„Už jsem všem zavolala,“ oznámila Tamara Vítová tónem, jako by Kateřině darovala celoživotní dárek. „Přijde čtyřicet lidí. No, možná o trochu víc – Serž ještě slíbil, že přivede kolegy. Takže, dcero, chystej se.“
Kateřina stála uprostřed kuchyně a dívala se na tchyni. Jen se dívala. Mlčky.
Tamara Vítová už si odmotávala šálu, usazovala se na stoličku, jako by nepřijela na pět minut, ale natrvalo. Měla na sobě vínový kardigan s žmolky a béžové kalhoty se stopami něčeho dávného. Vlasy – načesané, lak, patrně ještě ze zásob za socialismu. A takový obličej – otevřený, dobrotivý, trochu unavený vlastní dobrotou.
Mistr přetvářky. Nejvyšší škola.
„Tamaro Vítová,“ pronesla Kateřina klidně, „probírala jste to se Seržem?“
„No a proč ho zbytečně rozrušovat? Je v práci, unavuje se. Jsem matka, všechno zařídím.“
Ona zařídí. Kateřina si v duchu vyhodnotila tu formulaci. Zařídí – to znamená, že zavolá čtyřiceti lidem, slíbí jim stůl, a pak odjede domů dívat se na seriály, zatímco Kateřina bude stát u plotny tři dny v kuse.
„A kdy je ta oslava?“ upřesnila Kateřina, i když to dobře věděla.
„Za dva týdny. Seržovi je čtyřicet! To není jen tak narozeniny, to je událost!“ Tamara Vítová rozhodila rukama. „Už mám i menu. Huspenina, bramborový salát, pečené kuře – čtyři kusy stačí, ne, radši pět –, samozřejmě obložené mísy, tři až čtyři druhy salátů…“
„Kdo bude vařit?“ přerušila ji Kateřina.
Tchyně se na ni podívala, jako by ta otázka byla divná.
„No kdo asi. Ty jsi hospodyňka.“
Kateřina vyšla na chodbu. Vytáhla telefon, napsala muži: „Zavolej, až budeš mít volno. Naléhavé.“
Serž zavolal o hodinu později. Kateřina už mezitím stihla spočítat: padesát lidí, pokud „Serž ještě přivede kolegy“ – to byl ten nejoptimističtější scénář. Potraviny, pronájem nádobí, alkohol, ubrousky, ubrusy. Odhadla částku a pocítila něco jako sportovní výzvu.
„Máma volala,“ řekl Serž do sluchátka. Ani se nezeptal, co se stalo. Už to věděl.
„Čtyřicet lidí, Serži.“
„No, to jsou přece kulatiny…“
„Čtyřicet lidí. Pozvala je beze mého vědomí. Seznam menu taky sestavila ona. Vařit a platit, to mám asi já, že?“
Pauza.
„Katko, no neber to tak. Je to přece kvůli mně…“
„Vím, že kvůli tobě. Proto ti to říkám. Sejdeme se večer a normálně si promluvíme.“
Serž přišel domů před sedmou. Kateřina tou dobou už uvařila večeři – rychlou, bez okolků: těstoviny s omáčkou, salát. Prostřela pro dva. Postavila láhev vody. Nic zbytečného.
„Poslyš, máma to myslí dobře,“ začal, aniž by si stihl sundat bundu.
„Serži. Sedni si.“
Poslechl. V jejím hlase bylo něco, co ho přimělo sednout si hned, bez odmlouvání. Nebyl to křik ani slzy – prostě tón člověka, který už všechno rozhodl.
„Nejsem proti oslavě. Jsem pro. Ale chci pochopit: kdo platí?“
„No…“ zaváhal. „Dáme se s mámou dohromady…“
„Kolik je ochotná dát?“
Další pauza. Kateřina mu nalila vodu.
„Nevím,“ přiznal konečně.
„Já vím. Zítra mi zavolá a řekne, že má malý důchod, že se snaží, že už pro naši rodinu tolik udělala. A zeptá se, jestli bych ‘nevzala na sebe jídlo’, protože se jí nechce žádat.“
Serž hleděl do talíře.
