Srdce kocoura tlouklo tichým rytmem v hrudi, myšlenky se rozutíkaly, jeho duše bolela. Co se mohlo stát, že ho jeho panička dala cizím lidem, proč ho opustila? Když Olze k novému bytu přinesli zcela černého britského kocoura, byla několik minut v šoku… Skromný starší panelový byt 1+kk, na který našetřila stěží sama, ještě nebyl plně zařízen. Navíc ji trápily další problémy, které si žádaly její pozornost. A do toho všeho kotě. Když se Olga vzpamatovala, podívala se do jantarově žlutých očí maličkého, povzdechla si, usmála se a zeptala se dárce: – Je to kocour nebo kočka? – Kocour! – Dobře, jsi kocour, budeš Barťasem, – řekla kotěti. Ten otevřel malou tlamičku a slabě zamňoukal… ***** Později se ukázalo, že britští kocouři jsou opravdu pohodoví společníci. Už třetí rok Olga a Barťas žijí v naprosté shodě. Navíc během společného života zjistila, že Barťas má citlivou duši a veliké srdce. Radostně vítá paničku z práce, zahřívá ji v noci, kouká s ní na filmy přitisknutý k jejímu boku a běhá za ní při úklidu domácnosti. Život s kocourem získal nový náboj. Je hezké, když na tebe někdo doma čeká, s kým se můžeš smát, i smutnit. Hlavně, když tě chápe bez jediného slova. Zdálo by se, že je vše skvělé, jenže… V poslední době si Olga začala všímat bolestí v pravém boku. Nejdříve si myslela, že si někam nezvykle lehla nebo natáhla sval, pak sváděla vše na tučné jídlo. Když bolesti zesílily, šla k lékaři. Když doktor oznámil diagnózu a vysvětlil, co ji čeká, Olga proplakala celý večer zabořená do polštáře. Barťas, vytušivší její smutek, se tiše přitulil a konejšil ji svým melodickým vrněním. Během Barťasova vrnění Olga nenápadně usnula. Ráno se smířila se svým osudem a rozhodla se, že o své nemoci nikomu ze svých blízkých neřekne, aby se vyhnula soucitným pohledům a nepříjemným pokusům pomoci. Stále se však alespoň trochu upínala k naději, že lékaři její nemoc zvládnou. Nabídli jí léčebnou kúru, která by mohla její stav zlepšit. Vyvstala otázka, kam s kocourem. Smířená s tím, že její nemoc může skončit tragicky, rozhodla se najít Barťasovi nový domov a hodné majitele. Na internetu zveřejnila inzerát, že daruje britského kocoura do dobrých rukou. Když se jí první zájemce zeptal, proč se dospělého zvířete zbavuje, Olga – sama nevěděla proč – řekla, že čeká dítě a během těhotenství se jí projevila alergie na kočičí srst. Za tři dny putoval Barťas v přepravce a s celou výbavou k novým majitelům, Olga mezitím nastoupila do nemocnice… Po dvou dnech zatelefonovala novým majitelům a ptala se na Barťase, na což jí – po sté omluvách – odpověděli, že kocour hned první večer utekl a nemohou ho najít. Olgu jako první napadlo utéct z nemocnice a jít ho hledat. Dokonce poprosila službukonající sestřičku, aby ji pustila, ale ta ji rázně seřvala a poslala zpět na pokoj. Spolubydlící v nemocničním pokoji, všimnuvší si Olginých nervů, se zeptala, co se děje. Olga se v slzách svěřila. – Počkej s tím smutkem, děvčátko, – řekla drobná starší paní, – zítra má přijet uznávaná specialistka z Prahy. I mně dali špatnou diagnózu, syn, který podniká, mě chtěl převézt do jiné nemocnice, ale odmítla jsem. Nevím, jak to domluvil, prostě domluvil. Požádám, aby se na tebe taky podívala, třeba to nebude tak zlé, – mluvila k Olze, jemně ji pohladila po rameni. **** Po vypuštění z přepravky Barťas zjistil, že je v úplně cizím domě. Někdo neznámý k němu vztáhl ruku, aby ho pohladil… Barťasovy nervy nevydržely, ze všech sil švihnul tlapkou po ruce a utekl do temného kouta. – Pavle, nech ho zatím být, musí si zvyknout, – slyšel Barťas ženštin hlas, ale nebyl to hlas jeho paničky. Srdce kocoura tlouklo těžce v hrudi, myšlenky se rozutíkaly, jeho duše bolela. Co se stalo tak závažného, že ho panička dala cizím lidem, proč ho opustila? Jantarově žluté oči prozkoumávaly pokoj vystrašeným pohledem. Všiml si otevřeného okna. Černým bleskem proběhl místností a vyskočil ven! Naštěstí to byl jen druhý patro a pod oknem pečlivě upravený trávník, z něhož Barťas začal svůj návrat domů… ***** Specialistka se Olga představila