Někdy život přichystá takové příběhy, že když se na ně zpětně podíváte, říkáte si – to přece nemůže být pravda. Ale byla.
Na sídlišti v Husově ulici se objevila fena. Velká, rezavá s černými pálením. Jedno ucho měla roztržené, zadní nohu vlekla za sebou.
Lidé se hned lekli. Ještě by – ohromná fena, a k tomu zmrzačená. A zmrzačená zvířata jsou prý nejnebezpečnější. Takhle to sousedé viděli.
„Musíme zavolat odchytovou službu,“ říkávala teta Božena z prvního patra a popravovala si brýle. „Ještě někoho kousne.“
„Přesně,“ přitakával strýc Vladimír ze čtvrtého. „Na dvoře je plno dětí.“
A všichni začali fenu obcházet. Jako by neležela tiše u vchodu, ale vrčela a útočila. Von jen ležela. A třásla se. I na říjnovém sluníčku se třásla.
Anežka si všimla feny hned první den. Holčička si vůbec vnímala věci, kolem kterých dospělí chodili, aniž by je viděli. Možná proto, že sama sebe často cítila jako neviditelnou. Po tátově smrti se svět nějak změnil. Zešedl, jako by.
„Mami, co je s tou fenou?“ zeptala se, když se vracely s maminkou z obchodu.
„S jakou fenou?“ Eliška se ani nepodívala ke vchodu.
„S touhle. Bolí ji nožička?“
Maminka konečně uviděla. A hned chytila dceru pevněji za ruku.
„Nechoď k ní, Anežko. Může být nemocná. Nebo zlá.“
„Ale vona není zlá,“ řekla tiše holčička. „Je smutná.“
Dospělí nějak neumějí rozlišit smutek od zloby. Zvlášť u zvířat. Anežka si toho všimla už dávno.
Dny ubíhaly. Fena nikoho neobtěžovala. Ležela u zdi, občas se pokusila vstát – kulhala k popelnicím, něco tam hledala. Nic nenašla, vrátila se. A zase si lehla.
A sousedé pořád mluvili a mluvili.
„Brzo bude zima a vona tu zůstane.“
„Včera tudy běžely děti a vona zvedla hlavu. Vylekaly se.“
„Co hlava – však je obrovská!“
Anežka se každý den dívala z okna. Třetí patro – bylo vidět úplně všechno.
„Mami, proč jí nikdo nepomůže?“
„Protože to není naše věc, dcero.“
Ale Anežce se zdálo, že problémy jsou, když není dost peněz na nové boty nebo když bolí zub. Ale tady někdo umíral všem na očích. A všichni dělali, že nevidí.
V sobotu ráno se holčička probudila brzy. Podívala se z okna – fena ležela, ale nějak zvláštně. Na boku. A vůbec se nehýbala.
„Mami!“ běžela Anežka do kuchyně. „Ta fena, vona…“
„Co je s ní?“
„Zdá se, že je jí moc špatně.“
Eliška přistoupila k oknu. Podívala se. Opravdu – něco nebylo v pořádku.
„Asi onemocněla,“ povzdechla si maminka. „Chudák zvíře.“
„Tak pomozme!“
„Anežko, nemůžeme.“
„Proč nemůžeme?“
Proč? Ani Eliška to nevěděla. Prostě se nesmí – a hotovo. Měly svých starostí dost.
Ale v poledne se fena pokusila vstát. A upadla. Prostě se svalila na bok. A zůstala ležet. Jen těžce dýchala – bylo vidět, jak se jí boky pohybují.
Anežka to viděla.
Oblékla si bundu. Vzala z lednice šunku. Maminka byla ve sprše.
Na dvoře ležela fena se zavřenýma očima. Zblízka byla ještě větší. A vůbec ne strašidelná. Prostě unavená k smrti.
„Ahoj,“ řekla tiše Anežka. „Jak se máš?“
Fena otevřela oči. Podívala se na holčičku. A v tom pohledu bylo tolik údivu – jako by si myslela, že lidé už zapomněli mluvit se zvířaty.