„Není to poprvé,“ řekla tiše Kateřina. „Pamatuješ Silvestra? Pamatuješ Den žen, když pozvala osmnáct lidí a já stála tři dny v kuchyni?“
„Tenkrát jsi sama…“
„Tenkrát jsem nemohla odmítnout, protože ses na mě díval takhle.“ Kývla na jeho skloněnou hlavu. „A bylo mi líto tě zklamat.“
Večeře proběhla v tichu. Ne zlém – každý prostě přemýšlel o svém.
Druhý den Tamara Vítová skutečně zavolala. Ráno v půl desáté, zatímco Kateřina byla na cestě – pracovala v malé účetní firmě v centru Prahy, cesta dvacet minut metrem.
„Katko,“ začala tchyně hlasem medu a výčitky zároveň. „Přemýšlela jsem o tom jídle. Mám, víš, malý důchod… Já bych vzala na sebe dort. A pomoct přijedu, samozřejmě. Budu po ruce, řídit to.“ A dodala s lehkostí: „Ty jsi tak šikovná, všechno ti jde od ruky.“
Kateřina sledovala stanice, které míhaly za sklem vagónu.
„Tamaro Vítová, zavolám vám později. Jsem teď v metru.“
„Jistě, jistě,“ souhlasila tchyně. „Jen to neodkládej, musím sestavit seznam. Už jsem si vytipovala obchody, kde je levněji…“
Kateřina uklidila telefon. Vedle stál muž se sluchátky, naproti dívka četla něco na displeji. Běžné ráno, běžný vagón. A Kateřině se v hlavě už rodil plán.
Ne plán hádky. Ne plán slz a ultimát. Něco jiného.
Vystoupila na své stanici, zašla do kavárny na rohu, dala si americké kafe, posadila se k oknu. Vytáhla notes – opravdový, papírový, vedla si ho už tři roky – a začala psát čísla.
Čtyřicet lidí. Minimální stůl na tolik osob – to není méně než padesát tisíc korun. Spíš šedesát, když s alkoholem. Dort, který vezme Tamara Vítová, stojí tak za tři tisíce. Rozložení sil je jasné.
Kateřina zavřela notes. Dopila kafe.
Ne. Tentokrát – ne.
Ale nehodlala dělat scénu. Chtěla udělat něco mnohem zajímavějšího.
O polední přestávce Kateřina zavolala kamarádce.
Viktorie pracovala v eventové agentuře – ne velké, ale s pověstí. Organizovala firemní večírky, oslavy, svatby. Znala ceny všeho a uměla počítat cizí peníze s chirurgickou přesností.
„Takže čtyřicet lidí,“ zopakovala Viktorie, když ji vyslechla. „A tchyně bere dort.“
„Dort,“ potvrdila Kateřina.
„Slavnostně.“
„Velmi.“
Viktorie na chvíli mlčela, pak se zasmála – tiše, profesionálně.
„Poslyš, mám nápad. Chceš to udělat hezky? Ne hádku, ne slzy, ale opravdu hezky?“
„Přesně to chci.“
„Tak piš.“
Večer se Kateřina sešla s mužem ne doma, ale v kavárně – sama navrhla, schválně. Neutrální půda, rušné místo, žádné kuchyňské tóny a unavené pohovky.
Serž přišel o něco dřív, obsadil stůl u okna, už si vzal kafe. Vypadal trochu provinile – to míval, když si uvědomil, že situace přesáhla meze, kde se dalo mlčet.
„Přemýšlel jsem,“ začal, sotva si Kateřina sedla. „Možná bychom pronajali sál? Nějakou restauraci? Tak bychom nemuseli vařit doma…“
„Dobrý nápad,“ řekla Kateřina. „Kolik jsi ochotný dát?“
Řekl částku. Kateřina kývla – číslo bylo reálné, ne směšné.
„Výborně. Takže: já se postarám o organizaci. Úplně. Najdu sál, domluvím se s kuchyní, všechno pohlídám. Ale tím pádem je to moje doména – já rozhoduju, jak a co. Bez připomínek od Tamary Vítové.“
Serž se zašklebil.
„Máma bude chtít zasahovat…“
„Serži.“ Kateřina se na něj podívala klidně. „Buď to zorganizuje sama a sama zaplatí. Nebo to zorganizuju já. Třetí možnost není. Vyber si.“
Byl to ten vzácný okamžik, kdy nezačal hned volat mámě od stolu. Prostě kývl.