jako Marie Pavlová, půvabná žena okolo čtyřicítky. Pečlivě prostudovala lékařskou dokumentaci, pak požádala Olgu, aby si lehla na levý bok. Dlouze ji prohmatávala, poklepávala, ptala se na typ bolesti, na intenzitu. Pak ještě jednou prošla záznamy. Další prohlídky pokračovaly na speciálním lékařském zařízení. Olga nečekala nic dobrého. Vrátila se zpátky na pokoj, kde už ležela její spolubydlící. – Tak co ti řekli, děvčátko? – zeptala se. – Zatím nic, prý přijdou později do pokoje. – Chápou. Mně to potvrdili, – smutně oznámila paní. – Je mi to moc líto a děkuji za všechno, – odpověděla Olga, nevěděla, jak utěšit člověka, který ví, že už mu moc času nezbývá. Za půl hodiny přišla Marie Pavlová s dalšími lékaři. – Olgo, mám pro vás dobré zprávy. Vaše nemoc je plně léčitelná, nastavila jsem vám léčbu, lehněte si na dva týdny, projdete léčbou a budete zdravá, – usmála se na Olgu. Když lékaři odešli, ozvala se spolubydlící: – To je skvělé. Jsem ráda, že jsem stihla udělat ještě jedno dobré skutky. Buď šťastná, děvčátko, – dodala. ***** Barťas neměl žádnou polární hvězdu, ani nevěděl, co to znamená. Prostě se vydal domů, jak mu našeptávalo jeho kocouří srdce. Cesta přes trnitý svět byla plná nečekaných dobrodružství i humorných zážitků. Neznal nikdy ulice, za jediný den se z urozeného britského kocoura stal divokým lovcem s ostrými instinkty. Vyhýbal se rušným ulicím, přebíhal, lezl, letěl nad zemí (tak si to aspoň představoval, když utíkal před psy), skákal na strom… vše pro dosažení svého cíle. V jednom z malých tichých dvorů, kam utekl před hlukem silnice, narazil čumákem na zkušeného kočičího mazáka. Ten se moc nerozmýšlel a hned poznal cizince. S hlasitým mňoukáním zaútočil, britský kocour se rázem proměnil ve skutečného pouličního rváče. Boj netrval dlouho. Místní boss utekl do keřů, zanechal za sebou jen trochu potrhané ucho. Jak jinak – mazák si chtěl jen posílit ego, ukázat, že tu šéfuje. Barťas měl ale jasný cíl – domů, a nic ho nemohlo zastavit. Cesta pokračovala. Po vzoru svých dávných předků se Barťas naučil spát na stromech – vybíral větve s pohodlným rozdvojením. Ach, jak trapné, ale Barťas se naučil jíst z popelnic a krást jídlo jiným toulavým kočkám, které krmili soucitní obyvatelé. Jednou natrefil na smečku psů. Ti ho zahnali na tenký stromek a štěkáním se ho snažili dostat, skákali a cloumali kmenem. Lidé, co se seběhli na hluk, psy zaháněli pryč. Jedna z žen se rozhodla Barťase vzít domů. Přilákala ho kouskem šunky. Hlad a strach zamžily Barťasovi mysl, nechal se pohladit a vzít do náručí. Ale… Po chvíli odpočinku a pořádném jídle si vzpomněl, kam míří. Nechal se vynést do chodby, pak proklouzl mezi dveřmi a pokračoval dál domů… ***** Po propuštění z nemocnice Olga zamířila zpět do svého bytu. V hlavě jí stále zněla slova paní, která jí popřála štěstí. Byla nesmírně ráda, že se diagnóza nepotvrdila a je zdravá. Ale srdce ji bolelo kvůli Barťasovi. Nedokázala si představit, jak domů přijde do prázdného bytu, kde ji nikdo nebude vítat. Hned po příchodu do bytu zavolala majitelům, kteří si Barťase vzali, a požádala je o přesnou adresu. Po příjezdu zjistila, jak Barťas utekl, a rozhodla se vydat po jeho stopách. Říkali jí, že to je nereálné – že už uplynuly dva týdny, že domácí kocour na ulici nemůže přežít – ale ona tomu nechtěla věřit. Chodila pěšky, koukala do každého dvora, nahlížela do okolních parků a garáží. Snažila se přemýšlet jako kocour, co nikdy nedaleko neměl. Volala na Barťase, nakukovala do temných sklepních oken. Už byla skoro u domova, když si začala uvědomovat, že kocour zmizel beze stopy. Je přece nemožné, aby došel do jejího dvora, do kterého se sama dostávala pěšky dvě hodiny. Smutně vstoupila do svého dvora, v očích slzy, v duši smutek. Přes závoj v očích zahlédla na chodníku proti sobě tmavého kocoura. „Nějaký černý kocour,“ problesklo jí hlavou. Olga se zastavila – v ten moment pochopila. Rozeběhla se s výkřikem: „Barťas!“ Ale kocour za ní neběžel, už neměl síly – sedl si, přižmouřil oči a tiše zamňoukal: „Dojel jsem!“

