přinese koláče, jindy knedlíky. Říká: „Jsi sám jako kůl v plotě. Musíš jíst.”
– Nech, Jarmilo, – mávne rukou, ani se neotočí.
Uplynul rok. Celý rok. A on si pořád nemůže odpustit. K čertu s tím dnem.
Tehdy spěchal. Musel do města k notáři – podepsat nějaké papíry po zesnulé Libuši. Nervy napjaté, hlava hučí, a tu Bára, jeho fena. Obyčejný voříšek s chytrýma očima a věčně vrtícím ocasem. Po tom, co Libuše zemřela, zůstala mu jen ona. Jediná živá bytost v domě, která ho vítala z práce, radovala se z každého jeho příchodu.
A toho rána na procházce se motala pod nohama. Čichá tady, vrací se tam. Vodítko se napíná, povoluje.
– Báro, stůj! – zařval tenkrát. Trhl vodítkem. Silně trhl.
Zakňučela.
A on se nezastavil. Šel dál, zlý na celý svět. Na sebe.
Zastavili se u silnice. Kamiony kolem duní, auta letí. Vytáhl mobil – chtěl zavolat, ověřit čas. A vtom…
Trhnutí. Karabina se odepne a prázdné vodítko mu zůstane v ruce.
Bára skočí přes silnici.
Křičel. Běžel za ní, mával rukama, zastavoval auta. Ale zmizela v křoví u silnice. Prostě se rozplynula.
Hledal ji. Tři dny chodil podél silnice, volal, pískal.
Pak to vzdal.
Usoudil – je mrtvá. Srazili ji, nebo zmrzla někde v lese. Je to jeho vina. Zakřičel, trhl. Trest.
A včera mu zavolali.
– Dobrý den, je to Viktor Svoboda? Měl jste psa?
Ženský hlas. Mladý. Trochu napjatý.
– Měl.
– Jsme z útulku Naděje. Přivezli k nám psa. Podle čipu máme vaše číslo. Můžete přijet?
Srdce se mu propadne.
– Jaký pes?
– Ryšavý voříšek. Už starý. Kulhá na zadní nohu.
Mlčí. Svírá telefon tak silně, že mu zbělají klouby.
– Přijedete? – zeptá se znovu dívka.
– Přijedu.
A teď stojí u okna a nemůže se pohnout. Klíče na stole, bunda v předsíni. Jen hodina cesty.
Ale bojí se. Bojí se, že to není ona. A bojí se, že je.
Útulek ho přivítá štěkotem. Desítky hlasů – tenkých, chraplavých, zoufalých – splývají v jeden vytí. Viktor zavře dveře auta a ztuhne. Ruce se mu třesou.
„Starý blázne,” pomyslí si. „Proč se třeseš jako osika?”
Ale nohy jako by přirostly k asfaltu.
– Viktore Svobodo? – z branky vyjde dívka. Mladá, v ošoupané bundě, vlasy schované pod pletenou čepicí. – Jsem Eliška. Včera jsme spolu mluvili.
Kývne. Hrdlo se mu sevře – slova nejdou.
– Pojďte. Je v zadním kotci.
Jdou kolem klecí. Psi se vrhají k mřížím, kňučí, drápou dráty. Viktor kouká pod nohy. Sníh křupe pod botami.
– Víš, – začne Eliška, – přivezli ji k nám předevčírem. Příbuzní jedné paní. Ta zemřela, a oni si psa nemůžou nechat.
– Paní?
– Ano, Miluše Kovářová. Bydlela u silnice, v takovém domečku. Prý si psa našla už před rokem. Ošetřovala ho. Měl zlomenou nohu – nejspíš ho srazilo auto. Paní ho vyléčila, ale nepouštěla ho ze dvora – bála se, že zase vyběhne na silnici.
Viktor se zastaví.
– Měl na obojku číslo?
– Měl. Ale číslice byly skoro pryč. Paní se snažila dovolat, ale nedařilo se – buď vytočila špatně, nebo… Prostě to nevyšlo. Pak usoudila, že ho majitel sám opustil. Že ho nehledá.
Viktor zatne ruce v kapsách. Byla naživu. Celou tu dobu byla naživu. A on se po třech dnech přestal snažit.
– Tady, – Eliška se zastaví u zadního kotce. – Je tady.
Viktor zvedne oči.
A uvidí svou Báru.
Sedí v koutě na staré dece. Ryšavá srst vybledla, čenich prošedivěl. Jednu zadní nohu má pod sebou – pořád kulhá.
Pes zvedne hlavu. Podívá se na něj. A ztuhne.
Viktor udělá krok dopředu. Druhý. Prsty sevřou studené mříže.
– Báro? – zachraptí. Hlas se mu zlomí.
Pes sebou trhne. Uši vylezou nahoru.