„Dobře. Ty to zařídíš.“
Tamara Vítová se to dozvěděla hned druhý den. Kateřina jí zavolala sama – úmyslně, aby nedošlo k omylům.
„Se Seržem jsme se rozhodli pronajmout sál. Už vedu jednání. Takže ten seznam jídel, který jste sestavila, nebude potřeba – mají vlastní kuchyni.“
Pauza byla výmluvná.
„Jak to – pronajmout sál?“ řekla tchyně pomalu. „To přece stojí peníze…“
„Serž o tom ví.“
„Ale já jsem už lidem řekla, že bude domácí…“
„V restauraci to bude zajímavější,“ řekla Kateřina mírně. „Nebojte se, všechno bude v pořádku.“
Tamara Vítová zmlkla. Kateřina skoro slyšela, jak probírá možnosti – namítnout, tlačit, stěžovat si synovi. Ale nebylo se čeho chytit: rozhodnutí padlo, peníze manžel schválil, hádat se není o co.
„No… když jste se tak rozhodli,“ řekla tchyně konečně tónem člověka, kterého zradili.
„Dort můžete vzít na sebe, jak jste plánovala,“ dodala Kateřina. „Bude to moc milé.“
Sál Kateřina našla přes Viktorii – malý banketní sál pár zastávek od domova, útulný, bez pompéznosti, ale s dobrou kuchyní a příjemnou správkyní. Sešly se tam ve středu večer, ve třech – Kateřina, Viktorie a správce jménem Igor, statný muž kolem pětačtyřicítky s notesem a zvykem psát si všechno rukou.
„Na kolik osob počítáme?“ zeptal se.
„Oficiálně čtyřicet. Reálně možná pětačtyřicet,“ odpověděla Kateřina.
„Menu pevné nebo výběr?“
„Pevné. Tři teplá předkrmy, dva saláty, obložené mísy, hlavní jídlo – dejme maso a rybu. Alkohol částečně vlastní, částečně váš.“
„Dort?“
Kateřina se lehce usmála.
„Dort přinesou hosté.“
Igor zapsal, kývl. Viktorie vedle listovala menu, jako by hodnotila položky pro vlastní oslavu. Pak zvedla oči:
„Katko, myslela jsi na fotografa?“
„Myslela. Ještě jsem se nerozhodla.“
„Mám jednoho. Levný, ale fotí dobře. Hlavně je nenápadný. Chodí, cvaká, nikdo nepózuje.“
„Tohle chci.“
Domů se Kateřina vrátila kolem deváté. Serž byl už doma, díval se roztržitě na televizi. Když ji uviděl, ztišil zvuk.
„Tak co?“
„Všechno v pořádku. Sál je dobrý, menu odsouhlasené, zálohu jsem zaplatila.“
„Máma volala,“ řekl. Opatrně, jako by zkoušel, jestli vybuchne nebo ne.
„A co?“
„Říká, že by chtěla pomoct s výzdobou. Balónky, girlandy…“
Kateřina postavila tašku, sundala sako.
„Serži, řekni mámě, že sál už má výzdobu v ceně. Je to součást smlouvy.“
„Bude naštvaná.“
„Naštvaná je, když nemůže velet. To je něco jiného.“
On chvíli mlčel. Pak tiše řekl:
„Zlobíš se na ni?“
Kateřina na vteřinu přemýšlela. Upřímně.
„Ne. Jen jsem přestala dělat to, co se mi nelíbí, a čekat, že to někdo ocení.“ Prošla do kuchyně, nalila si vodu. „Pojď večeřet, ohřeju to.“
Serž se díval za ní s výrazem člověka, který úplně nechápe, co se děje, ale cítí – že se něco změnilo. Ne hlasitě. Ne s hádkou.
Prostě se změnilo.
A Tamara Vítová zavolala znovu už v půl jedenácté – pozdě, skoro neslušně pozdě, což samo o sobě byl signál: je nervózní.
Kateřina se podívala na displej. Zavěsila.
Do oslavy zbývalo deset dní.
Tamara Vítová přijela do sálu hodinu před začátkem.
Nikdo ji nezval – prostě přijela. V nových šatech, vínově-fialových, s broží ve tvaru kameje, s účesem, který si zřejmě nechala udělat v kadeřnictví. A s takovým obličejem, jako by přišla převzít dílo.