Srdce kocoura tlouklo tiše v hrudi, v hlavě mu vířily myšlenky a jeho duše bolela. Co se vlastně stalo, že ho panička dala cizím lidem, proč ho opustila?

Když dostala Alžběta k kolaudaci úplně černého britského kocourka, na chvíli zůstala jak zkoprnělá.

Skromný starší byt 1+kk, který si konečně vysnila a našetřila korunu po koruně, byl stále téměř nevybavený. Starostí na krku víc než dost.

A teď ten kocourek! Když se oklepala ze šoku, zadívala se mu do jantarových očí, povzdechla si a s úsměvem se zeptala toho, kdo ho přinesl:

Je to kocour, nebo kočka?

Kocour!

Dobrá, kocour Budeš Filip, obrátila se k němu.

Otevřel maličkou tlamičku a poslušně zamňoukal: Mňau
*****
Ukázalo se, že britové jsou opravdu pohodoví společníci. Už třetím rokem sdílí Alžběta s Filipem společný život jako dvě spřízněné duše. Časem si všimla, že Filip má citlivou duši a obrovské srdce.

Vždy ji vítá, když se vrací večer z práce, zahřívá ji při spaní, kouká s ní na filmy, přitulí se bokem, a při úklidu běhá za ní jako ocásek.

Život s kocourem byl najednou barevnější. Je nádherné, když tě doma někdo čeká, s kým se můžeš smát, i plakat. Nejlepší je, že tě chápe už když jen otevřeš pusu.

Všechno vypadalo naprosto ideálně, ale…

Poslední dobou začala Alžběta pozorovat bolest v pravém boku. Nejdřív to sváděla na špatné polohy a namožené svaly, pak na tučný oběd. Ale když se bolesti zhoršily, vydala se k lékaři.

Když jí doktor řekl diagnózu a vysvětlil, co jí čeká, probrečela celé odpoledne zabořená v polštáři. Filip jako by to cítil se tiše přitulil a zkoušel ji utěšovat svým hřejivým vrněním.

Ani nevěděla jak (pod Filipovým vrněním) usnula. Ráno byla smířená s tím, co přijde. Rozhodla se, že nikomu v rodině o své nemoci neřekne, nechce soucitné pohledy nebo zbytečné pomáhání.

Jakousi jiskřičku naděje jí ještě dávali lékaři. Navrhli léčbu, která by mohla pomoci.

Ale co teď s Filipem? Smířená s tím, že možná skončí špatně, začala pro kocoura hledat nový domov a nové páníčky.