– To jsem já. Holčičko moje, to jsem já.
Zvedne se. Kulhajíc, udělá pár kroků k mřížím. Zastaví se metr od něj.
Jen stojí a kouká.
Viktor klesne na kolena rovnou do sněhu. Natáhne ruku skrz mříže.
– Promiň mi, – vydechne. – Promiň, ryšavá blázne. Křičel jsem tenkrát. Trhl jsem tě. A pak jsem tě přestal hledat. Myslel jsem, že jsi mrtvá. Bál jsem se, rozumíš?
Slzy mu tečou samy.
Pes udělá krok vpřed. Další krok. Opatrně, jako by zkoušela, jestli nezmizí.
Viktor ztuhne. Přestane dýchat.
A Bára přijde úplně blízko. Strčí studený čenich do jeho dlaně. Olízne mu prsty.
– Otevřít? – zeptá se tiše Eliška, stojící vedle a nenápadně si utírá slzu.
Viktor kývne.
Zámek cvakne. Dveře kotce se otevřou.
A Bára – kulhajíc, neohrabaně, ale vrhne se přímo k němu. Přitiskne se k noze a radostně zašvihá ocasem.
Viktor ji obejme. Zahrabe tvář do ryšavé srsti.
– Pojedeme domů, – zašeptá. – Slyšíš? Domů. A už tě nikam nepustím. Nikam.
Bára tiše zakňučí.
A ještě víc zavrtí ocasem.
– Špatně jí, – řekne tiše Eliška a dřepne si vedle něj. – První dny odmítala jíst. Mysleli jsme, no, víš. Stává se – pes se dostane do útulku a prostě zhasne. hlavně ti starší. Přilnou k lidem víc, než si myslíme.
– Vím, – vypraví ze sebe Viktor chraptivě. – Vždycky jsem to věděl.
Pohladí Báru po hlavě. Ona otevře oči – zakalené, unavené – a podívá se na něj. A v tom pohledu je všechno.
– Eliško, – Viktor zvedne oči, – bude ještě žít? Tedy… vydrží?
Dívka si povzdechne.
– Veterinář říká – slabé srdce. Noha srostla špatně, proto kulhá. Zubů skoro nemá. Ale víš, Viktore, jsem tu tři roky. Viděla jsem ledacos. Psi neumírají na nemoci. Umírají na stesk. A když je pro koho žít…
Nedokončí. Ale není třeba.
Viktor to pochopí.
Opatrně se zvedne.
– Jedeme domů, holčičko, – zašeptá. – Jarmila nám nadělala karbanátky. Máš je ráda, že? A budeš spát na gauči. Na mém gauči, co jsem ti vždycky zakazoval, pamatuješ? Už nebudu. Spi, kde chceš. Jen neodcházej, jo?
Bára ho olízne na tváři.
A Viktor pocítí – poprvé za rok – že něco uvnitř taje.
– Děkuju, – otočí se k Elišce.
– Opatruj ji, – kývne ona. – A opatruj sebe.
Viktor posadí Báru na přední sedadlo, zabalí ji do staré bundy. Sám usedne za volant.
Nastartuje a jede domů.
Jarmila zalapá po dechu, když je uvidí na prahu.
– Viktore! Vždyť je to… Bára?!
– Ona sama, – Viktor opatrně vnese psa do předsíně, položí na zem. – Našla se.
– Pane na nebi, – sousedka zatleská rukama, skloní se. – Holčičko moje! Jak jsi vyhublá. Viktore, veď ji do kuchyně, hned jí dám najíst!
Bára projde bytem pomalu, kulhajíc. Očichá každý kout, každou známou věc. Pak se vrátí k Viktorovi a lehne si k jeho nohám.
– Správně, – kývne on. – Zůstaneš se mnou.
Jarmila nakrmí Báru – po troškách, opatrně, aby jí neublížila. Pes jí hltavě, dáví se, jako by se bála, že jí to vezmou.
– Pomalu, pomalu, – uklidňuje Viktor a hladí ji po hřbetu. – Nikam to neuteče. Jez v klidu.
Večer se Bára vyšplhá na gauč. Viktor ji nevyžene – jak slíbil. Jen ji přikryje teplou dekou, posadí se vedle.
Zapne televizi, ale nedívá se. Jen hladí ryšavou srst a mlčí.
A Bára položí hlavu na jeho klín a zavře oči.
A její ocas se lehce pohupuje – jen maličko, ale pohupuje.
Viktor kouká z okna. Za sklem padá sníh – stejný jako před rokem. Stejný jako ten prokletý den u silnice.
Ale teď je všechno jinak.
Poprvé za rok se nebojí zítřka.
Protože ví: zítra se Bára probudí vedle něj. A pozítří. A tolik dní, kolik jim je souzeno.