Kateřina ji uviděla od vchodu. Klidně přistoupila.
„Tamaro Vítová, vy jste brzy. Hosté až za hodinu.“
„Chtěla jsem pomoct,“ řekla tchyně a rozhlížela se po sále. Pohled měla bystrý, hodnotící. Hledala, čeho by se chytila – a nenalézala.
Sál byl skutečně pěkný. Dlouhé stoly pokryté lněnými ubrusy barvy převařeného mléka, uprostřed čerstvé květiny, jednoduché, bez okázalosti, bílé a zelené. Světlo teplé, hudba tichá, u barového pultu už stál mladý muž v černém a leštil sklenice. Všechno klidné, všechno na svém místě.
„Je tu hezky,“ pronesla Tamara Vítová, a zřejmě jí to dalo práci.
„Děkuji.“ Kateřina se usmála. „Přivezla jste dort?“
„Ano, dala jsem ho do kuchyně.“ Tchyně zaváhala. „Vzala jsem tři kila, s potahovou hmotou, je na něm napsáno ‚Seržovi 40‘…“
„Výborně.“
Tamara Vítová ještě postála, nevěděla, do čeho se pustit – a nebylo do čeho. Všechno už bylo hotovo. Bez ní.
Hosté začali přicházet v sedm. Serž stál u vchodu, podával ruce, objímal se, přijímal obálky s výrazem oslavence, který je nečekaně spokojený. Ten večer vypadal vůbec trochu překvapeně – jako člověk, který čekal shon, hádku, vůni vaření na tři dny, a místo toho má normální oslavu.
Kateřina se držela trochu stranou. Promluvila s Viktorií, prohodila pár slov se správkyní, ujistila se, že hlavní jídlo vyjde včas. Všechno šlo hladce.
Tamara Vítová si tou dobou už našla zaměstnání – seděla uprostřed stolu, hlasitě vyprávěla něco ženám přibližně svého věku, gestikulovala. Občas vrhla pohled na Kateřinu – zda kontroluje, nebo čeká na něco.
Co přesně, vyšlo najevo až k hlavnímu jídlu.
Tchyně vstala se skleničkou.
„Chci pronést přípitek,“ oznámila. „Jako matka.“ Hlas měla silný, sebevědomý, zvyklý zabírat prostor. „Serži, ty jsi můj život. Všechno, co máš, je díky mně. Já jsem tě vychovala, já v tebe věřila, já jsem vždycky byla při tobě.“ Odmlčela se, přejela pohledem stůl. „A tahle oslava – také ode mě. Já jsem vás dnes všechny tady svolala.“
Kateřina držela skleničku klidně. Nesvírala ji, nepoložila ji prudce. Jen ji držela.
Viktorie, sedící o dvě místa dál, mírně zvedla obočí – zeptala se pohledem: budeme?
Kateřina sotva znatelně kývla.
Viktorie vstala.
„Můžu taky říct pár slov?“ pronesla lehce, s úsměvem. „Jsem Viktorie, kamarádka Katky. Kamarádíme se dlouho, hodně jsem viděla.“ Otočila se k Seržovi. „Serži, všechno nejlepší k narozeninám. Jsi šťastný člověk – máš ženu, která za dva týdny zorganizovala všechno od nuly. Našla sál, domluvila menu, všechno zaplatila, všechno pohlídala. Čtyřicet lidí sedí u krásného stolu a jedí hlavní chod, který vyšel minutu přesně – to je její zásluha.“ Viktorie se usmála ještě víc. „Važ si toho.“
U stolu zatleskali. Někdo zakřičel „správně“. Serž se podíval na Kateřinu – a v jeho pohledu bylo něco, co už dlouho neviděla. Ne vina, ne zmatení. Něco opravdového.
Tamara Vítová seděla s mrazivým úsměvem.
Dort přinesli v půl desáté. Tři kila, potahová hmota, „Seržovi 40“ – růžovými písmeny, trochu křivě. Tchyně vstala, narovnala brož, připravila se.
Ale správce Igor, zkušený muž, už držel mikrofon a oznámil:
„A teď – dort od milované ženy oslavence!“
Tamara Vítová otevřela ústa.
A zavřela je.
Protože sál už tleskal, Serž už se díval na Kateřinu, někdo už křičel „hořko!“ a okamžik byl ztracen – nenávratně, krásně, bez jediného hrubého slova.