Na internetu zadala inzerát, že daruje britského kocoura hodným lidem.

Když se ten první zeptal, proč se vzdává dospělého zvířete, Alžběta, sama nevěděla proč, vyprávěla, že je těhotná a objevila se u ní alergie na kočičí chlupy.

Za tři dny už byl Filip v přepravce, s výbavičkou pro nové majitele, zatímco Alžběta zamířila do nemocnice

Po dvou dnech se zeptala nových majitelů, jak se Filip má. S omluvou odpověděli, že kocour utekl už první večer prý ho nemůžou najít.

První impulz byl utéct z nemocnice a jít ho hledat. Obrátila se dokonce na sestřičku, která ji ale důrazně vrátila na pokoj.

Spolubydlící si všimla jejího neklidu:
Neplač, děvče, zítra přijíždí špičkový doktor z Prahy. Taky nemám dobrou diagnózu, syn je podnikatel a chtěl mě dát do jiné kliniky, ale odmítla jsem. Domluvil, že mě ten doktor vyšetří. Zkusím poprosit, ať se podívá i na tebe, třeba to nebude tak zlé, říkala tiše a pohladila ji po rameni.
****
Jakmile se Filip dostal z přepravky, bylo mu jasné, že je v cizím bytě. Někdo cizí k němu protáhl ruku, chystal se ho pohladit…

Kocour to nevydržel, praštil tou rukou a rychle se schoval do temného kouta.

Pavle, nech ho chvilku, musí si zvyknout, zaslechl Filip jemný ženský hlas. Nebyl to hlas jeho Alžběty.

Srdce kocoura tlouklo tiše v hrudi, v hlavě se honily divoké myšlenky. Co se mohlo stát, že ho Alžběta dala někomu cizímu, proč ho opustila?

Jantarové oči prohledávaly pokoj vystrašeným pohledem. Pak ucítil proud vzduchu od otevřeného okna. Černá šmouha prolétla přes pokoj a Filip vyskákal ven!

Měl štěstí bylo to jen druhé patro a pod oknem pečlivě udržovaný trávník. Tím začala Filipova cesta zpátky domů
*****
Světlo z Prahy, jak říkali doktorskému specialistovi, byla žena přes čtyřicet představila se jako Marie Pavlovna. Důkladně si prošla léčebnou kartu, pak požádala Alžbětu, aby si lehla na gauč a otočila se na bok.

Dlouho ji prohmatávala, vyptávala se, kde to bolí, jaký je to typ bolesti. Pak znovu četla kartu. Opakovaly se další vyšetření na přístrojích.

Alžběta počítala spíš s tím nejhorším. Ležela zpátky na pokoji, kde už byla i spolubydlící.

Tak co ti řekli, děvče?
Nic moc, jen že se ještě vrátí.

Chápu… Já jsem na tom blbě, diagnózu mi potvrdila, řekla smutně.

Je mi to moc líto… a děkuju za všechno, odpověděla Alžběta, aniž tušila, jak takovou situaci utišit.

Za půl hodiny dorazila Marie Pavlovna s dalšími doktory.

Tak Alžběto, mám pro vás dobré zprávy. Ta vaše nemoc je velmi dobře léčitelná, už jsem vám předepsala léčbu, zůstanete dva týdny, podstoupíte terapii a budete v pořádku, usmála se na ni.

Když doktorští odešli, ozvala se spolubydlící:
Výborně, mám radost, aspoň jsem stihla udělat jednu správnou věc. Buď šťastná, děvče.
*****
Filip neměl žádnou polární hvězdu, která by ho vedla; šel prostě domů podle vlastního instinktu. Cesta přes kočičí terén byla plná dobrodružství i humorných momentů.

Ze ztraceného salónního kocoura se během jednoho dne stal pouliční dravec plný ostřílených kočičích reflexů.

Vyhýbal se hlučným cestám, utíkal plížením, skákal a někdy opravdu vzlétl (aspoň měl ten pocit, když ho honili psi), nejrychleji vylezl na strom a štrádoval dál k domovu.

V jednom tichém pražském dvorku narazil tváří v tvář na ostříleného kočičího bossa.

