Antonín Horák seděl u okna a díval se na inzerát v telefonu. Písmena se mu zamlžovala před očima – brýle se zase někde zatoulaly. Ale text byl jednoduchý:
„Daruji do dobrých rukou kocoura. Zrzavý, kastrovaný, zvyklý na záchod.“
Ne. Darovat ne. Prodám. Aspoň je větší šance, že se dostane do zajištěné rodiny.
„Mourku,“ zavolal tiše. „Pojď sem, zrzku.“
Kocour se objevil jako zázrakem – tlustý, vrnící traktor na měkkých tlapkách. Skočil na klín, schoulil se do klubíčka. Teplý, živý.
Antonín ho pohladil za uchem. Mourek přimhouřil oči blahem, a pán ucítil, jak se mu svírá srdce. Už půl roku byl sám.
„Co s tebou budeme dělat, co?“ zašeptal stařík. „Léky docházejí, a důchod taky.“
Kocour vrněl, nic netuše. Antonín otevřel kalkulačku. Krmení – tisíc korun měsíčně. Stelivo – dalších pět set. O veterináři radši nepřemýšlet.
A prášky na tlak stojí dva tisíce. Každý měsíc.
„Chápeš, Mourku, nechci se s tebou loučit, ale už to nezvládám.“ Napsal do inzerátu: „Kocour do dobrých rukou. Tři tisíce korun.“ Smazal. Napsal znovu: „Prodám kocoura. Pět tisíc korun.“
Telefon hned zazvonil. Ženský hlas:
„Dobrý den, volám kvůli kocourovi. Můžu se přijít podívat?“
„Můžete,“ odpověděl Antonín chraptivě. „Přijeďte.“
Za hodinu zaklepali na dveře. Na prahu stála žena kolem padesáti se smutnýma očima.
„Martina,“ představila se. „A kde je ten kocourek?“
Mourek jako naschvál vyběhl z kuchyně, ale ne k návštěvě – k pánovi. Třel se o nohy, vrněl, díval se zamilovanýma očima.
„Tady je, můj zrzek,“ řekl Antonín, snažíc se mluvit lhostejně. „Hodný kocour. Mazlivý.“
Martina si dřepla, natáhla ruku. Mourek ji očichal, ale nešel k ní. Vrátil se k pánovi.
„A proč ho prodáváte?“ zeptala se tiše.
„No, okolnosti,“ zamumlal stařík a odvrátil pohled.
Tu si Martina všimla: ruce důchodce se třásly. A kocour se od něj nehnul ani na krok.
Martina pomalu přehlédla byt. Všechno čisté, uklizené, ale působilo to prázdně. Na parapetu – suchý fíkus. Na stole – krabička s léky, skoro prázdná. A ještě jedna, také skoro prázdná.
„Pěkný byt,“ řekla. „Dlouho tu bydlíte?“
„Čtyřicet let,“ odpověděl Antonín a hladil Mourka. „S manželkou jsme ho kupovali…“
Nedokončil. Neměl.
Martina kývla. Jí samotné nedávno umřela Bětka – voříšek, který s ní žil patnáct let. Prázdnota v domě taková, že by se stěly zbořily.
„Kocour není nemocný?“ zeptala se.
„Ne, je zdravý. Jen já…“ Stařík zaváhal. „Už to nezvládám. Věk, víte.“
Mourek najednou protáhle mňoukl a přitulil se k noze pána. Jako by chápal, o čem je řeč.
„A jaké krmení mu dáváte?“ pokračovala Martina.
Antonín ukázal do kuchyně. Stály tam dvě misky – jedna s vodou, druhá se suchým krmením. Levným, z Billy. Ne nejhorším, ale ani dobrým.
„Je vybíravý?“
„Ne, co dáš, to sní. Hodný kluk. Velmi chytrý. Když Hanička marodila, lehal si k ní do postele, hřál jí. Jak by to chápal.“ Hlas pánovi se chvěl.
Martina si dřepla před kocourka. Mourek na ni pohlédl, ale tiskl se k pánovi.
„Řekněte mi upřímně,“ zeptala se tiše, „proč chcete zrovna pět tisíc?“
Stařík se zarazil: „No, vždyť je to dobrý kocour. S průkazem původu.“
„Mourek je kříženec,“ namítla Martina mírně. „Krásný, ale kříženec. A vy ho milujete. Tak proč ho prodáváte?“
Antonín se odvrátil k oknu. Dlouho mlčel. Mourek mu vrněl na klíně, a pán ho hladil roztřesenýma rukama.