„Přinesla jsem ti šunku. Chceš?“
Anežka natáhla ruku s jídlem. Fena přičichla, ale jíst nechtěla. Jen lízla holčičce prsty. Jazyk měla horký.
„Ty jsi nemocná, že?“ Anežka opatrně pohladila rezavou hlavu. „A všichni se tě bojí. Myslí si, že jsi zlá. Ale ty nejsi zlá.“
A tehdy fena udělala úžasnou věc. Položila hlavu Anežce na klín. Těžkou, velkou hlavu. A zavřela oči.
„Anežko! Anežko, okamžitě odstupp!“
Maminka běžela přes dvůr a mávala rukama. Mokré vlasy, župan rozhalený – musela vyskočit rovnou ze sprchy.
„Zbláznila ses? Vždyť tě může kousnout!“
„Mami, vona nekouše. Podívej – je nemocná.“
Eliška se zastavila tři kroky od nich. Dívala se na dceru, která sedí vedle obrovské feny a hladí ji po hlavě. A fena ležela úplně klidně.
„Mami, pamatuješ, jak jsi vyprávěla o tátovi? Že jako kluk nosil domů všechny toulavé kočky?“
Eliška si pamatovala. Tchán vyprávěl – Štěpán takový byl. Dobrosrdečný k nemožnosti.
„A říkala jsi, že je to to nejhorší – projít kolem cizí bolesti.“
Kdy to říkala? A, ano. Po pohřbu. Když se Anežka ptala, proč táta chodil do nemocnice za cizími dědečky. Četl jim knížky.
„Mami, neprojdeme kolem?“
Eliška se dívala na dceru. A najednou v ní uviděla Štěpána. Toho kluka, co nosil domů kočky. Který nikdy nedokázal projít kolem cizího neštěstí.
„Vstaň pomalu,“ řekla. „Ale opatrně.“
Ale fena jako by rozuměla. Sama zvedla hlavu, uvolnila holčičku. Podívala se na Elišku takovým pohledem… Jako by říkala: „Já jí nic neudělám. Čestné slovo.“
„Vona nejí,“ řekla Anežka. „Asi je moc nemocná.“
Eliška přistoupila blíž. Sedla si na bobek vedle ní. Fena nezavrčela, nevycenila zuby. Jen se dívala. Chytrýma, smutnýma očima.
„Bolí tě nožička?“ zeptala se Eliška a sama se podivila, že mluví s fenou jako s dítětem.
Fena jako by přikývla.
„Tak dobře,“ povzdechla si maminka. „Pojďme zavolat.“
Doktor Petr přijel za půl hodiny.
„Zlomenina. Stará, špatně srostlá. Ale dá se to spravit,“ řekl, když prohlížel nohu. „Fena je čistokrevná. Německý ovčák. Patrně se ztratila.“
„A co s ní bude?“ zeptala se Anežka.
„No, když si ji nikdo nevezme…“
„Vezmeme.“
Eliška se podívala na dceru. Na fenu. Na červený šátek na noze.
Kdy se z její malé holčičky stala tak dospělá?
O měsíc později.
Rex (tak ji pojmenovala Anežka) spal na koberečku u její postele. Noha se zahojila. Srst se leskla.
„Mami,“ řekla holčička před spaním. „Proč se jí všichni báli? Vždyť je hodná.“
Eliška hladila dceru po vlasech.
„Víš. Někdy se lidé bojí projevit laskavost. Co když nepochopí? Co když odsoudí?“
„Hloupé.“
„Ano. Hloupé.“
Po obědě stála Eliška u okna a dívala se ven.
Dole na dvoře si Anežka hrála s Rexem. Fena jemně, něžně dráždila holčičku. A ta se smála.
Ten den ji dcera naučila nebát se.
Nebát se laskavosti.
Nebát se podat ruku tomu, kdo potřebuje.
A na dvoře zvonil smích.
A štěkot velké hodné feny, která konečně našla domov.
