Před Silvestrem má člověk obzvlášť chuť věřit na zázraky. Příběh s opravdu mystickým koncem vám dnes chci povyprávět.
V garsonce, kde bydlel Václav Novák, to smrdělo levnými instantními nudlemi a zatuchlým osaměním. Majitel seděl u okna v jediném zachovalém křesle a díval se na prázdnou ulici. „Co teď?“ zabručel si pro sebe. „Z čeho budeš žít?“ Práci neměl už půl roku. Žena Božena mu odešla k sousedovi před měsícem. Vzala všechno, i kočku Mícu, kterou našli loni na jaře. „Už se na tebe nechci dívat,“ řekla na závěr. „Smrdíš slivovicí i ráno.“ Copak jí mohla říct jiného? Pravda.
Dnes se Václav ani nedotkl lahve – prostě neměl peníze. Poslední dvě stovky utratil za ty proklaté nudle.
Najednou se na chodbě ozvalo žalostné mňoukání. „Zase sousedova kočka,“ mávl rukou Václav. Ale mňoukání neutichalo. Spíš bylo čím dál naléhavější. Václav vstal, došel ke dveřím, přiložil ucho. „A co chceš?“ zamumlal, když otevřel.
Na podestě seděl šedý kocour. Mokrý, rozcuchaný, se špinavou srstí. Na krku se mu houpal ošoupaný obojek. Kocour zvedl hlavu a podíval se Václavovi přímo do očí. „Jdi pryč,“ unaveně mávl rukou Václav. „Sám nemám co žrát.“ Ale kocour neodcházel. Přišel blíž, otřel se o nohy. Václav se sehnul, prohlédl obojek. Na malé ošoupané známce bylo vyryto: „BOŘEK“.
„Bořek?“ podivil se Václav. „Divný jméno pro kocoura.“ A kocour na to hlasitě zamňoukal, jako by potvrzoval.
První dva dny se Václav snažil nezvaného hosta vyhnat. Ale Bořek se nevzdával. Seděl pod dveřmi, mňoukal, drápal. A když šel Václav do obchodu, kocour ho následoval krok za krokem. „Ty ses ke mně přilepil?“ zeptal se Václav třetí den a hleděl do šedých očí. Bořek v odpověď přede. „Dobře, pojď dál. Ale jen načas. Dokud nenajdeme tvého pána.“ V bytě se kocour choval divně. Nezkoumal teritorium, jak to zvířata obvykle dělají. Hned došel k oknu, vyskočil na parapet a ztuhl, dívaje se na ulici. „Co vyhlížíš?“ zajímal se Václav. Bořek neodpovídal. Jen seděl a hleděl do dáli.
Za týden se Václavův život začal měnit. Nejdřív se stalo něco neuvěřitelného – zavolali z bývalé práce. „Václave Nováku?“ uslyšel známý hlas šéfa. „Tady Igor Semenovič. Potřebuju s vámi mluvit.“ Václav zchladl. Asi chtějí vymáhat škodu za ten nešťastný den, kdy přišel do práce opilý. „Poslouchám,“ odpověděl chraptivě. „Zkrátka takhle. Mistra Petra jsem vyhodil. Nezodpovědný. A zítra mi přijede kontrola, musím předat objekt. Zachráníš mě?“ „Igore Semenoviči, myslel jsem, že na mě máte vztek.“ „Jaký vztek! Jsi dobrej chlap, jen tě tenkrát život přitlačil. Přijdeš zítra?“ Václav se podíval na Bořka. Kocour seděl na parapetu a přede, ani se neotočil. „Přijdu,“ řekl pevně Václav.
Práce šla jako po másle. Ruce si pamatovaly každý pohyb, oko zachytilo sebemenší nedostatky. K večeru byl objekt hotový. „No tedy!“ obdivoval Igor Semenovič. „Za den jsi udělal to, co Petr trápil týden.“ „Zkušenost,“ skromně odpověděl Václav. „Zkušenost je dobrá. Vrať se do práce. Jen podmínka – ani kapku do úst na pracovišti.“ „Rozumím.“ Doma Václav hned přistoupil k Bořkovi. „Tak co, příteli, jak se máš? Práci jsem našel. Teď budu krmit tebe.“ Kocour se otočil a podíval se na Václava. V žlutých očích se mihlo cosi jako souhlas.
A za další týden se stalo další div. Václav šel z práce, když u vchodu do domu uviděl známou postavu. Božena. Stála s kufrem a plakala. „Co se stalo?“ přistoupil k ní. „Václave,“ vzlykala. „Můžu k tobě? Sergej mě vyhodil. Řekl, že si užil dost.“ Václav se podíval na plačící ženu. Před měsícem by na kolenou prosil, aby se vrátila. Teď cítil jen lítost. „Pojď dál,“ řekl tiše. „Dáš si čaj?“ „Dám. A čí je ten kocour?“ podivila se Božena, když uviděla Bořka na parapetu. „Můj. Jmenuje se Bořek.“ „Pamatuješ Mícu? Odvezla jsem ji k mámě. Sergej kočky nemá rád.“ „Chápu.“ Seděli v kuchyni a pili čaj. Božena vyprávěla o životě se Sergejem, omlouvala se, prosila o odpuštění. Václav poslouchal a přemýšlel, jak je divné, že necítil vztek. Jen únavu. „Václave, začneme znovu?“ řekla. „Vím, že jsem byla blbá. Ale kdysi jsme se milovali.“ Václav se podíval na Bořka. Kocour seděl ve stejné pozici a hleděl z okna. „Víš, Boženo,“ pomalu řekl, „odpouštím ti. A dokonce chápu. Já se tenkrát vážně propil. Ale zpátky to nejde.“ „Proč?“ podívala se udiveně. „Protože jsem se změnil. A ty taky. Jsme už cizí.“ Božena se rozplakala ještě víc. „Ale na noc tě nechám,“ dodal Václav. „A zítra ti pomůžeme najít byt. Teď mám práci, na čas ti pomůžu s penězi.“ Tu noc spali v oddělených místnostech. Bořek se od Václava nehnul, ležel vedle něj a přede.