Ten ho hned poznal jako cizince. S hlasitým mňoukáním na něj skočil, ale Filip, proměněn z distingovaného brita na bojovníka, neustoupil.

Souboj byl krátký místní kocour utekl do křoví s násilně natrženým uchem.

Ono to bylo jasné. Místní boss si chtěl jen vyzkoušet, kdo je tady pán. Filip ale šel domů a to byl jeho jediný cíl.

Cesta pokračovala. Filip si vzpomněl na předky, učil se spát na větvích, vybíral si rozdvojené větve pro pohodlí.

Jeho gurmánské ego trpělo, ale naučil se jíst ze smetí a krást žrádlo u místních koček, co je krmili soucitní lidi.

Jednou ho zahnal smečkou psů na chabý strom, štěkali pod ním, snažili se ke kocourovi dostat, třásli kmenem.

Lidé, co se seběhli na randál, psy odehnali. Jedna paní se rozhodla ho vzít k sobě, lákala ho na kousky voňavého vysočiny.

Hlad a strach mu zatemnily mysl, takže slezl dolů, nechal se pohladit a vzít do tepla. Ale…

Když se v teple doslova vyspal a najedl, vzpomněl si, kam chtěl dojít. Vyklouzl za paní do chodby a prosmýkl se otevřenými dveřmi, zase ven směrem domů…
*****
Alžběta se po propuštění z nemocnice hned vydala domů. Hlavou jí běžela přání té staré paní: Buď šťastná! Byla šťastná přímo neskutečně, že se nepotvrdila diagnóza a je v pořádku.

Ale kdesi uvnitř jí to bilo kvůli Filipovi. Nedovedla si představit, že přijde do prázdného bytu a nebude tam, kdo ji vítal každý den.

Sotva překročila práh, zavolala těm, kteří si Filipa vzali, a vyptala se na adresu. Vyrazila za nimi, zjistila kde a jak Filip utekl, a rozhodla se, že ho bude hledat.

Všichni jí říkali, že je to nemožné, že už je to dva týdny, že domácí kocour venku nepřežije, ale ona odmítala tomu uvěřit.

Šla pešky, koukala do všech dvorů, prohledávala parky, garáže, zkoušela přemýšlet jako zvíře, které nikdy nebylo venku. Volala Filipa, dívala se do temnoty sklepních oken.

Když už se blížila domů, došlo jí, že kocour zmizel navíc nemohl přece projít celé město, které sama prošla za dvě hodiny pěšky.

Domů došlo s hlavou sklopenou, slzy všude, v nitru těžko a smutno. Najednou přes závoj v očích zaregistrovala, že naproti po chodníku přichází černý kocour.

Černý kocour… blesklo jí hlavou. Zastavila se, koukla blíž, a pochopila. V tu chvíli vystartovala a vykřikla: Filipe!

Ale kocour k ní neběžel neměl už sílu. Posadil se, přimhouřil oči štěstím a slabounce zamňoukal: Dosedl jsem!Alžběta se rozběhla, padla na kolena a roztáhla náruč. Filip k ní udělal poslední krok, jeho lesklý černý kožíšek se třásl únavou, ale v jeho očích bylo vítězství. Zapadl jí do náruče, zabořil čumáček do její dlaně a tiše zavrněl.

Oba plakaliona štěstím, on úlevou. Lidé na ulici se zastavovali a usmívali, ale pro Alžbětu a Filipa byl teď svět jen tichou bublinou, kde domov znamenal jedinou věc: být spolu.

Doma, když Alžběta s Filipem konečně zavřela dveře za sebou, sundala přepravku z poličky. Přisunula vyhřátou pelíšek ke svému, pohladila Filipa po hlavě a šeptla: Už nikdy tě nedám pryč, Filipe. Doma je tam, kde jsme spolu.

Filip se stočil do klubíčka, zabroukal svůj nejsladší tón, a v jeho očích se zaleskla nová jistota. Všechna dobrodružství venku byla zapomenutabyl zpátky tam, kam patřil.

A s tímhle pocitem, v bezpečí a jisti tím, že i ve tmě je vždycky možné najít cestu domů, oba usnuli, v pevném objetí vlastního štěstí.