„Léky jsou drahé. A krmení. Měl nemoc před měsícem, vezli jsme ho k veterináři. Dal jsem pět tisíc. Poslední.“
„A dcera? Syn? Příbuzní?“
„Dcera bydlí v Německu. Vychovává tři vlastní, na starce nemá čas. A já nic nežádám.“ Povzdechl si. „S Haničkou jsme to nějak dávali. Sám to nezvládám.“
Martina poslouchala a cítila, jak se jí svírá srdce. Tady sedí, pyšný stařík, a prodává jedinou živou bytost, co mu v bytě zbyla. A kocour nechápe, tulí se, důvěřuje.
„A když ho nekoupím?“ zeptala se.
„Koupí ho někdo jiný.“ Hlas pevný, ale ruce se pořád třásly. „Inzerát visí, volání jsou.“
„A není vám ho líto?“
Antonín prudce zvedl hlavu: „Myslíte, že je mi to lehké?! Myslíte, že to dělám z dobrého života?“ Zarazil se, stiskl rty. Mourek se lekl prudkého pohybu, seskočil z klína, ale daleko nešel – sedl si vedle.
A tu Martina pochopila: nemůže prostě koupit kocoura a odejít. Nesmí je rozdělit.
Ale něco vymyslet musí.
Martina mlčela. Dlouho.
„Antoníne Horáku,“ řekla, „a když kocoura nekoupím?“
Stařík se otřásl: „Jak nekoupíte?! A proč jste tedy přijela?“
„Přijela jsem se podívat. Podívala jsem se. A pochopila jsem – kocoura kupovat nebudu.“
Antonín zbledl. Ruce se mu roztřásly ještě víc.
„Sama jste volala! Sama říkala, že chcete kocoura!“
„Chci.“ Martina vstala z křesla a přistoupila k oknu. „Jen ne tohoto.“
„A co je s ním špatně?!“
Otočila se. A stařík uviděl v jejích očích slzy.
„S kocourem je všechno v pořádku. Jen s pánem ne.“
„Nechápu.“
„Chápete, Antoníne Horáku.“ Hlas se jí chvěl. „Nedávno jsem ztratila pejska. Starého, nemocného. Žila se mnou patnáct let. A víte, co bylo nejstrašnější před jeho odchodem? Ne nemoc. Nebolest. Ale to, že se na mě díval, jako by mě prosil o odpuštění. Že působí starosti.“
Antonín polkl. Mourek přistoupil k němu, otřel se o nohu.
„A teď se dívám na vás s Mourkem – a vidím to samé. On se k vám vine a vy se stydíte, že ho neuživíte. Myslíte si, že děláte správně, když ho dáváte do dobrých rukou.“
„A není to správně?!“ vzplanul stařík. „Nebo je lepší, aby se mnou hladověl?!“
„A kdo řekl, že by měl hladovět?“
Nastala pauza. Mourek mňoukl – tiše, protáhle.
„Navrhuji jinou možnost,“ pokračovala Martina. „Budu nosit krmení. Každý týden. A peníze na veterináře – když bude třeba.“
„Cože?!“ Antonín na ni pohlédl jako na blázna. „Proč byste to dělala?“
„Protože chci pomoci kocourovi. Ale nechci vás rozdělit.“ Usmála se přes slzy. „Můžeme to nazvat pronájmem štěstí.“
„Pronájmem?!“
„No jistě. Já platím za to, že budu chodit hladit Mourka. A zároveň mám důvod navštívit osamělého člověka. Dát si čaj. Povídat si.“
Stařík mlčel. Oči dokořán, rty se chvěly.
„To je nějak ponižující,“ vypravil ze sebe.
„Proč ponižující?“ podivila se Martina upřímně. „Je to přece smlouva. Čestná smlouva. Já získávám kocoura k mazlení – vy dostáváte pomoci s krmením. Vzájemně výhodná.“
„Ne! Nejsem žebrák! Nejsem nuzák!“ Antonín prudce vstal.
„A kdo to říká?“
„Vy sama! Nabízíte peníze neznámému starci!“
Martina zavrtěla hlavou: „Já nabízím smlouvu. Platit za možnost trávit čas s kocourem. A s chytrým, zajímavým člověkem, který toho kocoura vychoval.“
„Nechte si to!“ Hlas se mu zlomil. „Nechtějte mě litovat!“
A tu ztichl. Sedl zpátky do křesla. Sklonil hlavu.