Ráno, když se Božena chystala k odchodu, zastavila se u dveří. „Václave, ty ses opravdu změnil. Zesílil jsi, nebo co.“ „Možná.“
Za měsíc nabídl Igor Semenovič Václavovi místo stavbyvedoucího. „Sám vidíš, jak tě kluci respektují. Váží si tě. A líp se jim s tebou pracuje.“ „Popřemýšlím,“ odpověděl Václav. Doma přistoupil k Bořkovi. „Co říkáš, příteli? Mám souhlasit?“ Kocour se otočil a podíval se na něj. V očích byl smutek. „Co je ti?“ polekal se Václav. „Nemocný?“ Bořek tiše zamňoukal, nějak zvláštně. Jinak než dřív.
Tu noc se Václav probudil z podivného pocitu. Kocour ležel vedle něj na polštáři a díval se mu přímo do obličeje. „Co je, Bořku?“ Kocour natáhl tlapku a jemně se dotkl Václavovy tváře. „Bořku, děsíš mě.“ Ráno se Václav probudil sám. Bořek zmizel. Václav prohledal celý byt, celý dům, dvůr. Rozvěsil inzeráty s fotkou Bořka, obvolal všechny útulky. Kocour nebyl nikde. „To není možný!“ křičel, když běhal po ulicích. „Okna byla zavřená! Dveře zamčený!“ Ale Bořek se vypařil, jako by nikdy neexistoval.
Tři dny Václav nemohl jíst. Seděl u okna a čekal. Třeba se vrátí? Čtvrtý den zavolala žena. Řekla, že chce o kocourovi mluvit jen osobně. Za hodinu stála na prahu: „Václave Nováku? Já jsem Vlasta Dvořáková. Kvůli inzerátu. Ohledně kocoura.“ „Viděla jste Bořka?“ ožil Václav. „Můžu dál? Těžko se mi dlouho stojí.“ Václav ji pustil do místnosti. Posadila se do křesla, těžce si povzdechla. „Mladý muži, popište mi prosím, jak váš kocour vypadal.“ Václav popsal Bořka – šedý, žluté oči, na obojku známka se jménem. Vlasta kývla. „A kdy k vám přišel?“ „Před dvěma měsíci. V dešti. Mokrý, hladový.“ „Chápu,“ odmlčela se žena. „Řekněte, změnil se vám po jeho příchodu život?“ „Změnil,“ odpověděl upřímně Václav. „Hodně. Našel jsem práci, vyřešil s ženou. Jako by se všechno srovnalo.“ Vlasta se smutně usmála. „Víte, mladý muži, Bořek byl můj kocour. Zemřel před půl rokem. Stářím. Žil čtrnáct let.“ Václav ztuhl. „Co to říkáte?“ „Vždycky byl zvláštní. Už jako kotě. Cítil lidi. Nejsem blázen, jestli si to myslíte. Jen občas se dějí věci, které se nedají vysvětlit.“ „Ale jak, proč…“ „Bořek zaživa často utíkal z domova. Nacházela jsem ho na nejneočekávanějších místech. Jako by věděl, kde je potřeba pomoci. Chodil k osamělým lidem, k nemocným. Pomáhal jim zvládnout trápení. A pak se vrátil domů.“ Václav poslouchal, nevěřil vlastním uším. „Po jeho smrti jsem často přemýšlela – proč nemohl zůstat? Tolik lidí ještě potřebuje pomoc.“ „A vy si myslíte, že on, že to byl opravdu on?“ „Vy si to nemyslíte?“ podívala se na něj Vlasta pozorně. „Normální kocouři se tak nechovají. Normální kocouři nezmizí ze zamčených bytů.“ Václav přistoupil k oknu. „Co mám teď dělat?“ zeptal se tiše. „Žít,“ odpověděla prostě Vlasta. „Žít dobře. Bořek vás naučil znovu věřit v sebe. To byl jeho dar.“ „A když zase spadnu? Začnu pít?“ „Nezměníte se,“ řekla žena. „Teď víte, že dokážete být jiný.“ Po Vlastině odchodu seděl Václav dlouho u okna. Slunce zapadalo, barvilo nebe do ruda. „Děkuju, příteli,“ zašeptal do prázdna. A najednou se mu zdálo – lehký vánek pohnul záclonou. Jako by někdo neviditelný zamňoukl na odpověď.
Za týden Václav přijal nabídku na stavbyvedoucího. Za měsíc poznal v autobuse ženu – vezla do útulku toulavou kočku. „Krásná,“ řekl Václav a ukázal na tříbarevnou kočku. „Jo, ale nemá páníčka,“ smutně odpověděla žena. „Já jsem Libuše, mimochodem.“ „Václav. A co kdybych se jím stal já?“ „Vy?“ „No, pokud vám to nevadí.“ Libuše se zasmála. „Nevadí. A jak ji pojmenujete?“ Václav se podíval do žlutých očí kočky. „Borislava. Na počest jednoho dobrýho kocoura.“ Kdesi vysoko v nebi spokojeně přede šedý kocour jménem Bořek. Jeho práce byla hotová. Václav znovu uvěřil v život. A v to, že zázraky se dějí těm, kdo je dokážou přijmout. A to je snad to nejopravdovější kouzlo.
Řeknete – to se nestává? Možná. Ale přeju vám, abyste v těžkých chvílích potkali svého „Bořka“.