Kateřina sfoukla svíčky společně s mužem. Fotograf cvakl – ten nenápadný, od Viktorie – a zachytil snímek: ona se směje, Serž na ni hledí, svíčky zhasínají.
Dobrý snímek.
Rozešli se kolem jedenácté. Hosté děkovali, objímali se, říkali „dávno jsme se tak dobře nebavili“. Tamara Vítová se rozloučila suše, odvolala se na tlak, odjela mezi prvními.
Serž doprovodil poslední hosty a vrátil se do sálu, kde Kateřina mluvila s Igorem a podepisovala závěrečné papíry.
„Hotovo?“ zeptal se.
„Hotovo,“ řekla.
Vyšli ven. Bylo teplo, ticho, občas projelo auto. Serž šel vedle a mlčel – ale bylo to jiné mlčení, ne to obvyklé, vyhýbavé.
„Katko,“ řekl konečně. „Promiň mi.“
Neodpověděla hned. Došli k rohu, zastavili se u semaforu.
„Za co konkrétně?“ zeptala se, ne tvrdě. Chtěla, aby to řekl sám.
„Za to, že jsem tě vždycky nechávala samotnou. S ní. Se vším tím.“ Odmlčel se. „Viděl jsem to. Jen jsem dělal, že nevidím.“
Semafor se přepnul. Přešli.
„Víš, co mě tentokrát drželo od hádky?“ řekla Kateřina.
„Co?“
„Pochopila jsem: hádka je pro ni. V hádkách je jako ryba ve vodě, umí je, v nich vyhrává. Ale když je všechno klidné, všechno hezké, a ona se nemá čeho chytit – to je pro ni opravdu nepříjemné.“
Serž se tiše usmál.
„Celý večer hledala, čeho by se chytila.“
„Vím. Viděla jsem to.“
Došli k autu. Serž jí otevřel dveře – takový jednoduchý gesto, které už dlouho neudělal, nebo možná nikdy, Kateřina si už nepamatovala.
„A co teď?“ zeptal se.
„Teď,“ řekla, když si sedala, „budeš s matkou mluvit sám. Ne já. Ty. Je to tvoje máma, Serži. Já jsem její snacha, ne dcera. Je načase si to všichni zapamatovat.“
Usedl za volant. Chvíli mlčel.
„Domluveno.“
Kateřina se podívala z okna. Město plulo kolem – světla, siluety, něčí život za skly. Necítila triumf ani zlost. Jen únavu a něco tichého, podobného úlevě.
Oslava se vydařila. To je hlavní.
Zbytek – to už budou její pravidla.
Tamara Vítová zavolala za tři dny.
Ne Kateřině – Seržovi. Kateřina slyšela jeho hlas z vedlejší místnosti: rovný, bez obvyklého podlézání. Nepobíhal s telefonem do kuchyně, nesnižoval hlas. Prostě mluvil.
„Mami, slyším. Ale bylo to její rozhodnutí a bylo správné… Ne, nemyslím, že bys… Mami, počkej. Řeknu to jednou: Katka udělala dobrou oslavu. Pokud se ti něco nelíbilo – promluvíme si, ale teď ne.“
A položil.
Kateřina stála ve dveřích a dívala se na něj. Vyčetl její pohled, otočil se.
„Co?“ zeptal se trochu rozpačitě.
„Nic,“ řekla. „Dáš si čaj?“
Fotografie poslal fotograf příští týden. Kateřina je večer listovala sama, zatímco Serž byl ve sprše.
Dobré snímky. Živé. Hosté se smějí, někdo připíjí, někdo sahá po chlebu. Serž na jednom záběru kouká do strany a usmívá se na něco svého.
A ten snímek se svíčkami – ona a on, plamínky hasnou, ona se směje.
Kateřina se u něj zdržela déle než u ostatních.
Položila telefon na stůl. Vzala notes – ten papírový – a napsala si dovnitř jednu řádku, jen tak, pro sebe:
Čtyřicet lidí. Zvládla jsem to.
Zavřela ho. Uložila do šuplíku.
Za oknem byl tichý červencový večer. Někde dole zabouchly domovní dveře, projelo auto. Obyčejný den, jakých bude ještě mnoho.
Ale tenhle si zapamatuje.