Mourek mu skočil na klín.
„Víte, co je nejstrašnější, Antoníne Horáku?“ zeptala se tiše Martina. „Ne chudoba. Ne stáří. Ale pýcha, která brání přijmout pomoc.“
„To není pýcha,“ zašeptal. „To je stud.“
„Stud za co?“
„Že jsem to nezvládl. Že manželka zemřela a já zůstal. Že jsem nenašetřil peníze. Že dcera je daleko. Že ani kocoura neuživím.“ Slzy mu stékaly po vrásčitých tvářích. „A teď ještě vy přijedete. A nabízíte pomoc. A já jsem jako poslední…“
„Blázen?“ napověděla tiše Martina.
„No jo. Blázen.“
Přistoupila a dřepla si vedle křesla: „Antoníne Horáku. Já mám prázdný byt. Já mám ztracenou fenku. Já mám práci, kam se mi nechce chodit. A nikoho poblíž, komu bych mohla říct, jak probíhal den. Vy máte Mourka. A dobré srdce.“
„Odkud víte, že mám dobré srdce?“
„Z člověk by nemohl tak milovat kocoura, kdyby byl zlý.“ Mourek zavrněl hlasitěji, jako by souhlasil.
„Tak co říkáte? Domluvíme se?“
Antonín dlouho mlčel. Hladil zrzavou srst. Přemýšlel.
Stařík si povzdechl. Hluboce, zhluboka.
„Tak teda, zkusíme to?“
Uplynuly dva měsíce.
Antonín Horák seděl u okna s Mourkem na klíně a díval se na dvůr. Brzy měla přijít Martina – každé úterý nosila krmení a nějaké dobroty.
„Slyšíš, zrzku?“ řekl tiše kocourovi. „Zdá se, že známé kroky.“
Mourek zvedl hlavu, nastražil uši. Ano, je to ona.
Zaklepání na dveře.
„Antoníne? To jsem já!“
„Pojďte dál, pojďte dál!“ Stařík vstal, narovnal si košili. Za ty dva měsíce ožil, i tváře zrůžověly.
Martina vstoupila s velkými taškami, usmívala se: „Ahoj, krasavče!“ – to Mourkovi.
Kocour hned zavrněl a otřel se jí o nohy.
„A vy taky ahoj, Antoníne. Jak se daří? Jak zdraví?“
„Dobře. Včera jsem byl u doktora – tlak v normě. Vaše prášky pomáhají.“
„Ach! Zítra je sobota, můžeme jít do parku? Mourka na vodítku vyvenčit?“
Antonín se zastyděl: „Ale jděte. Do parku. Lidé se budou dívat – stařík s kocourem na šňůrce.“
„Ať se dívají!“ zasmála se Martina. „Budou závidět, jakého máte fešáka. Že, Mourku?“
Kocour mňoukl – souhlasně.
Pili čaj v kuchyni. Antonín vyprávěl o sousedech, o novinkách na dvoře. Martina poslouchala, kývala, smála se. Za ty dva měsíce mezi nimi vzniklo zvláštní pouto – ne příbuzenské, ale velmi vřelé.
„Víte,“ řekla, dopíjejíc čaj, „vaše dcera tento týden volala?“
„Volala. Ptala se, jak se mám. Řekl jsem jí o vás.“
„A co na to?“
„Podivila se,“ přiznal stařík. „Říká: ‚Tati, jsem ráda, že máš kamarádku.‘ Kamarádku.“ Usmál se. „Zvláštní slovo v mém věku, že?“
„Proč zvláštní? Přátelství nemá věk.“
Mourek najednou seskočil z parapetu a šel k misce s krmením. Kvalitním krmením, které už nebyl problém sehnat.
„A já ho chtěl prodat,“ řekl tiše Antonín.
„A dobře, že jste neprodal.“
„No jo… Myslel jsem tehdy – konec světa. A přitom to byl začátek nového života.“
Martina kývla: „Někdy ty nejstrašnější chvíle vedou k nejjasnějším změnám.“
Mlčeli, pozorujíce Mourka, který spokojeně chroupal. Teď měl všechno – jídlo, mazlení, pozornost dvou lidí, kteří ho milovali.
Poučení: Někdy stačí otevřít dveře nečekané nabídce, a místo ztráty najdete víc, než jste měli.
